Březen 2004

Jak jsem si opatřil lepší brýle

Milan Hulík

Po vzedmutí se kauzy “Kinský” jsem na podzim loňského roku napsal dva články – “Dostál mě zase dostal” a “Lex Specialis Dostalis”. Protože zájem politiků na tyto jinak běžné případy projednávané soudem obrátil ministr kultury Pavel Dostál svými nekvalifikovanými výroky, poslal jsem mu ještě před otištěním tyto své články a napsal mu doslova toto:

Vážený pane ministře,

dovolte mi prosím, abych Vám sdělil, že Vaše výroky a hodnocení kauzy Františka Oldřicha Kinského jsou podle mého názoru a řečeno slovy literárního advokáta Perry Masona “právně nepřístojné, irelevantní a netýkají se podstaty věci”. Měl byste si opatřit lepší právní poradce.”

Pan ministr můj dopis poslal České advokátní komoře s následujícím textem:

Vážení,

v příloze Vám posílám kopii dopisu pana JUDr. Milana Hulíka včetně příloh a svoji odpověď na tento dopis.

Dovoluji si Vás požádat o posouzení, zda dopis pana advokáta JUDr.Hulíka je či není v rozporu s tím, co advokátům ukládají jejich stavovské předpisy.”

Poté co Odbor kárného žalobce AK panu ministrovi odvětil, že JUDr.Hulík je známý publicista a publikování není advokátům zakázáno a celá záležitost se netýká zastupování klienta v konkrétním případě, tak na jednání JUDr. Hulíka neshledává nic závadného, jsem panu ministrovi poslal další dopis. Ještě předtím však dostal stejný nápad někdo, kdo o mé korespondenci vůbec nevěděl. Někdo, kdo se tvrdě postavil na stranu právního státu, nikoliv ze sympatií k restitucím nebo dokonce ke šlechtě. Někdo, jehož jméno překvapí čtenáře stejně, jako mne překvapila právně fundovaná a stylisticky brilantní obrana právního státu. Mohl jsem se proto ve své odpovědi opřít o citáty z dopisu - Petra Uhla.

Mezi mnou a panem ministrem došlo ke sporu, zda-li při konfiskaci majetku osob německé a maďarské národnosti podle dekretu prezidenta Beneše, rozhodoval, či měl o národnosti těchto osob rozhodovat správní orgán. Pan ministr mi totiž napsal, že si mám opatřit lepší brýle a přečíst si znovu dekret č. 12/1945 Sb. Nic takového tam prý nestojí. Panu ministrovi jsem tedy odpověděl:

“I když zcela neplánovaně a bez mé iniciativy a dokonce bez mého vědomí Vám odpověděl již Ing. Petr Uhl, tak Vám píši rovněž, abych se Vám pokusil vysvětlit, v čem se stále mýlíte. Dnes už vím, že nejde jen o právní omyly, ale i o jejich ideové či spíše ideologické motivy. Příklad Petra Uhla, jehož levicové přesvědčení je známé (a kterého si přesto vážím) a jeho souběžná úcta k principům právního státu dokazují, že příčinou Vašich názorů a názorů Vašich poradců, jakož i některých učitelů z PF UK, není levicovost, ale nedostatečný respekt a úcta k principům soukromého vlastnictví, jakož i k principům právního státu vůbec. Nemohu než obdivovat Petra Uhla, který bez právního vzdělání a bez advokátní průpravy, dokázal v restituční kause F. O. Kinského, ač sám ideově jistě není přítelem restitucí, se postavit na obranu právního státu, jak to ostatně činil vždy. O absenci onoho respektu k právnímu institutu soukromého vlastnictví u některých právníků (včetně některých pedagogů na právnické fakultě), jsem se přesvědčil nejen během svých studií, ale např. i v knize akademika Viktora Knappa “Vlastnictví v lidové demokracii” (Orbis, Praha 1952). Při vší úctě k jeho osobnosti a významu pro právní vědu, musím konstatovat, že stalinistický duch této knihy se k roku jejího vydání dá pochopit, již hůře však fakt, že tento autor byl zároveň spoluautorem dekretů nazvaných podle jejich signatáře - dekrety presidenta Beneše a později i autorem odborných posudků pro osoby jimi postižené – pozdější restituenty. Pojem levicový se samozřejmě nerovná pojmu protiprávní, stejně tak nelze právně ostrakizovat pravicovost; onen shora zmíněný nedostatek respektu k institutu soukromého vlastnictví je spíše “právně-duchovním” dědictvím bývalého vládnoucího komunistického režimu, jeho ideologie, pohrdání přirozeným právem a celým více než tisíciletým dědictvím římského práva.

Nepřísluší mi však soudit politické názory jiných, natož Vaše pane ministře – musím však podepsat to, co Vám napsal Petr Uhl. Svým jednáním v kause F. O. Kinského jste ohrozil právní stát!

Nuže, opatřil jsem si lepší brýle, jak jste mi pane ministře doporučil a přečetl jsem si znovu dekret č. 12/1945 Sb. Dočetl jsem se v něm, že “podle §1, odst.2, se osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnili boje za zachování celistvosti a osvobození československé republiky, zemědělský majetek podle odst. 1 §1 nekonfiskuje.” V odst. 3 téhož paragrafu jsem se dočetl, že “o výjimce podle odst. 2 rozhoduje na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží Okresní národní výbor Zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které pak rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra.”

Tato “holá” ustanovení dekretu byla však jako každý zákon doplňována výkladem a judikaturou soudů, v tomto případě především rozhodnutími tehdejšího Nejvyššího soudu správního. Ten v kause Dr.Artura Czeczowiczky vydal rozhodnutí č. j. 337/45, ve kterém se uvádí: (nebudu čtenáře zatěžovat dlouhým odborným výkladem a cituji jen závěr) “…Tím však není ještě řečeno, že by dekret mimo oba právě vzpomenuté případy, nepřipouštěl vydání obdobných deklaratorních rozhodnutí i o jiných předpokladech konfiskace, tedy zejména také o tom, zda osoba, jejíž majetek se konfiskuje, je národnosti německé nebo maďarské a jde-li v konkrétním případě o majetek zemědělský. Naopak v tom, že v obou shora vzpomenutých případech vydání takovýchto deklaratorií nejen výslovně připouští, nýbrž dává postiženým i právní nárok na jejich vydání, nutno spatřovati vyslovení zásady, jež přirozeně má platiti i v příčině rozhodnutí o všelikých jiných předpokladech konfiskace. Proto také příslušné úřady i o těchto jiných předpokladech mohou vydávati deklaratorní rozhodnutí, uznají-li toho v konkrétním případě potřebu, i z moci úřední, jestliže však legitimovaná strana tuto otázku vznese na spor, pak takováto deklaratorní rozhodnutí učiniti musí.”

Protože uvedené dobové rozhodnutí našlo svůj odraz i v současné judikatuře, ocitoval jsem panu ministrovi i jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR k této problematice z poslední doby, ve kterém se stejně tak vyžaduje rozhodnutí správního orgánu. Můj dopis pokračoval dále:

Jako Pavel Dostál si můžete o tomto problému myslet samozřejmě cokoliv, otázkou ovšem dále zůstává, zda-li jako ministr a člen vlády se o něm můžete veřejně vyjadřovat, tak jako každý jiný občan, či právník a advokát.

A zde si dále dovolím citovat slova Petra Uhla: “…jen jedné skupině lidí je komentování soudních rozhodnutí a hledání cest, jak je obejít, v právním státě zakázáno – vládě. Bylo by doslova tragické, kdybys necítil ten rozdíl mezi sebou a mnou, tedy mezi ministrem a novinářem. Zatím tomu tak zřejmě nebylo – stěžuješ si, že jste si ve vládě ani nedovolili přijít s požadavkem, kterým jsem vyslovil já, totiž aby vláda mohla Nejvyššímu soudu uložit vypracování sjednocovacích (pro soudy nezávazných) stanovisek a výkladů zákonů, jejichž vytváření je jeho zákonnou povinností. Jen jste něco v tom smyslu špitli, a už Vás prý za to nějaký advokát (!), Kalvoda jménem, kritizoval. Prostě někdy platí quod licet bovi, non licet Iovi, co je dovoleno volovi, není dovoleno bohovi, tedy opačně, než bývá zvykem.”

Proto můj dopis pokračoval:

“Z Vašeho výkladu čiší politická účelovost, např. z vašeho tvrzení, že politickou dohodou byla stanovena restituční hranice k roku 1948, což ve svém dopise popírá i Petr Uhl, který, jak dodává, byl u toho.

Obávám se, že z Vašeho jednání, nejen v kause Kinský , ale i dalších “šlechtických” restitucí, např. vaše poslední výroky v kause zámku Opočno a také z jiných Vašich zásahů, např. vůči redaktorce ČT, která chtěla natočit pořad o některých nevhodných výrocích jistých poslanců v souvislosti s Vaší kolegyní Dr. Petrou Buzkovou, vyplývá určité opojení mocí, které je typické pro řadu dalších českých politiků. Dokonce si myslím, že zde existuje přímá úměra mezi délkou doby v politice a velikostí onoho “vydrženého majestátu”, která potom takového politika vede i k podávání stížností na oponenty, kteří si dovolí mít jiné názory, než jsou ty majestátní či spíše, “moje-státní.”

Vzhledem k problematice věci, její závažnosti a ohrožení právního státu a Vaší stížnosti na Advokátní komoru, považuji tento dopis za veřejný a vyhražuji si náš spor medializovat napsáním článku, který Vám před jeho otištěním ještě pošlu.”

To jsem tímto učinil a svůj slib splnil.