Březen 2004

Procházka po evropských záchodcích

Josef Landergott

Veřejné záchodky s průběžným vodním splachováním vznikly v antických městech. První evropské toalety jsou sice známy z krétských paláců z 15. století př. n. l., splachování se však ve starověku nikdy nestalo součástí denní potřeby nejširších vrstev: toalety patřily vždy mezi přepych. Ostatně tak tomu bylo až do 20. století. Celou dobu kralovala na venkově příroda nebo místo s hnojem, ve městech nočník. Jeho pohodlnější verzí byly římské noční židle, sellae familiaricae pertusae, tedy "rodinná židle s proraženým sedátkem". Nápad vydržel staletí. Ještě Ludvík XIV. (1643-1715) měl honosné polstrované křeslo, chaise percée, a potřebu konal do hedvábného polštáře, často veřejně. Lepší římské domy a vily byly vybaveny průtokovými vodními toaletami, "dělnické" hospody nikoli. Bloky obytných domů měly záchody pouze v přízemí, takže nájemníci z pater vylévali obsah nočníků na ulici. Také se "s vodou" chodilo za roh, popřípadě do postranní uličky do amfor koželuhů, používajících močovinu ke zpracovávání kůží. Římské veřejné záchodky byly buď prosté, bez sezení, s vyvýšenými stupínky pro nohy (modely vydržely dodnes ve Středomoří), nebo s dřevěnými, cihlovými či kamennými lavicemi. V nich byly otvory na sezení proříznuté do přední strany lavice ve tvaru klíčové díry. Stěny za lavicí bývaly pestře malovány květinovými vzory.

Pod lavicí protékala voda buď z přírodního zdroje, nebo z blízkých lázní. Před lavicí, na níž mohlo vykonávat potřebu až čtyřicet lidí, byla vyzděná strouha s tekoucí vodou pro opláchnutí. K utírání zadku používal starověk mořskou houbu připojenou k násadě: jednorázový papír nebyl v užívání, protože ani nebyl znám. Studenou houbu, kterou klient po použití vymáchal ve strouze a nechal ležet pro další použití, zahrnovali Římané něžně mezi minutalia, toaletní drobnůstky. Mezi jednotlivými otvory latríny nebyly přepážky, jak si jistě u podobných zařízení pamatují účastníci vojenských cvičení, a Římané vykonávali potřebu v družné zábavě; není ani zpráv o tom, že by ženy chodily na toaletu odděleně. Veřejné záchodky, foricae, latrinae publicae, se stavěly u náměstí, lázní, divadel a amfiteátrů. Stejně jako města helénistického východu (Alexandreia, Antiocheia) mysleli také Římané na hygienu. Začátkem 4. století n. l., v době, kdy Řím už zdaleka nebyl milionovým městem, měl ještě 46 602 domy, 856 veřejných lázní, jedenáct therem a 144 veřejné záchodky (ale také 28 knihoven a 45 bordelů).

Záchodky stát propachtovával, povolání nemělo dobrou pověst. Císař Tiberius (14-37) dokonce po dobu své vlády zakázal chodit na veřejné záchodky a do nevěstinců s mincemi, na nichž byl vyražen obraz jeho adoptivního otce Augusta. Přes nezvykle vysoké počty záchodů, ostatně dodnes nepřekonané, odkládali Římané, zákaz nezákaz, produkty zažívacího ústrojí všude. Domácí proklínali zlovůli pasantů nápisy na zdech jako: "Dvanáct bohů s Iunonou i nejvyšším Iovem nechť si rozzlobí každý, kdo se tady vymočí nebo vydělá!" Exkrementy trpěly veřejné stavby. V Petroniově románu zbohatlý propuštěnec diktuje do závěti, aby byl jeho náhrobek střežen, "aby se na můj pomník nechodili lidé vydělávat". V Pompejích si někdo na domovní zdi pochvaloval: "Hic bene cacavi - Tady jsem se hezky vydělal!" Z nedalekého Herculanea, které také zaniklo během erupce Vesuvu roku 79, máme dokonce záznam o zážitku člověka vysoko postaveného: "Apollinaris, lékař císaře Tita, se zde pěkně vydělal." Nápis je pozoruhodný také tím, že Apollinaris byl císařským medikem velmi krátce: Titův otec Vespasianus zemřel 23. června 79 a Vesuv městečko vylidnil 24. srpna.

Stalo se na záchodech

Záchodová kultura měla vliv na římskou vzdělanost. Jisté diplomatické mise pergamského krále Eumenea II. roku 168 př. n. l. se v Římu účastnil stoický filozof Kratés z Mallu. Při procházce městem se zřítil do stoky a zlomil si nohu. Římané tehdy nevěděli o filozofických školách téměř nic a Kratétovy přednášky je velmi zaujaly. Možná proto jim později stoická filozofie tolik konvenovala. Mnohem později se latrína zasloužila o vznik protestantismu: Martina Luthera (1483-1546) trpícího zácpami prý napadlo na hradní latríně při jednom z dlouhých sezení, že víra člověka je důležitější než papežské dogma.

V dějinách dosud násilně na záchodu skončil jenom jeden vladař. Výstřední římský císař Heliogabalos či Elagabalus (218-222), rozdávající úřady podle velikosti přirození, první z Arabů na evropském trůnu, byl zavražděn vojáky na latríně, kam se ukryl před pučisty. Jeho předchůdce s přezdívkou Caracalla, Pláštěnka, byl roku 217 zavražděn při močení. V odpadní stoce hradu Blackfriars, do níž vedla úniková cesta z královy ložnice, byl zavražděn skotský panovník James I. (1406-1437). Roku 1183 se na říšském sněmu v Erfurtu s knížaty propadla podlaha a německá elita spadla do žumpy, kde několik šlechticů zahynulo. Před čtyřmi lety objevil časopis Der Spiegel příběh anglického vynálezce Williama Blyeho. Roku 1898 se pokoušel přijít na kloub bezezbytkovému odstraňování fekálií pomocí spalovací komory přímo doma u záchodové mísy. Pokusy nejprve odpravily jeho psa, služku, dům a naposledy jeho nohy a život. Před třemi roky jistý Švéd patentoval bezpečnější cestu, bez výbuchů a bez vody: jeho spalovací toaleta funguje na principu mikrovlnné trouby.

Husí krky a krajka

S koncem antického polyteismu upadla kultura péče o tělo a hygienu obecně. Města přišla o kanalizaci a středověkou hradní kulturu reprezentuje průpovídka: "Dále od hradu dále, ať vás nepotká neštěstí nenadálé." Středověká města byla ještě v 18. století na míle cítit. Mytí rukou před jídlem se do Evropy vrátilo až s křížovými výpravami, voda na toalety až koncem století devatenáctého. Jestliže chudí odjakživa užívali po velké straně prstu, trávy, dřívka nebo kamínků, majetné vrstvy namísto starověké houby utíraly zadky koudelí a chomáčky vlny.

Kardinál Richelieu prý používal vlny z merinských ovcí, Marie Antoinetta krajkové kapesníky, car Petr Veliký čerstvě uťaté husí krky. Versailles a další honosná šlechtická sídla neměla záchodů; jejich majitelé kadili všude po zámcích a služebnictvo za nimi uklízelo. Podobně se chovali na cestách japonští šógunové: Zašli do prvního domu a pro poddané bylo nejvyšší poctou po nich uklidit.

Toaletní papír vymyslel roku 1857 Američan Joseph Cayetty a jeho výrobu v rolích zahájil až roku 1928 německý obchodník Hans Klenk. O zavedení vodních toalet se nejvíce zasloužili Britové. WC, water closet, vybavili před dvěma sty roky plovákovým splachovačem a pach nepropouštějícím sifonem. Teprve v tomto okamžiku se Evropanova hygiena dostala nad antickou.

(Týden)