Březen 2004

Kolik platím, doktore?

Hana Čápová, Ludvík Hradilek

Slovenská reforma chce skácet modlu bezplatného zdravotnictví

Když vláda nebo parlament neschválí moji reformu zdravotnictví, odstoupím, pohrozila ministryně Marie Součková. Totéž říká její slovenský protějšek Rudolf Zajac. Zatímco Součková už pomýšlí na teplé místo ředitelky velké pražské nemocnice, Zajac to se svou reformou myslí vážně. Jeho balík šesti zákonů by skutečně změnil systém k nepoznání, „reforma“ Součkové je jen několik dílčích změn.

Kindermanagement

„Angelika, Janka,“ svolává na chodbě čtvrtého patra slovenského ministerstva zdravotnictví své spolupracovníky mladík v tmavém obleku. Brzy se v malé kanceláři schází rozesmátá skupinka lidí kolem pětadvaceti. Reformní tým ministra Rudolfa Zajace (53) je pohromadě. Peter Pažitný (28) začne představovat jednotlivé členy: „Janka je šéfka odboru pro zdravotní pojištění.“ Místností se rozlehne potlesk. „Ivana dělá oddlužení, Heňa makroekonomické analýzy, Tomáš je lékař, Zuzana spolupracuje se Světovou bankou, chybí Angelika a Jano, kteří dělají lékovou politiku, a Alexandra, naše mluvčí.“ Tým, kterému slovenští lékaři říkají „Kindermanagement“, má ke klotovým rukávům opravdu daleko. „Jsem ekonomický analytik na volné noze. To bych v životě neudělal, abych se stal zaměstnancem ministerstva,“ říká na téma své nechuti stát se úředníkem Peter Pažitný. Mladý tým kolem stolu v těsné kanceláři budí dojem, že na světě není nic snazšího a zábavnějšího než reformovat zdravotnictví. „Je to jednoduchá rovnice – mám 68 miliard zdrojů, tak nemohu mít 76 miliard výdajů,“ shrnuje Pažitný do jedné věty úkol, který před nimi stojí.

Petra Pažitného si urolog a od začátku 90. let obchodník se zdravotnickou technikou Rudolf Zajac vybral jako svou pravou ruku před čtyřmi roky. Zajacova cesta do ministerského křesla začala o rok dříve – novinovými články o špatném stavu slovenského zdravotnictví. Pak přijal nabídku strany ANO slovenského televizního magnáta Pavla Ruska, stal se jejich expertem na zdravotnictví a po volbách ministrem v Dzurindově vládě.

Korupce, dluhy a plýtvání

„Problémy jsou na Slovensku i v Česku podobné. Vaší výhodou je, že ekonomika je výkonnější, dokáže držet zdravotnictví nad vodou. Je to ale jen posun v čase, u nás přišla krize dřív,“ říká Pažitný. Dluh slovenského zdravotnictví se vyšplhal na 40 % zdravotnického rozpočtu, u nás tvoří jeho desetinu. Dluhy jsou tak vysoké navzdory tomu, že politici obou zemí dávali periodicky miliardy na oddlužení nemocnic a zdravotních pojišťoven. Na Slovensku dostalo zdravotnictví finanční injekci naposledy v roce 2002 – 6,2 miliardy korun. U nás zhruba stejnou částku loni na podzim.

Právě cyklické zalepování dluhů bez řešení jejich příčin je jednou z věcí, které ve studii z května 2002 Slovensku vyčetli experti Světové banky. „Vláda zdroje z privatizace nepoužila na změnu systému, ale na nelogické oddlužování,“ konstatovali s tím, že krátkodobě tím sice vyřešila situaci, ale dluh vzápětí začal narůstat znovu. Navíc tím finanční disciplína v resortu stále klesala – pojišťovny a nemocnice se spoléhaly, že stát za ně dluhy příště zaplatí zase. Ukazuje se, že slova Světové banky platí pro Slovensko stejně jako pro Česko. Naše Všeobecná zdravotní pojišťovna už teď mluví o dalším dluhu ve výši 8 miliard korun, který by za ni měl stát vyřešit. Ministr Zajac chce ten kolotoč zastavit – změnou pojišťoven a nemocnic na akciové společnosti, které ponesou plnou odpovědnost za hospodaření a budou moci dosahovat zisku stejně jako skončit v konkurzu.

Stejně tak v další kritice Světové banky by stačilo slovo slovenské jen nahradit slovem české a nikdo by nic nepoznal. Tak štědrý rozsah péče, hrazené ze solidárního pojištění, jaký poskytuje slovenské zdravotnictví, je podle jejích expertů dlouhodobě neudržitelný. Žádná ekonomika – natož slovenská – si nemůže dovolit poskytovat všechnu péči „zadarmo“. Stav, kdy pacient nemusí v ordinaci ani v nemocnici vytáhnout peněženku, navíc vede ke zbytečné spotřebě a k plýtvání. Zatímco průměrný Evropan navštíví doktora sedmkrát za rok, Slovák šestnáctkrát (náš průměr je dvanáct návštěv do roka). Ročně Slováci vyhodí víc než 41 tun léků, které si nechali předepsat. Nad zbytečně vyhozenými léky v řádu miliard korun si nedávno posteskla i ředitelka největší české zdravotní pojišťovny Jiřina Musílková. Na Slovensku je také, stejně jako u nás, příliš mnoho nemocnic a příliš mnoho lékařů. Aby měli co dělat, posílají na zbytečná vyšetření a zvou si pacienty často na kontroly. Výsledek masového plýtvání je tristní. Zatímco za léčbu banálních a častých nemocí se utrácí zbytečně moc (desetinu z celkových výdajů spolknou prakticky tři diagnózy – nachlazení, chřipka, zubní kaz), nezbývá na léčbu nemocí vážných. Slovensko je podle studie Světové banky čím dál méně schopné zvládat kardiovaskulární a onkologická onemocnění. Světová banka doporučila: stanovte si priority.

Podobně uvažoval i Rudolf Zajac: z povinného zdravotního pojištění hraďme jen část péče a definujme tu zdravotní péči, na kterou si budou muset lidé doplácet. Právě ta část jeho reformního plánu, ve které navrhuje seřadit 3002 diagnóz do skupin od těch, jejichž léčba je ze solidárního pojištění hrazena plně, až po ty, jejichž léčbu si pacient bude platit skoro sám (spoluúčast pacienta má být 10, 25, 50 a 95 % z ceny léčby), budí nejvíc emocí. Láme totiž tabu „bezplatné“ zdravotní péče. O podobně radikálním kroku u nás zatím žádný z ministrů nikdy ani nemluvil.

Když ne Zajac, tak nikdo

Ministr Zajac navíc zdůrazňuje, že ve skutečnosti lidé za péči platí už dnes, ale v úplatcích. Třeba za zkrácení čekací doby na operaci nebo za výběr operujícího chirurga. Starší pacienti si musí připlácet i na péči praktického lékaře. „Je péče a péče,“ říká mluvčí Všeobecné zdravotné poisťovne Milan Velecký. „Když starý člověk po mrtvici platí v hotovosti, lékař k němu dvakrát týdně chodí domů, píchá mu injekce, až ho postaví na nohy. Když neplatí, lékař jednoduše řekne: No a co, tak nechodí, vždyť měl mrtvici.“ Doktoři zase uplácejí lidi ze zdravotních pojišťoven, aby jim platili včas. Dodavatelé léků a techniky korumpují doktory, aby nakupovali od jejich firmy a ne od konkurence. Špitály strkají peníze úředníkům ministerstva, aby dostaly dotaci na stavbu nebo nákup techniky. Ministr Zajac odhaduje, že celkový objem korupce je osm až dvanáct miliard korun ročně. U nás nikdo takový odhad nedělal.

Stejně tak stávky doktorů nejsou podle Zajace stávkami za reformu, i když to veřejnosti tak podávají. Lékařská lobby jen vyvolá reformní očekávání, jeho smyslem však není změna, ale jen příliv dalších peněz. Když je dostanou, je po všem, nespokojenost utichne. Pro příklad pravdivosti jeho slov nemusíme chodit na Slovensko. Stačí vzpomenout každoroční stávky zdejších lékařů v době, kdy se dohadují s pojišťovnou, jaký díl z koláče veřejného pojištění dostanou nemocnice, jaký praktičtí lékaři a jaký specialisté. Nebo podzimní stávku doktorů v kraji Vysočina v čase, kdy kraje vymáhaly od státu šest miliard korun na dluhy nemocnic.

Proto je pochopitelné, že ministr Zajac při přípravě balíku reformních zákonů porušil zaběhlé pořádky. Jeho tým se s bezpočtem lobbistů z řad lékařů nebaví. „Dělají všechno v tajnosti. Navíc lidé, kteří reformu s ministrem připravují, nejsou ani lékaři z praxe,“ stěžuje si Peter Breier, známý slovenský psychiatr a šéf oddělení v jedné z největších bratislavských nemocnic Ružinov. Ale pak smířlivě dodává: „Lékaři jsou silná zájmová skupina. Mají velký vliv na pacienty. Možná proto nechce ministr komunikovat, aby neztrácel čas a aby se mu to nakonec nerozpadlo.“ Spornější je fakt, že se Zajac nebaví ani s občany. Na dotaz deníku SME, proč seznam nemocí, které budou plně hrazené ze základního pojištění, a těch, na jejichž léčbu si budou lidé připlácet, připravuje tak potichu, odpověděl: „Těžko o tom diskutovat s občany, kteří samozřejmě chtějí mít všechno zadarmo.“

Dvacetikorunový signál

Slovenští pacienti už první změny zakusili na vlastní kůži. Zatím však museli vytáhnout z kapes jen nepodstatné částky – dvacet korun za návštěvu u lékaře, stejnou částku za vypsání receptu a padesát korun za den v nemocnici. Jak vysvětlil ministr Zajac, v tomto případě opravdu nejde o vybrané peníze: „Jde především o prolomení psychologické bariéry, návyku, že zdravotnictví je zadarmo.“ Kardiolog a bývalý ředitel pražské motolské nemocnice Pavel Vepřek, který spolu s týmem expertů zpracoval návrh, jak změnit zdejší zdravotní systém, považuje za šťastné, že zmíněné poplatky samotnou reformu předcházejí: „Je to signál, že se bude dít něco významného. Paciente, pozor – uvažuj o tom.“ Zároveň podle něj poplatky omezí nadužívání péče a úplatky. „Přednostní operaci kyčelního kloubu si za dvacku samozřejmě nekoupíte,“ říká Vepřek. „Ale když pacient zaplatí, zbaví se pocitu, že se s doktorem musí ještě nějak vyrovnat.“

Vybrané peníze zůstávají nemocnicím a lékařům. Úplně zanedbatelné částky to nejsou. Ambulantní lékař si měsíčně přijde na pět až osm tisíc korun, bratislavská nemocnice Ružinov na osm set tisíc korun. Podle hodnocení Všeobecné zdravotné poisťovne (jsou u ní pojištěny dvě třetiny občanů) klesly návštěvy lékařů o 15 % a na pohotovosti o 10 %. Pojišťovna díky tomu ušetří asi milion korun měsíčně. Počet pacientů v nemocnicích klesl minimálně, o necelé procento. Zato se zkrátila doba, po kterou tam leželi, a pojišťovna tak ušetří 20 milionů korun měsíčně. Počet receptů klesl o 20 % a růst nákladů na léky se zastavil. Ministr Zajac odhaduje, že zavedení poplatků ušetří ročně 4 miliardy korun.

Dva týdny po zavedení poplatků na Slovensku (loni v polovině července) zaskočila ministryně Součková své stranické i vládní kolegy. Na semináři ředitelů nemocnic v pražském Lidovém domě zničehonic oznámila: Také u nás se bude platit za recept, návštěvu u lékaře a pobyt v nemocnici – stejná částka jako na Slovensku. Slyšíme to poprvé, divili se politici napříč stranami. „Spoluúčast pacientů není součástí našeho programu,“ odsoudil nápad Součkové její partajní a vládní kolega Zdeněk Škromach. Proč to tedy šéfku zdravotnictví tak najednou napadlo? „Není nám známa ucelená koncepce vaší paní ministryně. Ale moc nás těší, že po setkání s ministrem Zajacem je jeho nápady nadšená, a když se vrátí, vždycky přijde s nějakým reformním opatřením, které od nás odkoukala,“ říká Peter Pažitný. „Naposledy právě s těmi poplatky.“ Půlroční slovenská praxe zároveň ukazuje, že obavy spolustraníků Marie Součkové z odporu lidí proti poplatkům jsou zbytečné. Žádné protesty pacientů nebo sociální problémy nemocnice ani lékaři nezaznamenali.

Inspirace z Oregonu

Pokud ministru Zajacovi poslanci na jaře jeho balík reformních zákonů schválí, nový systém by se měl rozjet od poloviny letošního roku. Motto reformy je prosté: vyrovnat příjmy a výdaje zdravotnictví. Loni se na Slovensku vybralo na zdravotním pojištění 68 miliard korun (6,5 % HDP), utratilo se ale o 8 miliard korun víc (7,2 % HDP). Slováci dávají na zdravotní péči zhruba stejné procento domácího produktu jako my (srovnatelné s průměrem zemí EU). Reformátoři chtějí o něco snížit výdaje, ale hlavně přidat do systému více než 5 miliard korun z přímých plateb pacientů. Snížit odvody ze mzdy se ale zároveň s tím nechystají. To je také jedna z mála věcí, která se jim dá vyčíst. Už dnes mají na Slovensku nejvyšší povinné odvody na zdravotní pojištění (14 %) ze zemí EU (my odvádíme 13,5 %) a přímé platby každého občana ještě víc zatíží. Ministr Zajac mluví jen mlhavě o tom, že snížení povinných odvodů není v budoucnu vyloučené.

Jak chce Zajac dosáhnout vyrovnaného zdravotnického rozpočtu? Jeho cesta se dá shrnout do jednoho slova – zodpovědnost. Zodpovědnost pojišťoven za to, aby vystačily s penězi, které mají, a slovy ministra Zajace „pro své klienty hledaly nemocnice, které jsou efektivní, a lékaře, kteří jsou šikovní“. Zodpovědnost nemocnic a lékařů za kvalitu a efektivnost jejich práce. Zodpovědnost pacienta za to, aby si vybral takovou pojišťovnu, která mu za jeho peníze nabídne nejlepší služby.

Největší debatu zřejmě vyvolá zákon o rozsahu zdravotní péče hrazené z veřejného pojištění. Když projde, čtvrtinu nákladů na léčbu si budou muset pacienti zaplatit sami. To už není snaha omezit spotřebu, od tohoto kroku se očekává finanční přínos: lidé by na přímých úhradách měli zaplatit skoro pět miliard korun ročně. „Cíle nákladů vyrovnaných s příjmy se dá dosáhnout různě,“ vysvětluje člen reformního týmu Tomáš Szalay. „Můžeme paušálně zatížit nějakou platbou každý případ – třeba zvýšit poplatek za recept na dvě stě korun. Problém příjmů tím bude vyřešený, ale má to háček: stejně zatížené budou jak onkologické, tak kosmetické diagnózy. Druhou možností je zamyslet se nad tím, že mezi diagnózami jsou rozdíly, a rozdělit je. Studovali jsme hodně literatury a našli jsme model, který se nám zalíbil – platí v americkém státě Oregon.“

Model tam začali vyvíjet v polovině 80. let a týkal se programů zdravotního pojištění pro chudší část populace. Šlo o to, jak nejlépe použít omezené příjmy. Po několikaleté diskusi dospěli odborníci a veřejnost k pořadí diagnóz. Na prvních místech z 3002 diagnóz jsou ty, které mají být zcela jistě hrazené z pojištění – onkologické nemoci, úrazy hlavy, kardiovaskulární choroby, embolie, popáleniny –, a závěr žebříčku tvoří ty, jejichž léčbu si lidé mají platit hotově – třeba chřipka nebo zubní kaz. „Oproti Oregonu, který rozšiřoval pojistné krytí a péči na tu část populace, která ho neměla, na Slovensku musíme všem občanům určitou část jejich vymožeností sebrat. A to je o mnoho náročnější,“ říká Tomáš Szalay.

Slovenský tým převzal pořadí diagnóz z oregonského systému a rozdělil ho do pěti skupin – od chorob plně hrazených přes desetiprocentní, čtvrtinový a poloviční doplatek až k pětadevadesátiprocentní úhradě ceny léčby. V poslední skupině jsou už zmíněné chřipky, prochladnutí a zubní kazy. Spornější jsou však prostřední tři skupiny. Slováci se musí připravit na to, že na operaci oka si připlatí desetinu, tři až čtyři tisíce korun. Ani léčba kyčelního kloubu už nebude „zadarmo“ – operativní výměna přijde pacienta na zhruba deset tisíc. Spor v reformním týmu se strhl kolem toho, kam zařadit nemoci, které si pacient přivodil sám – třeba syfilis nebo závislost na drogách. Octly se ve skupině s polovičním doplatkem. Pak však převážil názor, že už teď je problém přesvědčit takové lidi, aby se léčili, a peníze na doplatek většinou nemají. „Asi je přesuneme do skupiny, která je plně hrazená,“ říká Tomáš Szalay. Na přímé platby se bude moci pacient komerčně připojistit. Pojišťovny se na peníze už těší – soudě podle toho, že už začaly nabízet za 750 korun ročně připojištění na pobyt v nemocnici (v souvislosti s padesátikorunovým poplatkem za noc).

Centrum, nebo trh

Klíčem ke změnám a hlavním hráčem na zdravotnickém trhu se mají stát zdravotní pojišťovny. Zatímco dnes jen přerozdělují peníze, v budoucnu by měly skutečně nakupovat péči – za co nejnižší cenu a v co nejvyšší kvalitě. Jak se ten zázrak stane? Podle reformátorů jednoduše – stačí dvě největší státní pojišťovny (je u nich 80 % občanů) z rozpočtové organizace změnit na akciovou společnost. Když bude hospodařit dobře, může si nechat zisk, když špatně, zkrachuje. Na žádnou státní záchrannou injekci nebude moci spoléhat. Stejně tak se z nemocnic stanou soukromé společnosti, které budou vydělávat nebo krachovat. Změní se i odměňování doktorů – jejich platy budou plně v rukou ředitele nemocnice a ne už svázané tarifní tabulkou. „Dnes máme stejný úkol, jaký budeme mít po reformě – za co nejméně peněz nakoupit co nejlepší péči,“ říká mluvčí Všeobecné zdravotné poisťovne Milan Velecký. „Rozdíl je ale v tom, že dnes neneseme žádnou odpovědnost za to, když tuto roli plníme špatně. Takže reforma nezmění naši roli, ale změní zodpovědnost za to, jak ji plníme.“

Stát a politici budou hrát na Slovensku po reformě menší roli než u nás. Například investice v nemocnicích už nebude platit ministerstvo, ale ředitelé si na ně budou muset ušetřit. „Když dostávali peníze z centra, nedělali žádný byznys plán. Chtěli dostat a utratit co nejvíc,“ říká Peter Pažitný. Taková změna by se hodila i u nás. Nedávno se třeba ukázalo, že všech pět nemocnic v kraji Vysočina stavělo nové budovy a kupovalo nové vybavení – a jejich vedení bylo úplně jedno, že přinejmenším část z třímiliardových investic není vůbec potřeba. Stejně tak v investičním rozmachu nehrálo roli, zda se nemocnice topí v dluzích, nebo hospodaří beze ztráty. „Každý ředitel měl nějaké kontakty a přes ně sehnal peníze,“ popsal praxi plýtvání náměstek hejtmana Miloš Vystrčil.

Zatímco ministryně Součková, stejně jako její předchůdci, znovu mluví o tom, že je třeba z centra zasáhnout proti příliš vysokému počtu nemocničních lůžek a ambulancí, slovenští sousedé si tím hlavu nelámou. „Příliš mnoho lůžek?“ diví se Peter Pažitný. Jeho údiv přitom nepramení z toho, že by Slováci tenhle problém neměli. Jen v Bratislavě jich přebývá dva a půl tisíce. Podivuje se však nad centralistickým přístupem západních sousedů. „Když chcete redukovat nemocnice, máte principiálně dvě možnosti. Buď to uděláte centrálně, nebo to necháte na trhu. My chceme, aby to udělal trh,“ říká.

Spolehněte se na pojišťovnu

Slovenský pacient má zatím jisté, že bude muset sáhnout hlouběji do kapsy. Zda se stane skutečným partnerem pojišťoven a doktorů, ale jisté není. K tomu totiž potřebuje mít informace o kvalitě péče a ty se mu zatím nikdo dát nechystá. „Systém vyhodnocení kvality zatím nemáme,“ říká Peter Pažitný. „Ale to přijde, nechme tomu čas.“ V tomhle jsme v Česku dál. Už několik let tu funguje systém měření kvality, který srovnává oddělení různých nemocnic podle počtu komplikací či délky ošetřovací doby. Je z něj jasné, kde pracují lépe a kde hůř než ostatní. Údaje tomuto registru dávají asi dvě třetiny nemocnic. Má ale jednu vážnou chybu – výsledky znají jen ředitelé špitálů a doktoři, pacient se je nedoví. Právě to, že výsledky budou před pacienty utajené, si totiž ředitelé dali jako podmínku, aby informace o své práci do registru poskytli. Loni na podzim tady vzniklo z peněz ministerstva Národní referenční centrum. Bude dělat totéž, ale s tím rozdílem, že data zveřejní a každý se bude moci na internetu podívat, kde jak dobře pracují. Zatím se o poskytování dat dohodlo s Asociací soukromých nemocnic a vede jednání s Asociací českých a moravských nemocnic. Když všechno dobře dopadne, budou informace o kvalitě práce nemocnic na síti do roka. V Americe, kde jsou systémy měření kvality asi nejpropracovanější, zveřejňují také žebříček odborníků, do kterého se kolegové sami seřadí.

Peter Pažitný odmítá myšlenku, že by měření kvality mohlo zavést ministerstvo. „Srovnávání kvality se nedá zavést příkazem, to vám doktoři budou falšovat informace,“ říká. „Nejdřív musí mít sami poskytovatelé zájem pochlubit se svou prací.“ Věří, že tržní prostředí povede dobré nemocnice k tomu, aby se svou prací chlubily. A naopak ty, které údaje o sobě neposkytnou, budou už tím podezřelé. „Pak i u nás stejně jako jinde na světě jistě vzniknou nezávislé instituce, které vám řeknou – tady to dělají dobře a tady hůř,“ říká Pažitný.

Ve svéprávnost pacienta, pokud jde o výběr lékaře nebo nemocnice, však příliš nevěří. „Pokud jde o informace, pacient je a bude vždycky v nevýhodě,“ říká. „Pojišťovna je váš agent. Má vaše peníze, bude za vás platit statisíce korun. Protože jsou to peníze ze solidárního pojištění – nejen vaše, ale i moje – musíte se do jisté míry vzdát své svobody a nechat ji rozhodovat,“ říká Pažitný.

Slovenská Všeobecná zdravotná poisťovňa se na roli garanta kvality začala připravovat. „Loni jsme jednotlivá oddělení nemocnic porovnali,“ říká její mluvčí Milan Velecký. „Letos v prvním čtvrtletí jsme sice dali nemocnicím stejný objem peněz jako loni, ale řekli jsme jim: Toto oddělení považujeme za perspektivní, protože podle celoslovenského průměru vychází jako úspěšné. Toto je horší než průměr a budeme ho utlumovat. Připravte se na to, že vám na něj přestaneme dávat peníze.“ Jenže mluvčí Velecký zároveň přiznává, že nakonec bude záležet na řediteli nemocnice, zda vytipované špatné oddělení opravdu zavře, nebo ne.

„Když reformní zákony neprojdou parlamentem, odcházíme,“ říká Peter Pažitný. Pokud projdou, kdy si on sám jako pojištěnec a pacient řekne, že se dílo povedlo? „Až budu mít k pojišťovně důvěru, že mě dokáže posílat k dobrým lékařům, kteří pracují za rozumnou cenu – to je asi klíčové poslání reformy,“ říká. „A v nemocnici? Až se tam budu cítit jako klient. Až mě uvítají na recepci a lékař mi všechno vysvětlí.“

Rámeček

Konec ministryně

Na chodbách Všeobecné fakultní nemocnice v Praze si o tom už personál povídá jako o hotové věci: od prvního března budeme mít novou ředitelku. A nemá jí být nikdo jiný než současná ministryně zdravotnictví Marie Součková. Ta pohrozila demisí, když její reforma zdravotnictví neprojde vládou a parlamentem. Materiál, který minulé úterý představila svému poslaneckému klubu, však nenavrhuje reformu, jen dílčí změny.

Ministryně Součková chce přidat pojišťovnám bezmála šest miliard korun zvýšením poplatků za státní pojištěnce (děti a důchodce) a zvýšením sazeb pojištění pro podnikatele. Pokud jde o snížení výdajů, oprášila sedm let starý plán tehdejšího ministra Jana Stráského, jak z centra snížit počet lůžek v nemocnicích. Ministerstvo tehdy chtělo po zdravotních pojišťovnách, ať uzavřou smlouvy s menším počtem oddělení. Záměr ale nevyšel – pojišťováci nakonec uzavřeli smlouvy i s těmi odděleními, která měla zaniknout. Neodolali totiž pokušení přetáhnout si navzájem sem tam nějakého klienta, který měl rád právě nemocnici odsouzenou k zániku. Součková znovu slibuje, že z nemocnic zmizí deset tisíc akutních lůžek – tři tisíce z nich zaniknou zcela, zbytek se má změnit z akutních na lůžka pečovatelská. Sečteno a podtrženo – žádná sláva. Plán, jak uspořit výdaje, zřejmě ani teď nevyjde. A přidávat do nenasytného zdravotnictví peníze není rozumné – už teď na ně dáváme procento HDP srovnatelné se státy EU.

Další dva nápady ministryně jsou nehorázné. Navrhuje zrušit desetinu ambulancí. Kritériem však nemají být ani výsledky, ani cena jejich práce. Zavřít se mají ty ordinace, jejichž majitelé zároveň pracují jako doktoři v nemocnici. Motivovat pacienty chce ministryně jedinou věcí – kdo odmítne jít na preventivní prohlídku, čeká ho sankce. Bude si pak muset třeba na některé ošetření připlatit. Stát ale nemá takto zasahovat do volby občana, co chce podstoupit a co ne. Úplně jinak by však takový nápad zněl od pojišťovny – ten, kdo poctivě chodí na preventivní prohlídky, by třeba mohl platit nižší pojistné.

Pochvalu zaslouží jediná věc – zavedení průhledného způsobu financování nemocnic podle diagnóz (DRG systém). Zatímco dnes v některých nemocnicích léčí podstatně dráž než jinde, napříště by všichni měli dostat například za operaci slepého střeva stejně. Záleží jen na nich, zda ji dokáží udělat levněji, nebo se jim vinou zbytečných komplikací prodraží.

Rozhovor

Všechny informace ve zdravotnictví by měly být veřejné, říká člen zdravotního výboru sněmovny Jozef Kubinyi (ČSSD)

Budete od března ministrem?

Nikdo mě zatím neoslovil. Uvidíme, co se stane. Možná paní ministryně zůstane, kdo ví.

Máte chuť být ministrem?

Kdyby ta situace nastala, čekal by mě vážný pohovor s panem premiérem. A byla by to otázka politického zadání. Jsou věci, které jsou pro mne osobně nepřijatelné.

Které?

Kdyby se zvolila strategie nedělat nic, nechat to vyhnívat, neřešit problémy. Ale nevěřím tomu, že bude takové zadání.

Potřebuje naše zdravotnictví reformu?

Ano, velmi naléhavě.

Co je třeba změnit?

Zprůhlednit toky financí, systém řízení, a všechny informace, které se týkají zdravotnictví, by měly být veřejné. Je to veřejná služba.

Má mít pacient informace o kvalitě péče v tom či onom zařízení?

Ano, určitě ano. Informace o výsledcích léčby jsou všude na světě dostupné na internetu. Například když se budete rozhodovat, do které nemocnice jít na operaci žlučníkových kamenů, tak se podíváte, jaké měly procento komplikací.

Jak udělat, aby nemocnice takové údaje zveřejnily?

V zákoně by mělo být, že poskytovatel je povinen dávat informace.

Na Slovensku budou pojišťovny i nemocnice společnostmi, které mohou zkrachovat. Líbí se vám tahle cesta k hospodárnosti?

Převedení z oblasti veřejné do oblasti podnikání je jedna z možných cest, ale mně osobně se cesta úplné liberalizace zdravotnictví moc nelíbí.

Jak to tedy udělat, aby se pojišťovny a nemocnice chovaly efektivně?

Samozřejmě že ve státní sféře se to dosahuje dosti obtížně. Když v zákoně bude, že do minusu jít nesmí, tak do něj prostě nemohou jít.

Jaké by jim hrozily sankce?

Důsledky musí nést ředitel. Když hospodaří špatně, měl by být odvolán.

Co si myslíte o přímých platbách části nákladů léčby, které chtějí zavést na Slovensku?

Nelíbí se mi, to by mohlo pacienty poškodit.

Co se vám líbí na materiálu Marie Součkové?

Je tam dobře udělaný popis systému, dobře napsáno, že pacient je ústřední a máme se bavit o něm a ne pořád jen o penězích, je tam kladen důraz na prevenci.

Sankce pro pacienty, kteří nechodí na preventivní prohlídky, se vám také líbí?

Nechci komentovat nástroje.

Je rozumné zvýšit pojistné, jak navrhuje ministryně?

Myslím, že nejdřív je třeba zprůhlednit systém, pokud nebude přehledný, veškeré peníze navíc zmizí.

Je to, co předložila, reforma, nebo jen dílčí změny?

K tomu bych se v této chvíli nechtěl vyjadřovat. Ale už to, že se nechci vyjadřovat, možná něco naznačuje.

(Respekt)