Únor 2004

Básně psané soustruhem.

Ivana Pustějovská

Rozhovor s Antonínem Brouskem o stalinistické poezii, Ivanu Blatném a strachu ze zesměšnění

O básníkovi, překladateli a literárním publicistovi Antonínu Brouskovi (1941) není v Česku příliš slyšet. Snad proto, že autor, který v 60. letech patřil spolu s Ivanem Wernischem, Jiřím Grušou či Pavlem Šrutem k největším talentům mladé básnické generace, dosud žil v Německu, kam emigroval v roce 1969. A také proto, že jeho nejznámější literárněvědná práce – antologie stalinistické poezie s názvem Podivuhodní kouzelníci – vyšla naposledy koncem 80. let v exilu. Mohlo by se to však změnit. Na letošní Vánoce si spisovatel a docent české literatury na univerzitě v Hamburku naplánoval trvalý návrat do vlasti a navíc v dohledné době chystá i obnovené vydání Podivuhodných kouzelníků.

Důkladně jste se zabýval poezií reálného socialismu. Co je vlastně pro stalinismus v literatuře nejtypičtější?

Nejmarkantnější byl na přelomu 40. a 50. let asi náhlý sešup literární úrovně textů a především masovost přesunu k novému trendu. Mě samozřejmě nepřekvapovalo, že se o takovou tvorbu pokoušela generace Pavla Kohouta nebo autoři, kteří byli v roce 1945 velmi mladí a nadšení koncem války. Stejně tak mě neudivilo, že se člověk setkal s aktivistickými verši Nezvala nebo Pujmanové. Mnohem překvapivější bylo, že se ten kvalitativní sešup týkal všech generací literátů. Mimo zůstali jen jednotlivci.

Čím si vysvětlujete, že básníci jako Kainar a další byli schopni vyplodit verš jako „máma údernice jede na sjezd“? Nakolik to dělali dobrovolně a nakolik z donucení?

Obávám se, že to bylo do značné míry dobrovolné, čemuž nasvědčuje právě ona masovost. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale podstatnou roli především u starších autorů sehrál strach z toho, co by se stalo, kdyby se nepřidali. Jala je hrůza, že když si nepospíší, tak jim vlak uhánějící do budoucnosti ujede. Myslím, že právě dobrovolnost a masovost je největším fenoménem té doby.

Který z autorů vás nejvíc překvapil svým stalinistickým angažmá?

Myslel jsem si, že dobu padesátých let poměrně dobře ovládám. Přesto jsem byl udiven, že třeba i Vilém Závada, který byl vždycky spíše autorem zdrženlivým, se najednou v některých básních dokázal úplně rozběsnit. Podobně takový František Hrubín najednou v některých verších pořádně zatlačil na socrealistické dudy, až přecházel zrak. A nejvíce mě ohromilo, že se k takové tvorbě snížil do jisté míry i sám Vladimír Holan, byť ne zdaleka tolik jako většina ostatních. Asi chápete, že po Holanovi už mě nemohlo překvapit nic.

Které z autorů bychom marně hledali ve vaší antologii? Kdo odolal svodům?

Například Jaroslav Seifert a pak samozřejmě mladší generace básníků jako Jiří Kolář nebo Josef Hiršal.

O čem všem se v 50. letech psalo?

Mnohé básně jsou jako slohové úkoly na konkrétní zadání. Každý se snažil poměřit s nějakým „závažným“ tématem – údernictvím traktoristů, soustružníků či hrdinstvím československé armády. Znovu se také začalo ohřívat devatenácté století – obrozenectví se vším všudy. Při opěvování armády se všichni naráz začali zaklínat husity, najednou měl zase velký ohlas Jirásek. Myslím, že českou literaturu padesátých let potkal pád do minulosti bez břehů – ve jménu jakési neznámé budoucnosti.

Při listování vaší knihou se člověku vybaví ona okřídlená věta, že spisovatelé jsou svědomím národa. Je to vůbec po tom všem možné?

Myslím, že ta teze neplatí. Anebo jedině tehdy, pokud si připustíme, že spisovatelé jsou většinou špatným svědomím národa.

Čas pracuje pro mne

Kromě Podivuhodných kouzelníků jste v emigraci uspořádal dvě sbírky Ivana Blatného, vynikajícího básníka žijícího v zapomnění za zdmi anglického blázince. Jak jste se k němu dostal?

Vlastně náhodou, přes Josefa Škvoreckého. Na něj se obrátila anglická zdravotní sestra, která se přátelila s Blatným. Viděla, že její pacient má plné krabice jí nesrozumitelných rukopisů, které dokonce občas personál i vyhazoval. Škvorecký ji požádal, aby poslala, co může. Ona z obrovské záplavy rukopisů vybrala texty, které z velké části vůbec nebyly použitelné. Ale pořád mezi nimi bylo dost svrchované poezie. Škvorecký mi texty svěřil a já z nich udělal první výběr nazvaný Stará bydliště. Ivana Blatného pak vydání knihy ohromně rozjařilo a rozepsal se jako divý.

Čím vás Blatný zaujal?

Zaujal mě tím, co jsem – byť s opačným znaménkem – vytýkal české společnosti, a to pamětí. Zatímco česká společnost tehdy trpěla pamětí velmi krátkou a z toho vyplývaly všechny důsledky, u Blatného to bylo naopak. On básnil bez problémů jenom tehdy, když byl šťastný, když prožíval šťastné okamžiky ve své paměti. Tedy – člověk, který nebyl podle lékařských nálezů normální, si uchoval tolik normality, že neztratil paměť. A ta se stala zárukou kvality jeho věcí. Kolikrát jsem si říkal, že kdyby podobný osud potkal některého z básníků padesátých let, tedy že by neměl poškozenou paměť, že by to také vypadalo jinak. Blatného osudy i texty se prolínaly s mou prací na antologii stalinistické poezie a já zjistil, že spolu souvisejí.

Jak jde dohromady Ivan Blatný a budovatelská politická poezie?

Jistá volná spojitost existuje. Blatný měl v ústavu pro choromyslné jedinou vášeň – neúnavně sledoval televizní zprávy. Má celou řadu básní, z nichž lze rekonstruovat dobu jejich vzniku. Začínají třeba „prezident XY je na štíru s …“ Blatný zkrátka komentoval politické události. Ale dělal to způsobem, který neměl nic společného s angažovanou tvorbou padesátých let.

Neuvažoval jste o opětovném vydání vaši čítanky stalinistické poezie?

Myslím, že opravdu nastal správný čas. Problém je, že mi z nakladatelství vzkázali, že řada básníků se polekala opětovného vydání a kategoricky odmítá poskytnout autorská práva. Prý nechtějí být zesměšněni. Zkrátka a dobře, vydal bych je, ale je potřeba ošetřit všemožné smlouvy, pak se uvidí. Ale možná, že čas pracuje pro mne.

(RESPEKT)