Březen 2004

Přízrak Seznamů

Emanuel Mandler

Z případu herečky Jiřiny Bohdalové se stal skandál. Zvítězila u pražského městského soudu ve sporu s ministerstvem vnitra o to, zda byla oprávněně zařazena do seznamu spolupracovníků StB. Soud však nevyhověl (nemůže vyhovět) jejímu přání, aby její jméno bylo ze seznamu vymazáno. Jiřina Bohdalová se nerozčiluje jen tak pro nic za nic: lidé zařazení do seznamu vzbuzují u mnoha spoluobčanů nepříznivou emotivní reakci. Vnitro se proti podobným žalobám brání víceméně formálně, takže vyhraný spor má cenu poměrně malou. Je to přirozené, jelikož takový spor má mnohem více morální než právní charakter. V případě známé osobnosti, jíž Jiřina Bohdalová nepochybně je, dvojnásob záleží na tom, jak si povede dále.

Proti Jiřině Bohdalové vnitro nepředložilo důkazy. Urputnost, s níž se herečka dožaduje svého práva, také není důkazem - ani pro, ani proti - ale vyvolává sympatie. Nejčistší morální obhajobou v obdobném případě je ovšem jednání Vlasty Chramostové, která bez rozpaků veřejně popsala, jakým způsobem se její jméno dostalo do seznamu. Je to "mužné" gesto a jako takové je většinou přijímáno. V době, kdy je veřejnost nakloněna seznam spolupracovníků jako skandalózní odmítnout, ukazuje právě toto gesto Vlasty Chramostové jeho pozitivní smysl. Seznam vytváří morální normu, kterou společnost naléhavě potřebuje: "Něčím se lidé orientovat musí. Jednotlivé omyly neznehodnocují seznam jako takový" (bývalý soudce Ústavního soudu ČR Antonín Procházka). Této morální normy, že v totalitním státě se nesmí spolupracovat s tajnou policií, je nepochybně zapotřebí zejména pro chápání normalizačních desetiletí minulého století (70. a 80. let). Vzhlížíme k nim stále nostalgičtěji - působením času i sledováním tehdejších televizních pořadů a seriálů, které se znovu uvádějí. Avšak nejde jen o StB. Morální poučení vážící se k seznamu je důležité i nyní a pro budoucnost. Zní, že je nemorální podporovat síly společenské destrukce.

A tak není divu, že se seznamu začalo používat právě proti těm, kteří se nebáli postavit předlistopadovému režimu. Loni 2. července schvalovala sněmovna návrh podvýboru na udělení státních vyznamenání. Navrhla 22 kandidátů podle soupisu, který připravil příslušný sněmovní podvýbor. Vyškrtla z něho jedině jméno Pavla Wonky, umučeného v kriminále v předvečer listopadového převratu (1988). Ze 167 poslanců pro něj nehlasovalo plných 104; proč, to se dozvídáme z prohlášení poslance Plevy (ODS). Ten řekl ČTK, že Wonkovo "jméno figuruje v takzvaných Cibulkových seznamech." Kupodivu nikdo ze sněmovny do seznamu nenahlédl. Přesvědčil by se, že Wonkovo jméno na seznamech není.

Ne o mnoho později se musel královehradecký krajský úřad rozhodnout, zda odhalí Wonkovu pamětní desku. Na jeho dotaz odpovědělo ministerstvo vnitra: "K Vaší žádosti ze dne 23. října t. r. o sdělení údajů k osobě pana Pavla Wonky, nar. 23. 1. 1953, Vám sděluji, že svazek k této osobě byl pod r. č. 15489 krátkou dobu veden u okresního oddělení StB v Trutnově v kategorii‚ kandidát tajné spolupráce'. K získání jmenovaného ke spolupráci však zjevně nedošlo, protože byl tento svazek poté překvalifikován na svazek ‚nepřátelské osoby'".

A tak byla 13. listopadu loňského roku přímo na budově krajského úřadu odhalena Pavlu Wonkovi pamětní deska. Krajský úřad v Hradci Králové se nezalekl podivného hlasování sněmovny a jednal jednoduše, ale účinně. Rozhodl podle hesla "nebát se a nekrást". Kromě jiného předvedl, že je třeba seznam chránit před zneužitím; sám o sobě jistě smysl má. Budou-li státní orgány ve sporu Jiřiny Bohdalové jednat v podobném duchu, mohou dospět k pozitivním důsledkům.