Březen 2004

Děti ve svěrací kazajce.

Eliška Bártová

Bojím se izolace, říká dívka v léčebně. Naposled tam zavřeli šestiletého kluka.

Šestnáctiletá Lenka sedí u stolu nad rozepsaným dopisem a pozoruje, jak se za okny v nedalekém parku koulují děti. Banální scénka – a přesto něco, o čem se Lence a spoustě dalších dětí za zdmi psychiatrické léčebny ve Velké Bíteši může jen zdát. Tady stačí třeba jen vybočit na vycházce z řady a už se na malé pacienty sypou všemožné zákazy. Ví se to už nějaký čas a teď to potvrdila i ministerská kontrola: ve Velké Bíteši je s dětmi zacházeno nedůstojně a jsou porušována jejich práva. K pokusu napravit ten smutný stav ale zatím nedošlo.

Ředitel na pláži

„Když jsme byli jednou na návštěvě za dcerou, tak zrovna přivedli dívku, která utekla. A rovnou ji zavřeli na samotku,“ vzpomíná na více než půl roku starou událost maminka jedné z dívek, která byla v psychiatrické léčebně Velká Bíteš tři měsíce hospitalizována kvůli pokusu o sebevraždu. „Pak mi dcera říkala, že té dívce dali i svěrací kazajku a byla zavřená celý týden – nechodila ani do školy, ani na vycházky. Když pak naší dceři zakázali jet za námi domů – za trest, protože odmítla mluvit s psycholožkou, tak jsem si řekla, že tohle přeci není žádná léčba,“ pokračuje maminka, která loni v létě svěřila své poznatky občanskému sdružení Fond ohrožených dětí. Fond obratem podal na léčebnu stížnost k ministerstvu a trestní oznámení na policii. A přestože inspektoři ministerstva zdravotnictví dorazili do Bíteše teprve před třemi měsíci, jejich nález potvrdil všechna podezření. A navíc vyšly na světlo ještě další šokující praktiky. Například že dětem byly podávány uklidňující léky bez doporučení lékaře a že je personál – často „jen tak“, za trest – zamykal do izolačních místností sledovaných kamerami.

Ministerstvo se ke skandálnímu objevu zatím až na stručné shrnutí neduhů nevyjádřilo a ani se nepokusilo vyvrátit podezření, že stejně nepřípustné pořádky panují i v ostatních dvaceti českých léčebnách. „Uvědomujeme si samozřejmě tu závažnost, ale nikdo kompetentní na vás nemá tento týden čas – pan náměstek má spoustu práce a ředitel odboru je na dovolené,“ říká vedoucí tiskového oddělení ministerstva Ilona Slámová. „A přece nechcete, abychom ho kvůli tomu rušili někde na pláži.“

Psychiatra na něj

Vedoucí léčebny ve Velké Bíteši jsou překvapivě sdílnější než jejich šéfové v Praze a pouštějí novináře do útrob svého zamčeného sídla. „Jsou tu dyslektici, děti, které se pomočují, jsou hyperaktivní nebo mají problémy s učením. Nejčastěji ale mají poruchy chování,“ popisuje složení pacientů primářka Anděla Nerudová. „Někteří jsou takoví ti lumpi, co se neučí ve škole,“ charakterizuje další skupinku obyvatelů léčebny. „Nejdříve zkoušíme, jaké léky by na ně mohly zabrat, a pak následuje terapie a náš zavedený režim,“ popisuje primářka praktiky, které používá už třicet let. Podle kolegů z branže ale v takovýchto ústavech mnohdy končí děti, se kterými si nevědí ve škole rady. „Některé učitelky neumí s dyslektiky nebo hyperaktivními dětmi pracovat, a tak řeknou rodičům, ať to svoje divné dítě pošlou k psychiatrovi. A od něj pak mnohdy vede cesta rovnou do léčebny,“ popisuje cestu „problémových“ dětí vedoucí Centra duševního zdraví psychiatr Jan Pfeiffer. „Podle mého názoru je to špatně – odtrhávat tyto děti od jejich přirozeného prostředí. V ústavu se možná stejně jako na vojně naučí dělat, co se po nich chce, ale terapeutický efekt to nemá žádný.“

Na návštěvu rodičů mají děti v bítešské léčebně nárok po týdenním pobytu na dvě hodiny na chodbě. Teprve po třech týdnech si rodiče mohou vzít dítě na víkend domů. Tedy pokud „nezlobilo“ a nedostalo tři černé puntíky – třeba za vybočení z řady na procházce nebo za nadávku či vulgární slovo. Ředitele léčebny, bývalého vězeňského lékaře Jiřího Růžičku, výtky na bítešský režim překvapují. „Nikdo si na něj nikdy nestěžoval,“ říká Růžička, „a ani žádné kontroly z okresu proti tomu nic neměly.“

Paní, vy jste laik

Krátce po poledni je na chodbách léčebny ticho a skrze skleněnou výplň dveří není v pokojích vidět ani živáčka. Většina dětí je ve speciální škole sídlící ve stejné budově, pár jich posedává ve společenské místnosti. „Jsem tady už třetí měsíc, nechtěla jsem poslouchat otce,“ říká šestnáctiletá Lenka, píšící u stolu dopis kamarádce. „Volat smíme jenom rodičům a to v určený den a jenom pět minut. To odměřuje sestřička, která u každého telefonátu musí být,“ říká Lenka. „Na to si člověk zvykne. Spíš se ale bojím kazajek a izolace. Naposledy tam zavřeli malého asi šestiletého kluka. Tak jsem radši hodná, abych tam nemusela.“

Podle bývalé ředitelky Velké Bíteše Marcely Němcové, která před necelým rokem odešla do předčasného důchodu, však není na těchto omezovacích praktikách nic špatného. „Musíme mít nějaké páky na ty, kteří jsou agresivní a začnou třeba házet židlí,“ říká Němcová. Odkaz na moderní přístupy, kdy místo omezovacích opatření zaměstnanci s pacienty hovoří a pátrají po příčině agrese, odmítá se slovy: „Je vidět, že jste laik, bez těchto opatření to prostě nejde. Takže se s vámi o tom dál nebudu bavit.“ I podle současného vedení léčebny jsou děti svazovány do kazajek a zamykány na samotku jen výjimečně, když jsou agresivní a ohrožují sebe či okolí. Jenže závěry kontroly hovoří o něčem úplně jiném: „Umísťování dětí na pokoj zvláštní péče je častým jevem a ze záznamů nevyplývalo, že by dítě bylo nebezpečné nebo že by umístění do izolace bylo indikováno lékařem,“ říká ministerský dokument. „Podle mě ta zpráva nemá hodnotu a já osobně bych na našem systému nic neměnila, ale když se to po nás chce, tak zrušíme černé body a zavírání na pokoje zvláštní péče, jak izolacím říkáme, budeme důkladněji zapisovat do dokumentace,“ říká primářka Nerudová. „To víte, nemůžeme si teď kazit pověst, psychiatři by k nám neposílali děti a nám by se snížila obložnost. My bychom pak skončili na dlažbě. Proto raději uděláme, co se po nás chce.“

Rámeček

Z klece ven

Na konci listopadu přijel do Česka zástupce Evropského parlamentu John Bowis a experti z mezinárodní organizace Mental Disability Advocacy Center (MDAC) – Centrum advokacie duševně nemocných, aby v rámci semináře v Senátu českým politikům vzkázali, že je třeba co nejrychleji skoncovat s dosavadní praxí, která vládne v ústavech sociální péče a v psychiatrických léčebnách.

Právě ve Velké Británii uzavřeli už bezmála 80 % všech léčeben a přeměnili je na obecní byty. Pro pacienty v Británii, kteří potřebují pomoc, vybudovali celostátní síť malých zařízení s několika lůžky. Lidé, kteří nepotřebují stálou péči, se mohou obrátit na krizová centra, jejichž pracovníci za nimi dochází domů (v Česku je taková organizace pouze jediná – v Praze Podolí). Obdobně řeší situaci i v Itálii, Holandsku či sousedním Rakousku. V dalších 21 zemích Evropy pak nejsou používána žádná restriktivní opatření – jako kazajky, izolace nebo klece. V Česku je jenom na psychiatrii stále využíváno zhruba 250 klecí – kolik jich je v domovech důchodců a ústavech, nikdo neví. „Zjištění, že jsou lidé s duševními chorobami v Česku zavíráni do klecí, je šokující. Tato praxe porušuje Evropskou úmluvu o lidských právech. Česká republika musí na prahu vstupu do EU tuto zastaralou praxi přehodnotit,“ prohlásil evropský poslanec a bývalý ministr zdravotnictví Velké Británie John Bowis při semináři v Senátu. „Evropský parlament vám bude k dispozici při zavádění alternativních metod.“ Na tuto výzvu a nabídku však nikdo z ministerstva zdravotnictví nereagoval – stejně tak ani nikdo z tohoto resortu nepřijal pozvání na zmiňovaný seminář. Ministerstvo práce a sociálních věcí však pod tlakem mezinárodní kritiky před týdnem vypracovalo novelu zákona. „Ošetřovatelé nebudou smět používat klecová a síťová lůžka, ale ani přivazovat lidi k posteli a uklidňovat je množstvím léků,“ prohlásila v MF Dnes Eva Pogodová z ministerstva. Do doby, než se novela dostane na stůl poslancům, připravil Škromachův resort pokyn pro všechny domovy důchodců a ústavy sociální péče, aby s okamžitou platností přestaly používat alespoň klecová lůžka.

(Respekt)