Březen 2004

Železná opona a první pohledy za ni

Vít Smetana

Název tohoto článku asi v mnohém čtenáři vzbudil očekávání textu o přechodech známé linie dělící Evropu ve dví někdy v roce 1948 či letech následujících, kdy o jejím přesném umístění už nemohlo být pochyb. Známé označení je však o několik let starší, stejně jako oprávněná obava několika prozíravých, že na východ od této stěží prostupné linie se s cíleným vyloučením západních pozorovatelů znovu odehrávají věci temné a odsouzeníhodné.

Winston Churchill jak známo pronesl 5. března 1946 na univerzitě v americkém Fultonu za přítomnosti prezidenta Harryho Trumana svou prorockou řeč, v níž důrazně upozornil na “železnou oponu", jež od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu dosedla na kontinent. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato slavná hlavní města a obyvatelstvo kolem nich leží v sovětské sféře a všechna jsou v té či oné formě vystavena nejen sovětskému vlivu, ale ve velmi vysoké a rostoucí míře také kontrole z Moskvy. Podle Churchilla nebylo jasné, kde jsou hranice expanzivních tendencí SSSR. Bylo by chybou, pokud by západní mocnosti věřily v uchování míru tím, že Moskvě ponechají volnou ruku; “ruští přátelé" dokázali máloco ocenit tak jako sílu a ničím nepohrdali více než vojenskou slabostí. Churchill varoval, že OSN bude neefektivní, pokud se nevytvoří bratrské spojenectví anglicky mluvících národů. Bývalý premiér tak volal de facto po znovuobnovení anglo-americké spolupráce, jež po skončení války z řady důvodů notně ochabla.

Zejména americké veřejné mínění však nepřijalo Churchillova slova příznivě; víra v trvalou spolupráci všech velmocí coby základu poválečného světa ještě nevyprchala. Představitelé americké vlády, hovoříce off the record, však projev přivítali jako něco, co už byl nejvyšší čas veřejně říci. Myšlenky obsažené v Churchillově projevu, s jehož obsahem byli čelní američtí i britští představitelé předem seznámeni, v následujících měsících rezonovaly ve snahách americké vlády získat podporu pro rodící se novou linii politiky vůči SSSR. Spolupráce se Stalinem, očividně možná jen při neustálém ustupování jeho požadavkům, byla pomalu ale jistě střídána strategií containmentu (zadržování).

Nebylo to však poprvé, co Winston Churchill použil pro označení nové situace v Evropě termín železná opona. Učinil tak už 18. srpna 1945 v projevu k britské Dolní sněmovně. V atmosféře všeobecného nadšení ze společného vítězství Velké koalice nad mocnostmi Osy se jeho řeč setkala s naprostým neporozuměním. Chmurné myšlenky ohledně budoucnosti nejen střední a východní Evropy Winstona Spencera provázely už v závěrečných týdnech války a v prvních dnech po jejím skončení. Dvanáctého května poslal novému americkému prezidentu Trumanovi telegram, v němž jej upozornil, že podél ruské fronty se spustila železná opona... Nevíme, co se za ní děje. Zdá se být nade vši pochybnost, že celá oblast na východ od linie Lübeck-Terst-Korfu bude brzy zcela v jejich rukou. Churchill chtěl dosíci porozumění s Ruskem, anebo zjistit, jak na tom s ním jsme, dříve než Britové a zejména Američané smrtelně oslabí své armády.

Co však přimělo britského premiéra k tak chmurnému popisu evropské situace pouhých deset týdnů poté, co naplněn jaltskou euforií v předposlední únorový den roku 1945 v Dolní sněmovně prohlásil, že neví o žádné vládě, která si stojí za svými závazky, dokonce i když jsou pro ni nevýhodné, pevněji než ruská sovětská vláda? Byla to především polská otázka a sovětský postoj k jaltské dohodě o ní. Ta měla řešit svízelnou situaci, v níž Moskva neuznávala polskou exilovou vládu v Londýně (od konce dubna 1943, kdy se polská vláda obrátila na Mezinárodní červený kříž se žádostí o prozkoumání Němci čerstvě odhalených hromadných hrobů polských důstojníků v Katyni, povražděných na jaře 1940 na Stalinův rozkaz příslušníky NKVD), a naopak s postupem Rudé armády Polskem umožňovala převzít moc na osvobozených územích polské prozatímní vládě – pokračovatelce Polského výboru národního osvobození, jenž se z představitelů polských komunistů a jejich souputníků vedených Edwardem Osóbkou Morawskim konstituoval pod sovětským dozorem v červenci 1944 v Lublinu.

Jaltský kompromis, podle něhož měla být stávající prozatímní vláda reorganizována na širším demokratickém základě zařazením demokratických vůdců z Polska samotného a z Poláků v zahraničí, byl umožněn Stalinovým ujištěním, že pokud nedojde na frontě ke katastrofě, bude možné během měsíce uspořádat v Polsku svobodné volby. Franklin D. Roosevelt, s ohledem na šestimilionovou polskou menšinu v USA, v Jaltě zdůrazňoval, že o polských volbách by nemělo být pochyb: Měly by být jako Caesarova manželka. Neznal jsem ji, ale říkalo se, že byla čistá. Stalin pohotově glosoval: Říkalo se to o ní, ale ve skutečnosti měla své hříchy. Volby se nakonec konaly o celých 23 měsíců později a navážeme-li při posuzování jejich čistoty na jaltský dialog mocných, jen stěží si lze představit hříšnější ženu.

Náčelník Rooseveltova štábu admirál Leahy prezidenta varoval, že dohoda o Polsku je tak pružná, že ji Rusové mohou natáhnout z Jalty až do Washingtonu, aniž by ji technicky porušili. – Já vím, Bille, já vím. Ale tohle je to nejlepší, co mohu pro Polsko v této době udělat, zněla prý Rooseveltova odpověď. Všechno, co se v polské otázce odehrálo po Jaltě, jen naplnilo nejčernější obavy amerických i britských představitelů. K ničemu nevedla jednání trojstranné komise složené z Molotova, amerického velvyslance v Moskvě Averella Harrimana a jeho britského protějšku Archibalda Clarka Kerra, která měla a) přizvat do Moskvy k jednáním představitele tří skupin Poláků, b) asistovat jim při sestavení vlády národní jednoty a c) ujistit se, že tato vláda uspořádá co nejdříve svobodné volby. Molotov hned zpočátku vyrukoval s ruským překladem komuniké, které komisi ukládalo konzultovat v Moskvě nejprve s představiteli polské prozatímní vlády, a nikoli nejprve v Moskvě s představiteli tří skupin Poláků, jak stálo v anglické verzi.

Tento přemet mu umožnil trvat na tom, aby byli do Moskvy pozváni nejprve Bierut, Morawski a spol. a aby mohl s odvoláním na ně rozhodovat o tom, koho z domácích a londýnských demokratických Poláků vůbec pro nějaká jednání akceptuje. Když Molotov vytrvale odmítal přizvat Stanisława Mikołajczyka (v letech 1943-44 exilového premiéra) a nabízel jen sedm jmen, z nichž pět představovalo souputníky lublinské vlády a dalšími dvěma byli staří profesoři Grabski a Kutrzeba, přerušila 2. dubna komise na dlouhé tři měsíce svou činnost. Nic na tom nezměnila ani paralelní Churchillova a Rooseveltova intervence, v níž mj. žádali přístup amerických a britských pozorovatelů do Polska (což ještě koncem února Molotov svým partnerům sám navrhl, aby však o několik dní později změnil názor) a odmítali uplatňované veto prozatímní vlády na vybrané představitele demokratických Poláků. Stalin sice v odpovědi ze 7. dubna přistoupil na účast Mikołajczyka v rekonstruované vládě, avšak poměr současných a nových členů vlády měl podle něj odpovídat nedávné rekonstrukci vlády jugoslávské – tj. zhruba 4:1. To bylo pro západní představitele zatím nepřijatelné. V otázce západních pozorovatelů se Stalin zaštítil svými lublinskými satrapy, pro něž by prý taková inspekce byla urážkou národní cti.

Vztahy s Moskvou se v březnu a počátkem dubna vyvíjely přímo katastrofálně. V Rumunsku byla pouhé dva týdny po skončení jaltské konference pod dohledem Rudé armády dosazena komunisty kontrolovaná loutková vláda, zatímco v Bulharsku probíhaly perzekuce nekomunistických politiků, obviňovaných z fašistických tendencí, a zemi vládla komunisty ovládaná milice. Práce v Evropské poradní komisi byla zablokována sovětskými obstrukcemi a k dovršení všeho Molotov informoval západní diplomaty, že se nezúčastní zakládací konference OSN v San Francisku. Takové gesto by samozřejmě zasadilo tvrdý úder prestiži organizace, do jejíhož vzniku investovala americká diplomacie tolik času a energie.

Jak ovšem přiznal Churchill v dopisu Rooseveltovi z 8. března, možnost západních protestů vůči dění v Rumunsku a Bulharsku byla limitována výsledkem premiérova jednání v Moskvě v říjnu 1944, při kterém souhlasil s převažujícím sovětským vlivem v těchto dvou zemích výměnou za sovětský souhlas s britskou vůdčí úlohou v Řecku. Ta Britům umožnila rozdrtit za okázalého sovětského mlčení povstání komunistů a E. L. A. S. Rozdíl tkvěl jen v tom, že v Řecku Britové skutečně připravovali svobodné volby. Churchill navrhoval jen protest proti sovětskému popírání jaltské deklarace o osvobozené Evropě v případě Rumunska a nehodlal v této věci učinit nic, co by mohlo zablokovat řešení mnohem důležitější otázky Polska. Kvůli němu koneckonců Británie v roce 1939 vstoupila do války.

Do Londýna zatím přicházely od příslušníků podzemní armády (Armija Krajowa – AK) otřesné zprávy o perzekuci příslušníků a zejména důstojníků AK – lhostejno zda demobilizovaných či nikoli – ze strany NKVD a nově konstituované polské policie. Z oblasti Krakova, Lodže, Varšavy, Białystoku, Lvova – odevšad bylo slyšet zprávy o hromadném zatýkání, bestiálním mučení a četných popravách, ale i o násilných konskripcích a masových deportacích práceschopného obyvatelstva na východ. Mnohé z těchto informací pronikly i do tisku. Londýn přitom neměl mnoho možností je ověřovat, proto Churchill v dopisech Rooseveltovi a Stalinovi tolik naléhal na vyslání pozorovatelů. Když u Stalina definitivně neuspěl, musel se spokojit s tím, co zprostředkovali příslušníci Special Operations Executive (SOE – Útvar zvláštních operací).

Informace poskytla mj. pětičlenná mise s názvem Freston, sestavená ze čtyř Britů a jednoho Poláka pod vedením plukovníka D. T. Hudsona. V noci z 26. na 27. prosince 1944 byla vysazena z letadla a jejím příslušníkům se dostalo zacházení na úrovni nepřátelských zajatců. Zadržováni byli po celý měsíc, z toho několik dní ve zcela dehonestujících podmínkách. Anabáze výsadkářů skončila až 17. února, kdy byli v Moskvě předáni britské vojenské misi. Freston měl přitom větší štěstí než výsadky složené výhradně z Poláků, z nichž mnozí byli popraveni nebo skončili v Gulagu.

Na klíčovou otázku krátkého dotazníku, který v polovině března projednal válečný kabinet, a sice jak veřejnost reaguje na trojstrannou dohodu o Polsku, odpověděli členové Frestonu: Rusům se všeobecně nedůvěřuje, ale Poláci cítí, že není alternativa. Panuje obecný pocit, že britská a americká vláda nejsou s to pomoci. V rozsáhlejší zprávě Hudson a spol. vyzdvihli efektivní příspěvek AK spojeneckému válečnému úsilí, když po několik let dokázala intenzivně narušovat německou exploataci země, uchovat si respekt polského obyvatelstva a zachovat vnitřní jednotu, díky čemuž se země vyhnula občanské válce na jugoslávský způsob. Vliv prosovětské Armii Ludowej (AL) a krajně pravicové, částečně s Němci kolaborující N. S. Z., mezi nimiž docházelo k ozbrojeným střetům, hodnotil Freston jako okrajový. V radomské oblasti AK dokonce spolupracovala s jednotkou AL. Polská vláda v Londýně se stále těšila značnému respektu obyvatelstva, ale jen coby symbol polského boje; k dění v Polsku už nyní neměla mnoho co říci. Britská prestiž byla v Polsku značná, avšak utrpěla by v případě jakéhokoli pokusu ospravedlnit z morálního hlediska fait accompli ruského ovládnutí země. Sovětskou okupaci přitom většina Poláků preferovala před německou, jakkoli přinášela nové obavy a nejistoty. Rudé armádě se dostalo následujícího hodnocení: Zatímco v boji na frontě vládla tuhá disciplína, rozkazy týkající se chování k obyvatelstvu, čistoty či úcty k osobnímu vlastnictví se běžně ignorovaly, aniž by následovalo jakékoli potrestání. Z omezeného pozorování lze říci, že ruský voják se cítil být oprávněn odcizit civilnímu obyvatelstvu jakékoli předměty, jež se mu hodily pro jeho pohodlí. ...a měl pozoruhodnou schopnost proměnit jakékoli místo, jež obýval, během několika málo hodin v ten nejodpornější prasečí chlív.

Alarmující informace poskytl Peter F. Boughey, šéf maďarské podsekce SOE, který po německém obsazení Maďarska v březnu 1944 vedl “slepou" misi s cílem znovunavázat spojení s tamním odbojem. Několik hodin po seskoku nedaleko Balatonu však byla jeho skupina zajata. Boughey jako jediný přežil válku, když se mu podařilo uprchnout ze zajateckého tábora ve Slezsku a vyčkat příchodu Rudé armády. Situaci v Polsku mohl sledovat od konce února do poloviny března, kdy byl odtransportován do Oděsy, odkud se šťastně vrátil do Británie. Boughey ve své zprávě mj. popsal situaci spojeneckých válečných zajatců, kteří nebyli odvlečeni Němci; po příjezdu Rudé armády: byli vesměs oloupeni o hodinky, obleky a jídlo. V Zaháni vpadla skupina sovětských vojáků vedená důstojníkem do tamní nemocnice, zkonfiskovala veškeré zásoby jídla a pak přinutila “osvobozené" americké, britské a francouzské zajatce pochodovat více než 150 kilometrů do Olešnice v blízkosti Vratislavi. Mnozí zranění a nemocní vojáci přirozeně tento pochod, vzbuzující různá srovnání, nepřežili.

Boughey dále popisoval kruté praktiky pozemkové reformy, na jejímž základě byl konfiskován veškerý majetek statkářům s více než 50 hektary. Mnozí pak byli odvlečeni do koncentračního tábora Kaluga u Moskvy. Tuto práci zajišťovala NKVD, čítající v Polsku podle Bougheyho zpráv na 80 000 příslušníků, tj. téměř třikrát více než gestapo v době okupace německé. O zmizelých osobách bylo zhola nemožné získat jakékoli informace. K polskému průmyslu se osvoboditelé vesměs chovali jako k válečné kořisti. V Katovicích a Lodži Rusové rozmontovali celé továrny a odvezli je na východ.

Veřejné mínění podle Bougheyho vkládalo stále méně nadějí do polské vlády v Londýně, nicméně věřilo, že kooptace některých jejích členů do prozatímní vlády bude znamenat určitou brzdu ruského vlivu. Všeobecnému respektu se pak těšil Stanisław Mikołajczyk. I podzemní organizace se smiřovaly se ztrátou území na východ od Curzonovy linie, nicméně rozčarování budil fakt, že ostatní části dohody z Krymu zůstaly jen na papíře. K Britům a Američanům Poláci nadále zachovávali přátelské city, i když se mísily s určitou hořkostí. Lidé však stále věří, že tyto dvě vlády vystoupí na obranu nezávislosti Polska, ať už bude sestávat z jakkoli malého území.

Počátkem března se v souvislosti s repatriací osvobozených válečných zajatců dostal do oblasti Lublinu letecký důstojník David Floyd z britské vojenské mise v Moskvě. Floyd informoval o stále probíhajícím zatýkání a popravách příznivců londýnské vlády, aby pak paradoxně označil jednotky AK, jež zůstaly v podzemí, za iracionální, antiruské patrioty, kteří se nyní věnují tradiční polské hře na svádění zoufalé bitvy. Chování Rusů v Polsku se v lepším případě vyznačovalo obecnou nekulturností a hrubostí, v horším bylo provázeno rabováním, znásilňováním a vraždami. Všichni Poláci podle Floyda hleděli na Rusy spatra. Floydova mise, jediná toho druhu, také potvrdila bídné sovětské zacházení s osvobozenými zajatci. Floydův pohyb byl přitom značně limitován, z čehož vyvozoval, že Rusům velmi záleží na tom, aby nám neumožnili přesně vidět, co se v Polsku odehrává.

Všichni, kdož se v první polovině roku 1945 dostali do Polska, se shodovali v tom, že prozatímní vláda postrádá jakoukoli autoritu. Řešení polské otázky se však dále zkomplikovalo po 27. a 28. březnu, kdy se velitel podzemní armády generál Okulicki, ministři podzemní vlády a další čelní představitelé demokratických stran po předchozích sondážních kontaktech s důstojníky RA odebrali do Pruszkowa k jednání s generálem Ivanovem a už se odtamtud nevrátili. Na opakované dotazy západních diplomatů odpovídal Molotov vyhýbavě. Odkázáni na zprávy pracovníka NKVD, který byl v kontaktu s polskou vládou v Londýně, si Britové po nějaký čas dokonce mysleli, že Sověti sice odvezli polské odbojové představitele do Moskvy, ale že s nimi vedou jednání o personálním “posílení" lublinské vlády, aby tak bylo učiněno zadost jaltským usnesením. Eden v takovém případě navrhoval přidat Mikołajczyka a jednoho či dva další Poláky z Londýna a takto vzniklou vládu pak podpořit. Molotov vše vyjasnil až 4. května v San Francisku, kam nakonec na Stalinův pokyn přece jen odjel, aby tak vzdal hold dílu zesnulého prezidenta Roosevelta. Před večeří na sovětském konzulátu k usměvavému americkému státnímu tajemníkovi utrousil: Mimochodem, pane Stettinius, co se týče těch šestnácti Poláků; tak ty všechny Rudá armáda zatkla. Stalin v paralelní reakci na předchozí Churchillův pohnutý dopis premiéra informoval, že zatčení Poláci budou postaveni před soud vzhledem ke své podvratné činnosti v týlu Rudé armády. Foreign Office zatím dostával zprávy o dalším zatýkání a 7. května hodnotil: Výsledek je takový, že kromě Witose už byli prakticky všichni předáci demokratických stran zatčeni.

Cestou do San Franciska se Molotov zastavil ve Washingtonu. Tam si 23. dubna vyslechl Trumanovu ostře formulovanou výzvu, aby se Moskva řídila závazky z Jalty. To byl však jen náznak tvrdé americké politiky vůči SSSR, jež jinak byla v prvním zhruba půlroce Trumanova prezidentství značně nekonzistentní v důsledku rozdílných postojů jednotlivých článků americké vlády. Ve snaze zamezit dalšímu zhoršování sovětsko-amerických vztahů a také nalézt řešení polské otázky vyslal Truman do Moskvy bývalého Rooseveltova důvěrníka Harryho Hopkinse. Britové se o misi dozvěděli z novin... Na přelomu května a června tak Hopkins se Stalinem sepsali seznam polských demokratů, kteří měli být přizváni do Moskvy k jednáním s představiteli prozatímní vlády. Mikołajczyk dorazil 16. června a byl záhy vyveden z iluzí, že by snad mohl stanout v čele rekonstruované vlády. Krátce po jeho příjezdu byl v sovětské metropoli zahájen proces s šestnácti internovanými Poláky. Do týdne bylo o všem rozhodnuto: Mikołajczyk dostal post vicepremiéra a pět dalších křesel z celkem dvaceti pro své stoupence; Okulicki dostal deset let, ostatní odsouzení tresty nižší. Tři z nich včetně Okulického se však ze sovětských nápravných zařízení už nevrátili. Zdálo se, že polští komunisté o návrat Mikołajczyka a jeho stoupenců v této fázi stojí, aby tak zvýšili pramalou autoritu své vlády. Mikołajczyk naopak vsadil na uspořádání regulérních voleb a vítězství své strany.

Mikołajczykovu popularitu potvrzovali v následujících týdnech a měsících i západní diplomaté, kteří se po uznání “nové" polské vlády (5. července) a navázání diplomatických styků vydali na inspekční cesty do jednotlivých oblastí nově vyhraničené země. Rozhlíželi se po zpustošené zemi; míra destrukce některých měst v čele s Varšavou překračovala všechny myslitelné hranice. Setkávali se s představiteli nové administrativy, kteří optimisticky líčili polskou budoucnost. Naproti tomu však sledovali, jak osvoboditelé zbavili zemi nejen naprosté většiny úrody, koní a dobytka, ale rovněž strojového parku, nemocničního vybavení a zejména v druhdy německých oblastech též kolejnic a telegrafního drátu. Čtyřmi oporami nového režimu byly Rudá armáda, NKVD, polská tajná policie a Polská dělnická strana. Říci, že v provincii vládne teror, by nebylo nijak přehnané, psal o své srpnové cestě do Slezska britský obchodní tajemník Leonard G. Holliday. Byl jsem svědkem zatýkání prováděného tajnou policií během každého z oněch pěti dnů, které jsem strávil v Katovicích. Kapitán polské armády byl v hotelové recepci zraněn střelbou, když se bránil zatčení. Po většinu mého pobytu mne sledovali dva hrozivě vyhlížející agenti. V pondělí ráno jsem byl řevem vyhnán ze své hotelové ložnice, abych se identifikoval agentovi tajné policie a dvěma ozbrojeným strážím v polských uniformách, kteří venku podali hlášení sovětskému důstojníkovi...

Když 27. srpna 1945 přijal britský ministr zahraničí Ernest Bevin nového polského velvyslance Strasburgera, ostře mu připomenul, že v Postupimi souhlasil se západní hranicí na linii Odra-Nisa výměnou za Bierutova ujištění o nastolování demokratického pořádku v Polsku. Zatím však dostával od velvyslance ve Varšavě zprávy o zatýkání, koncentračních táborech a jiných věcech, jež se zdají být v rozporu s ujištěními z Postupimi. Méně diplomaticky už hovořit nešlo. To však bylo asi tak všechno, co mohla Británie v této fázi pro budoucnost Polska dělat.

V březnu 1946 pak chargé d’affaires v Moskvě Frank Roberts v jednom ze svých telegramů hledajících příčiny sovětského chování na mezinárodní scéně a přirovnávaných k proslulému Kennanovu “dlouhému telegramu", označil Polsko za “loutkový stát". Vše dokreslily zfalšované volby z ledna 1947, v nichž blok komunistů a jejich souputníků po patřičném “přepočítání" zvítězil nad Mikołajczykovými lidovci v poměru 8:1.

Odlišnou úlohu v úvahách západních představitelů na sklonku války sehrávalo Československo. Podle mínění State Departmentu zašel československý prezident Beneš ve své vstřícnosti vůči SSSR na samou hranici toho, kam až může zajít představitel samostatného státu. Československo se tak mělo stát lakmusovým papírkem sovětské upřímnosti. Na druhé straně Atlantiku Britové akceptovali Benešovu sovětskou politiku jako vcelku realistickou, i když je mnohdy iritovaly prezidentovy ne vždy korektní metody při prosazování jeho cílů. Britové nicméně neváhali využít Beneše k nátlaku na “tvrdohlavé" londýnské Poláky, aby se chovali k Moskvě alespoň trochu vstřícněji. V průběhu roku 1944 Foreign Office předpovídal, že mezinárodní postavení Československa nebude po válce nikterak složité, potenciální problémy je však třeba hledat uvnitř státu.

Podle britského velvyslance Philipa Nicholse měla být britská politika vůči Československu v poválečném období vedena snahou, aby se země nestala výlučně sovětským satelitem, ale spolupracovala rovněž se západními velmocemi. Brzy nato však Moskva naznačila, že i v československých záležitostech hodlá mít rozhodující slovo: 28. března, doslova několik hodin před odjezdem západních diplomatů přes Rumunsko do Košic, kde se měli připojit k nové vládě, a v okamžiku, když už byla jejich zavazadla naloděna, sovětská strana informovala československé představitele v Londýně, že z “ubytovacích důvodů" západním diplomatům transfer nepovolí. Veškeré protesty FO i State Departmentu byly marné.

Podrážděně reagoval 16. dubna i Churchill: Co se stane, pokud se do Prahy jako první dostanou Američané, což se nyní zdá velmi pravděpodobné? Budou jim i potom Rusové říkat, zda si americký velvyslanec smí s sebou vzít kartáček na zuby nebo ne, anebo to budou západní spojenci, kdo bude určovat povahu zastoupení Spojených národů v osvobozeném hlavním městě? O necelé dva týdny později telegrafoval Anthony Eden z konference v San Francisku do Londýna: Chudák Masaryk je tu deprimovaným vězněm Rusů. Po jednom z jednání, při němž byl Molotovovými papírky instruován, jak má hlasovat, si československý ministr zahraničí nad sklenkou whisky se sodou stěžoval americkému diplomatu Charlesi Bohlenovi: Co je to za způsob chování k zemi, která se snaží být přátelská? Můžeš být na kolenou a Rusům to nestačí. Nepřipadal si Jan Masaryk už tehdy jako “Stalinův pacholek"?

Do Prahy se jako první nedostali Američané, byť pro to sám Churchill vyvinul přímo enormní úsilí. S první iniciativou zvážit v tomto směru případný nátlak na Washington přišel 12. dubna Eden. Podle analýzy z pera zástupce státního podtajemníka v FO Orme Sargenta by osvobození Prahy a co největší části západního území Československa Američany zcela změnilo poválečnou situaci v Československu a mohlo by ovlivnit i poměry v zemích s ním sousedících. V opačném případě Sargent varoval, že se země může snadno vydat jugoslávskou cestou. Churchill v tomto smyslu opakovaně intervenoval u prezidenta Trumana i nejvyššího velitele spojeneckých sil v Evropě Dwighta D. Eisenhowera. Eden současně v San Francisku naléhal na státního tajemníka Stettinia.

State Department s britským hodnocením souhlasil, ale Truman nebyl ochoten dávat Eisenhowerovi instrukce. Ten sám odmítal při svém strategickém rozhodování akcentovat politické argumenty. Byl přitom zaštítěn dobrozdáním náčelníka generálního štábu George C. Marshalla: Osobně a bez přihlédnutí k veškerým logistickým, taktickým nebo strategickým implikacím bych nebyl ochoten hazardovat s americkými životy pro čistě politické účely. V závěrečné fázi pak rozhodlo sovětské odmítnutí Eisenhowerova návrhu ze 4. května, že by americké jednotky postoupily na linii Labe-Vltava. Generál Antonov v odpovědi nepravdivě informoval, že pražská operace Rudé armády už začala, což “Ike" respektoval.

Jako první z Britů dosáhl Prahy několik hodin po osvobození šéf středoevropské sekce SOE plk. Harold B. Perkins, jenž měl podle původního plánu koordinovat spolupráci paradesantních skupin vysazených v předchozích měsících v protektorátu s postupujícími americkými jednotkami. Zúčastnil se prvního jednání povstaleckého vedení s představiteli vítězné armády, aniž dva přítomní sovětští generálové s dvěma plukovníky odhalili jeho identitu, a 10. května se vrátil do Plzně, aby však byl 25. května jmenován britským chargé d’affaires. Jmenování předcházelo následující Sargentovo zdůvodnění: Bude samozřejmě velmi vhodné mít v Praze někoho, kdo nám řekne, co se děje na druhé straně železné opony...

Úvodní Perkinsovy zprávy byly prodchnuty skepsí ohledně perspektiv čs. demokracie, když upozorňovaly na okupační rysy sovětského osvobození. Rusové se chovají velmi příkře, téměř jako dobyvatelé, psal Perkins 16. května 1945 v dopisu šéfovi SOE Gubbinsovi. Podle zpráv z Brna a odjinud svou porci znásilnění dostávají nejen ženy, ale rovněž zemědělství a země sama. Rolníci říkají: dokonce i když Němci odtáhli, nechali nám nějaké krávy – teď nemáme žádné. Scény v Praze byly trochu divoké, když jak Češi, tak Rusové dávali průchod značné zuřivosti. Viděl jsem pár německých žen zabitých lynčováním, jiným příkladem byl místní gestapák pověšený za nohy na lampě, k tomu plechovka benzínu a sirky – dosti nepříjemné, navíc přesně to, proti čemu jsme pět let bojovali. V celé americké zóně k žádným takovým věcem nedošlo... V Praze nic ani v nejmenším nenaznačuje, že by v této válce bojovala jakákoli jiná země kromě Ruska – a to bolí, uvážíme-li podporu, kterou jsme v Anglii poskytli Benešově vládě v době, kdy to Rusové, na základě smlouvy, hráli s Huny. Perkins si však byl vědom toho, že jde částečně o obraz vnucovaný z Východu, jenž nemarní čas a využívá situace, kterou mu poskytlo osvobození hlavního města vítěznou, slavnou, atd., atd., Rudou armádou – taková sběř. Jako východisko Perkins navrhoval co nejsilnější britské zastoupení v osvobozeném Československu. Pokud se něco nepodnikne, spadne ČSR do jedné řady s Polskem a těmi ostatními.

S ironií popisoval Perkins v osobním dopisu Bougheymu chování vojáků Rudé armády: Obyčejní prostí Češi nemohli pochopit, proč bylo třeba, aby jejich osvoboditelé dobyli rovněž jejich ženy, vymlátili jejich dobytek a prasata i kuřata, ve skutečnosti všechno, co jim bošové nechali. ... Je to taková škoda, že sem nemůže vyrazit někdo z našich milých pštrosů z Whitehallu, aby ženě a třem jejím dcerám vysvětlil naprostou nevyhnutelnost toho, že byly všechny znásilněny.

Poukazy na tento jev odbýval Stalin slovy o tom, že sice vojáci RA nejsou “žádní andělé", nicméně po dlouhých a krutých bojích si potřebují “trochu zašpásovat". Tisícům žen a dívek po celé středovýchodní Evropě přineslo toto “špásování" celoživotní traumata, infekce, zranění a mnohdy i smrt. Jen v brněnských nemocnicích požádalo o lékařské ošetření po znásilnění v prvních dnech po osvobození přes dva tisíce žen. Kolik dalších vyhledalo pomoc soukromých lékařů, případně se rozhodlo vyrovnat s otřesným zážitkem samo? Zmínky o masovém výskytu znásilňování se objevují doslova ve všech zprávách západních pozorovatelů, kteří se v květnu či počátkem června dostali za “železnou oponu". Spolu s tím přišla vlna loupení, drancování a nesmyslného ničení bezpočtu cenných a hodnotných věcí. Mnozí pozorovatelé se neubránili poznámkám o kontaktu dvou civilizací, přičemž příslušníci jedné z nich mnohdy ani neznají smysl či funkci věcí, s nimiž přicházejí do kontaktu, a jen tak pro rozptýlení je likvidují nebo berou s sebou. Nejpopulárnější byly náramkové hodinky; důraznou výzvu “Davaj časy!" si jednoho dne vyslechl i staronový ministr Vavro Šrobár.

Harold Perkins velel po většinu války polské sekci SOE a měl přirozeně tendenci srovnávat intenzitu odbojového hnutí v Polsku a Československu: Od svého příjezdu jsem se opravdu snažil mít Čechy rád a obdivovat je – ale musím se přiznat, že zjišťuji, že mi to jde dost ztuha. Odboj byl v celé zemi neobyčejně slabý, téměř zanedbatelný. A nyní se vynořují všichni možní báječní a slavní lidé, kteří tvrdí, že vedli všelijaká odbojová hnutí. Mluvil jsem s nimi osobně a své hochy jsem nechal hovořit s dalšími – a všude ta samá historie. Úžasný heroismus, strašlivé utrpení atd., atd., ale když jdeš do podrobností – nic, nic, nic. Žádná akce jakéhokoli druhu – dobrým popisem by byla “pasivní kolaborace" s boši, ne “aktivní", ale “pasivní", přesněji: kolaborovali, ale s nelibostí. Jediní, kdo podle Perkinsova přehnaného soudu během války aktivně organizovali odpor a bojovali proti bošům, byli čeští a slovenští výsadkáři. V nových podmínkách však zjevně upadli v nemilost a v menším měřítku se tak opakovala polská tragédie: Kapitán Bogataj byl zatčen NKVD, kapitán Nechanský odstaven a rád by se vrátil do Anglie. Ani Perkins netušil, že na Jaromíra Nechanského čeká o několik let později v Československu šibenice.

Pesimistický tón v Perkinsových a později Nicholsových (v Ruzyni přistál 2. června) zprávách se však na přelomu května a června začal měnit; situace se i přes excesy vyhánění sudetských Němců očividně normalizovala a v prosinci se ČSR stala jedinou zemí, odkud odešla sovětská vojska – spolu s americkými a vlastně díky nim. Střízlivě optimistické hodnocení situace ve zprávách britského velvyslance a do jisté míry i analýzách FO pak vydrželo přinejmenším do poloviny roku 1947. Zatímco George Kennan v rozboru State Departmentu už 6. listopadu 1947 předpověděl, že Moskva ve své snaze konsolidovat své državy ve východní Evropě si brzy přitáhne Československo, Ernest Bevin ještě v lednu 1948 informoval své kolegy ve vládě, že stupeň eliminace opozičních stran a vůdců se v zemích s dominantním sovětským vlivem různí, ale jen v Československu lze hovořit o efektivní a aktivní opozici komunistům. Bevin zároveň vyslal do Prahy coby nového velvyslance svého dosavadního tajemníka Piersona Dixona s osobním poselstvím pro Beneše obsahujícím dotaz, co můžeme udělat, abychom jakýmkoli pro nás možným způsobem napomohli udržet svobodu jeho lidu. S premiérem Attleem se Dixon shodl, že britským cílem musí být udržet Československo v jeho současné pozici mezi Západem a Východem a zabránit jeho sklouznutí za oponu. Attlee se však obával, že to bude obtížné, neboť podle něj chyběly vůdčí osobnosti; ...měl nevalné mínění o Janu Masarykovi a obával se, že Beneš už nemusí dlouho vydržet. Očividně těžce nemocný prezident však neztrácel sebevědomí a v rozhovoru s Dixonem zcela vyloučil možnost kolapsu demokracie v ČSR. Za nejlepší formu podpory označil navýšení obchodní výměny... Dva týdny nato se měl naplnit Perkinsův prorocký soud z 21. května 1945: Češi nyní vcelku otevřeně hovoří o své nelibosti a znechucení zapříčiněných osvobozením z Východu, ale nemyslím si, že bychom si měli byť jen na chvíli namlouvat, že v tomto směru cokoli podniknou. Stejná psychologie, která jim bránila v tom, provádět akce proti bošům, nastoupí znovu a výsledkem bude ochablé podvolení se.

Rozvineme-li Churchillovu metaforu, pak poslední centimetry železné opony byly spuštěny až v zimě 1947–48. Tehdy se zároveň ukázalo, jak prozíraví byli o necelé tři roky dříve ti, kdož tento neblahý vývoj předvídali a cítili, že jde možná o poslední šanci zatlačit konturující se železné monstrum dále na východ. Naneštěstí však stáli v čele chřadnoucí říše, jež byla na jaře roku 1945 u konce svých velmocenských sil. K nabízené možnosti výrazně ovlivnit místo dosednutí opony se postavil zády především generál Eisenhower. Právě pod jeho prezidentskou kuratelou měla americká diplomacie o několik let později přijmout doktrínu roll-back of communism (zatlačování). Ta však v konfrontaci s realitou vzniklou záhy po válce stěží mohla být něčím více než jen rétorickým cvičením, jak ukázaly události roku 1956. “Hranice možného" (jubilantovými slovy) byly v převážné části Evropy stanoveny v roce 1945.

Prameny a literatura: archivní materiály Public Record Office, Londýn - fondy Foreign Office, SOE (HS), Cabinet a Premier papers; Ch. Bohlen, Witness to History, 1929–1969, New York 1973; J. Stránský, East Wind Over Prague, London 1950; K. Larres, Churchill’s Cold War, London 2002; J. L. Gaddis, The United States and the Origins of the Cold War, 1941–1947, New York 1972.

(Dějiny a současnost)