Březen 2004

Otazníky nad Bohumilem Laušmanem

Jiří Loewy

Proces postupného zapomínání našich poválečných nekomunistických politiků se prohloubil, jak ukázalo nedávné sté výročí narození Bohumila Laušmana (30. srpna 1903 - 9. května 1963). Pro média to téma nebylo, jeho někdejší politická strana si ho připomněla pouze na regionální úrovni, byť i za účasti předsedy a místopředsedkyně ČSSD. Věnujme této pozapomenuté postavě trochu kritické pozornosti.

Osudová koketerie

Svou životní dráhu začal Bohumil Laušman jako bankovní úředník, od mládí pracoval ve východních Čechách v ČSSD, v letech 1935-1939 byl jejím poslancem. Po rozpuštění strany za druhé republiky byl zvolen generálním tajemníkem Národní strany práce. Po 15. březnu 1939 unikl před hrozícím zatčením do zahraničí, v letech 1940-1945 byl členem exilové Státní rady v Londýně a roku 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání. Po osvobození přijel do Prahy s košickou vládou jako ministr průmyslu. V této funkci nejednou „předjížděl komunisty zleva“; znárodňovací dekrety připravoval tak razantně, že z tempa a rozsahu socializace ekonomiky byli zneklidněni i představitelé KSČ.

Už v exilu za války a také po návratu prosazoval Laušman spolu se Zdeňkem Fierlingerem úzké spojenectví s komunisty, dokonce s perspektivou brzkého sloučení s nimi. Až po drtivé porážce ČSSD v květnových volbách 1946 začal opouštět fierlingerovské pozice. Roku 1947 už patřil spíše ke středu, na brněnském sjezdu na podzim téhož roku byl zvolen předsedou strany. O čtyři měsíce později, za únorové krize, se nepřipojil k demisi nekomunistických ministrů, stal se náměstkem předsedy vlády „obrozené“ Národní fronty. Ve vládní funkci ho komunisté ponechali jen několik měsíců, načež ho poslali na Slovensko jako ředitele elektrárny. Na silvestra 1949 přešel Laušman nedaleko Nýrska hranice do západního Německa; paralelně podniknutý pokus o útěk jeho rodiny a několika přátel ztroskotal.

Neprůhlednost a záhady

Američané jej ubytovali v King Campu, středisku pro prominentní uprchlíky v hessenském Oberurselu. Laušman z této „zlaté klece“ (podle jeho slov) po deseti měsících bez vědomí Američanů unikl. Podle svědectví Rudolfa Krupičky, který utekl spolu s ním, odletěli oba 15. října 1950 v doprovodu jugoslávského konzula Vuloviče do Bělehradu, kde byli ubytováni ve vládní vile. Titova Jugoslávie však Laušmanovy politické ambice nenaplnila. Ačkoliv zde politicky vystupoval a veřejně se ztotožňoval s titovskou koncepcí socialismu, Tito mu odmítl dát k dispozici rozhlasovou stanici pro vysílání do Československa. Po čase proto projevil přání přesídlit do Rakouska, aby měl přímější kontakt s domovem. Podle Krupičkova svědectví Tito Laušmanovi v odjezdu nebránil, radil mu však, aby se držel dál od československých hranic.

Laušman se ubytoval nejprve v Innsbrucku, později v Salcburku, odkud podnikal cesty po západní Evropě. Jeho aktivity z té doby jsou stejně neprůhledné jako jeho náhlé zmizení 23. prosince 1953. Verzí je celá řada, ale pokládá se za pravděpodobné, že byl unesen Státní bezpečností. Jeho údajně „svobodný návrat do vlasti“ (jak Laušman prohlásil na tiskové konferenci 15. května 1954 v Praze) využil režim ke kampani proti exilu, ale zejména proti tzv. „sociáldemokratismu“. Systematická štvanice posléze vyvrcholila rozsáhlým zatýkáním, procesy a teroristickými rozsudky proti několika stům bývalých funkcionářů ČSSD z celé republiky.

Příčina smrti neznámá

Ve vězení se octl i Laušman sám - potichu a bez procesu. Na tiskové konferenci zle pomluvil demokratický exil, avšak komunisté splnili pouze část slibu, který mu za to dali. Pustili na svobodu jeho rodinu, ale nedodrželi závazek, že pustí také jeho. V září 1957, více než tři roky po návratu, odsoudil senát Krajského soudu v Praze Laušmana na sedmnáct let.

V ruzyňské věznici v noci na 9. květen 1963, kdy očekával, že bude v nejbližších hodinách v rámci amnestie propuštěn na svobodu, Bohumil Laušman zemřel. Podle tvrzení jeho spoluvězně Pagáče smrt údajně nastala po vykouření „otrávené cigarety“. Přivolaný vězeňský lékař prý mluvil o „srdečním astmatu“; Pagáčem popisované příznaky odpovídají nejspíš embolii plic.

Hypotéza politické vraždy nebyla nikdy prokázána. Logická úvaha napovídá, že Laušmanova smrt přišla režimu krajně nevhod právě v době, kdy usiloval o zlepšení vztahů s britskou Labour Party a s francouzskými socialisty. Nelze ovšem vyloučit partikulární zájmy části bezpečnostních služeb. Je to jeden z otazníků kolem Laušmana, na které zatím neznáme spolehlivou odpověď.

Řeč pramenů a svědků

Mnoho materiálů pro posouzení Laušmanovy osobnosti nabízejí dosud opomíjené prameny exilové ČSSD. Ústřední výkonný výbor ČSSD v Londýně se Laušmanem zabýval poprvé už v listopadu 1948. Jeho tehdejší usnesení však bylo publikováno až v lednu 1950, po Laušmanově příchodu do exilu: „Vedení ČSSD konstatuje, že Bohumil Laušman není příslušníkem strany, protože v ostrém rozporu s vůlí členstva, projevenou jasně brněnským sjezdem, připojil se v kritických dnech únorového puče k zrádcům demokracie a socialismu a aktivně pomáhal při potlačování Československé sociální demokracie.“

Když Bohumil Laušman napsal v exilu knihu Kdo byl vinen?, podrobně ji recenzoval londýnský ústřední orgán ČSSD. Autor Adolf Mokrý porovnal řadu Laušmanových tvrzení se zápisy z rozličných poúnorových zasedání „obrozené“ ČSSD. Doslovným citátem z protokolu zastupitelstva strany ze 17. dubna 1948 Mokrý dokazuje, že Laušman již v tomto poměrně raném čase plně schvaloval likvidaci ČSSD, k níž pak došlo v červnu 1948. Po únosu Laušmana z Rakouska zabýval se jím časopis exilové ČSSD znovu. František Němec, bývalý člen londýnské vlády, dokládal, že Laušman působil prokomunisticky a prosovětsky už v exilu za druhé světové války.

Dlouholeté mlčení o Laušmanovi, které po odeznění aféry z roku 1954 následovalo, přerušila až exilová studie Karla Kaplana, vydaná německy v roce 1984 ve Wuppertalu, která se bohužel zatím nedočkala českého vydání. V roce 1996 vyšel v Praze sborník Léta mimo domov, věnovaný sociálním demokratům v exilu. Laušmanem se něm podrobně zaobírá Václav Holub, poslední žijící předúnorový poslanec. O Laušmanově působení za války podává i toto svědectví: „Sblížil se s Václavem Noskem, který byl vedoucím mužem komunistické strany a mluvčím Gottwalda v Londýně. Šel až tak daleko, že i proti Benešově nepřímé radě si na sovětském velvyslanectví zařídil cestu do Sovětského svazu, kterou pak - za nemalého osobního rizika - absolvoval přes Severní moře do Murmanska. Že se Laušman nezalekl osobních nebezpečí, vyneslo mu u mnohých značné sympatie.“

Žádný Jan Hus!

Bohumil Laušman byl schopný, ba charizmatický politik, a to v době, kdy se u nás žalostně nedostávalo výraznějších osobností. Za všechny své slabosti a omyly, za veškeré viny musel draze platit - nakonec i cenu nejvyšší. Prošel osobní kalvárií, těžce postižena byla i jeho rodina. Manžel jedné z jeho dcer, Jaromír Nechanský, skončil na komunistickém popravišti. Tragické vyústění jeho osudu si nepochybně zasluhuje náš respekt.

Avšak pro vytváření legend či mýtů - ani pro potřeby stranické propagandy - složitá osobnost Bohumila Laušmana není příliš vhodná. Když tedy Vladimír Špidla svého dávného předchůdce označuje za politika, který nikdy neuhnul ze správné cesty, a jestliže místopředsedkyně ČSSD Marie Součková neváhá připodobnit pevnost jeho charakteru k mistru Janu Husovi (!), pouze to dokazuje, že ani nejvyšší představitelé sociální demokracie u nás dnes dějiny vlastní strany příliš dobře neznají. ČSSD se k Laušmanovi hlásí, ačkoli jeho vyloučení ze strany nebylo nikdy revokováno. Není známo, že by byla podnikla jakékoli konkrétní kroky k objasnění jeho tragického údělu. ČSSD nedluží Laušmanovi hagiografii: dluží mu pravdu.

(MF DNES)