Březen 2004

Soužití se “státotvorným národem”?

Ladislav Josef Beran

Část 3 - Řada oslabujících zásahů

Už některé události pojednané v první části byly těžkými údery pro sudetoněmecké společenství: především vojenské obsazení převážně německy obydlených oblastí koncem roku 1918; počátkem března 1919 byly krvavě potlačeny německé demonstrace za sebeurčení (proti znemožnění účasti na volbách do rakouského parlamentu), v září přišlo definitivní přiřčení Československu mírovou smlouvou s rozpuštěním regionálních vlád a naprostým oddělením od rakouské vnitřní politiky. Tyto události vyvolaly a zanechaly u sudetských Němců především vědomí téměř úplné bezmoci a vydání na pospas, a to vzdor jinak demokratickému zřízení republiky (které v červnu 1919 ve značné míře i Němcům potvrdily obecní volby) a převážné vládě zákonnosti. Omezené politické svobody Němci koncem roku 1919 využili k vybudování či obnovení stranického systému, aniž uvažovali – až na několik málo jasnozřivých - je-li tento postup pro jejich cíle účinnou cestou. Byl ale jedinou cestou, kterou jim vládnoucí poměry bez potíží umožňovaly.

Ústava

Na konci minulého pokračování pojednané deklarace německých politiků, předané premiérovi Tusarovi v prosinci 1919, vyvolaly, jak jsme konstatovali, účinky opačné, než zamýšlely: další urychlené kroky pro upevnění české národnostní nadvlády před parlamentními volbami. Už v únoru byla Revolučním národním shromážděním přijata definitivní ústava republiky. Dosavadní zatímní ústava byla (kooptovaným) Revolučním národním shromážděním přijata již dva týdny po vyhlášení samostatnosti, 13. listopadu 1918. Definitivní ústava, společné dílo řady odborníků, politiků i diskusí politických grémií, byla přijata stále ještě za doby “národně revoluční”, bez účasti “národnostních menšin”. Vycházela z ideje, že Československo je výsledkem národního osvobození a v tomto smyslu státem národním. Na konkrétních úrovních ale nezřizovala žádná národnostní privilegia občanů jedné národnosti, stanovovala naopak právní a politickou rovnoprávnost všech občanů.

Zásadní rozdíl právní i politické struktury českých zemí mezi stavem před a po 1918 spočíval v tom, že článek 19 “prosincové ústavy” (z 21. 12. 1867) činil z předlitavské části monarchie stát národností na základě jejich rovnoprávnosti, zatímco Republika československá se definovala jako stát národní, tedy stát jednoho národa. Tím bylo dáno privilegované postavení tohoto státotvorného národa, zatímco ostatní se staly pouhými národnostními menšinami. Ústava prohlásila československý národ za “pramen státního řádu”; nejednalo se tedy o národ v západním, politickém, státním, smyslu – jakožto veškeré usedlé obyvatelstvo státního území -,nýbrž národ v etnickém, jazykovém, kulturním smyslu [RASCHHOFER, GLASSL 127].

Součástí ústavy byla Mezinárodní smlouva o menšinách, která těmto zaručovala základní práva, a Československo bylo na základě mírové smlouvy povinno ji jako státní zákon přijmout. Řada jejích formulací byla ve znění ústavy zmírněna či relativizována. Menšinová smlouva ale nepřipouští ani náznak jakéhokoliv národnostního práva korporativního [SLAPNICKA 1970]

Z hlediska Němců byla ústava prosazena neústavním sborem (nezastupujícím veškeré obyvatelstvo), tedy nelegálně, a nebyla ratifikována lidovým hlasováním. Politické síly nečeskoslovenských národností se jí ani dalšími zákony nepovažovaly být mravně vázány [RASCHHOFER]. Též obsahově je z tohoto hlediska ustavení národního státu, tedy nadvlády státotvorného národa nad tak početnými částmi obyvatelstva jiných národností bez korporativních práv a skupinového zastoupení, nelegitimní a nepřijatelné.

Ústavou definitivně potvrzený režim národního, centralistického státu byl zřejmě pro sudetoněmeckou politiku, i když si ani před tím nečinila velké iluze, přece jen otřesem. O tom svědčí změna jejího jednání: Před jarem 1920 se z větší části připravovala na konstruktivní národnostně politický zápas, o čemž svědčí stranické programy z druhé poloviny roku 1919, dokonce i program DNSAP. Po vydání ústavy, tedy při otevření parlamentu (srvn. část 2, Státoprávní výhrady...), jednají naproti tomu zástupci sudetoněmecké politiky skepticky, z pozice obstrukce a odepření spolupůsobení, v čemž projevují rezignaci na možnost změny postavení v republice.

Ústava stavěla německé obyvatelstvo definitivně do postavení nestátního národa, do situace trpěné národnosti. Zabraňovala této vyhraněné národnostní skupině s jasnou potřebou politicky se formovat vytvoření legislativních a exekutivních politických struktur, a tím jí zahradila cestu přirozeného vývoje. Německé obyvatelstvo bylo přes svůj vyjádřený odpor pod touto ústavou nuceno natrvalo žít. Vyzdvihovat osobní politickou a právní rovnoprávnost občanů všech národností jako československou vymoženost by bylo anachronismem: ta byla ve státech západní kultury (včetně ovšem “starého Rakouska”) už dávno samozřejmostí.

Jazykový zákon,

vydaný téměř současně s ústavou, pro nový stát tedy zřejmě tak důležitý jako základní zákon, se týkal užívání jazyků ve státní správě, zákonodárství a soudnictví. Užívání libovolného jazyka v soukromí, v hospodářství, kultuře a náboženství bylo naproti tomu součástí ústavou zaručených občanských svobod. Také ve školství zůstaly poměry v hrubých rysech zachovány, tedy vyučovacím jazykem zůstal v podstatě jazyk místní. Jazykový zákon prohlašoval jazyk “československý” za státní a oficiální a zůstal jediným “vnitřním” úředním jazykem státních orgánů. Se stranami byly úřady povinny jednat i v jazyku “kvalifikované menšiny”, tedy takové, která dosahovala nejméně 20% podílu obyvatelstva. To je hranice dosti vysoká a znamenala, že zhruba 10% německých občanů nemohlo ve styku s úřady užívat němčinu (ani v tradiční německé kulturní sféře Prahy). V “československém” jazyce byly úřady naproti tomu povinny jednat na celém území republiky, bez ohledu na podíl v obyvatelstvu. Kromě toho musely být v německých obcích veškeré veřejné nápisy dvojjazyčné. 90% Němců tedy na právu užívat svého jazyka ve styku s úřady a soudy a ve škole nebylo zkracováno.

Jinak se vytvořila situace pro německé státní úředníky, kteří byli na počátku republiky ve velké většině převzati z rakouské administrativy. Z těchto ustanovení vyplývala povinnost všech státních úředníků, kteří jednají se stranami, ovládat oba jazyky, češtinu jako vnitřní jazyk úřadů museli ovládat všichni, což znamenalo pro mnohé ztrátu postavení a zaměstnání. (Další k požadavkům znalosti jazyků u státních zaměstnanců pojedná oddíl “Jazyková nařízení” v této části níže.)

Jazykový zákon znamenal oproti Rakousku určité omezení jazykové svobody, zdůrazňovali Němci. Tam nebyl nikdy ustanoven státní jazyk (vzdor snahám německých nacionalistů), žádný jazyk nebyl ve “vnějším styku” trvale úředně povinný (nehledě k Badeniho jazykovým nařízením z 1897, která stanovovala povinnost obou jazyků v českých zemích, vyvolala ale velké německé protesty, musela být zmírňována a nikdy se je v německých územích nepodařilo prakticky prosadit) a čeština byla také v českých územích vnitřním úředním jazykem na nižších úrovních. O jazykové povinnosti ve veřejných nápisech nebylo v Rakousku ani řeči, v tom byly kompetentní obecní správy.

Pro německou politiku byla nepřijatelná především zmíněná jazyková nerovnoprávnost, které se nicméně ve své bezmoci musela podřídit (“státní jazyk” všude, menšinový jazyk jen v místech s “kvalifikovanou menšinou”).

Pozemková reforma

byla usnesena hned mezi prvními zákony po převratu, byla jedním ze zásadních záměrů národní revoluce, její provádění se ale táhlo prakticky po celou dobu trvání republiky. Její principiální “Záborový zákon” byl přijat už 16. dubna 1919, následně byl zákonem ustaven Státní pozemkový úřad a další zákony vyšly v průběhu let 1919 a 1920.

V předchozím latifundistickém českém zemědělství náleželo 38% půdy velkostatkářům (z velké části šlechtickým) a katolickým právním osobám. Jednotlivá vlastnictví tvořila přímo dominia, téměř státy ve státě [KÁRNÍK 206]. Pozemková reforma chtěla tyto poměry podstatně změnit. Byla nejrozsáhlejší zemědělskou reformou v Evropě po první světové válce (nepočítaje Sovětský svaz), při které byly všechny statky a majetky větší než 150 hektarů zemědělské nebo 250 hektarů veškeré půdy, vcelku 14% půdy celého státu, konfiskovány a rozděleny. To samo by tehdy mělo bezpochyby sociálně a hospodářsky dobrý smysl. Pozemková reforma byla ale činem revoluce národní, ne revoluce sociální, v praxi byla prováděna jako boj proti nadměrnému německému hospodářskému vlivu, ale i proti německému obyvatelstvu, proti “němectví” vůbec, mnohdy zcela nezastřeně, celou českou společností, prostřednictvím úředníků Pozemkového úřadu a dalších orgánů (RÁDL 200-207).

Němci se cítili pozemkovou reformou velmi znevýhodněni, což zesilovala také česká hesla jako o “odčinění Bílé hory”. Zdůrazňovali především, že veliká část půdy a statků přešla z německého vlastnictví do českého. Bylo to způsobeno jednak tím, že předchozí vlastníci byli z větší části národnosti německé, za druhé rozdílnou rychlostí přidělování konfiskované půdy: dříve “německá” půda byla rozdělována mnohem rychleji než “česká”, která ve skutečnosti déle nebo až do konce republiky zůstala původnímu majiteli, a za třetí, a to především, komu byla půda přidělována. Německé venkovské obyvatelstvo mělo dokonce mírně vyšší podíl nemajetných než české, nemělo ale téměř žádný přístup k informacím a k prodeji konfiskovaného vlastnictví. Pro povolení koupě statku v německých a smíšených územích vyžadoval Pozemkový ústav ve většině případů dobrozdání organizace Národní jednota, která k jeho vystavení důkladně prověřovala, zda je uchazeč ve veřejném i v soukromém životě opravdovým Čechem. Z 240 000 ha do roku 1925 zabrané půdy dostali Němci kolem 600 ha, což činí 0,25 %, tedy prakticky nic; ze 120 000 ha lesů bylo Němcům a Maďarům přiděleno 480 ha, tedy 0,40 %, ze 109 202 ha zabraných a do konce 1924 z volné ruky prodaných dostali Němci (“podle zveličených úředních zpráv”: RÁDL 205) 1949 ha, tedy 1,8 %.

Důsledky reformy měly též další aspekt: v jejím rámci proběhla akce zvaná kolonizace, v níž se nacionalistické záměry čechizace země projevovaly přímo. Na parcelovaných velkostatcích byly zakládány nebo doplňovány osady s hospodářstvími, která se podle zákona nesměla již dělit, prodávat a pronajímat. Ty byly v dosud německy obydlených územích osazovány prakticky výhradně Čechy se zřejmým cílem “posílit český” nebo “státotvorný živel” v pohraničí. Bylo vytvořeno 65 takových kolonizačních míst, vždy s 10-15 hospodářstvími. Kromě toho získalo velké množství českých nových majitelů jednotlivá hospodářství v dosud německých oblastech.

Národnostní efekt pozemkové reformy byl tedy nejen převedení velké části zemědělské a lesní půdy do českých rukou, nýbrž další systematické rozrušení homogenity německého osídlení, což pociťovalo německé veřejné smýšlení jako jeden z aspektů ohrožení existence národnostní skupiny.

Německé politické strany (a to zvláště i kooperativní) pozemkovou reformu neakceptovaly, zdůrazňovaly, že všechny její zákony, včetně ustavení Pozemkového úřadu, přijalo Revoluční národní shromáždění bez německé účasti, že je tedy nezákonným českým diktátem, že Pozemkový úřad a celá reforma jsou ovládány českou agrární stranou bez jakékoli demokratické kontroly.

(Později probíhaly modifikace a zpomalování pozemkové reformy, na konci republiky byla značná část půdy vrácena původním majitelům resp. zůstala nerozdělena. To ale nic už nezměnilo na rozhořčení Němců vyvolaném razantním prováděním pozemkové reformy v první polovině dvacátých let.)

Pozemková reforma přinesla pro celek německé národnostní “državy” velmi citelnou ztrátu na majetku, zaměstnanosti, příjmech a vlivu. Pro německou veřejnost přinesla kromě toho velmi důrazné poznání či potvrzení dřívějších poznání, že prakticky celá česká společnost vede hospodářskou a politickou “válku” proti německé části obyvatelstva, a zřetelně se jí potvrdilo vědomí bezmoci. Sotva se při jiné příležitosti straničtí politikové, vedoucí úředníci Pozemkového úřadu vyjadřovali natolik bojovně protiněmecky jako v souvislosti s přerozdělením zemědělského majetku v oblastech s německým obyvatelstvem, ve prospěch potlačení jeho hospodářské síly, politického vlivu i existence vůbec, přičemž často zapomínali na právní rozměr svých výroků, vůbec na zdání práva, tak samozřejmý jim už byl domnělý mravní nárok na počeštění všeho, jakýmikoli prostředky.

Počeštění průmyslu a obchodu

Český kapitál ovládal před 1918 průmysl českých zemí podle různých odhadů z (pouhých) 20 až 33%, KÁRNÍK [206] klade pravděpodobný podíl málo pod 30%; jaký díl z nečeského podílu kontrolovali domácí Němci a jaký kapitál zahraniční, převážně opět německý, s domácím německým těsně spjatý, na to se nedostává ani odhadu.

Takové poměry byly pro vůdčí politiky i kapitalisty českého národního státu nepřijatelné, snažili se tedy přivodit změnu, pokud možno podstatnou. Co se týkalo spojení s kapitálem nyní rakouským, stejně jako s říšskoněmeckým, situaci řešila nostrifikace, tedy zdomácnění kapitálu. Uzákoněna byla po finančním osamostatnění republiky měnovou reformou v prosinci 1919. Na základě nostrifikace nesměla mít žádná průmyslová či finanční společnost působící v republice ústředí v zahraničí (sudetoněmecký kapitál byl doposud s vídeňským i říšskoněmeckým a s jeho centry značně svázán). Tím sice nebylo dosaženo změny vlastnictví, ale převážná část hospodářství se dostala pod československou legislativu, daňovou a celní kontrolu, a dalšími, zčásti soukromě hospodářskými, bankovními aktivitami, získal český kapitál ve většině společností určitý, často značný podíl. I když československá nostrifikace s ohledem na zahraniční politiku a obchod zdaleka nevyužila tvrdších zásahů (např. vyvlastnění říšskoněmeckého kapitálu, které umožňovala Versailleská smlouva), přinesla v podstatě úspěch, tedy převahu českého kapitálu nad německým, v některých odvětvích těsnou a problematickou, v jiných rozhodnou. Podstatné bylo, že se vytvořila jediná ekonomika země.

Finančně-hospodářský sektor byl kontrolován a regulován Kontrolní komisí ministerstva financí, obsazenou výhradně Čechy a vedenou sekčním šéfem Jirákem, obdobně jako Pozemkový úřad kontroloval sektor agrární. Tím měla česká správa přístup k veškerým informacím v německých firmách a bankách, což umožňovalo (díky národně solidární podpoře, hlavně informační) českému kapitálu pronikání do těchto zařízení a získávání vlivu v nich. Mnoho firem, dříve převážně německých, přecházelo do české správy (Breitfeld & Daněk, Škoda, Spojené pražské strojírenské závody, Ústecká rafinerie cukru a j.).

Český finanční vliv stoupal také tím, že mnohé banky dostávaly české řízení, ředitelství akciových a jiných společností s produkcí v republice musela být přemístěna, pokud se nyní nacházela v cizině, do nového státu a do jejich vlivných pozic byli prosazováni Češi; mezi Čechy ve státních úřadech, ve vedení bank a českých podniků proudily informace cennější než peníze, k nimž Němci neměli přístup, v některých případech docházelo následkem takového odříznutí Němců od finančních informací ke konkrétním citelným ztrátám německých bank [WELISCH].

“Zestátněním posledních soukromých drah, finančními, mnohdy za státní podpory prováděnými transakcemi byla velká část německého hospodářství podrobena českému vlivu. Během několika málo let vybudovala Živnostenská banka (…) mocný koncern, který ovládal nebo kontroloval dolování uhlí, těžký průmysl a mnohá další hospodářská odvětví, takže už koncem dvacátých let platil generální ředitel oné banky, Dr. Preiss, za hospodářského diktátora ČSR. Pro německý průmysl, řemeslo a na nich závislé dělníky to znamenalo stálé ohrožení existence [FRANZEL 1952 349].”

Česká hospodářská politika vyvíjela dále nátlak, aby německé firmy přednostně zaměstnávaly Čechy (i v téměř čistě německých obcích), vynucovala jejich financování českými bankami, obchodní spojení s jinými českými firmami, což vše souviselo se systematickým počešťováním nejen německého kapitálu, nýbrž též německých oblastí.

Sudetoněmecký, převážně spotřební průmysl byl kromě toho silněji zasažen rozbitím rozsáhlého trhu Rakousko-Uherska a tím oslaben; v novém Československu byl oproti dříve neobyčejně, z 80-90%, závislý na exportu. Spolu s dalším oslabováním německého hospodářství to mělo za následek značné “umírání” sudetoněmeckých firem, které začalo za poválečné krize 1922 a zažilo před velkou krizí jen malé přerušení koncem dvacátých let [JAKSCH 238].

Němci, podnikatelé i drobní spořilové, byli též finančně poškozeni tím, že válečná půjčka, na kterou upsali nepoměrně více než Češi (80 % z českých zemí), nebyla splácena, aby nenarůstal státní dluh (ale v druhé řadě, aby byli postižení Němci).

Ještě citelnější následky přineslo oslabování německého průmyslu jeho zaměstnancům v německých oblastech, kde panovala od dvacátých let téměř kontinuální nezaměstnanost, klesala životní úroveň, čehož dlouhodobé následky se pak měly katastrofálně projevit za velké hospodářské krize.

Všechny tyto faktory přivodily v prvních letech republiky citelné oslabení německého hospodářství, které ale jako celek nebylo zdaleka zásadně ohroženo, zůstalo nadále mocnou součástí českého hospodářského života. Rány přijímalo jinak než netaktická německá politika, spíše s podnikatelskou mentalitou, která nepěstuje pocity ukřivdění, nýbrž chce z dané situace především vytěžit to nejlepší možné, která do svého jednání zaplétá nacionalistické city, jen kde je to výhodné a jinak se chová spíš internacionálně. Následkem toho byl domácí německý průmysl do značné míry kooperativně orientován a sotva byl přístupný německému nacionalismu. Německý svaz průmyslníků už 1922 korporativně vstoupil do Ústředního svazu československých průmyslníků, kde byl zastupován kapitánem průmyslu Josephem Kieslingerem. Mnohem citelnější sociální poškození přineslo oslabení německého hospodářství a vynucované zaměstnávání Čechů v německých oblastech německým zaměstnancům, především aktuelní i latentní nezaměstnanost.

Centralizace, oslabování samosprávy

Hned od počátku republiky byla omezována nebo rušena pravomoc jak v orgánech samosprávy, tak v profesních organizacích (advokátů, lékařů, zvěrolékařů, architektů, inženýrů) ve prospěch posilování centralizace. Zemským sněmům byla zákonodárná moc odňata hned provizorní ústavou (listopad 1918). Počet statutárních měst, tedy měst s vyšší mírou samosprávy, (většinou německých) byl rezolutně snížen (Sb. 1920/210, 1922/243), finanční samostatnost obcí silně zmenšena (1921/334), policejní úkoly obcí byly ve velké míře přeneseny státní policii (1920/165), pravomoc obecních zdravotních úřadů omezena a přenesena státním obecním a okresním lékařům (1919/76, 1920/332), slučování a rozdělování obcí (většinou z účelem odstranění německé většiny nebo kvalifikované menšiny) bylo připuštěno i bez schválení dotyčných obcí (1920/285), stanovení jmen obcí bylo svěřeno ministrovi vnitra (1920/266), jazykové právo samosprávných organizací (hlavně tedy obcí) bylo autonomnímu usnesení odňato a řízeno centrálně. Velké změny byly zavedeny ve volebním právu ve státních a oborových organizacích: v Čechách byl zřízen Zemský správní výbor, jehož členy, dříve volené, jmenovala vláda (1918/38), na Moravě jmenovala vláda nové členy analogického výboru (1919/288), slezský výbor byl rozpuštěn a nahrazen komisí jmenovanou vládou (1919/212). Okresní správní výbory, dříve volené, byly v Čechách (218) na základě rezoluce Národního shromáždění vládou rozpuštěny a na jejich místo dosazeny vládou jmenované komise (1918/39). Obchodní a živnostenské komory byly dříve řízeny volenými funkcionáři, nyní byli ministerstvem obchodu dosazeni správní komisaři (1919/32). V sociálních pojišťovnách, dříve samosprávně organizovaných, byli členové provizorně jmenováni a už po dobu republiky zůstali [SLAPNICKA 1975 217nn, GLASSL 130].

Citelná omezení samosprávy se ze strany státu zdůvodňovala tím, že zřízením demokratického státu se uskutečnila vláda lidu, která se s autonomií ve starém smyslu nesnáší, ta prý měla smysl pouze jako protiklad k někdejší panské správě. ‘Náš nový stát nám stačí’, prohlásil brněnský profesor státního práva F. Weyr, ‘vyjdeme dobře bez územní samosprávy v okresech a na vyšší úrovni’ [SLAPNICKA 1979, str. 130n].”

Potlačení samosprávy bylo ve skutečnosti především součástí politiky vůči menšinám, jmenovitě německé, která se kdysi v Rakousku na budování samosprávy podstatně podílela a mnoho samosprávných zařízení vzniklo z její iniciativy, a zprostředkovávalo také vůli místního obyvatelstva. Tato omezení volitelnosti a pravomoci samosprávných orgánů bylo jednou z mála podstatných výjimek z jinak převzaté rakouské správy a zákonodárství v českých zemích.

Zmíněné změny způsobily vcelku oslabení německého postavení a působnosti německé místní, regionální a profesní samosprávy. Znamenají také významné oslabení, ne-li vymýcení občanského a samosprávného charakteru republiky, ve prospěch centralistického řízení státu, i když demokraticky ustaveného. Už potlačení samosprávy samo o sobě znamenalo zmenšení německého vlivu v německých oblastech, a centralistické řízení navíc působilo ve prospěch české nadvlády. Totéž platí o řadě (profesních) organizací, v nichž byla demokracie potlačena náhradou dříve volených funkcionářů státem jmenovanými.

Pokořující útoky

Po pádu Tusarovy vlády v září 1920 už nikdo s Němci nejednal o politické spolupráci či dokonce o vstupu do vlády. Za novou úřednickou vládou stála jasně celonárodní československá koalice, která revolučně vládla už v prvních měsících republiky. Národnostní napětí se zvýšilo, v řadě německých měst docházelo k nepokojům. Mnohde byly vyvolány zdráháním německých branců narukovat do československé armády (šlo tehdy o dobývání Slovenska z velké části obsazeného Maďary), při srocováních zasahovala armáda, došlo opět k jedné oběti na životě na německé straně. Dále se na podzim 1920 v řadě sudetských měst projevily z české strany násilí a vandalismus. Byly ničeny pomníky německých a habsburských osobností, které byly místnímu obyvatelstvu drahé a cenné, byla přepadána německá kulturní zařízení i hospodářské podniky, pořádány protiněmecké manifestace. V listopadu obsadil herecký výbor za pomoci “ulice” německé Stavovské divadlo, čeští vlastenci obsadili v Praze kasino, tradiční středisko německého společenského života, byla přepadena a obsazena redakce Prager Tagblattu (orientovaného německy nacionálně) a listu Deutsche Zeitung Bohemia (jednoho z nejstarších novin v Čechách). Těchto akcí se aktivně zúčastnili navrátivší se legionáři, ale i měšťanské vrstvy obyvatelstva. Zčásti také z toho důvodu státní orgány do konfliktů nezasahovaly, tzn. policie nechránila německá zařízení a osoby před násilím.

Při odvodech u příležitosti částečné mobilizace při pokusu excísaře Karla o korunovaci v Maďarsku o rok později, na podzim 1921, se někteří němečtí odvedenci zdráhali uposlechnout mobilizačního rozkazu, došlo k protestním manifestacím. V Kraslicích vznikl konflikt, když se vojenský oddíl cítil být ohrožen a zahájil do demonstrantů palbu, dvanáct z nich padlo.

V německém obyvatelstvu byl těmito událostmi utvrzován dolem, že je vydáno na pospas bezpráví, barbarství ulice i nepřátelské státní moci, svévolně, ale cílevědomě je ničeno kulturní prostředí jeho měst, jím vybudované, je tedy pustošena jeho vlast.

Redukce německého školství

Po dřívějších dobách zděděné nadprůměrně hustě a kvalitně vybudované německé školství bylo už v prvních dobách republiky redukováno s údajným cílem omezit je přinejmenším na průměr historických zemí (číselné údaje KÁRNÍK str. 188), ve skutečnosti bylo ale dosaženo mírného podprůměru německých oblastí. K říjnu 1920 bylo zrušeno 894 německých tříd s 50 000 dětmi. Tím se průměrný počet žáků v německých třídách citelně zvýšil, mnohde neúnosně [WELISCH, 87n].

Zřizovaly se “menšinové školy”, jejichž označení klamalo (i v mezinárodních údajích): nesloužily totiž převážně “národnostním menšinám”, nýbrž české “menšině” v německých územích, lidem většinou čerstvě tam přistěhovaným v důsledku umísťování státních úředníků a zaměstnanců, v důsledku přidělování půdy pozemkovou reformou českým zemědělcům v německých územích i vynuceným zaměstnáváním českých pracovníků v soukromém hospodářství. Tyto “menšinové” školy” byly přednostně vybavovány a byly pro ně hromadně stavěny nové školní budovy. 90% ze zhruba 1400 “menšinových” škol bylo zřízeno pro české děti a jen 10% pro děti národnostních menšin [WELISCH].

Národnostní podíl učitelů se nicméně podstatně nezměnil, s 23% Němců mezi učiteli odpovídal zhruba národnostnímu složení republiky. Stav a vybavení německých škol v důsledku nedostatečného financování časem citelně, ve srovnání se školami českými, upadaly.

Výstavbě školství byla Němci (stejně jako Čechy) v českých zemích věnována během předcházejícího století obzvláštní péče a jeho stav se stal jejich pýchou. Jeho redukce a úplná správa českými úřady je postihla na zvlášť citlivém místě a posílila vědomí soustavného znevýhodňování, bezpráví a bezmoci. Německé školství samo jí ve své substanci ohroženo nebylo, pouze znevýhodněno, byly mu ztíženy pracovní podmínky, zaostávalo na “rakouské” úrovni. Autonomie německého školství, tedy řízení vlastními úřady, byla několikrát ve dvacátých letech na pořadu politických jednání, ale dosaženo jí nebylo.

Dezintegrace národnostního území

Rozdělováním půdy při pozemkové reformě bylo, jak už shora zmíněno, usazováno množství, celé kolonie, nového českého obyvatelstva v regionu dříve mnohdy čistě německém. Také početné státní úřednictvo, včetně policistů a celníků, zaměstnanců pošt a železničářů, dříve ovšem jazyka místního, bylo od počátku republiky v co největší míře nahrazováno personálem českým, jednak z důvodů povinné dvojjazyčnosti, dále pro požadavek “státní spolehlivosti”, ale brzy se čeští úředníci stali pravidlem, které nebylo ani třeba zdůvodňovat, smýšlení “reconquisty” celého území českým národem se stalo samozřejmostí, nejen pro “jednoty”.

Úředníky a zemědělce následovali čeští řemeslníci, učitelé, zaměstnanci bank a jiní vykonavatelé služeb, nátlakem prosazovaný podíl českých zaměstnanců v místních podnicích přivedl mnoho dalších, pro jejich děti byly zřizovány státem financované “menšinové školy” a z doposud německé se často stala obec či oblast silně smíšenou.

Další odcizování “vlastního” území (“vlastního” z hlediska, že území patří jeho usedlému obyvatelstvu) spočívalo ve všudypřítomných nápisech, na prvním místě v češtině, v jazyku – podle cítění obyvatelstva – cizích usurpátorů, a ještě silněji excesy českých nacionalistů při odstraňování pomníků, které místní obyvatelstvo, obecní představenstva či spolky kdysi vlastním nákladem zřídily. Za vším vládlo přesvědčení že německá (“zněmčená”) území v Čechách jsou vývojovou chybou, která musí být napravena a celé Čechy počeštěny. To stálo za vším, i za demokratickým zřízením, v mnohých jiných směrech vzorně konstruovaným [NEUWIRTH 126n, WELISCH]. České pohraniční organizace (“jednoty”) měly otevřeně v programu posunutí jazykových hranic až k hranicím státním a jejich aktivity v tom směru efektivně působily [GLASSL 130].

V německých oblastech žilo v době založení republiky asi 150 000 českých obyvatel, tedy asi 6%, i když se počítají oblasti s vysokým podílem Čechů přistěhovaných během několika posledních desítiletí, tedy Mostecko a Jablonecko; bez nich by byl podíl značně nižší. 1938 dosáhl podíl Čechů v převážně německých oblastech v důsledku systematické kolonizace a čechizace zhruba 400 000 [FRANZEL 1952 340n].

Systematická národnostní a jazyková dezintegrace a heterogenizace území obývaného národnostní skupinou je nejpronikavější agresí proti ní v oblasti “mírových” prostředků (bez fyzického násilí) a musí vyvolávat pocity bezpráví a bezmoci. Je asi sotva akceptovatelná, vyvolává nezbytně touhy po nápravě, po zpětném pohybu.

Jazyková nařízení

Teprve 3. února 1926 došlo k vydání choulostivých prováděcích předpisů k jazykovému zákonu z r. 1920 vládou. Schylovalo se k vstupu německých politiků do vlády, ale za jejich účasti bylo vydání nařízení nemyslitelné, už proto, že by tím byla podpora jejich voličů a celá vládní spolupráce neúnosně otřesena. Nařízení byla vydána bez jakékoli konzultace s národnostními menšinami. Vyvolala bouřlivé protesty v parlamentu, v 86 převážně německých městech byly proti nim uspořádány pokojné demonstrace. V mnohých městech proti nim zakročila státní ozbrojená moc.

Prováděcí předpisy důsledky jazykového zákona pro vnější styk velmi zpřesnily a také citelně zostřily, preference češtiny se stala ještě zřetelnější. Nicméně ani nadále nebylo možno mluvit o odnárodňování Němců v jejich většinových územích působením předpisů, styk stran s úřady byl při kvalifikované menšině řešen uspokojivě, při podílu menšiny v obci pod 20% zůstávala ovšem situace pro Němce neuspokojivou, což se ovšem týkalo pouze vnitrozemských menšin. Pravidla pro vnitřní úřední styk byla též zpřesněna a zpřísněna. Povinnost dvojjazyčnosti veřejných nápisů včetně jídelních lístků ve všech německých územích pociťovali Němci jako groteskní šikanování.

Co je ale citelně zasáhlo, byly jazykové předpisy pro úředníky a zaměstnance. Každému pochopitelný by byl požadavek dvojjazyčnosti úředníků v německých oblastech pro styk se stranami a s nadřízenými českými úřady. Předpisy ale požadovaly znalost češtiny u všech státních zaměstnanců, tedy nejen u správních úřadů a soudů, nýbrž i u železnice, pošty, zeměměřičství, tabákové výrobě atd. Všichni, i pomocní dělníci a prostí železničáři se museli podrobit přísným zkouškám z češtiny, jejichž požadavky mnohdy daleko přesahovaly stupeň jejich vzdělání. V důsledku neuspění u zkoušky bylo v letech 1921 až 1930 propuštěno ze státních služeb 33 000 zaměstnanců německé národnosti. Údajně to bylo spojeno s reorganizací státních úřadů a podniků, německé prameny ale uvádějí, že bylo v tomtéž údobí přijato 41 000 Čechů. Do 1930 se podíl německých státních zaměstnanců v historických zemích snížil na 12,7% (při 30% obyvatelstva!) [SLAPNICKA, PRINZ, RASCHHOFER].

Jazyková nerovnoprávnost vyvolává u znevýhodněné národnosti nezbytně pocit pokoření a nespravedlnosti, který je ovšem jedem pro každé soužití. Kromě toho je zaměstnání u státních úřadů a podniků důležitou pracovně sociální komponentou materiálního zabezpečení každého obyvatelstva, u Němců českých zemí tomu tak dříve (v Rakousku) bylo v míře dokonce nadprůměrné [NEUWIRTH 128; JAKSCH 63]. Jeho podstatná redukce byla tedy nejen další ranou pro národnostní prestiž a sebevědomí, nýbrž také citelným zásahem do sociálně hospodářské struktury zabezpečení německého obyvatelstva, tedy zaměstnanosti, a citelně zhoršila jeho postavení v pozdější velké hospodářské krizi.

Připomínáme zde metodický postup pojednání: Nediskutujeme o oprávněnosti či neoprávněnosti jednání českého řízení státu a celé české společnosti. Ty jsou zde pokládány za danou skutečnost. Chceme se ale dopracovat poznání, jak tato opatření na německé obyvatelstvo a jeho politiky působilo a jakým způsobem sudetoněmecká společnost a její politika jednala, jak na české zásahy reagovala, jaké důsledky z nich vyvozovala.

Výběr z použité literatury

Kromě stále používaných příruček uvedených v literatuře první části [HOENSCH, KÁRNÍK, OLIVOVÁ, SLAPNICKA]:

FRANZEL, Emil: Die Politik der Sudetendeutschen in der Tschechoslowakei 1918-1938, In: PREIDEL, Helmut (edit.): Die Deutschen in Böhmen und Mähren. 2. vyd., Gräfelfing bei München: Edmund Gaus, 1952 (1. vyd.: 1950)

GLASSL, Horst: Pokus multinárodnostního řešení:. Bylo Československo vzornou demokracií? In: Češi a Němci historická tabu. Praha, Nadace Bernarda Bolzana a Ackermann-Gemeinde, 1995

JAKSCH, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam: Schuld und Schicksal im Donauraum. Köln: Wissenschaft und Politik, 1967 (První vydání: Stuttgart 1958)

KŘEN, Jan: Nationale Selbstbehauptung im Vielvölkerstaat: Politische Konzeptionen des tschechischen Nationalismus 1890-1938. In: KŘEN, Jan (Hrsg.): Integration oder Ausgrenzung: Deutschen und Tschechen 1890 – 1945. Bremen 1986

NEUWIRTH, Hans: Der Weg der Sudetendeutschen von der Entstehung des tschechoslowakischen Staats bis zum Vertrag von München. In: Die Sudetenfrage in europäischer Sicht. München: Lerche, 1962 (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 12)

PRINZ, Friedrich: Geschichte Böhmens 1848-1948. Frankfurt/M: Ullstein, 1991

RÁDL, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Praha: Melantrich, 1993 (1. vyd.: 1926)

RASCHHOFER, Hermann: Die Sudetenfrage; ihre völkerrechtliche Entwicklung vom Ersten Weltkrieg bis zur Gegenwart / Otto Kimminich. München: Olzog Verlag, 2. dopln. vyd. 1988

SALOMON, Dieter: Od rozpadu podunajské monarchie do konce druhé světové války, In: KUČERA, Rudolf (edit.): Tisíc let česko-německých vztahů. Praha: Panevropa, 2. vyd. 1995

SLAPNICKA, Helmut: Der neue Staat und die bürokratische Kontinuität: Die Entwicklung der Verwaltung 1918-1938. In: BOSL, Karl (edit.): Die demokratisch-parlamentarische Struktur der Ersten Tschechoslowakischen Republik. München: Oldenbourg, 1975 (Vorträge des Collegium Carolinum in Bad Wiessee am Tegernsee vom 28. 11. bis 1. 12. 1974)

WELISCH, Sophie A.: Die Sudetendeutsche Frage 1918-1928. München: Lerche, 1980. Překlad z angličtiny: Reiner Franke