Březen 2004

Se Seznamy do Evropy - a co tam s nimi?

Miloslav Zima

Vzhledem k brzkému vstupu do EU by mohlo eventuelního čtenáře zajímat, jak se seznamy konfidentů StB, kterým je v poslední době v ČR věnována jistá pozornost, jeví Evropanovi s bohatou českou zkušeností. Než se obrátím k současné situaci, charakterizované bezúspěšnými snahami mnohých CZ-VIPů o inteligentní stanovisko k tématu, krátká vzpomínka na jiné časy.

Myslím, že to bylo někdy na jaře 1964, když mi s několikadenním předstihem vrátný na koleji oznámil předvolání na děkanát na již pozdnější odpolední hodinu. Neměl jsem žádné vysvětlení, a když jsem se tam dostavil, kývla mě již očekávající sekretářka ke kanceláři děkana, ve které jsem nikdy před tím nebyl. Ve stylovém mahagonovém interiéru, na půdě tak říkajíc nejakademičtější, mě očekával jeden chlápek v civilu, představil se jako kapitán od StB a já jsem v následujícím rozhovoru sbíral všechny možné argumenty, abych mu vysvětlil, že nejsem pro něj ten pravý. Byl jsem překvapen, jak byl připraven a co vše o mně podle narážek věděl, což mi dělalo starosti různého druhu, např. i kvůli z dnešního pohledu takové banalitě, jakou byly bony. Nevěděl jsem sice, odkud ví, s kým se stýkám, co dělám, ale dospěl jsem záhy k názoru, že můj prospěch a styl studia musel znát přímo z fakulty. Jeho chování budilo dojem, že má na škole větší slovo, nežli děkan. Jelikož i přes nabídnuté peníze rozhovor nikam nevedl, dostali jsme se zřejmě do časové tísně, takže mě propustil. Jak jsem si ověřil "číháním za rohem", měl objednaného dalšího aspiranta. Po několika týdnech mi sdělil náš duševně silně omezený vrátný další předvolání, které jsem ignoroval. K mému překvapení jsem byl za to vrátným později seřván, přičemž šlo především o studování za dělnické peníze a bylo mi sděleno další předvolání a konfúzní hrozby.

Definitivně mi došlo, že ten blbeček u dveří k nim patří. Při příštím setkání zprostředkoval kapitán dojem, že je šťasten že mě vidí a že se mám dobře, protože by to mohlo být i jinak. Přišel s žádostí o pomoc v tématu, které by za normálních okolností vzbudilo okamžitě živý zájem u převážné většiny studentů. Šlo mu o naivní česká děvčata. A sice o taková, která se nechají oslnit Západem a přemluvit k vdavkám a vycestují s cizinci. Problém Československa a kapitánův údajně byl, že jsou po čase odkopnuty a stát jim musí zaplatit náklady spojené s jejich výletem a návratem do republiky, eventuelně se i starat o potomstvo. Konkrétně šlo o Mexičana, který bydlel se mnou na pokoji a chtěl se oženit s Češkou. Kapitán chtěl ode mne skutečně vědět, jestli si myslím, že to manželství bude mít trvanlivost. To jsem si myslel a přál jim to a upozornil na to, že jsem toho Mexičana viděl zatím pouze pár minut, protože žije a spí v rodině své české perly, což byl pro mne rozhodující positivní aspekt našeho spolubydlení. Obrátil se ke mně ještě jednou, jestli nevím, který z Arabů je členem strany Baas a pak přišly časy, kdy bylo jednoduché StB ignorovat. Až do jara 1969, kdy se objevila na koleji odporná, pro mne neznámá vizáž, kterou někteří studenti znali a která mě hledala. Bylo mi jasné, že po mne nějak touží, měl jsem nejenom ty relativně neškodné zkušenosti z let 60., ale i podstatně tvrdší z mých dětských časů. Usoudil jsem, že to k těm 50. letům nejspíš zase směřuje, na což jsem nebyl zvědav. Dne 16. 04. 1969 zasedl ÚV, aby sesadil Dubčeka, a já jsem vzal dva slovníky a několik konzerv lunchmeatu a zmizel.

Zatímco jsem byl v zahraničí, dozvídal jsem se sporadicky, že StB měla zájem zjistit od mých přátel, co dělám, a dali i někdy najevo, že o mně ledacos vědí. Rád bych se býval po Sametu dozvěděl, jak to tenkrát vlastně bylo, proč na mne přišli, kdo vlastně, a co opravdu chtěli, jaké měli se mnou plány ještě kolem roku 1989? Nejde to, protože není záznam. Dovedu si těžko představit, že z nějaké přehnané a zbytečné shovívavosti k mé osobě, spíš si myslím, jestli snad není někomu trapné, jak to na půdě ČVUT probíhalo, že děkan se sekretářkou i vrátný pracovali vesele pro StB a patrně ani nemuseli nic podepsat, že ČVUT jako instituce spolupracovala s StB při nadhánění a zastrašování studentů a není přesto v žádném Seznamu uvedena. Jistě je možno říci, že i ostatní instituce spolupracovaly a že vrchol servility a spolupráce představuje Prognostický ústav, ale zde jde o něco jiného. Zde se jedná o školní zařízení s vysokým morálním nárokem, které se aktivně podílelo na lámání charakterů mladých lidí.

A teď tedy k Seznamům z evropského pohledu. Nehledě na okolnosti vzniku a zacházení s archivy StB a se Seznamy (manipulace zájmovými skupinami před a po Sametu), které se promítají do jejich obsahové kvality, chtěl bych upozornit na některé souvislosti dotýkající se systematiky přístupu a okolnosti, které mají pro Evropana principielní relevanci, ale Čechovi na nich nepřipadá většinou nic pozoruhodného.

1) Hodnocení Seznamů a jejich význam

Je pravda, že je možno slyšet hodnocení nejrůznější, překvapivě některá i podle evropských kritérií. To, na kterém skutečně záleží, je např: hodnocení Klausovo - komentář kladoucí Seznamy do rovnosti s "vyrovnáním se s komunismem" - což představuje pro Evropana neuvěřitelnou směs z povrchnosti a ignorance, neomluvitelnou Klausovými skromnými schopnostmi. Stejně tak úloha Havlova, který ten zákon, pokud vím, podepsal. Havel hodnotil Seznamy de facto jako Klaus a tím jenom dovršil zklamání a selhání, které svým Sametem způsobil. Bez těchto hodnocení, doprovázených nekvalifikovanými výroky v mediích, by Seznamy takovéto kvality nestály za řeč a asi by o ně ani nebojovali slušní a mnohdy perzekuovaní lidé StB ve frontách. Nejenom, že dodnes chybí skutečně promyšlené stanovisko nějakého čelného představitele a že o vyrovnání s komunismem nemůže být řeč, nýbrž v Čechách chybí dodnes např. osobnost Gysiho formátu, kterému se pokoušel týdeník Der Spiegel dokázat spolupráci a mátu, kterému se pokoušel týdeník Der Spiegel dokázat spolupráci a zoufale hledal závazek. K tomu řekl Gysi, že je to směšné, protože on jako prominentní advokát byl ve styku s čelnými představiteli komunistického režimu přímo a nemusel chodit oklikou přes nějaké vedoucí Stasi-důstojníky, kdyby chtěl na někoho něco nahlásit.

2) Kvalita práce na Seznamech a přístup k nim

Je to všechno nějaké česky polovičaté. Evropan, který nepokládá za možné, že je za tím z velké části úmyslné přerozdělení viny, rozmazání a zamlžení odpovědnosti, promíchání viníků s obětmi, dochází k závěru, že Češi nejsou ani schopni systematicky zpracovat data do databáze. Přitom jde pochopitelně mj. také o volbu kriterií a atributů. Evropanovi je např. nepochopitelné, že není v Seznamech rozlišováno mezi "přáteli a nepřáteli lidu". Toto ale StB rozlišovala, přičemž podpis na závazku ke spolupráci neměl se zařazením ohledně "lidového přátelství" nic společného. (Jenom na okraj: V roce 1968 mě bylo předvedeno, že odpovídající rozlišení dle politické spolehlivosti se mělo prý promítnout i do tehdejších občanských průkazů, přičemž nepřátelé lidu měli mít všeobecnou formulaci v zadní části průkazu s lehce změněným textem.) Zcela nepochopitelné, ale pro český přístup typické je, že se nevěnuje pozornost okolnosti, jestli bral dotyčný za své služby peníze, což pro Evropana představuje rozhodující aspekt. Ani nemluvě o ostatních atributech, způsobu navázání spolupráce, eventuelních pokusech o ukončení, způsobu ukončení, použité donucovací metody, atd. Už jenom vzhledem k těmto technickým aspektům se Evropan ptá, proč to vůbec Češi dělají, když je to nad jejich organizační schopnosti, proč to nenechají vyřídit mezinárodní instituci.

3) Přirozené právní cítění obyčejného Evropana

Prostý Evropan musí mít k Seznamům hned několik zásadních výhrad. Je jisté, že velká část lidí, možná i většina, podepsala pod nátlakem, někdy i při zlovůli a perzekuci zahrnující rodinné příslušníky stylem odporujícím eklatantně základním lidským právům. Seznamy na žádné takové okolnosti neberou ohled a míchají osoby hrubě vydírané s lidmi, kteří podepsali kvůli osobním výhodám, o spolupracovnících, kteří nemuseli nic podepisovat, protože o jejich politickém uvědomění nebylo pochyb, ani nemluvě. Evropan chápe takovouto smlouvu jako donucovací a pojišťovací prostředek použitý u lidí, u kterých dobrovolná spolupráce nebyla dosažitelná, a jako pracovní smlouvu u lidí, kteří brali peníze. Na druhou stranu se v očích obyčejného Evropana u smlouvy o spolupráci jedná o smlouvu, jako každou jinou. Jestliže vznikla pod nepřípustným nátlakem, je neplatná. Jestliže Seznamy obsahují jenom jednoho člověka, u kterého to tak je, je nutno je stáhnout a zacházet s nimi jako s chybným a tím pádem bezcenným dokumentem.

4) Čeští demokraté, obzvlášť česká "pravice" a Seznamy

Je to obraz bídy a utrpení. Stačí se podívat na diskusi Petra Mareše (místopředsedy vlády) a komunisty Filipa, aby pozorovatel došel k otřesnému závěru: Česká "pravice" je reprezentována směsí lidí, kteří buď využili Sametu a času a postarali se o to, aby v Seznamech nebyli, nebo patří do seznamu osob, o které kvůli silné mentální retardaci neměla StB zájem. Je katastrofa, že absolutně nepřipravený místopředseda vlády není schopen, a to nejenom v otázce Seznamů, oponovat komunistickému poslanci, který ho beznadějně převyšuje inteligencí a že jako pravicový politik svými, pro Evropana debilními vývody, jako, že nevadí, že jsou v seznamech i nevinní lidé, protože takto nemůže být nikdo vydírán, komunistům jenom nahrává. V důsledku tuposti takzvaných pravicových politiků je pouze otázkou času, (až to budou považovat komunisté za vhodné), kdy komunisté motivovaní "starostí o lidská práva" prosadí u EU stažení Seznamů a jejich zařazení do archivu jako neúplný seznam osob kontaktovaných StB.

Shora uvedené poznámky naznačují, že má Evropan výhrady zásadnějšího charakteru jdoucí dál, než k pouhým Seznamům. Je to tak, výhrady se týkají i takových otázek, jako je odsouzení bývalého členství v KSČ, nebo akcí druhu "S komunisty se nemluví". Přitom nejde jenom o takové naivnosti jako tvrzení jednoho z protagonistů zmíněné akce: "Slušní lidé s komunisty nemluví, ale Havel může, kvůli jeho zásluhám a výjimečnému postavení". Je jistě škoda, že jsou dnešní Češi ve své většině tak lehce manipulovatelní a co do hloubky a rozsahu informací tak nenároční. Možná, že to někomu bude připadat jako nepřípustné zobecňování, což je s ohledem na Evropu odsouvá na vedlejší kolej, na které by rozhodně nemuseli být. Právě v otázce vyrovnání se s komunismem měli Češi jednu z šancí ukázat Evropě kulturní vyspělost, ale místo promyšlených postupů předvedli Samet, prognostickou privatizaci doprovázenou pseudodemokratickými hrátkami podle scénáře StB a Seznamy. Kromě těchto ubohostí, v konečném efektu sloužících nomenklatuře, Češi na víc neměli. Za to nesklízí v Evropě obdiv a už vůbec ne závist, nýbrž směs posměchu a soucitu.

(redigováno CS-magazínem)