Únor 2004

Smysl pro proporci

Vlastimil Marek

Ještě za socialismu mne upoutal graf, který znázorňoval počet vynálezů na 1000 obyvatel. Vedlo Japonsko, následovaly vyspělé kapitalistické země (USA, Anglie, Švédsko) a někde uprostřed, tedy na ne zrovna špatném místě, trůnilo Československo. Nějak se mi to nezdálo a tak jsem si přečetl malinkatá číslíčka v každém z těch sloupců: zatímco pravidelný a postupný směr exponenciální křivky směrem dolů s čísly souhlasil, u Japonska naprosto neodpovídal. Kdyby měl graf přesně vypovídat o počtu vynálezů v Japonsku, musel by kvůli tomuhle jednomu sloupci o půl metru přesahovat rozměr celých novin!

Zprávy v televizi nebo novinách se zdají být stejně důležité. Moderátor(-ka) jedním dechem oznámí ledovku na dálnici, krach na burze, úhyn delfína na pláži v Austrálii a vraždu sekerkou v Kotěhůlkách. V tom vidím největší nebezpečí informační revoluce a globalizace médií. Pokud se nenaučíme hledat v novinách jen to, co potřebujeme, a případně vše ještě poměřovat stupněm důležitosti, nebo pokud nevzniknou noviny (a rádia a televizní kanály), které to budou, povzbuzeny naším zájmem, dělat, octneme se v chaosu biblického Babylónu. V tomto smyslu budiž svoboda a aktivní čilost surfera na vlnách internetu pochválena.

Bylo odhadnuto, že například jakékoliv nedělní noviny s mnoha obvyklými rubrikami a obvyklou přílohou obsahují více informací, než s kolika se setkal středověký školák za celý život. Jenže. Ohlásí-li moderátor, že „na dálnici D1 došlo dnes k deseti dopravním nehodám, při kterých byli tři lidé těžce zraněni...“, má pravdu, ale v jiném, reálnějším měřítku ji nemá. Měl by totiž oznámit: „na dálnici D1 dnes úspěšně dosáhlo svého cíle 530 000 automobilů, jen deseti z nich se to nepodařilo...“

Studie prokázaly, že televize směřuje k zavádějící interpretaci některých oblastí reálného života. Na obrazovce se zločin stává desetkrát častěji, než ve skutečném životě. Více jak polovina postav televizních seriálů je týden co týden zapletena do násilné konfrontace. Pravidelní diváci přejímají toto nepřesné a neproporční hodnocení reality do svého způsobu vnímání světa a výsledkem je jejich bázlivost a paranoidní hodnocení: mediální verze života se jim stále reálnější než realita sama.

Možná jsme se v oblasti médií dostali za kritickou mez schopnosti člověka zdravě a proporčně se v té záplavě informací orientovat. Ve školách se umění jak přečíst noviny nebo jak si vybrat z nabídky televize bohužel nikde neučí. Mediální výchova, stejně jako výchova politiků nebo podnikatelů, zkrátka neexistuje. Možná si současný člověk, jako tvor nedokonalý a duchovně nevyvinutý, dnešní možnosti masových médií (stejně jako atomovou energii, nebo, jak tvrdí Indové, harmonii v hudbě), nezaslouží.

Již Konrad Lorenz zjistil, že zvířata sice jsou přirozeně agresivní, ale mají ve svém chování zabudovány odpovídající brzdy. Vlk má tuhle brzdu samozřejmě daleko silnější, než holubice - však také jeho tesáky jsou patřičně nebezpečnější než zobáček. Pak stačí, aby soupeř sklopí hlavu a svěsil ohon mezi nohy a čelisti toho silnějšího nesklapnou. Jenže, ukázalo se, že holubice s narušenou vazbou tohoto typu klidně uklove jinou holubici k smrti.

Každá politická, soudcovská či žurnalistická pozice by tedy měla být (v odpovídající proporci) jištěna odpovídající “brzdou“ či mechanismem, zabraňujícímu zneužití. Jinak a jindy se této instituci říkávalo smysl pro morálku, střet zájmů, moudrost sněmu starších atd. Bylo by tedy v zájmu společnosti, aby předsedové stran, soudci a prokurátoři, šéfredaktoři deníků či televizních novin měli odpovídající a psychologicky ověřenou kvalifikaci.

Člověk má svou „brzdu“ agresivity dimenzovánu dle svých jediných zbraní, kterými ho vybavila příroda - paží a nehtů. Na tolik pokušitelskou supermoc předsedů a vedoucích stran, senátů, parlamentů či spolků už nestačí. Příroda jakoby ztratila smysl pro proporci. Skeptik a realista ale namítne - skutečně? Co když právě dnešní chaos a střety (náboženských, politických, mocenských, naftařských atd.) zájmů jsou způsobem, jakým příroda svým tempem koriguje výstřelek, úchylku - a až se tu vyvraždíme navzájem, zkusí jinou evoluční variantu?

Ztratili jsme smysl pro proporci. Vždyť to znáte: partneři se rozvádějí, protože on si neuklízí ponožky a ona mu je prát nebude. Příbuzní spolu dvacet let nemluví, protože tamta jí tenkrát nepůjčila to sádlo. Politici si jdou po krcích. Teprve ve chvílích skutečné krize rychle přehodnocujeme měřítka. Věci a jevy, které jsme celý život pokládali za bezvýznamné a nicotné, jako pohlazení, úsměv partnera či partnerky, vztah k blízkým, pocit radosti z úspěchu druhého, možnost podat pomocnou ruku, se najednou dostanou do správných proporcí.

Možná by pomohl recept jednoho anglického lorda, který každý den ráno četl přesně jeden rok staré noviny.

Možná stačí zpívat si známou Svěrákovu písničku o tom, že nemít prachy, zažít krachy - nevadí...

Možná stačí rozhodnout se, že ten (zdánlivě ztracený) smysl pro proporci začneme znovu hledat.

(Z knížky Vlastimila Marka Něco v síti, vydané nakladatelstvími DharmaGaia a MAŤA, Praha 1999. Knížka je dosud k mání v knihkupectvích: Roiva, Soukenická 3, 110 00 Praha 1, Dobra Bednářová, Celetná 32, 110 00 Praha 1)