Únor 2004

Starý pes s novými kousky.

Zbyněk Petráček

Libyjský diktátor Kaddáfí se zřekl své zbrojní hrozby

Starého psa novým kouskům nenaučíš, zní stařičké úsloví. Nicméně libyjský vůdce Muammar Kaddáfí již deset dnů předvádí, že toto krédo nemusí platit, a západní svět mu to podle všeho baští. Nedávný sponzor, aktér, ba iniciátor terorismu, šiřitel zakázaných zbraní, ideolog protizápadní linie třetího světa a paranoik se 19. prosince oficiálně zřekl zbraní hromadného ničení a rázem se stal respektovaným partnerem světových demokracií. Je to dobře, nebo špatně? Odpověď není tak jednoznačná, jak by se zdálo na první pohled. Pokud by to mělo znamenat jakousi amnestii či promlčení spáchaných zločinů, bylo by to jednoznačně špatně. Pokud ale tento přístup vyústí v inspiraci pro jiné lotrovské či psanecké státy, namátkou třeba Sýrii, Írán či Severní Koreu, může to znamenat jednak dobrou sklizeň války proti Saddámově Iráku, ale i nový projev reálpolitiky, jakou provozoval například Henry Kissinger. Profesor morálky by jí sice nezatleskal, ale výsledky přináší – větší zlo a riziko nahradit menším zlem a rizikem. Pro pochopení všech souvislostí je třeba bilancovat nejenom uplynulé měsíce, ale i poslední čtvrtstoletí.

To oni, agenti

Muammar Kaddáfí vládne Libyi už bezmála 35 let. Za tu dobu učinil z prosperující ropné monarchie jednu z hlavních hrozeb pro bezpečnost světa. Stačí zmínit základní milníky, od kterých se odvíjejí obavy Západu i protilibyjské sankce. Už v roce 1972 byl ustaven Libyjský arabský socialistický svaz jako jediná politická organizace v zemi. Téhož roku Libye obsadila pohraniční oblast Čadu o velikosti Česka. V roce 1984 střelba z libyjské ambasády v Londýně zabila policistku Ivonne Fletcherovou. V roce 1986 libyjští agenti způsobili výbuch v západoberlínské diskotéce La Belle, při němž zahynuli dva američtí vojáci. V prosinci 1988 explodoval – přičiněním dvou libyjských agentů – americký Jumbo Jet nad skotským městečkem Lockerbie s výsledkem 270 mrtvých. V září 1989 se po Libyí provedeném atentátu nad saharským Nigerem zřítilo francouzské letadlo společnosti UTA – 171 obětí.

Od té doby Libye ustala s takto okatým terorismem, soustředila se spíše na méně nápadné přípravy zbraní hromadného ničení a pokoušela se napravit svou pověst ve světě. Mimo jiné tím, že s odstupem řady let, kdy už byly soudní důkazy těžko dostupné, vydala své podezřelé agenty zahraniční justici, která pak prokázala jejich osobní vinu, respektive nevinu – ovšem vinu libyjského režimu jako takového se soudně prokázat nepodařilo. Tak trochu to připomíná české procesy s vrahy na železné oponě: Ano, pohraničník X. Y. zastřelil uprchlíka již na německém území, ale jednal na rozkaz? Takový dokument se nenašel. Pro Libyi se výsledek pomalu, ale jistě dostavil. Sankce OSN byly zrušeny v roce 1999, americké sice zůstávají v platnosti, ale pomalu odumírají. Triumf pak přišel letos. Nejprve Kaddáfí 14. srpna přiznal odpovědnost za atentát nad Lockerbie a 19. prosince prohlásil, že zruší svůj program vývoje a výroby zakázaných zbraní.

„Je to historické a velmi odvážné rozhodnutí a já mu tleskám,“ řekl v reakci britský premiér Tony Blair. „Libye opět může získat bezpečné a respektované místo mezi ostatními národy,“ dodal americký prezident George W. Bush. Není tu dvojí metr? Proč musel být lotr Saddám Husajn vojensky poražen na hlavu, zatímco lotr Muammar Kaddáfí vyšel v podstatě z téhož se ctí? Přese všechno tu jeden důležitý rozdíl je. V americkém tisku ho přiblížil anonymní zaměstnanec tajných služeb: „Kaddáfí pokaždé splnil zadání, které dostal, byl nám k dispozici a neplýtval naším časem.“ To o Saddámovi rozhodně říci nešlo.

Něco za něco

Věru zvláštní situace. Kaddáfí, chlapík, který ještě v listopadu obhajoval útoky na spojence v Iráku jako legitimní s tím, že jde o válku proti okupaci, je pár týdnů poté – Bushovými slovy – na cestě k „respektovanému místu mezi národy“. Ale tak už to chodí v rámci reálpolitiky. Něco za něco. Vždyť už v tomto týdnu mají do Libye dorazit první inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii, kteří budou ověřovat to, co už Libye přiznala.

Vyšlo najevo, že libyjský jaderný program pokročil dále, než Západ předpokládal. Má sice ještě daleko k výrobě atomové bomby, nicméně disponuje zařízením na výrobu obohaceného uranu. Kaddáfí rovněž přiznal několikatunové zásoby yperitu, vyrobené zhruba před deseti lety v továrně v saharské Rabtě, v Americe přezdívané Osvětim v písku, kterou Libye vydávala za farmaceutický provoz. Dále se Libye přihlásila k raketám Scud C severokorejské produkce s doletem až 800 kilometrů. To až tak velké překvapení není. Stačí si vzpomenout na přelom let 1999 a 2000, kdy těsně po zrušení protilibyjských sankcí OSN a v době, kdy Británie žehlila své vztahy s Libyí, byla na londýnském letišti zachycena zásilka dílů pro scudy mířící právě do Tripolisu.

Saddám jako výstraha

Libyjské přiznání, jakkoli zavánějící amnestií pro zločiny Kaddáfího režimu, je zatím prvním vedlejším produktem války proti Saddámovi na poli zbraní hromadného ničení. Jak také řekl britský ministr obrany Geoff Hoon: „Když Saddám odmítl spolupráci s OSN, všem jsme ukázali, že to myslíme vážně. Doufám, že Libye i ostatní státy si z toho vezmou ponaučení.“ A nejmenovaný britský diplomat sdělil pro média, že libyjské přiznání, dohodnuté po devíti měsících jednání, představuje precedens pro takové státy, jako je Írán a Severní Korea.

A ještě jedna důležitá věc hrající pro spojence z války v Iráku. Jak si v listu The New York Times všiml William Safire, Kaddáfí svou vstřícnost nesměřoval k představitelům Francie či Německa, známými svými sklony k appeasementu, ale k Velké Británii. Z toho by si prý měli vzít ponaučení zase Jacques Chirac a Gerhard Schröder.

(RESPEKT)