Únor 2004

Zpráva o pokračujícím organizovaném násilí

Catalanová, Vaněk, Bílek

Předání moci v listopadu 1989 proběhlo za zavřenými dveřmi. Detaily jednání a následných dohod s komunisty nejsou dodnes široké veřejnosti známy. Bez veškerých pochyb je však jasné to, že nám komunisté a estébáci – byť v různých kamuflážních převlecích – z vysokých rozhodovacích pozic a veřejného života nezmizeli, ba co víc, dávají o sobě stále víc vědět.

Součástí dohod se zločinci z řad KSČ, StB a jejich přisluhovačů byla beztrestnost za spáchané zločiny, kterou zaručil Pavel Rychetský a kolektiv prosazením právní kontinuity. Lze tyto skutečnosti nazvat zradou na národu, vlastizradou? Jako občané ctící demokracii se vším, co k ní patří, říkáme ano.

Z polistopadového vývoje můžeme sledovat, že upevnění a udržení mocenského monopolu levice (rozuměj komunistických stran a „bývalých“ komunistů zejména v ČSSD) nepatří minulosti. Autoři Zprávy o organizovaném násilí (Vilém Hejl, Karel Kaplan, Sixty-Eight Publishers Corp., Kanada 1986) v úvodu knihy definují organizované násilí jako „zneužití bezpečnosti a justice v zájmu komunistické politiky“ (str. 7).

Důkazů o tom, že tento stav trvá, je víc než dost. Oproti minulosti se sice změnily některé metody a nástroje, ovšem podstata a cíle jsou stejné. Podle hesla „účel světí prostředky“ se chameleónští komunisté a estébáci neštítí vůbec ničeho. V důsledku různých kompromitací a věcí svědomí z totalitního období také musí táhnout za jeden provaz, sedět v jednom vlaku. Ten „vlak teroru“ nikdo nezastavil na pomyslné konečné, nikdo nebyl potrestán a insignie nebyly veřejně strhány a zadupány do země. Ze strategických důvodů se pouze přibrzdilo a jede se dál; nikdo živý nevystupuje…

Někteří ze statečnějších se neúnavně pokouší to rozjeté monstrum zastavit, ale je jich málo, monstrum je bez skrupulí umlčuje – jednoho po druhém. I média jsou často opatrná, aby si s monstrem nezadala, vždyť veřejnost přece nemusí vědět všechno. Veřejnost však chce a má právo být promptně a objektivně informována o veškerém dění ve společnosti. Chce také veřejně ventilovat své pochybnosti, obavy a otázky, na které žádá odpovědi. Ve fungující demokracii jsou tyto věci přece samozřejmostí! Proč tedy nemáme fungující demokracii a spravedlivý právní stát? Proč jsou informace o „bývalých“ komunistech a estébácích (a jejich praktikách), kteří dnes zastávají vysoké funkce, stále „utajovanými skutečnostmi“? Proč jsou lidé, kteří se zúčastnili ohlášené a povolené demonstrace v Holešově předvoláváni k výslechu? Tato poklidná demonstrace se uskutečnila na protest faktu, že „bývalý“ nomenklaturní kádr JUDr. Ján Murček stále působí na tamější policejní škole. V dnešních dnech se mu údajně dostalo i povýšení na plukovníka! Více informací nejen k této osobě viz www.hucin.com. Ján Murček se s pomocí postkomunistické justice jistě dočká klidného odchodu do důchodu včetně finančního zhodnocení svých minulých i současných zásluh. Jak je to možné?

Proč nebyly dosud vyšetřeny olomoucké a přerovské výbuchy? A proč nebyl David Pěcha (a další) odsouzen za propagaci komunismu? A vůbec, jak je možné, že po prokazatelném a prokázaném teroru a zločinech na vlastním národu nebyla komunistická strana v jakékoliv podobě zakázána! Dnes má již svoje zpravodajské hry rozehrané na všech frontách. Kde jsou a co proti tomu dělají slušní a nezkompromitovaní politici? Máme vůbec nějaké?

V Přerově došlo k dalšímu útoku na sídlo pobočky KPV (Konfederace politických vězňů, pozn. red. CS-magazínu). Tentokrát „jen“ prostřelené okno. Skutek byl kupodivu klasifikován jako výtržnictví, nikoliv jako trestný čin obecného ohrožení. Pachatel neznámý.

V Přerově má pobočka KAN (Klub angažovaných nestraníků, pozn. red. CS-magazínu) svoji vývěsní skříňku, kde se podle vzoru populárních amerických balíčků karet objevilo i pět českých karet s moravskými kádry, absolventy bolševických ideologických institucí, působícími u policie. Ján Murček má srdcovou osmu, Petr Pelíšek (učil vypovídat utajovaného svědka Švédu-„Slávka“ v procesu s Vladimírem Hučínem) pikovou sedmu, Vítězslav Šmída křížovou desítku, Jiří Zlámal kárové eso a Jiří Pščolka křížové eso. Bližší informace k těmto osobám viz www.hucin.com . Jak mohou tito lidé dodnes zastávat své vysoké funkce? Jedná se o osoby se silnými vazbami na bývalou StB, proškolené Sověty a oddaně sloužící bývalé zločinecké KSČ!

Proč ÚDV veřejně neupozorňuje na tyto lidi a nezpochybňuje jejich statut ve společnosti? Proč se tento úřad zbavil vyšetřovatelů z řad bývalých politických vězňů? Důvodem prý byla podjatost – podjatost politických vězňů při šetření komunistických zvěrstev. Vladimír Hučín byl vyšetřovatelem z ÚDV ohledně osoby Jána Murčeka sice vyslechnut, ale tím to také skončilo. Stejně dopadl i Václav Eminger, který před lety zaslal ÚDV své svědectví k popravám řeckých důstojníků na Pankráci v 50. letech. Ten však nebyl k tomuto zločinu ani vyslechnut. Dodnes neproběhlo vyšetřování skutečností souvisejících se zneužíváním psychiatrie za totality. Pokračuje stále? Sporadické zprávy v tisku toto nevylučují, naopak. Někteří lidé, kteří mají vlastní názor na současnou situaci v naší zemi a nehodlají ji přijmout s očekávanou samozřejmostí a pokorou, jsou i v dnešní době považováni za paranoiky a musí se podrobit psychiatrickým a psychologickým vyšetřením (viz případ Lumíra Šimečka). Stejně jako v dobách minulých Augustin Navrátil a mnoho dalších. Kolik bylo a stále je komunistických psychiatrů praktikujících zažité a „osvědčené“ metody? Kolik nám jich ÚDV odhalilo? Pověstný MUDr. Josef Sommer je mrtvý, údajně spáchal sebevraždu v roce 1968. I kolem jeho osoby však existují tradiční „utajované skutečnosti“. Nebyl sám, jež zneužíval psychiatrii a medicínu vůbec k nehumánnímu týrání politických vězňů, našich spoluobčanů. Takovýchto „lékařů“ byly celé řady, nejen v Ruzyni, Pankráci či Bohnicích – tajemný pavilon 17. Není od věci položit otázku, co se stalo s bestiální MUDr. Zdenou Frouzovou (mezi vězni měla přezdívku Ilsa Kochová, gestapačka), oddanou spolupracovnicí Sommera. Byla kdy vyšetřována? A co MUDr. Zdeněk Bašný, primář psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích v letech 1959-1985? Co ten by veřejnosti odhalil z „utajovaných skutečností“? Tajemství zůstane zřejmě v rodině Bašných - v čele této léčebny stojí od roku 1990 MUDr. Zdeněk Bašný, junior (?)

Nicméně, fyzická kondice MUDr. Bašného seniora dovoluje, aby „zaskakoval“ v době nepřítomnosti jedné lékařky z týmu v pankrácké věznici (snad ne Frouzové?). I Vladimír Hučín měl nedávno čest „uvítat jej“ ve své pankrácké cele, kde byl nezákonně držen ve vazbě. Zdeněk Bašný mu třesoucím se hlasem domlouval, aby vyšetřovatelům prozradil své zdroje a spolupracovníky, aby s nimi spolupracoval. Neopomenul zdůraznit, jaké že to Hučín má vlastně štěstí, že je jiná doba. Dříve by si s ním poradili jinak, měli své metody… Tím ovšem Hučínovi neřekl nic nového, neboť je poznal na vlastní kůži.

Update „Zprávy o organizovaném násilí“ musí tedy zahrnovat osudy všech, kteří neztratili paměť, kteří nevzdali svůj boj s komunistickým zlem. Osudy těch, kteří jsou za svůj čestný a statečný boj, za svoji rovnou páteř šikanováni, perzekvováni, zbavováni svých zaměstnání a dokonce i vězněni. Taková je „demokratická“ tvář dnešní České republiky.

Za všechny statečné ze stále aktuálního Třetího odboje je třeba znovu připomenout ostudné kauzy Milo Komínka a Vladimíra Hučína. Podrobnosti ke kauzám viz www.AAAWebPages.cz, www.freewebs.com/vanek/index.htm či www.svedomi.cz. Milo Komínek, dlouholetý politický vězeň a osoba vysoce respektovaná doma i v zahraničí, dostává stále pokuty za to, že dosud nenechal otisknout omluvu gen. ing. R. Pernickému (dle rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 1996). Soudkyně JUDr. Romana Vostřejšová navíc odsoudila Milo Komínka k zaplacení 70.000,- Kč odškodného R. Pernickému a k zaplacení veškerých soudních výloh. Odškodné se M. Komínkovi strhávalo z jeho starobního důchodu a bylo propláceno Pernickému. Nyní Milo Komínkovi strhávají z důchodu peníze na pokuty, které se na podnět Pernického stále zvyšují a dle soudu mohou dosáhnout částky 100.000,- Kč. Milo Komínek opakovaně zdůvodnil, že omluvu nemůže napsat a zveřejnit, protože původní článek, za který byl odsouzen, byl pravdivý! (Víc k Pernickému v článku „Svědomí vs. Svědomí“ na výše uvedených webových stránkách.) Milo Komínkovi je ze strany soudu vyhrožováno exekucí majetku – na uspokojení požadavků „dotčeného“ R. Pernického.

A co zatím dodat k postkomunistické kauze bývalého kpt. BIS Vladimíra Hučína? Je též plná „utajovaných skutečností“ (viz www.hucin.com). Soudní proces se zcela ochromil účelovou fraškou, zda Hučínovi právní zástupci musí mít bezpečnostní prověrku vzhledem k „utajovaným skutečnostem“ či nikoliv. Celá kauza má shodné prvky s případem Krčmaň a jemu podobným komunistickým nezákonnostem. Najdeme zde osvědčené metody dezinformací, zpravodajských her a „utajených“, zkompromitovaných svědků, ochotných a svolných k čemukoliv. Veřejný proces je silně žádoucí.

Kdo Vladimíru Hučínovi zaplatí ušlou mzdu a odškodnění za teror a příkoří spojené s tímto procesem? Vladimír Hučín také stále ještě soudní cestou snaží dosáhnout zrušení svých tzv. zbytkových trestů z období totality v rehabilitačních řízeních. Další soudní jednání v této věci je stanoveno na 29. 1. 2004 ve 14.00 hod. u přerovského soudu.

Případů organizovaného násilí byly v minulých desetiletích v Československu statisíce. Po roce 1989 jejich počet sice klesl, ovšem o to víc je jim třeba věnovat zvýšenou pozornost, jejich politické pozadí je silným varováním celému národu.

Máte-li jakoukoliv zkušenost s tímto neblahým fenoménem, nemlčte! Mlčet znamená souhlasit, podřídit se, přijmout. Mlčet v tomto případě znamená spolupracovat se zlem, podporovat jej. Za stav v naší společnosti je zodpovědný rovným dílem každý z nás.

Vaše zkušenosti rozšíří narůstající zprávy o organizovaném násilí a stanou se součástí připravované studie o stavu naší země před i po skončení „sametového představení“.

leden 2004

Hana Catalanová, hana.catalanova@tiscali.cz

Jiří Vaněk, gvanek@iprimus.com.au

Josef Bílek, bilek.josef@iol.cz