Březen 2004

Andělé

Jaroslav Hutka

Minulou neděli jsem se vzbudil brzy. Probral mě sen. Zdálo se mi, že běžím v obrovském kamenném sále stále vzhůru po závratně vysokém točitém schodišti. Nahoře, abych se vyhnul jakémusi pronásledování, jsem měl přeběhnout po úzké římse, ale stály na ní sochy a oltáře. A jak jsem přebíhal, tak jsem to všechno nešikovně shodil. Díval jsem se, jak to padá do příšerné hlubiny, a lekl jsem se, že tam spadnu také. To mě vzbudilo.

Podíval jsem se do oken. Jsou dvě přes celou stěnu. Dopadalo jimi mnoho jasného světla, ale jaksi šedivě. Tmavá bílá, jak to nazýval jeden malíř z Kolína nad Rýnem. Nasadil jsem si brýle. Záclonám jsem odvykl v Holandsku a do oken mi stejně nikdo nevidí, protože naproti je střecha a nad ní veliké nebe.

Šel jsem bos k oknu. Střecha přes ulici byla přikrytá tlustou sněhovou peřinou, nebe nad ní šedé a prášilo z něj množství jemného sněhu. Ulice, chodníky a celé Nové Město, kam jsem dohlédl, bylo bílé. Nic nejezdilo, co by ten bílý koberec pošpinilo. Venku byla nebeská zima, ale zevnitř to působilo měkce, teple a blízce. Neděle. Celý den nikam nemusím. Děti se v obýváku dívaly na pohádku, Kateřina se u sebe zabývala prádlem a pouštěla si k tomu arabskou muziku. Já si dal studenou sprchu, promnul prsty na nohách, aby se mi uvolnila páteř, posnídal svou zelňačku a pak chvíli cvičil na kytaru, vyřizoval poštu, listoval v nějakých baladách, poslouchal anglické zprávy, dal si skleničku chilského vína a všem nám bylo spolu dobře. Každý jsme se zabývali sám sebou, chráněni tou nádherně bílou mrazivou nepohodou venku.

A pak už bylo odpoledne. Příležitost vidět všechno zasněžené, a přitom čisté, je v Praze tak vzácná, že bych si ji neměl nechat ujít, napadlo mě. “Eliško, jdu vrátit lahve od piva a u Alberta mají nový automat na vracení lahví. Jdeš se mnou?” nalíčil jsem past, abych neriskoval odmítnutí, kdybych řekl, že se jdeme jen podívat, jak je všechno zasněžené. “A můžu po tobě cestou házet koule?” skočila na lep osmiletá holčička. Automat na vracení lahví měl takový úspěch, že jsem musel slíbit, že budeme chodit vracet lahve vždycky spolu a že to bude naše tajemství.

“A teď se jdeme podívat do parku,” oznámil jsem mimochodem, ale bylo to tak, že kdybych tam já nezatáhl Elišku, tak by tam Eliška zatáhla mě. Přešli jsme tramvajové koleje a vešli na téměř neposkvrněnou bílou plochu parku. Eliška vylezla u fontány na zasněženou vrbu, ale nevěděla, co dál, a strašně mi něco vysvětlovala, což jsem neposlouchal, soustředěn na něco úplně jiného. V tom nezvyklém pobílení bylo zase zřetelně vidět, jak je Karlovo náměstí obrovské. Nikdy jsem nepochopil, jak to ten gotický panovník ze čtrnáctého století dokázal. Prahu zvětšil ze dne na den čtyřikrát a udělal z ní tehdy nejprostornější evropské město a zároveň ne nejlidnatější. Do hradeb uzavřel pole, louky a háje a vytvořil největší staveniště Evropy. A celá Evropa stavět přijela. To jsme do Evropy ještě patřili. Byli jsme v ní rozpuštěni jako kostka cukru v kafi. To až obrozenci řekli, že tam nepatříme, že jsme cosi extra. Z německého romantismu vzniklo české vlastenectví. Nikomu ale nic dobrého nepřineslo. A z romantismu vznikl nacismus i komunismus. Celý svět za to zaplatil hromadami mrtvých. Nic horšího dosud lidstvo nezažilo. Ale období státních romantismů je za námi a my se v květnu vracíme do Evropy. Ovšem hanba bude, až Češi ve volbách nasadí do kožichu evropského parlamentu vši, co si stále říkají komunisti.

“Můžu udělat anděla?” zeptala se Eliška, které si mě vedla za ruku napříč čerstvě zasněženým parkem. “Můžeš,” povolil jsem, ale nevěděl jsem, co tím myslí. Plácla sebou na záda a začala ve sněhu mávat nataženýma rukama a nohama, kam až dosáhla. A teď mě musíš zvednout, abych to nepošlapala,” řekla mi ze země. Zapříčil jsem mými špičkami její paty a zatáhl za ruku, zvedl jsem ji jako prkno a ve sněhu zůstalo otištěno cosi motýlovitého, prostě anděl s křídly a sukničkou. “A můžu ještě jednoho?” Takže za chvíli bylo na Karláku v bílém sněhu asi dvacet andělů. Když jsme došli k Ječné ulici, tak jsme narazili na cizího anděla, který už ve sněhu byl. “Ale nemá hlavu!” smála se Eliška, která byla na anděly machr.

“Podíváme se do kostela Svatýho Ingnáce. Ještě jsem v něm nikdy nebyl, a přitom teď bydlíme tak blízko.” “Ale já do kostela nechci.” “Však nemusíš. Počkáš na mě před vchodem.” Takže jsme vešli. Barokní perla s monumentálně vysokým stropem, ale jelikož vedle každé jen trochu dostupné sochy byla cedulka ALARM, tak jsme zase vypadli ven do té bílé boží parády. Eliška chtěla na klouzačku, aby mohla dopadat do sněhového písku, jenže klouzačka byla uklizená. Na zasněženém hřišti byla jen houpačka, ale stála u ní opuštěná taška. “Ta taška se mi moc nelíbí,” řekl jsem neochotně. “Myslíš, že je v ní bomba?” “Asi ne, ale ty opuštěný tašky…” ale než jsem to dořekl, vyběhl z druhé strany hřiště nějaký chlap a volal, že ta taška je jeho. Tak jsme se pohoupali, prošli Emauzy a na půl cestě k Vyšehradu jsme si řekli, že je nám už taková zima, že to obrátíme. Eliška si natáhla třetí rukavice. Vzali jsme to k Vltavě a já vyprávěl, jak jsem tu kdysi dávno deset let bydlel, že jsem tu napsal všechny svoje písničky, že se tu narodil její nevlastní brácha Vavřinec, co pak žil čtrnáct let v Paříži, a že se tu nakonec narodila i její sestra. Prostě sem patříme.

Slezli jsme na nábřeží a já zmlknul a zůstal stát s otevřenou pusou. “Co je?” zeptala se Eliška trochu vylekaně. “No podívej. Vltava je zamrzlá!” “A půjdeme na led?” “To asi ne. Ale celý život jsem slyšel, že Vltava kvůli přehradám už nikdy nezamrzne. A teď zamrzlá je. Předloni vody za tisíc let, loni sucha za tisíc let a teď led…” “…za tisíc let,” dodala Eliška posměšně.

“Hele, kačeny a labutě,” odvedl jsem řeč a přišli jsme k jakémusi jezírku, veliké díře v ledu, která byla obsazená množstvím vodních ptáků. “Kolik jich je?” “Spočítej je.” Začala počítat nespočitatelnou pohyblivou masu a já se díval na led. Led na Vltavě! Úžasné! Čím víc se vědci zabývají vodou, tím víc jsou z ní udiveni. A tady celá řeka a zamrzlá…

Připomnělo mi to dětství a prostupovalo to mnou jako zázrak. I když ve skutečnosti to nebyl zázrak, ale mráz, který mnou nakonec prostoupil. Eliška si doma vlezla do vany s horkou vodou. Já si lehl na kanape, přikryl se dekou a zavřel oči. Pod zmrzlými víčky mi začaly běhat mžitky. Měl jsem pocit, že usínám, a jak jsem se propadal, tak jsem si vzdáleně uvědomil, že to nejsou mžitky. Viděl jsem mihotavé jemné sněhové anděly.