Únor 2004

Boj o Hrad

Karel A. Pokorný

Patřím ke generaci, která v dětství zažila první republiku a byla vychovávána v přesvědčení, že žije v nejdemokratičtějším státě v Evropě. Pak přišel protektorát a z demokratického státu nic nezbylo. Skončila válka a vzešla mylná naděje, že se vše vrátí do normálních kolejí, ale únor 1948 udělal konec všem iluzím. Mnozí z nás byli odstraněni z gymnázií a vysokých škol. Nespolehliví pedagogové, pokud vůbec směli vyučovat, byli rozmetáni po všech stupních Nejedlého „sjednocené školy“, zejména po venkově. Na první republiku se tím více nostalgicky vzpomínalo, čím více byla oficiálně zatracována. O tom, jak co vlastně dříve bylo, jsme se mohli dozvědět jenom z knih, které zůstaly v knihovnách rodičů a z toho, co nám rodiče či jejich přátelé vyprávěli.

Naděje, která svitla v roce 1968, vzala za své zásahem „bratrských armád“.Ti, kteří se rozhodli zradit a opustit vlast, dostali možnost, pokud o to měli zájem, dozvědět se z různých pramenů mnoho nového. Je pochopitelné, že i západní historiografie se zabývá dějinami z různých zorných úhlů. Dlouho jsme četli především historické knihy, biografie a autobiografie politiků v exilu. Měli jsem možnost konfrontovat české názory se stanovisky zdejších autorů a žasli jsme. Přestože jsme si byli vědomi toho, že česká historiografie byla po léta ovlivňována různými mýty a pak bolševickými vládci z Kremlu, různé pohledy historiků ve svobodném světě, podložené studiem pramenů, nás ohromovaly.

Jako „hudba pod ledem“ pracovali i v Československu různí historici, za velice obtížných podmínek a bez naděje na to, že výsledky jejich bádání budou vůbec kdy zveřejněny. Trochu opožděně se nám dostaly do rukou dva díly velice zajímavé knihy, nazvané „Boj o hrad“, první s podtitulem: „Hrad a Pětka“ 1918 – 1926, druhá „Kdo po Masarykovi?“ 1926 – 1935, vydané nakladatelstvím Panevropa v roce 1996 a 1998

Autorem je historik Antonín Klimek, který byl dlouhá léta zaměstnán jako podnikový archivář Škody Plzeň, kam se dostal po více jak dvaceti odmítnutých žádostech o místo, přestože ukončil studium na Filosofické fakultě UK s vyznamenáním. Měl prý „kádrově nevhodné“ příbuzenstvo. V podzemním archivu strávil třicet let. Od sedmdesátých let studoval díky pomoci přátel archivní fondy prezidentů republiky a napsal tak skutečnými prameny podložené dějiny Československa mezi dvěma válkami. Je to nadmíru poutavé čtení, od kterého se těžko odchází. Na základě těchto materiálů je popsán vznik republiky, vnitropolitický vývoj, zápas o prezidentské nástupnictví a mnohé jiné důležité události od roku 1918 až do roku 1935. Komentáře autora jsou velmi věcné a do historických skutečností žádnou rozhodující měrou nezasahují. Svým rozsahem předčí tato práce vše, co jsme doposud na toto téma četli.

S údivem čteme o nešťastném prvním poselství T. G. Masaryka Národnímu shromáždění 22. 12. 1918, ve kterém sice zpočátku řekl, že by bylo dobré, kdyby Němci spolupracovali při budování státu, ale poté prohlásil „ území obývané (našimi) Němci je území naše a zůstane naše. My jsme vytvořili náš stát, tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně přišli jako kolonisté a emigranti“. Bylo to neobyčejně tvrdé označení lidí, jejichž předci se v zemi usadili před pěti, šesti, ba sedmi stovkami let, vybudovali tu vesnice a města, kostely a hřbitovy. Zvykli si této oblasti skutečně upřímně říkat vlast a cítit se tam doma. Pravdivé ale nebylo ani volání Pangermánů : Kde žijí Němci, je Německo!“, jímž bylo možná Masarykovo vyjádření vyprovokováno. Národnostně promíšené, lingvisticky zvláštní vývoj prodělávající české pohraničí opravdu nebylo Německo. Ústava sice zaručovala všem občanům bez ohledu na národnost všechna demokratická práva, ale jen jako jedincům. Nároky menšin na kolektivní práva uznány nebyly.

Touha T. G. Masaryka vytvořit „československý národ“ narážela na protesty. Při sčítání obyvatelstva v únoru 1921, tvořil „státní československý národ“ 51% obyvatel, po odečtení jiných národností na území ČSR tvořili Češi přesně 49,899 %. Hned z počátku byly problémy s Polskem, kde na Těšínsku došlo v lednu 1919 k šarvátkám, na jižním Slovensku bojovala čs. armáda proti Maďarům a do příměří v létě 1919 padlo přes tisíc vojáků. Tento stav zavinil národnostní vášně a protesty. Slováci se dožadovali dodržování Pittsburgských dohod a splnění slibu E. Beneše, který na mírové konferenci v Paříži 20. května 1919 sliboval ústavu, která bude podobná švýcarské. Válkou a zážitky s bolševickou revolucí znecitlivělí legionáři bezohledně obsazovali pohraničí a dosazovali do vyloženě německy mluvících oblastí pouze z Čechů složené národní výbory.

Zajímavé je, že legionáři, vracející se z Ruska, chtěli vytvořit socialistický stát, někteří dokonce žádali postavit E. Beneše a R. Štefánika před soud, protože byli přesvědčeni, že je zaprodali buržoazii. Docházelo k demonstracím mnohde, zvláště v pohraničí se k protestujícím Němcům připojovali tam žijící Češi. Upozorňovali na katastrofální situaci, nezaměstnanost a hlad, které v těchto oblastech vládly. Je neuvěřitelné, že mnozí politici v zápalu svých šarvátek neviděli, co se kolem nich děje a ignorovali důležité vnitrostátní problémy. 4. března 1919 bylo při demonstracích za zlepšení katastrofální zásobovací situace zastřeleno v Kadani vojskem celkem 22 demonstrantů převážně Němců. K těm je nutno připočíst další oběti z Karlových Var, Chebu, Ústí nad Labem a Stříbra.

Nacionálně motivované potyčky byly i v Jihlavě, kde si v roce 1920 srážky vojska s německým obyvatelstvem vyžádaly několik obětí. V Praze bylo rozvášněnými nacionalisty obsazeno Německé (Stavovské) divadlo. Vláda proti tomuto zabrání nic nepodnikla, měla obavy z toho, že by jak policie, tak vojsko vypověděly poslušnost. V rozvášněné nacionalisticko-šovinistické atmosféře bylo v Praze nebezpečné i jen promluvit německy. Britský vyslanec Clark sám upozornil Masaryka na jeden z výstřelků: těhotná žena anglického činitele byla napadena legionáři, že mluví německy na veřejnosti a vážně zraněna. Mluvila samozřejmě anglicky.

V tomto roce šlo mladičkému státu skutečně o všechno a opět se ukázalo, jaký význam má pro republikou osobnost T. G. Masaryka. Spory Varšavy s Moskvou vyústily v dubnu 1920 v polský útok na Ukrajinu a francouzské konservativní kruhy tlačily na ČSR, aby Polsko podpořila. Tušili v tomto konfliktu možnost svrhnout bolševický režim. Nepočítali ale s levicovými dělníky, kteří všemožně blokovali zbrojní dodávky. Bylo to zčásti podpořeno i ministrem zahraničí E. Benešem, který si chtěl vynutit povolnost Varšavy při řešení hraničních sporů. Za této situace stanula Rudá armáda v srpnu 1920 před Varšavou.

Vnitrostátní poměry byly ohroženy sílícím revolučním křídlem v sociální demokracii. Také poslední transporty ruských legionářů se vracely zbolševizované. Ti nejradikálnější vyžadovali předání moci do rukou dělnictva a přijali program III. komunistické internacionály. Hovořilo se otevřeně o převratu, který chystá levice. Masaryk, tehdy sedmdesátiletý, se znovu osvědčil jako nejsilnější osobnost státu. Byl toho názoru, že bolševismus musí být zničen sociálními reformami. Měl velkou důvěru ve vliv tisku a snažil se sám vývoj ovlivnit články, podepsanými i anonymními, které se stavěly za sociální, ba socialistické reformy, ale odmítaly krutý chaos bolševismu. Byla vytvořena Černého úřednická vláda, jejíž personální složení Masaryk sám silně ovlivnil. I potom se revoluční levice v sociální demokracii pokoušela v generální stávce zvrátit vývoj státu podle sovětského vzoru a Masaryk sám uznal, že je potřeba se jim bránit silou, třeba i ozbrojenou. Ovšem i protikomunističtí legionáři věřili, že po porážce komunistického puče nebude režim nijak pravicový. Při audienci, kterou poskytl 14. prosince Masaryk vůdci komunistů Bohumíru Šmeralovi odmítl president všechny kompromisní návrhy levice a drsně dodal, že ti bolševici, kteří nechtějí svobodu, jaká je v ČSR, se mohou klidně vystěhovat. Tehdy tedy zvítězil Masaryk a ne Šmeral, s hrozivě se tyčícím Leninem v pozadí. Dnes víme, na jak směšně krátkou dobu to bylo.

Zabývám se touto částí Klimkovy práce podrobněji proto, že mne přímo ohromila detaily, o kterým jsem neměl tušení. Jak také, chodil jsem tehdy do obecné školy a události velkých dějin mne míjely. Později jsem o nich nikdy neměl možnost detailně slyšet.

Podobných překvapení skýtá i druhý díl mnoho. Jen skutečnost, že se od vzniku republiky v roce 1918 do konce roku 1935, kdy spatřila světlo světa moje žena a kterým Klimkovy knihy končí, vystřídalo celkem 15 vlád, nutí k zamyšlení. Známá jména, známé události dostanou tvář, někdy překvapivě sešklebenou. Začneme vše chápat v souvislostech. Například skutečnost, že ani jedna z politických stran, které se v prosinci 1935 zpočátku stavěly proti volbě Edvarda Beneše prezidentem, nebyla po druhé světové válce v Československu povolena.

Detailní zpráva o průběhu a příčinách všech zákulisních i otevřených bojů v první republice, kterou Klimek předkládá, poškozuje mnohé mýty. Některé naše představy o spravedlivém a zcela demokratickém státě budeme muset trochu revidovat. Je to účinná, i když poněkud drsná kůra. Mohu jí doporučit všem, kteří se opravdu zajímají o historii a její pokud možno skutečný a pravdivý průběh.

Autorovi patří velký dík. Dokázal stát nad věcí a shromáždil především jenom fakta. Napsal zajímavou práci, která je některými kritiky označována jako kontroverzní. I proto se k ní budeme vždy znovu vracet.

Ze současnosti je na této publikaci také maličkost. Na důkaz toho, jak těžké je v Čechách cokoliv sjednotit, je jeden ze dvou dílů o pět milimetrů vyšší než druhý.