Březen 2004

O kovbojských móresech aneb Co čeká ostrov bídy

Luděk Frýbort

Hle, co také vyšlo z úst Ježíše Krista, mnohými upraveného do podoby proroka zásadního pacifismu! Věděl patrně, že pokoj a mír je věc krásná a žádoucí, ale že jsou i chvíle, kdy slušným lidem nezbývá než vzít do ruky klacek. Lze pozorovat, jak ztěžka a provázen reptáním ušlechtilých duchů, ale asi nezadržitelně se tento princip stává prováděcí zásadou světové politiky.

Proběhla před časem konference amerických států, na níž chyběl pouze zástupce Castrova komunistického režimu. Měl nejspíš proč; musel by si vyslechnout tvrdá slova prezidenta Bushe o tom, že západní polokoule si nemůže natrvalo ponechávat v kožichu veš této jediné tyranie, a že nadchází čas zbavit se jí. Nevím; třeba přeceňuji ten výrok, který mohl být určen kubánským emigrantům jakožto součást předvolebních námluv. Ale také mohl být míněn vážněji, což by tedy znamenalo ohlášení další etapy dějin, v níž má po strůjcích islámského teroru dojít i na tuto mechovitou diktaturu, západní svět sice tolik neohrožující, ale další existence nehodnou přinejmenším z ohledů humánních?

Je ovšem holá hrůza si představit tu vlnu rozhořčených odsudků, divokých demonstrací a posměchu na adresu amerického kovboje, kdyby po půlstoletí neúčinných bojkotů mělo dojít k ručnímu vyhazovu zlého fousatce Castra. Ti, kteří si v evangeliích vyhledávají jen výzvy k nastavování druhých tváří, by spustili ryk, proti němuž by všechno, co se odehrálo kolem arcilotra Saddáma, byl ještě ševel zvonků andělských. A s nejvyšším morálním rozhorlením by odmítli myšlenku, že vynucený pád havanské tyranie by mohl být aktem humanity. Nikoliv. Humanitou je v jejich očích nečinnost. Vyčkávání, dohnije-li či nedohnije k svému konci tyran sám. Vše ostatní by bylo odsouzeníhodné násilí, pro něž by byl pasován na nepřítele lidstva ne kubánský diktátor, nýbrž americký kovboj. Že tu jsou jakési miliony zotročeného obyvatelstva, jež by si třeba tyranova vyhazovu ze srdce přálo, že ještě horoucněji se za něj modlí zatracenci v Castrových kriminálech, by sice věděli a uznali, avšak za důvod k porušení svaté ideje absolutního, žádných výjimek neznajícího Míru nepokládali. Je už prostě v povaze vznešených duchů, že nejsvětější z hodnot jim je neporušený, žádným revizionismem nezpochybněný Ideál. Živý člověk se svým utrpením, se svou představou plnějšího a důstojnějšího života jim stojí až na konci zájmu, pakli vůbec někde. Tak tomu bylo, tak tomu jest, tak tomu bude vždy a všude, kde se střetne zájem člověka se zájmy papírového ideálu. Ledaže by se vznešení duchové už jednou poučili z jeho nespočetných selhání, což zajisté nehrozí.

V otázce zacházení s tyrany podléhají směrodatné kruhy Západu tradičně pověrám. První z nich nese jméno appeasement, po našem usmiřovačka. Vládne víra, že lze cynickému krutovládci vyjít vstříc, což on odmění rovněž vstřícností. Ústupek že bude honorovat ústupkem, slušnost slušností a ohleduplnost ohleduplností. Vcelku shrnuto, předpokládají dobré duše u otrlého, všem zásadám lidskosti se vysmívajícího padoucha tutéž úctu k bližnímu a vůli k smíru, jakou chovají samy. Ještě nikdy v dějinách se ten předpoklad nepotvrdil. Zatím byla vždy slušnost pokládána za hloupost, ústupek za znamení zbabělosti a dobrá vůle za signál k útoku. Je to už tak obehrané téma, až by se zdálo zbytečné se o něm ještě jednou rozepisovat; ale počkejme si na příští příležitost. Jakmile se najde ten, kdo bude mít vůli a sílu nečekat na katastrofu, nýbrž si vyřídit s rozpínavým diktátorem účty včas, zazní mu vstříc nenávistný povyk: »On chce válku! On chce válku!« Jsemť toho nešlechetného názoru, že odkudkoli se takový povyk ozve, bylo by záhodno jeho původce zašít do pytle a utopit jako kočku, neboť nerazí cestu míru, ale nepředstavitelnému krveprolití.

Rovněž velmi zakořeněná je pošetilá představa, že když samovládce pozbyl posledního zbytku podpory mezi obyvatelstvem i veškeré důvěryhodnosti ve světě, když přivedl zotročenou zemi ne na pokraj, nýbrž na samé dno katastrofy, když následkem jeho šílenství nastal nedostatek všeho i sám hladomor, jeho režim se tím octl v koncích a zákonitě se zhroutí. Proto že není nutno proti němu nic podnikat, stačí si počkat na zhroucení. Jelikož se této pověře dostalo zdánlivého potvrzení kolapsem sovětského systému, je obtížné jí odporovat. Přesto: hledejme, kde mimo dosah zmíněného systému se zhroutila tyranie tíží vlastní neschopnosti. Nenajdeme nic. Což zavdává podnět k důvodnému, třebaže nedoloženému podezření, že sovětský systém se nikterak nezhroutil, jen inteligentnější a cyničtější z jeho předáků se rozhodli vyměnit službu slabomyslné ideologii za moc jinou, vyčíslitelnou jednotkami tvrdé měny. To je ale námět na jiný rozsáhlý článek.

Laos, Vietnam, Severní Korea, Barma, Sýrie, četné rezervace afrického marxismu i sama Castrova Kuba ... všechny jmenované režimy to domydlily na různé stupně katastrofy, ale nehroutí se, nýbrž potrvají na věky věkův nebo aspoň do té chvíle, kdy si na ně doskočí někdo zvenčí. Dokonce lze zjistit, že bída a rozklad diktátorský režim neoslabují, nýbrž naopak posilují: teprve když se nejprostší životní potřeby stávají nedostupnými, když je každá maličkost omezena spletí svévolných nařízení, když se rozestře čiré zoufalství ... teprve pak získává tyran slibem drobných privilegií svým fízlovským a utlačovatelským orgánům statisíce ke všemu ochotných služebníků, teprve pak může svou zem protkat účinnou špiclovskou sítí a každého, kdo by si chtěl vyskakovat, řádně stisknout a přirdousit. A nastane-li po zemi holý hlad, tím lépe; tehdy se zástupem pohrnou přisluhovači, aby se aspoň jednou denně najedli. Kdo si představuje, že se příživnická diktátorská klika nechá dojmout stavem své země a poví - zkrachovali jsme, mládenci, zavíráme krám - vystavuje si vysvědčení bezmezné naivity.

Nejstupidnější je předpoklad, s nímž jsem se setkával za oněch neslavných časů na Západě. Že tiskne-li svévolný diktátor svůj lid příliš bezohledně, lid povstane a diktátora smete. A jelikož nesmetá, asi je lid s jeho vládou spokojen. Ó, jehňátka nevinná! Ó, svatá nezkušenosti! Kdokoliv se kdy dal smést rozhněvaným lidem, byl bez výjimky velmi liberální, ohleduplný diktátor. Každý jiný snadno vytvoří podmínky, v nichž k žádnému smetání dojít nemůže, jelikož lid, jakkoli rozhněvaný, se prostě nedomluví, leda na přepokorných suplikách, jimiž obzvláště srdnatí disidenti žádají panstvo, aby své vlastní zákony milostivě zachovávati ráčilo. Ale nechám již těch plků, jelikož se ve mně cosi příčí.

Celý Západ hledí jako očarovaný k Havaně a počítá, brzy-li již zchátralý Fidel zavře oči, v pevné víře, že tím nastane konec tyranie. Slibuji tedy: sním svou nejzánovnější čepici, jestli se něco takového byť i náznakem stane. Ale ono se nestane. Mohou vyslanci dobré vůle v čele s panem Havlem kroužit kolem Kuby jako tančící derviši, kdo chce, může uvalovat blokády a bojkoty, může OSN po pytlích posílat své nejrozhodnější rezoluce (o nichž pak hlasují darebáci téhož zrna jako Fidel Castro), platné to nebude zase nic. Každý zkušenější diktátor ví, že z odsudků okolního světa si nemusí nic dělat, ba naopak k nim ještě dle možností přispívat, jelikož jen tak se dočká nesčíselných vyjednávání, konferencí a summitů, z nich plynoucích ústupků a humanitárních podpor. A kdyby se milý Fidel drobet usmál, lidská práva na půl huby dodržovat přislíbil, nějaké inspektory na svůj ostrov bídy vpustil, Nobelova cena míru ho nemine. Přišpendlili už ji jiným mizerům, proč ne jemu.

Leda by mu to zkazil někdo jako tenhle Bush, co je pro své kovbojské manýry u každé ušlechtilé, věci míru oddané duši v nelásce. Zatím ještě má plné ruce práce v Iráku, řeže se to tam, spousty životů a ještě víc peněz ta legrace stojí, ale vizme: jako by se to začínalo vyplácet. Již jiný meč islámu, nepokořitelný rek Kaddáfí, ku křížku přilezl, ba i sám veliký Kim Čong-il, co ještě nedávno kdekomu atomovými bombami vyhrožoval, ušiska sklopil, též mluva syrského vládce podivuhodně zlahodněla... Že by se začali bát, holoubci? Čeho? Rezolucí, bojkotů, mezinárodních odsudků, zbrojních inspektorů a vyslanců dobré vůle?

Hanba povědět, ale asi že ne. Spíš dostali strach, aby je americký kovboj taky netahal z nějaké díry. Co celý věk vyjednávání, kompromisů a humanitárních pomocí nedokázal, najednou je tady: pytel blech, zvaný Přední Východ, se uklidňuje, teror, mnoha arabskými vládami dříve podporovaný, se stává záležitostí desperátních hloučků ... hle, úspěch. Mnohými zpochybňovaný, nerad viděný, ale už nepřehlédnutelný. A ještě není všem dnům konec.

Jenom mechovitý Fidel ještě na svém ostrově bídy panuje, osudem kolegů diktátorů se podlomit nedá, o vyslancích dobré vůle ani nemluvě. Uvidíme ještě, co si s ním počne kovboj. Třeba dlouho nic, protože bude mít starostí dost v Iráku. Třeba to tam nějak skončí a došlápne si i na Kubu. Soudě dle jeho slov na té americké konferenci, nějaký takový úmysl se zdá chovat. V tom případě by v Karibiku vzplála Matka všech bitev, pár týdnů by trvala, načež by vůdce Fidel s kufrem posledních dolarů zalezl do díry a byl by od něho pokoj. Svět by nosil o jednoho mizeru míň a kubánský lid, zbavený komunistického chomoutu, by se mohl přičiňovat o rozumnější budoucnost. Nebo taky nemusel, ony osvobozené lidy dovedou vyvádět všelijaké vylomeniny. Ale to už by byla jeho věc. Jisté je jen jedno: až ta chvíle nadejde, všichni ušlechtilí duchové Západu spustí takové lamento a takovou palbu plamenných odsudků, jakou nikdy nerozpoutají na podporu zotročených lidí, nýbrž vždy a zásadně jen na podporu mizerů.