Únor 2004

Tyran se nevrátí

Luboš Palata

Jako každé nedělní poledne seděl prošedivělý Luthí Shafik na zahradě svého sešlého bagdádského domu. Větve stromu nad jeho hlavou byly obsypány pomeranči. Tráva, zavlažená nedávným deštěm, se zelenala a prosincové slunce příjemně hřálo. šedesátiletý Shafik, bývalý armádní kapitán, se však neusmíval, jen nepřítomně obracel růženec a hlavou mu procházelo minulých třicet pět let. Byla to svým způsobem léta po boku Saddáma Husajna. Jako mladý voják se podílel na převratu, který se stal začátkem cesty Saddáma k moci. Z armády odešel Shafik před více než deseti lety a na zvěrstvech se, jak sám dodává, nepodílel.

Minulost se mu honila hlavou, protože se před dvěma hodinami od souseda dozvěděl úžasnou věc: Husajn padl do zajetí. Mnozí lidé jásali v ulicích, on ale cítil smutek – ne nad osudem zajatého, ale nad ztracenými roky svého života. Nyní vstává, odchází do domu a začíná se dívat na přenos al-Džazíry z tiskové konference, na níž jsou zveřejněny záběry “zubní prohlídky” zarostlého Saddáma. V tu chvíli zazvoní telefon. Volá třicetiletý syn Firas, kterého zpráva zastihla v jordánském Ammánu. “Jste rádi? Oslavujete?” ptá se rodičů. “Ne, mluvili jsme o strýci, tvém bratranci a dalších, kteří museli kvůli Saddámovi ve všech těch válkách zahynout,” odpovídá s pláčem matka.

Přípitek rumovou trestí

Na základně spojeneckých vojsk v středoirácké Hille by po zprávě o chycení Saddáma nejraději otevírali šampaňské. Ale protože alkohol se nesmí, dá se na dobrou zprávu připít jen rumovou trestí s kolou nebo nealkoholickým pivem. “Iráčané oslavovali střelbou do vzduchu,” popisuje svoje čerstvé zážitky velitel osmdesátky slovenských ženistů podplukovník Ondřej Novosad, rodák z jižních Čech. Takto pojatou radost ale s lidmi nesdílel, před nedávnem odnesl podobné oslavy ramadánu polský voják ošklivým průstřelem nohy. Přesto je zatčení pro vojáky zlom. Jejich situace se v Iráku v posledních týdnech zhoršovala a počet útoků se zvýšil na dvojnásobek. “Nejde ovšem ani tak o počet, jako o to, že jsou stále lépe organizovány a profesionálně prováděny,” podotýká další ze slovenských důstojníků podplukovník Vladimír Mečiar.

Řeč je o atacích, jako byl ten před pár týdny, kdy útočníci střelbou z protitankových zbraní zničili ukrajinský obrněný transportér i s posádkou. Ještě častější byly poplachy, při nichž během několika vteřin museli vojáci vzít helmy, neprůstřelné vesty a přeběhnout do krytů provizorně vybudovaných z panelů. “V minulých týdnech někdy i šestkrát za noc,” říká jeden ze spojeneckých vojáků na základně v Hille. Ta je umístěna na kraji města, a přestože na opevněných věžích jsou neustálé hlídky, ochránit vojáky před útoky zcela nelze. “Primitivní minomet, což je v podstatě jen trubka, která může být zakopaná někde v zemi, má dostřel tři kilometry. Takový okruh kolem základny nelze hlídat,” zdůrazňuje velitel slovenské ženijní roty Peter Džurdženik.

Přestože jsou základny často terčem útoků, znamenají útočiště. Pohyb za jejich branami je daleko nebezpečnější. S výjimkou vojenské policie a speciálních jednotek se vojáci přesunují pouze v kolonách. Zbraně mají mimo základny vždy odjištěné. Především ve městech se však dostávají do dopravních zácp. Každý Iráčan má přitom doma kalašnikov. “Mávají nám, ale že je to z radosti, věřím tak maximálně dětem,” říká kulometčík jednoho ze slovenských gazíků. “Kdyby nějaký Iráčan jen držel v ruce samopal v okamžiku, kdy pojedeme okolo, je mrtvý,” říká polský voják, který střeží bránu tábora v Babyloně, kde sídlí polské velitelství multinárodní divize.

Ropná velmoc bez ropy

Vojáci znají i cenu, která je vypsána za jejich hlavu. Za plukovníka dva tisíce dolarů, sestřelení vrtulníku honorují saddámovci prý statisícem dolarů. A to jsou ve zbídačeném Iráku velká lákadla. Proto nepřekvapuje, že do “okupační mírové mise” se téměř žádnému státu vojáky posílat příliš nechce, a tak USA berou každého, kdo projeví zájem. V polské divizi se sešli lidé z více než dvaceti zemí včetně Mongolska nebo Fidži. Kromě toho, že takový Rumun se s Hondurasanem domlouvá jen těžko, to má ještě jeden háček. “Velká část divize existuje pouze na papíře. Státy, které sem vojáky posílají, jednotku většinou honosně označí názvem většího útvaru, než kterým ve skutečnosti je,” říká jeden z důstojníků v Babylonu. Vojáci na papíře teoreticky existují, ale v terénu chybí.

Okupační vojska a Iráčané jsou tak dvěma od sebe navzájem oddělenými světy. Obyvatelé ale už dnes ani tak neprožívají přítomnost spojenců, jako spíše to, že ekonomika stále ještě nezačala fungovat. Elektřina často nejde, jsou problémy se zásobováním vodou a téměř všude se povalují odpadky. Hlavně jsou ale kilometrové fronty před benzinovými pumpami. Pohonné hmoty se staly v letech ekonomických sankcí proti Saddámovu režimu tím posledním, čeho bylo dost a co bylo skoro zadarmo. Ještě dnes, poté co spojenecká administrativa zvýšila ceny, se dá za jeden dolar pořídit neuvěřitelných devadesát litrů benzinu. Tedy dalo by se, kdyby byl k dostání. “Jsme ropná velmoc a není tu benzin. Mizerní Američani,” nadává irácký taxikář, když za dvacetinásobek ceny kupuje kanystr jen pár metrů od pumpy, před níž je nekonečná řada čekajících aut.

Bagdád sice žije, ale je pořád smutným městem. To, čím se chlubil režim, tedy diktátorovy paláce a mohutné budovy ministerstev, bylo většinou zničeno bombardováním a poté vyrabováno. Vše je zchátralé, je vidět, že poslední dobrá léta zažil Irák před patnácti lety, tedy než Saddám okupací Kuvajtu rozpoutal válku v Zálivu. Obchodní třída ve čtvrti Karade je sice plná lidí, ale jen do setmění. Zboží se prodává na chodnících. Obchodů, které snesou srovnání s normální zemí, je jen pár. Lidé mnoho nenakupují, platy i penze se pohybují v desítkách dolarů. “Irák je bohatá země a my věříme, že časem bude dobře, že zase budeme normálně žít. Jako před Saddámem,” říká náš bagdádský průvodce.

(RESPEKT)