Březen 2004

Velice chmurné je bilancování čtrnáctiletého období posametové normalizace-demokratizace

Eva Clarová

Cenzura byla sice zákonem zrušena - ale jak je tomu ve skutečnosti? Pravda, krátký čas bylo i možné svobodně vydechnout, dokonce říkat, psát, ba i poukazovat na chyby a nepravosti, jenže ona se nám paní Cenzura pomaloučku, potichoučku vrátila - vplížila se zadními vrátky zpět, leč v mnohem horší podobě, děsivé podobě. Ano, novináři, píšeš, čmucháš, či dokonce rýpeš tam, kde kalné rejdiště má zůstat pěkně pod pokličkou? Dostane se ti krutého ponaučení, kterak se má řádný normalizační publicista chovat, co má psát, co filmovat, aby občan nabyl dojmu, že se tu žádné nepravosti nedějí, že se nekrade, neloupí, nevraždí. Pokud se, milý novináři, budeš šťourat dál v tom hustém bahýnku, dostane se ti ponaučení, tu na tebe pošlou nájemného vraha, jindy ti přijde pár výhrůžných telefonátů, či SMS, pošlou na tebe pár bouchačů - a hned budeš vědět, co se sluší a patří. Televizní diváci se pak s výsledkem ponaučení české cenzury budou po několik večerů seznamovat, aby jim řádně utkvěl v paměti odstrašující příklad pro ty, kteří by se náhodou dál chtěli šťourat v nějakém tom hnisajícím vředu naší společnosti - a že jich je požehnaně, nelze pochybovat. Jenže lidé jsou smutní, rozmrzelí, znechucení, propadají beznaději, ale to je přeci všechno vina těch nenapravitelných šťouralů. A tak aby se nálada zlepšila , nechá se zmizet z televizních obrazovek to, co tu špatnou náladu navozuje - už ji nadále nebude zhoršovat pořad jako je Klekánice, Fakta, Ztracená paměť národa, čímpak tyto pořady asi nahradí? Zajisté diváky rozveselí a potěší příběhy majora Zemana nebo soudruha Anděla, jen aby národ pěkně v klidu sedl ke kouzelné bedýnce, chroustal brambůrky a hlavně aby do ničeho nikdo nevrtal.