Březen 2004

Můžeme pochopit Ameriku?

Emanuel Mandler

MF DNES zahájila zajímavou diskusi na téma perspektiv vývoje soužití mezi Evropou a Amerikou. Pozoruhodný je především úvodní článek Benjamina Kurase. Kuras tvrdí, že Amerika bez Evropy přežije, Evropa bez Ameriky ne. Podle autora nemají evropské státy vojenské prostředky ani na vlastní obranu (o čemž, dodávám, nelze pochybovat). Benjamin Kuras nemá pochopení ani pro mínění, které je prý v Evropě tak časté, že budeme-li sdílet protiamerickou nenávist teroristů, odmění se nám „štědrou laskavostí“; prý je to nebezpečná iluze. A posléze, Evropa prý nechápe, že rostoucí globální síly krutovládných režimů by chtěly sprovodit ze světa Evropu i Ameriku.

Jistě lze k těmto vývodům ještě něco dodat, v podstatě však vyjadřují základ toho, oč mezi Evropou a Amerikou v současné době jde. Jde o základ transatlantické spolupráce, kterou Kurasův článek stručně, avšak pádnými argumenty podpořil, a tak není divu, že se okamžitě ozvali nacionalisté. 5. února vyšel Kurasův článek a o den později s ním nepřímo polemizoval nacionalistický historik Dušan Třeštík.

K pozoruhodnému tvrzení, že USA, tento spojenec Evropy, brzy padne, mu stačilo zjištění, že „všechna impéria v celých dějinách se vždy zhroutila“. Dušan Třeštík to vidí poněkud jednoduše. Spojené státy sice nejsou věčné, nejsou však impériem, nýbrž jednotným federativním státem. Pravda je, že Amerika – naštěstí – jakožto jediná supervelmoc plní roli světového četníka; bez nejvyšší vojenské autority by globální svět fungoval ještě hůř než funguje. Důvod, proč by měly tuto funkci ztratit právě dnes, chybí.

Pokud někdo v naší civilizaci usiluje o to stát se impériem, pak je to zejména Evropská unie.Dnes už pětadvacet států usiluje o spolupráci, která by zřejmě měla vést k jakémusi imperiálnímu tvaru. V budoucnu. Zatím se jí to nedaří, a to už proto ne, že jde o úkol na celá desetiletí. Do té doby se snadno může opakovat historie a radikální diktátorské, nábožensky fanatické režimy mohou začít z křesťanské Evropy ukusovat jednotlivé státy. V tom případě by Evropa byla opět náramně ráda, pokud by jí Spojené státy přišly na pomoc.

Útoku pohanského světa hrůzovlády lze předejít, je však k tomu nutná celková a úzká spolupráce Západu. Z cest, jak dospět k porozumění západních zemí na obou březích Atlantiku, má v Evropě vysokou prioritu snaha vytvořit společenské klima tolerance jako základu pro pozitivní dialog se Spojenými státy.

Evropské státy jsou neobyčejně rozdílné svým politickým klimatem i svými předsudky, které stojí v cestě toleranci. Úvahy o tom, jak pomoci na svět toleranci v Česku, vedou jednak k zjištění, že u nás je předpokladů k věcnému rozhovoru (hlavně v médiích) velmi málo, jednak nás zavedou do minulosti. Odsud pocházejí tři nejhorší druhy nenávisti, ovlivňující široké vrstvy obyvatelstva.

Antisemitismus provázel celé evropské dějiny a u nás byl ještě podpořen druhou republikou, nacistickou okupací a obdobím stalinismu. V propagaci antiamerikanismu jako by si mohly podat ruce období protektorátu a reálného socialismu. Všeobecná nenávist proti sudetským Němcům sílila od Mnichova přes okupaci až po vyhnání.

Antisemitismus, antiamerikanismus a nenávist k sudetským Němcům neexistují izolovaně, nezávisle na sobě, ale navzájem se podporují. Protisudetoněmecká nenávist zabraňuje užší spolupráci ve střední Evropě, antisemitismus („antisionismus“) ve svých důsledcích znesnadňuje existenci demokratického Izraele a spolu s antikamerikanismem umožňuje a přímo navádí ke spolupráci s teroristy a fundamentálními diktátorskými režimy. Tyto nenávisti dokážou dovedně zmást veřejnost, protože se často projevují negativně, zármutkem nad “oběťmi“, nejčastěji nad oběťmi „amerického imperialismu“ a sionismu. Až příliš často vídáme na obrazovce a na stránkách časopisů zohavené mrtvoly teroristů, zbořené domy teroristických Palestinců, zbídačené Iráčany. Média často ještě tuto demagogii zveličují a naopak bagatelizují tragickou skutečnost, oběti teroru.

V daných podmínkách je velmi obtížné bojovat proti těmto nenávistem. Ale je to velmi důležité. Jsou totiž porůznu podporovány z Evropy a na oplátku naopak podporují specifické „evropské“ nenávisti. Ale nenávist lze vůbec těžko ohraničit: působí i „doma“, mezi námi a přispívá k tomu, že tradiční slovanská hašteřivost dosahuje dnes stupně, kdy je malý zázrak, jestliže se několik lidí natrvalo spolu domluví a dohodne. Jak se tomuto domácímu působení nenávisti postavit? Jeden ze způsobů známe. Pustit se do trpělivého, úporného zápasu s antisemitismem, antiamerikanismem a s nenávistí vůči sudetským Němcům.

Kdo sleduje, co se u nás děje, ví, jak těžký úkol je proti těmto nenávistem bojovat. Proti všem. Je to nesmírně důležité, rovněž pro spolupráci s USA a pochopení Ameriky. Také my přece chceme přežít…