Březen 2004

Anketa cti a selhání

Luděk Frýbort

Zlé svědomí je neodbytný duch; ač mnohonásobně zažehnán, vždy znovu se zjevuje na témže cimbuří. Na českém cimbuří takových straší povícero a významnějších, ale všimněme si jednoho, který v nedávných dnech znovu vystoupil z temnot domnělého zapomnění. Jako by se domluvily, začaly se české noviny zaobírat přes půl století starým případem bratří Mašínů. Stalo se totiž, že byl proveden jakýsi průzkum veřejného mínění a jeho výsledek byl znepokojující: pětapadesát procent dotázaných ohodnotilo jejich počínání jako vraždu a zločin, kdežto oprávněnost ozbrojené akce proti bolševické tyranii uznalo pouhých patnáct procent. Jsou to udivující čísla a zavdávají podnět k zamyšlení: z čeho plyne ještě dnes tak výrazná nechuť k skutečnému – nejen disidentskému – odboji? A proč zrovna v Čechách? Je totiž známo, že ozbrojené skupiny, bojující v počátcích komunistického panství za svobodu a čest své země se vyskytly i jinde, a to v nesrovnatelně větším měřítku. Protikomunistických partyzánů se počítalo na desetitisíce na Litvě i v ostatních baltských zemích a aspoň na tisíce či sta v Polsku a v Rumunsku. Jejich boj se stal neodmyslitelnou součástí národních dějin a předmětem hrdosti. U nás pokládáme osamělou hrstečku těch, kteří se pokusili o totéž, v lepším případě za nezodpovědné dobroduhy, v horším za smečku vrahů. Musí v tom být nějaká příčina, cosi, v čem se česká mysl liší od běžného vzorku jiných národů, dokonce i těch, které byly postiženy týmž osudem dlouhodobé ideologické diktatury.

Otázka ovšem je, jak dalece jsou zmíněná procenta věrohodná. Nedal bych totiž mnoho za podobné ankety, dokonce ani v spořádanějších poměrech, než jaké panují v sametovém království českém. Procházívám občas pěší zónou našeho města a vídám tam mládence se sčítacími archy v rukou, jak co chvíli někoho zastaví a kladou mu průzkumné otázky. Bývám dosti nevýstavně oděný (jezdím do města na kole), přes rameno mám cyklistickou brašnu nebo dokonce ruksak na zádech; tu se ke mně obrací průzkumníci jednoznačného zaměření, už předem ode mě očekávající odpovědi spíš rázu levicovo-ekologického. Obvykle je v tom očekávání zklamu, takže si ani odpověď nezaznamenají a obrátí se raději k někomu mladšímu, inu, na vrtošivé dědky není spolehnutí. Kdybych ovšem byl oděn seriózně v plášť a oblek se sakem a kravatou, na nohou měl vycíděnou černou obuv a hubu neměl obrostlou rozježeným vousem, obraceli by se na mě bezpochyby průzkumníci opačného druhu, i když asi ne v té hojnosti. Z čehož soudím, že vhodně selektivním průzkumem je možno docílit kýžených a předem naplánovaných procent, neboť není při jisté zkušenosti obtížné už podle vizáže odhadnout, jaké názory kdo nosí v hlavě.

Přesto mi cosi napovídá, že v uvedené okolnosti asi netkví celá podstata popisovaného jevu. Je asi opravdu dost proletářské zažranosti v prostších vrstvách české společnosti, ba mnohdy i mezi lidmi nikterak prostými, majícími se za protivníky komunismu a bývalým režimem poškozované. K pochopení toho úkazu může být užitečné si připomenout stav českého ducha v meziválečném období, za republiky Masarykovy, jejíž ryzí demokracií a humanismem se nepřestáváme pyšnit: byloť tehdejší Československo v přepočtu na hlavu patrně nejvíce komunizovanou zemí světa a vážným konkurentem té slávy samotnému Sovětskému svazu. Odkud se vzala ta příchylnost ke kolektivizačně-likvidačním teoriím, lze jen hádat. Vyplynula ze zproletářštění národa, jenž vyšel z dějinných zápasů obrozen, ale ochuzen o své ušlechtilejší vrstvy? Z kultu prostoty a lidovosti, po generace vštěpované českému člověku jeho mysliteli a literáty? Přežila takto vypěstovaná poddanská mentalita všechny otřesy času až do dnešního času, takže svobodná, do šedivě nevolnického mustru nezapadající osobnost působí podiv, nesouhlas a odpor? Abychom se vrátili k případu odbojové skupiny bratří Mašínů: vykoná-li vnitřně svobodný jednotlivec něco mimořádného v čas ohrožení, vzbudí tím podvědomou nechuť jak ušlápnutého chalupníka, tak i nositele zkrachovaných sice, ale vnitřně stále ještě přijímaných představ o rovnosti na partajní komando? I to je možné.

Ale především bych řekl, že jde o zahanbující pocit studu, jejž by jím stižená část společnosti ráda svalila na jiné. Jejím způsobem obrany proti zlu se stalo opatrné přikrčení, předstíraný souhlas, švejkovské uhejbáctví, pročež je jí cizím tělesem ten, kdo ukáže, že je možný i opak. Nemocná, znetvořená tkáň se intuitivně snaží vyvrhnout, co v ní zůstalo zdravého, čestného, statečného. Můžeme si všimnout jedné pozoruhodné souvislosti: zproletarizování české společnosti jako by probíhalo úměrně k poklesu bojovné odhodlanosti. Viděl jsem v nedávných dnech v pražském metru takový plakát: byla na něm citována jakási zahraniční dáma, vyznávající se ze svého obdivu k české schopnosti zdánlivě se poddat, sklízet rány (mluva plakátu byla ovšem po novočesku vulgární, což nemíním reprodukovat), a přece se pokaždé zase narovnat…

Narovnat… jak se to vezme. Zvednout se ze země, to už spíš. Pokaždé zbitější, nalomenější, pokřivenější, cyničtější, k oběti ve svém vlastním zájmu neochotnější. Není se čím chlubit, vlastencové, povrchnost takového zdání snad může nadchnout vnějšího pozorovatele, ale my bychom se jím šálit neměli, plakáty k oslavě své nestatečnosti vylepovat nemuseli. Pravda; dávno je pryč ten den, kdy české voje naposledy pod vlastním praporem bojovaly proti vnějšímu nepříteli. Ale ještě donedávna se dokázaly aspoň shromáždit pod prapory cizími: legionáři na frontách první světové války, bojovníci zahraničního odboje v druhé… Je poučné, jak postupně klesala čísla účastníků: desetitisíce v případě legionářském, aspoň tisíce v případě protihitlerovském, a dál už… Nu, ne že by vůbec nic. Když se české země po krátkém sebeuspokojení nad nevybojovaným vítězstvím v druhé světové válce staly kořistí sovětského komunismu a jeho domácích slouhů (ne pouze komunistických), také se našli odhodlaní muži, ochotní vzdorovat té záplavě se zbraní v ruce. Ale nebyly jich už žádné desetitisíce ani tisíce, nýbrž sotva hrstečka. Několik osamělců, padlých po krátkém a nerovném boji v lesních skrýších, jiní, jejichž vzdor skončil na šibenicích… a pozor: tři stateční, kteří nejen že našli odvahu k ozbrojenému boji, ale dokonce z něj vyšli s úspěchem. To jim nemohlo být zapomenuto!

Komunistický partyzán, jemuž se podařilo probít z nacistického obklíčení, není nazýván vrahem, nýbrž se po něm dodnes nazývají ulice, inu, bývalo způsobem šikovného přikrčení i ústní přiznání k hrdinským legendám komunismu. Bojovník proti rudé tyranii… nu dobře, zahynul-li někde ve skalní štěrbině nebo na popravišti, nebývá už tolik slaven, ale aspoň proti němu nikdo nic nemá. Ale bojovat a v boji obstát, to je těžké sousto k strávení, a to nejen těm, jejichž myšlení je znetvořeno otrockou ideologií.

Kdo cítí svou vinu, byl by rád, aby byli vinni všichni. Kdo selhal, dělá mu dobře, sdílí-li své selhání s co největším počtem jiných. Stát na hanbě je zlé v osamění; je-li zahanben kolem dokola kdekdo, všivý pocit mizí a mění se v úlevné poznání, že vlastně my jsme ti rozumní a rozvážní, kdežto ten, kdo riskuje svůj krk v boji za tak podivné věci jako čest a svoboda, je fanfarón a vyšinutec, jejž nelze brát vážně; a kdyby nám dokonce měl být dáván za vzor… jen do něj! My ti dáme, nastavovat zrcadlo naší bázlivosti!

A kdyby šlo jen o případ bratří Mašínů. I na stránkách exilového tisku bývají propírány osudové chvíle národa, v nichž šlo o to, má-li či nemá smysl se vzepřít nastupující tyranii se zbraní v ruce; konečné votum však obvykle vyzní v prospěch přikrčení. Nemělo smysl se stavět proti Hitlerovi v roce 1938, zaznívá hlas těch vždy rozšafných, protože naše vyhlídky na vítězství byly malé. Prezident Beneš nemohl dát povel k ozbrojenému potlačení komunistického puče v roce 1948, protože „nechtěl masakr bezvýchodné občanské války,“ jak mi nedávno napsal jeden čtenář v odpověď na článek o této tragické postavě českých dějin. A pochopitelně jsme nemohli sovětskému vpádu v roce 1968 odpovědět ničím víc než psaním vtipných veršovánek po zdech, jelikož vzepřít se něčím podstatnějším by znamenalo krveprolití, jak jsem se sám dozvěděl v oněch osudných dnech, kdy jsem hledal, po čím boku bych mohl bojovat, ale nikoho jsem nenašel.

A je to všechno naopak. Má smysl se postavit proti nastupujícímu zlu, vlastencové přeopatrní, třebaže není valné vyhlídky na slavný triumf. Ten, kdo podlehne v otevřeném boji, na tom nakonec bývá vždy lépe, než kdo se bez odporu pokořil. Zachová si čest a sebeúctu, což dějiny honorují spíše než ochotné zalezení do otrocké kůže. Vyplatilo se Finům, že krátce poté, kdy Československo bez odporu složilo zbraně před Hitlerem, se s ještě menší nadějí na úspěch vzepřeli obrovské sovětské přesile. Po hrdinském boji podlehli, ale získali si respekt vítěze, který jim sice vnutil územní a jiné ústupky, ale začlenit je do své říše zla se neodvážil; v důsledku toho je dnes Finsko demokratickou, vzkvétající zemí. Vyplatilo se Litevcům, Estoncům a Lotyšům, že po sovětském záboru s ještě daleko menší nadějí na úspěch zakládali ozbrojené oddíly a ve svých lesích po tři desítiletí kladli odpor utlačiteli; také oni pochopitelně nezvítězili, ale zanechali svým potomkům tradici, na níž mohou dnes baltské národy zakládat svou identitu hrdosti, ne opatrnického skrčení. A vyplatilo se Maďarům, že v roce šestapadesátém ukázali zuby Sovětům; jejich povstání bylo potlačeno, ale tak bezohledně jako s námi se rudá říše s Maďary nakládat neodvážila, takže přežili ten zlý čas v podstatně lepších podmínkách a vyšli z něj v lepším morálním stavu než česká společnost. Do poníženého otroka si každý snadno kopne. Do člověka třeba i podlehnuvšího, ale nezlomeného, si kopnout není radno; co kdyby se zvedl a kopanec vrátil.

Pět osamělců odbojové skupiny bratří Mašínů bylo ovšem málo na to, aby založili hrdou tradici, podobnou finské či litevské. Tím spíš bychom se aspoň my v exilu měli snažit o vyzdvižení těch drobtů, jež nám zbyly z časů, kdy bývali Čechové statní junáci. Nebádat přemoudřele nad tím, vyplatil-li by se kdy národu českému ozbrojený odpor nebo ne, protože vyplatil by se býval pokaždé. A jelikož máme před sebou i jakousi budoucnost, o níž nelze soudit, že bude pokaždé jen klidná, zaštítěná sílou těch či oněch spojenců, mějme jasno aspoň sami mezi sebou: vzepřít se zlu je vždy nejen čestnější a statečnější, nýbrž dokonce i výhodnější než sklopit uši a zalézt. Ono se to nezdá, ale ukazuje se, že náš hlas je vnímán i na druhé straně Šumavy, třebaže mu veřejná místa mnoho pozornosti nevěnují. Vyřkněme proto jednoznačně – pokládáme za správné a chvályhodné skutky bratří Mašínů i všech ostatních, kteří projevili tutéž vůli k odporu. Mdlá, ničeho víc než bázlivého přikrčení neschopná většina… nu, odhodlaná statečnost není dána každému. Ale ať z ní není dělána ctnost, ať není švejkovská a uhejbácká tradice vyzdvihována jakožto obdivu a následování hodná, neboť bezpečně připravuje selhání a pokoření v jakémkoli příštím střetu, jejž mohou nevyzpytatelné dějiny pro české země mít připraveny.