Březen 2004

Dávný příběh zámecké komorné. Obsluhovala jsem Masaryka i Háchu

Tomáš Poláček

Byla náhoda, že jsem v jednom domku u zdi zámeckého parku potkal tak neuvěřitelnou stařenku. Žofie Šindlerová, narozená v lednu 1908. "Mohla bych vám povídat romány, dítě, začala někdejší zámecká komorná. Sice je skoro slepá, ale před patnácti lety ještě dělala kotouly. Stará sokolka... "Nejdřív jsem byla komornou Masarykovy dcery Olgy. Musela jsem jí třeba připravovat oblečení na druhý den, udržovala jsem její pokoje a starala se o syny, Herberta a Leonarda. Moje maminka třeba řekla, že smaží k obědu bramborové placky, tak já hned: Kluci, řekněte mamince, ať vás pustí se mnou, půjdeme na placky. Oni nevěděli, o co jde. A byla to pro ně událost, když je milostpaní pustila. Prezidentovi, starému pánovi, jsem ve druhém patře uklízela byt. Měl tam železnou postel, dřevěný stůl a na něm bibli, později i Hitlerův Mein Kampf. Hovořil se mnou jako se sobě rovnou, jenomže my zaměstnanci jsme v něm viděli někoho, kdo je nad námi. Jeho syn Jan Masaryk byl demokrat, ale nějak se v něm projevovalo bláznovství. Míval vytřeštěné oči a takové nápady, že se ani k velvyslanci nehodily. Byl hrozně rád, když se lidi hádali, a někdy řekl hlavnímu komorníkovi, ať nějakou při zinscenuje. Což nebyl problém: pracoval tam třeba takový malinký židovský stolník a jedna hodně silná uklízečka - a ti dva si dělali nejhorší naschvály. No a taky tam byla velká stříkačka, se kterou se vždycky navoněla jídelna, a ten stolník Nosek do ní natáhl vodu, a jak uklízečka myla nádobí, zespoda jí nastříkal pod sukně. Nenosila spodní kalhoty, tak začala řvát: Ty pacholku židáckej, a Jan Masaryk se chechtal mezi dveřmi. Sloužila jsem, když pan prezident zemřel, to byla strašná noc. Zámek byl celý osvětlený, protože tu byla spousta politiků, doktorů i novinářů, a my už je neměli kam uložit, tak jsme navezli i lehátka ze sokolských sletů. To světlo přilákalo sýčky a ti dělali takový rámus, že to bylo strašidelné. Druhý den přijel doktor, který uměl balzamovat. Dostala jsem sice roušku, ale stejně - byl to hodně nepříjemný pach. Masarykovi pak odjeli a prezidentova ložnice zůstala, jak byla. Jen na stolku ležela prezidentova posmrtná maska, kterou jsem se strašně bála utírat, protože v ní byly fousky. A pak tu začali žít další dva - Emil Hácha, což byl ubožák, a jeho dcera Milada Rádlová. To byla hrdinka. Za Háchou sem jezdil každý týden doktor, dával mu injekce, a prezident pomalu blbnul a blbnul. Když jsme slyšeli v rádiu nějaký proslov, jako že Musíme jít za naším prezidentem doktorem Háchou!, tak jsme si říkali: Kdybyste ho tak viděli jako my... Ke konci to byla ruina. A představte si - jednou za ním přijel K. H. Frank i s manželkou. A ke cti toho zločince musím říct, že šel do Masarykovy ložnice, já sledovala, co bude dělat, a on se tam postavil do pozoru a salutoval. Musel toho Masaryka ctít! Paní Rádlová, ta byla neuvěřitelná. Občas mi vrazila svého psa boxera a nacpala si batoh jídlem, kořalkou a mýdlem, aby to odnesla partyzánům. Jednou v noci je pozvala přímo na zámek, vařila jsem jim kafe. Umíte si představit, kdyby na to Němci přišli? Pak skončila válka, Háchu odvezli a já jsem taky skončila. Vdala jsem se. Pořád v Lánech bydlím, ale od pětačtyřicátého jsem na zámku nebyla.

(MFDNES)