Březen 2004

Sodomie na úsvitu věků

Tomáš Čechtický

Naši předkové z doby kamenné oplodňovali nejen ženy, ale zřejmě také samice neandertálců, patřících do slepé vývojové linie člověka. Dokládají to nedávno nalezené kosterní pozůstatky. Oba druhy vedle sebe dlouhou dobu žily, pak neandertálci vymřeli. Proč? Jaké bylo soužití lidí a "opic"? Neseme v sobě jejich geny?

Po dlouhých šest tisíc let obýval území dnešní Evropy člověk moudrý, Homo sapiens , společně se starším druhem, člověkem neandertálským. Naši přímí předchůdci se sem z africké kolébky začali stěhovat před 35 tisíci lety. Narazili na neandertálce, kteří před 29 tisíci lety vyhynuli. "Šlo o dva různé druhy člověka, které žily vedle sebe," prohlásila minulé pondělí Katerina Harvatiová, šéfka týmu paleoantropologů z univerzity v New Yorku. Už dříve známý závěr potvrdila aktuální počítačová srovnání stovek lebek opic a hominidů. Vědci se přou o to, jak člověk moudrý , podle nálezů ve francouzském Cro-Magnonu zvaný též kromaňonec, v Evropě neandertálce nahradil. Jedni razí teorii likvidační, podle níž naši předchůdci primitivnější souputníky vyhubili. Jejím zastáncem je český antropolog Emanuel Vlček. "Historie lidstva je od samého počátku zprávou o násilí," říká. Druzí, vedení Alanem Templetonem z univerzity v Saint Louisu, prosazují teorii asimilační. "Předkové dnešního člověka dobývali svět tím, že se mísili s jinými hominidy. Nelikvidovali je," prohlašuje Templeton. Ať platí jedno či druhé, dva archeologické nálezy z poslední doby naznačují, že se oba druhy pářily a měly potomky. Dokladem hybrida neandertálce s kromaňoncem může být lebka z chorvatské jeskyně Vindija nalezená v roce 2003. Má mohutné nadočnicové oblouky, typické pro neandertálce, velikost mozkovny ale odpovídá modernímu člověku. Také kamenné nástroje v místě nálezu jsou rozmanitější a lépe řemeslně zpracované, než jak to uměli neandertálci. Dalším příkladem je objev kostry čtyřletého dítěte v portugalském Lagar Velhu z roku 1999. Kostra nese neandertálské rysy. Háček je v tom, že dítě zemřelo před 24 500 lety, tedy v době, kdy tvorové nazvaní podle nálezů v německém údolí Neandertal už čtyři a půl tisíce let nežili. Také tyto ostatky jsou podle některých badatelů důkazem křížence. Pozůstatky ukazující na možné míšence lidí a neandertálců jsou vzácné. Málo je ovšem kosterních nálezů samotných neandertálců, kolem tří set. Z genetických analýz vyplynulo, že soubory genů, které jsou pro ně typické, se v DNA dnešních lidí nevyskytují. To ale neznamená, že se neandertálci s moderními lidmi v oné podivné Evropě mamutů a šavlozubých tygrů nekřížili. "Mohlo to být tak, že pokud míšenci existovali a plodili další potomky, byli selekcí postupně vyřazováni," říká Zbyněk Šmahel, vedoucí katedry antropologie na pražské Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity. V zoologii by to nebylo nic nového. Hřebec s oslicí mohou mít mláďata, mezky. Úspěšné bývá i spojení osla s klisnou, z nějž vzejde mula. Mezkové a muly jsou už ale neplodní.

Deset tisíc Adamů a Ev

Molekulární genetik Michael Hammer z Arizonské univerzity v americkém Tucsonu zjistil rozsáhlým výzkumem DNA lidí různých ras, že moderní člověk se začal vyvíjet před 188 tisíci roky v Africe. To je tedy onen biblický ráj, odkud jsme vzešli. Jen Adamů a Ev bylo trošku víc. Výpočty stanovily, že zakladatelskou populaci tvořilo přibližně deset tisíc mužů a žen. Žen byla o něco víc než polovina. Předkové opustili africkou pravlast přirozenou branou Přední Asie a v několika migračních vlnách dobyli svět. Před 70 tisíci roky osídlili jižní Asii, před 50 tisíci lety Austrálii. Protože oceány byly o sto metrů mělčí, nebyl to takový problém, jak by se mohlo zdát. Z Malajsie přes Sumatru a Jávu se šlo víceméně suchou nohou, také růženec Sundských ostrovů, tvořící přirozený můstek do Austrálie, byl daleko sevřenější. "Největší skok mezi ostrovy měřil devadesát šest kilometrů a lidé jej zřejmě překonali na vorech," říká Šmahel. Evropu si prapředci nechali na konec. Možná právě kvůli přítomnosti, případně ozbrojenému odporu neandertálců. Jejich stopy se našly také v dnešním Česku, přesněji řečeno v moravských jeskyních Kůlna, Šipka a Ochoz. Sídliště moderního člověka zase tuzemští archeologové vykopali v Předmostí u Přerova, Petřkovicích, Moravanech a Dolních Věstonicích na břehu Dyje. Jak asi vypadalo sousedství, styky a třecí plochy dvou druhů člověka?

Pojídači mrtvých

S popisem takového střetu si pohrál americký spisovatel Michael Crichton, tvůrce Jurského parku. V hororovém sci-fi cestopisu Pojídači mrtvých vypráví, jak Normané vyvraždili v desátém století na řece Volze bytosti, jež nazývali wendolové nebo démoni. Šlo o neandertálský rod přežívající na odlehlém místě. Herger mně děl, že wendol pojídá mozky svých obětí, jako člověk jí vejce nebo sýr.To je jeho zvyk; odporné jen uvažovat o takové záležitosti, a přece je to pravda. Nyní nás zavolali další bojovníci, vstoupili jsme do druhé chatrče. Zde jsem zřel toto: chatrč byla prázdná, s výjimkou velkého stolce, podobajícího se trůnu, vytesaného z jednoho kusu ohromného stromu. Toto křeslo mělo vysoké vějířovité opěradlo vyřezané do tvaru hadů a démonů. Před křeslem na zemi byly pohozeny kosti lebek a na opěradlech, kam jeho vlastník může klást ruce, byla krev a zbytky bílé sýrovité hmoty, což byl lidský mozek. Puch v této místnosti byl hrozný. Popisy některých reálií, jako vyřezávaného křesla matky rodu a matriarchátu vůbec, jsou Crichtonovou smyšlenkou. "Neexistují důkazy o tom, že by ženy někdy v historii držely moc," říká antropolog Šmahel.

Kanibalismus jako hlavní děsuplný motiv románu naopak doložen je. Neandertálci pravděpodobně pojídali těla lidí i zvířat do určitého stupně rozkladu, rozhodně si zpestřovali jídelníček mozky poražených nepřátel. Dosvědčují to kosti spodin lebečních, vylámané nástroji. Šmahel hovoří o lidojedství v zájmu výživy, tedy nutričním, zmiňuje však také pravděpodobný kanibalismus rituální. "První rituály se vyvinuly patrně v souvislosti se smrtí, čímsi tajemným," poznamenává. Neandertálci byli divoši, ovšem šlechetní divoši. Když některé jedince vyřadily úrazy z běžného života, tlupa je podpořila. Postižené nosila, krmila a nechala dožít. Důkazem je kostra v irácké jeskyni Šánídar. Lovec měl roztříštěnou očnici, takže neviděl na jedno oko, chyběla mu ruka a kvůli zlomeninám nemohl chodit. Přesto zranění přežil a byl pohřben až ve stáří. Podobná vstřícnost zdobila kromaňonce. Vypovídají o tom pozůstatky muže z jeskyně Romito v Itálii. Trpěl chondrodysplazií, poruchou tvorby chrupavky. Tlupa však metr vysokého trpaslíka neopustila a dožil se dospělosti.

Zuby jako nástroj

Démony jsem zřel poprvé v blikotajícím světle ohně, jehož plameny skákaly bláznivě s každým bouchnutím hromového příboje. Jejich vzezření bylo toto: vypadali ve všech ohledech podobní lidem, leč ne jako nějaký člověk na tváři země. Byla to nevysoká stvoření, podsaditá a zavalitá a chlupatá na všech částech jejich těl kromě dlaní, chodidel a tváří. Obličeje měli velice velké, s ústy a čelistmi velkými a význačnými, a šeredného vzhledu: též hlavy měli větší než hlavy normálních lidí. Oči měli hluboce posazené v hlavě; obočí byla veliká, a ne kvůli chlupatosti, leč kvůli kosti; též zuby měli veliké a ostré, ačkoliv je pravda, že zuby mnoha byly obroušeny a zploštěny. V jiných ohledech svých tělesných rysů, a co se týká pohlavních orgánů a několika otvorů, ty byly též jako u lidí. Crichton přesně vystihl vědci popisovanou stavbu těla a vzezření neandertálců včetně jejich obroušených zubů. Jedním z výmluvných rozdílů mezi těmito tvory a moderními lidmi je totiž fakt, že neandertálci používali zuby jako pracovní nástroj. Byli to spoří svalovci. Vážili kolem 90 kilogramů při průměrné výšce mužů 163 a žen 152 centimetrů. Jejich kromaňonští souputníci, lidé moderní, vytáhli do výše a zeštíhleli. Při váze 67 kilogramů měřili muži 175 a ženy 160 centimetrů. Oba druhy vzešly ze společného předka, jímž byl člověk heidelberský, Homo heidelbergensis. Vyhynul před dvěma sty tisíci lety. Kdybychom počítačovou animací plynule proměňovali člověka heidelberského v moderního, jeho vzezření by se výrazně zjemňovalo. Prodloužily by se nohy, zkrátily ruce, tělo by se napřímilo. Tvář by prozářila inteligence: redukce chrupu by zmenšila mohutné opičí čelisti, zmizel by nadočnicový val, narostla mozkovna. Ve skutečnosti probíhal tento proces přibližně půl milionu let. Antropolog Šmahel popisuje výsledný vzhled kromaňonské hlavy: "Lebka se vyvážila na páteři a mozek vytvaroval mozkovnu v kulovitý, vertikálně vyklenutý útvar, jaký známe u dnešních lidí."

Skřeky a slova

Nuže, zde je, co jsem zřel: byli jsme v jakémsi rybníku či jezírku uvnitř jeskyně s hladkým kamenným dómem a otvorem z moře, jímž jsme právě připluli, přímo vpředu se nalézal plochý skalnatý prostor.Spatřil jsem tři čtyři tmavé tvory dřepící kolem ohně; tato stvoření prozpěvovala silnými hlasy. S každým nárazem příboje se zvuk v jeskyni odrážel tak mocně, že uši bolely, a zdálo se, že samotný vzduch se otřásá a stlačuje. V tomto případě, této jeskyni, Buliwyf a jeho bojovníci provedli útok, já spolu s nimi, a našimi krátkými dýkami jsme zabili čtyři démony v jeskyni. Jedno stvoření umíralo pomalu a jazykem vytvářelo jisté zvuky, jež zněly mému sluchu jako řeč.

Řeč neandertálců byla podle všeho skutečně nedostatečná. Podobně jako opice měli hrtan příliš vysoko a nedokázali lidským způsobem artikulovat. Vyjadřovali se hrdelními skřeky. Jak se dorozumívali moderní lidé, kromaňonci? "Rváč - liška, e!" křikl Veverčák za zmizelým lovcem. "Rváč - vlk, e!" křikl Kopčem. "Rváč - hyena, e!" "Rváč - rys, e!" Tak si představoval komunikaci lovců mamutů spisovatel Eduard Štorch ve stejnojmenném proslulém díle. Ve skutečnosti by mladí hrdinové románu prokleli lovce daleko barvitěji. Podle současných poznatků nebyl kromaňonský slovník o nic chudší než výrazivo současného člověka, jen se týkal něčeho jiného: magie a především přírody. Lidi atomového věku příroda oslovuje minimálně, předci z doby kamenné o ní naopak věděli vše, co dokázali vstřebat. Na divokém světě, který je obklopoval, byli životně závislí.

Od díry k chýši

Chatrč wendola z bláta a slámy byla opuštěná a zcela prázdná, kromě hrubých loží ze slámy, ve vzhledu tak neohrabaných, že se zdála více připomínat pelechy nějaké zvěře. Podlaha chatrče byla poházena křehkými kostmi, jež se pod nohama drtily jako kosti ptáků, tak byly jemné a slabé. Byl jsem tím velice překvapen a sehnul jsem se, abych si tyto kosti blíže prohlédl. S šokem jsem spatřil zakřivenou čáru očního důlku tu a několik zubů onde. Vpravdě jsem stál na koberci z kostí lidských obličejů a dalšími důkazy této hrůzné pravdy, nakupeny vysoko na jedné stěně chatrče, byly horní části lidských lebek, poskládány obráceně jako mnoho keramických mís, leč zářící bělobou. Udělalo se mně zle a opustil jsem chatrč pročistit se.

Jedním z mála známých neandertálských příbytků je chatrč v jeskyni Grotte du Lazaret u Nice ve Francii z doby před 150 - 120 tisíci lety. Ke stěně jeskyně přiléhala konstrukce z kůlů, pokrytá kůžemi. Chatrč měla dva vchody, předsíň, obytnou plochu a dvě ohniště. Ačkoli okolí jeskyně obrůstaly borovice, uhlíky ohnišť obsahovaly jiné dřevo, tvrdší. Neandertálci museli znát výhřevnost různých dřev a přinášeli zdálky taková, která hřála víc. "Nebyli to úplní primitivové," tvrdí antropolog Šmahel. "Od lidí přicházejících z východu aktivně přejímali kostěné nástroje i umělecké předměty, třeba náhrdelníky ze zubů. Byli schopni vhledu do budoucnosti." Zbytků obydlí kromaňonských předků existuje víc. Stavby byly různorodé, od zemljanek přes kožené stany po důmyslné chaty z mamutích kostí. Žilo se v nich pohodlněji, protože moderní lidé už vyráběli rozmanité předměty denní potřeby. V Dolních Věstonicích se našly hrnce z upravených lebek, dřevěné lžíce, kostěná šídla k provrtávání kůží a sady jehel s oušky. Tehdejší obyvatelé uměli nejen šít, ale i tkát. V hrudkách vypálené hlíny v moravském Pavlově se otiskla textilie, spředená nejspíš z kopřivových vláken. Zatímco kromaňonci oblékali víceméně dnešní oděv, neandertálci se balili do kusů kožešin. Také to mohlo uspíšit jejich zánik. Poblíž kromaňonských obydlí se občas nacházejí zbraněmi nedotčené vlčí kosti. Vykopaly se i u nás, například v Přerově nebo v Dolních Věstonicích. Znamená to jediné: tito vlci nepošli násilnou smrtí, moderní lidé je ochočili. Nejlepší přítel člověka, tehdy v podobě vlka, se zrodil už před desítkami tisíc let.

Kamenná technologie

Zde je podstata té zbraně upuštěné démony. Byla to kamenná sekera opracovaná štípáním, přivázaná k topůrku z jakéhosi dřeva pomocí řemínků ze surové kůže. Čepel této sekery byla neobyčejně ostrá a její tělo tvarováno s takovou zručností, jako by to byla nějaká gema cizelovaná k potěše marnivé bohaté paní. Taková byla úroveň mistrného zpracování zbraně, velice nebezpečné ostřím své čepele. Nikdy předtím jsem neviděl takový předmět na tváři celé země.

Archeologové rozlišují až šedesát druhů neandertálských nástrojů. Nejzručnější lovci štípali čepele a hroty z kamenů, především z rohovce, pazourku a jaspisu. V oblibě měli také kosti, dřevo, rohy a parohy. Pochopili znásobení síly nástroje tím, že se čepel vsadí do rukojeti. Specializovali se na velká zvířata typická pro danou lokalitu. Ve střední Evropě honili koně a soby, na Kubáni zabíjeli zubry, v Pyrenejích bizony, v alpských jeskyních utloukali medvědy probuzené ze zimního spánku. Neznali loveckou lest. Na lvy i nosorožce, kteří tehdy v Evropě žili, se vrhali přímo, vyzbrojeni pouze kyji, kameny nebo oštěpy, které nebyly uzpůsobeny k vrhání. Zranění, která jim zvířata uštědřovala, byla strašlivá. Antropolog Erik Trinkaus z Pensylvánské univerzity v USA stanovil "žebříček" nejčastěji zraňovaných částí těla podle stop na kostech takto: hlava, paže, hrudník, dolní končetiny. "Pořadí je stejné jako u účastníků rodea," uvádí.

Moderní lidé byli inteligentnější. Mátli zvířata lstí, propracovali strategii lovu. Vyráběli sítě a pasti a naháněli do nich zvěř rozličnými způsoby, například clonou ohně. Vynalezli harpunu, jíž zabíjeli ryby. "Rybí tuk" s obsahem vitaminu D je zbavil křivice, metly pravěkého lidstva. Začali lovit na dálku. Vrhali oštěpy, a když navázali na lučiště tětivu a vystřelili první šíp, rovnalo se to modernímu vynálezu kulometu. Významně omezili nebezpečí, jež na ně číhalo v boji i při lovu.

Smrt matky

Strašidelný odrážející se zpěv, sílící a slábnoucí v taktu s hromovým bušením příboje, přicházel z hloubi jeskyně. Buliwyf nás tam vedl. Zde jsme přišli na tři tvory,ležící na podlaze, tváře přitisknuté k zemi a ruce zvednuté v prosbě ke starému stvoření skrývajícímu se ve stínu. Tito prosebníci zpěvně pokřikovali a nevnímali náš příchod. Leč stvoření nás spatřilo a ohavně při našem přiblížení zakřičelo. Toto stvoření jsem považoval za matku wendola, leč byla-li to žena, nespatřil jsem žádnou známku, ježto byla tak stará, že byla bezpohlavní. Buliwyf sám napadl prosebníky a zabil je všechny, zatímco matka ustoupila do přítmí a strašlivě křičela. Nemohl jsem ji zřít dobře, leč tolik je pravda, že byla obklopena hady, kteří byli stočeni u jejích nohou, na rukou a kolem krku. Tito hadi syčeli a vyšvihovali jazyky:a ježto byli všude kolem ní, na jejím těle a též na podlaze, žádný z bojovníků Buliwyfových se neodvážil přiblížit. Pak ji Buliwyf napadl a ona vydala strašný skřek,když vnořil svou dýku hluboko do jejích prsou, ježto nebral zřetel na hady. Mnohokrát bodl matku wendola svou dýkou. Nikdy se žena nezhroutila, leč pořád stála, i když krev z ní stříkala jako z fontány z několika zranění, jež jí Buliwyf uštědřil. A celou dobu ječela nejstrašnějším hlasem.

Matka rodu obklopená plazy a kořícími se bytostmi je Crichtonovým předobrazem šamanismu. Neandertálci jej ve skutečnosti nepraktikovali, objevil se až u moderních lidí. Šamani sjednocovali rod při společně prožívaných rituálech, jako byly pohřby, lovy, porody a mnohé další. Dosahovali při nich extáze užíváním psychotropních látek. Některé doložené zdroje, ve střední Evropě například muchomůrky nebo lysohlávky, se užívají k navození halucinací dodnes. Šaman, čaroděj a vůdce v jedné osobě, byl oblíbeným objektem pravěkých maleb, například ve francouzských jeskyních: v Trois Frčres má vousatou lidskou tvář, jelení parohy, čtyři končetiny a dlouhý ohon. Dvounohá bytost v Teyjatu zase vlastní kamzičí hlavu. Žena bývala s oblibou tesána či malována už v pravěku, většinou jako obézní bytost, symbol plodnosti. Odborně se jí říká "venuše". Sošek venuší či jejich klínů, z nichž vychází nový život, není málo, "momentka" zachycující intimní styk moderního člověka s neandertálcem však chybí. Lze si ji představit podobně, jak to nabízejí počítačové animace v televizním seriálu BBC Putování s pravěkými lidmi. Dvojice se zřejmě nemilovaly v ústraní jako dnes, lovci naopak pojímali samice neandertálců (ale i své ženy) mezi chatrčemi, a to zcela mimochodem, jako když si člověk za chůze odplivne. Některé přírodní národy tak činí dodnes.

(Týden)