Březen 2004

Kde se stala chyba?

Martin Hála

Bernard Lewis o krizi islámské civilizace

Bernard Lewis, emeritní profesor z univerzity v Princetonu a ve svých 85 letech doyen západního bádání o Blízkém východě, bývá považován za největšího současného znalce islámské civilizace. V té části akademické obce, kde orientální filologii a historii nahradila “postkoloniální studia”, platí naopak za čelného “orientalistu” (v negativním smyslu podle Edwarda Saida), tedy apologetu, a přímo ideologa západního imperialismu. U zvláště radikálních autorů figuruje jako “sionistický orientalista”.

Postkolonialisté, orientalisté a špatný sex

Lewise je skutečně možno považovat za čelného orientalistu v tom smyslu, že reprezentuje tradiční akademickou metodu filologické a historické analýzy s maximální snahou o objektivitu. Jeho postkoloniální kritici naproti tomu pěstují převážně postmoderní “teorii”, tedy aplikaci různých teoretických modelů na vybraný historický či filologický materiál. Na objektivitu předem rezignují, jejich úsilí má zřetelný apriorní cíl “kritiky imperialismu”.

Bernard Lewis tak představuje jakousi antitezi Edwarda Saida. Said si ho také bere řádně na paškál ve svém vlivném díle Orientalismus (1978). Krátce před smrtí sepsal ještě Said zdrcující recenzi na Lewisovu knihu Kde se stala chyba?. Kromě jiného se zde znovu vrací ke kauze, jíž věnuje v Orientalismu celé dvě stránky, totiž k Lewisově filologickému rozboru arabského výrazu pro “revoluci” (thawra) v jednom z jeho starších děl. Pro dokreslení charakteru polemiky mezi orientalisty a postkolonialisty nebude na škodu ocitovat Saidův argument, z něhož se dnes stal již téměř folklor. Lewis odvozuje v jednom ze svých typických filologických exkurzů etymologii slova thawra od beduínského slovesa “povstat” a cituje autoritativní arabský slovník, který tento výraz ilustruje frází “velbloud se zvedá ze země”. Said tuto na pohled odtažitou pasáž demaskuje jako “filologický trik” a rafinovaný pokus o znevážení arabských revolučních aspirací: “Lewisova asociace slova thawra se zvedajícím se velbloudem a obecně se vzrušením (a nikoli s bojem za určité hodnoty) naznačuje více, než je u něj jinak běžné, že je pro něj Arab jen neurotickou sexuální bytostí. Každé ze slov, jimiž popisuje revoluci – vzrušení, vstávání – je poznamenáno sexualitou. Převážně tu však připisuje Arabům ,špatnou‘ sexualitu. Arabové nakonec přece nejsou schopni seriózní akce, takže jejich sexuální vzrušení není o nic vznešenější, než když se ze země zvedá velbloud… Je to jako kdyby říkal, že místo kopulace může Arab dosáhnout jen předehry, masturbace, či coitu interuptu. Takové jsou, myslím, Lewisovy implikace.” (Orientalismus, str. 315–316.)

Střet civilizací

V knize Kde se stala chyba? navazuje Lewis na svou tezi poprvé zformulovanou v obsáhlém článku v časopise Atlantic v lednu 1990 pod názvem “Původ muslimského hněvu”. Muslimský fundamentalismus je podle něj reakcí na civilizační úpadek islámu. Islámský svět po dobrých tisíc let mocensky, ekonomicky i kulturně daleko převyšoval Evropu (“křesťanství”) a fundamentalismus je jednou z jeho odpovědí na kulturní šok ze zaostávání za svým odvěkým “rivalem”. Lewisův článek vyšel ještě před prvními velkými teroristickými útoky al-Káidy, a ve své době působil – hlavně svým titulem – dosti provokativně. Poprvé se v něm také objevil termín střet civilizací, který potom inspiroval Samuela Huntingtona k jeho známé teorii, publikované časopisecky o tři roky později.

Lewis vidí islám jako univerzalistické náboženství, které přirozeně inklinuje ke konfliktu s křesťanstvím (jehož někdejší univerzalistické nároky převzala v moderní době, mohli bychom dodat, “západní” sekulární demokracie). Až do konce 17. století byl islámský svět v mocenské a kulturní ofenzivě vůči křesťanské Evropě. Islámská arabsko-berberská vojska dobyla v 8. a 9. století značnou část jižní Evropy včetně Pyrenejského poloostrova a Sicílie a ohrožovala jižní Francii a pevninskou Itálii. Roku 846 vyplenila Řím, což byl jeden z faktorů, jež ve svých důsledcích vyprovokovaly evropský protiútok v podobě křížových výprav za “osvobození Božího hrobu” v Jeruzalémě. Tato tažení skončila v Levantě porážkou, ale na evropské pevnině vytlačil křesťanský protiútok islám ze Sicílie, a nakonec i z Pyrenejského poloostrova. Mezitím ovšem začala ve 13. století druhá etapa islámské ofenzivy proti Evropě v podobě tatarského podmanění Ruska, a na konci 15. století třetí vlna vedená osmanskými Turky, kteří obsadili jedno z největších center křesťanské kultury, Konstantinopol (Istanbul), a postupovali dále přes Balkán až k Vídni, kterou dvakrát neúspěšně obléhali. Definitivní zvrat v poměru sil nastal až po druhé porážce Turků u Vídně (1683) a v Budě (1686). Téměř současně dospěla také ruská vojska Petra Velikého k Černému moři (1696) a začala ohrožovat osmanské pozice na Balkáně a Kavkazu. V 18. a 19. století byl již islámský svět v defenzivě a utrpěl řadu traumatických porážek, z nichž asi nejhorší byl Napoleonův vpád do Egypta (1798). Po první světové válce vyvrcholil mocenský sestup islámu ve složitém systému kolonií, protektorátů a mandátních území, které si ustavily Francie a Anglie na troskách Osmanské říše.

Překážky modernity

Co vedlo k tomuto dramatickému zvratu v poměru sil? Podle Lewise zaspal islámský svět rychlý rozvoj Evropy v raném novověku. Evropská renesance, reformace a osvícenství prošly v islámském světě téměř bez povšimnutí, větší pozornosti se dostalo až francouzské revoluci, hlavně díky Napoleonově expedici do Egypta. Ve svém hlubokém přesvědčení o vlastní nadřazenosti islám Evropu prakticky až do 18. století ignoroval. Když si Osmanská říše konečně uvědomila, jak hluboce za Západem zaostává, snažila se imitovat jednotlivé prvky evropského rozvoje ve vojenství, hospodářství a diplomacii, nikdy se však neotevřela modernitě jako celku.

Lewis identifikuje několik základních překážek modernity v islámském světě. Jednou z nich je nerovnoprávné postavení žen, které diskvalifikuje celou polovinu lidského potenciálu, navíc tu polovinu, jež má bezprostředně na starosti výchovu další generace. Další překážku shledává v neexistenci odluky církve od státu, nebo obecněji v nedostatku sekularismu, nutného předpokladu moderní občanské společnosti.

Zvláštní a velmi zajímavou kapitolu věnuje Lewis pojetí času a prostoru v islámském světě. Konstatuje, že islámští badatelé byli schopni vyvinout velmi progresivní metody měření času, ty se však zpravidla nikdy neprojevily v běžném životě, kde se čas nadále určoval velmi přibližně, a to i v době, kdy se již ve velkém dovážely hodinové stroje z Evropy. Lewis argumentuje, že moderní společnost předpokládá vysokou míru koordinace mezi jednotlivci a skupinami v čase a prostoru. Např. moderní věda již dávno není záležitostí jednotlivých geniálních badatelů (jichž bylo mezi muslimy vždy dost), ale vysoce koordinovaných výzkumných týmů, často spolupracujících na dálku. Nízká schopnost koordinace v čase a prostoru je podle něj jedním z důvodů, proč islámský svět po obrovském rozmachu v raném středověku zaostal ve vědě nejen za Západem, ale i za zbytkem světa.

Islám a demokracie

Stále zřetelnější zaostávání islámu za Západem vyvolalo postupně dva druhy reakcí. První byla snaha co nejvíce se Západu přiblížit kopírováním západních institucí. Toto úsilí vyznělo podle Lewise převážně naprázdno – namísto moderní sekulární demokracie daly tyto pokusy nakonec vzniknout jen totalitním diktaturám jedné strany po fašistickém či sovětském vzoru. Druhým typem reakce byl naopak návrat k “původnímu” islámu, který vedl ke vzniku stejně totalitních, tentokrát však teokratických režimů. Podle Lewise se modernizace islámu v jednom případě ale přece jen podařila, a to v Turecku. Lewis je veliký příznivec moderního Turecka a jeho zakladatele Kemala Atatürka, jehož dokonce příležitostně brání před obviněními z genocidy Arménů. (Ve Francii se Lewis dostal kvůli popírání genocidy až před soud.) Moderní Turecko je podle něj vzorem pro ostatní země na Předním východě a důkazem, že islám je slučitelný s moderní sekulární demokracií.

Lewisova kniha šla do tisku ještě před 11. zářím 2001, ale vyšla až po něm. Tato časová souhra jí automaticky zajistila značnou pozornost. Ovlivnila údajně i amerického viceprezidenta Cheneyho, který pak podle některých zdrojů s Lewisem konzultoval politiku vůči Iráku. Lewis prý společně s Fouadem Ajamim, odborníkem na Přední východ z univerzity Johna Hopkinse, přesvědčili Cheneyho, že demokracie v Iráku je možná, což mělo značný vliv na konečné rozhodnutí zasáhnout proti Saddámovi silou. Kontakty s americkou vládou mu pochopitelně nepřidaly na popularitě v liberálních akademických kruzích. Faktem nicméně zůstává, že Bernard Lewis má vedle obrovské erudice i dar jasného úsudku a srozumitelného vyjadřování. To je u předmětu, který se tak často topí v postkoloniálních mlhách, k nezaplacení.

Bernard Lewis: What Went Wrong? Western Impact and Middle Eastern Response. Oxford University Press 2002.

(RESPEKT)