Březen 2004

Čeština na skřipci (Část 1)

Daniel Deyl

Jak se mstíme cizím slovům za vpád do češtiny

Mnoho papíru bývá potištěno nářky nad neustále rostoucím vlivem vlezlé angličtiny, která zlotřile kazí náš rodný jazyk podivně znějícími slovíčky. Dáváme jim na oplátku sami zabrat; a nemusejí být zrovna anglická.

Na ofsajdy a manažery jsme si již zvykli, ale public relations agentury a jejich creative directoři lezou mnohým z nás upřímně krkem. Nechuť dokážeme dávat najevo například tím, že přivandrovalé výrazy používáme nesmyslně a všelijak je komolíme: zřejmě proto, aby dostaly řádně na frak. Jednou z nejrozšířenějších obětí takové lingvistické nevraživosti je původně anglické slovo standard, tedy norma, ustálená, normální míra. Adjektivum od něj odvozené je standardně "standardní", zhusta ale narazíme i na formu "standartní", jež je rozhodně nestandardní. Standarta, původem germánské slovo, jež k nám dorazilo z francouzštiny, znamená "menší vyztužený praporec jako symbol", nebo "tabule s nápisem, heslem, upevněná na tyči" (Akademický slovník cizích slov). Příslušné adjektivum, pokud už to musí být, zní "standartový", což ovšem rozhodně neoznačuje nic ustáleného a normálního. Kdo si myslí, že je to zjevné, je na omylu. Internetový vyhledávač Google najde kromě 158 tisíc "standardních" zmínek také plných 27 tisíc "standartních". Poměr 5,8:1 zrovna lichotivý není. Zejména pikantní je například nabídka "standartních jazykových kurzů" na www.languagesatwork.cz.

Oranžové dřevo

Další lahůdkou je z latiny vzešlý výraz pro vstupenku s dlouhodobou platností: permanentka. Dal vzniknout úžasně rozšířené pitomosti v podobě slova "pernamentka". Internetová statistika je zde jen o málo smířlivější než u standartu: na jednu pernamentku připadne devět a půl permanentky. Co by ale taková pernamentka vlastně byla? Nejbližší existující slovo, které uvádí již zmíněný slovník, je pernambuk, což je brazilský strom nesoucí dřevo oranžové barvy. Například pernamentka, kterou na internetových stránkách nabízí ke koupi pražský fotbalový klub Bohemians, by tak při troše dobré vůle mohla být třeba sedadlem na tribuně. Exotický materiál by zároveň pomohl vysvětlit, proč za ni Vršovičtí chtějí tři tisíce korun, když už se u nich hraje pěkného fotbalu poskrovnu. Existují nicméně důvody k obavám, že skutečnost je prozaičtější: kov, bakelit a dřevo z Čech na straně sedadel, zatímco na straně autora nabídky hloupá chyba.

Kemp versus tábor

Cizí slova přitom nelze podceňovat. Koncentrace a soustředění je totéž stejně jako kemp a tábor; zkuste však říci, že komunisti a nacisti vozili oběti na soustředění do kempu a že Jaromír Jágr a spol. v NHL před každou sezónou absolvují letní koncentrační tábor. Vysloužíte si pověst bezcitného cynika nebo stejně nevábného hlupáka, případně obojí. A jeden tip na závěr: Když vám někdo v hovoru bude namísto "zaprvé, zadruhé" bez předchozí zmínky opakovat "ad jedna, ad dvě", což znamená "k bodu jedna, k bodu dvě", vězte, že máte před sebou člověka, který se 1) rád chlubí vlastní vzdělaností, 2) jíž se mu ovšem nedostává. Ad jedna: nic moc, ad dvě: škoda.

Chirac. Muž, nebo pán?

Diplomatická přestřelka různých veličin evropské politiky a zemí ucházejících se o vstup do Evropské unie dala vyniknout jednomu obtížně řešitelnému jazykovému hlavolamu. Francouzský prezident Jacques Chirac totiž komplikuje život nejen svým politickým odpůrcům, v tomto případě zastáncům amerického útoku na Irák, ale také všem Čechům, kteří se snaží písemně skloňovat jeho jméno, tedy především novinářům. Jako by nestačilo, že závěrečné "c" ve slově Chirac nahrazuje ve všech pádech "k", což se většina tištěných médií snaží s větším či menším úspěchem respektovat. Ještě daleko horší paseku dělá křestní jméno Jacques, které v psané podobě instinktivně tíhne ke skloňování podle vzoru "muž". Genitiv pak vypadá "Jacquese", vokativ "Jacquesi" a tak dále. Bohužel ale právě jenom vypadá; nezní tak. Výslovnost [žak] vyžaduje skloňování podle vzoru "pán", tedy bez "žaka" a "žaku!". Lingvistické rozpolcení má na svědomí vznik množství tvarů a patvarů na stránkách českých tiskovin. Jedny noviny prosazují Jacqua, druhé Jacquesa, třetí Jacquese, přičemž ve všech vychází více než jedna verze, často dokonce v jediném článku. Jednoznačná pravda, podobně jako ve sporu, který vede Chirac o Irák, neexistuje. Autor těchto řádek dává přednost lehce schizofrennímu řešení: psát "Jacquese", číst "žaka". Tak či onak ale platí jedno: Jacqua, Jacquesa, Jacquese - no zkrátka Chiraca, pardon, Chiraka, nám byl čert dlužen.

Promiňte, paní Garbová. Přechylování jako úchylka, otravná nutnost, anebo klenot?

Slovanské jazyky, jak známo, kvůli skloňování přechylují svá ženská příjmení do podoby jim příjemné. Čeština však zachází ještě dál a upravuje si i jména cizí. Dostáváme se tak do spousty svízelných situací; jak z nich ven?

Když v druhé polovině osmdesátých let začal uhnívající bolševický režim povolovat pravidelnější zpravodajství ze zahraničního sportu, začaly se z televize ozývat podivné věty typu "prohrála jsem se skvělou Chris Evert" nebo "teď pojedou Torville-Dean". Nepřechýlená jména americké tenistky, britské krasobruslařky a dalších cizinek zněla uchu nenavyklému cizím řečem nesmyslně. Lidi, kteří jsou s různými jazyky v častém kontaktu, naopak počeštěná ženská podoba dotyčných jmen (Kingová, Torvilleová) irituje a nejraději by přechylování zrušili vůbec. Obě pozice jsou pochopitelné. Naneštěstí je nejen nelze sblížit, ale spor dokonce ani nemá principiálně správné řešení. Pravidla spisovné češtiny sice tvrdí, že "...", to ale na klidu nepřidá. Nenabízejí totiž rozumné řešení, nýbrž pouze alibi těm, kteří trýznivé hloubání o sporu mezi jazykovým dobrem a zlem nahrazují bezduchým použitím stejně bezduché poučky; podobně jako kdysi nacistický pohlavár Adolf Eichmann "pouze plní rozkazy".

Podívejme se, jakou spoušť nadělá toto pravidlo v praxi. Budou-li veškerá ženská příjmení nemilosrdně přechýlena, zjistíme, že na obálce prvního vydání časopisu Playboy byla před padesáti lety Marilyn Monroeová, že před ní byla největší hollywoodskou hvězdou - Bůh mne netrestej - Greta Garbová, že vdova po Johnu Lennonovi se jmenuje Yoko Onová a česká pornohvězdička zase Dolly Busterová, zatímco Johann Wolfgang Goethe si po sedmdesátce chtěl vzít mladičkou Ulrike von Levetzovou a Amerika už několik let obdivuje zpěvačky Cherovou a Madonnovou. Ještě absurdnější je toto pravidlo ve styku s jazyky, které samy nějakým způsobem jména poženšťují. Tak se stane, že ona ruská modelka, která si občas zahraje tenis, se česky jmenuje Kurnikovová, ačkoli logika věci toužebně volá po obyčejném "Kurniková". A když už ignorujeme smysl toho, co říkáme, a držíme se ruského originálu "Kurnikova", proč tedy ne se vším všudy? Znělo by to krásně exoticky: "Hra, sada, zápas, Anna Kurnikovaová!" Prezidentky Indonésie a dříve Islandu se na podobném principu jmenují Megawati Sukarnoputriová a Vigdís Finnbogadóttirová, přestože originály jejich jmen "Sukarnoputri" a "Finnbogadóttir" znamenají dcera Sukarnova a Finnbogova, takže ona nešťastná přípona je zcela zbytečná. Úplně dezorientováno potom bude toto pravidlo v Orientě. Co s čínskou stolní tenistkou Jang Jing, když její první jméno je rodinné a druhé individuální? Jangová Jing? Stejná potíž je s arabštinou a dalšími jazyky celého světa, jejichž pouhý výčet by naplnil polovinu tohoto časopisu; pro ilustraci snad postačí, když si představíme Vinnetouovu sestru jako slečnu Nšo-čiovou.

Jak už to ale bývá, ani druhý extrém, tedy zrušení přechylování, není v češtině uspokojivý. Obzvlášť zjevně se nedostatky takového drsného liberalismu projevují při skloňování. Novinář marně usiloval o interview s Hillary Clinton, s Hillary Clintonou, či dokonce Clintonem? Prohraje někdy Serena Williams s Martinou Hingi-hingi co? Hingis? Proč by zrovna ženská příjmení měla najednou přijít o flexi, kterou jinak dopřáváme téměř všem substantivům? Nenechme se tedy strhnout k radikalismu. Zachovejme přechylování tam, kde nedělá zle uchu a oku, tedy ve většině případů. Nevnucujme je mechanicky příjmením, která je špatně snášejí, a především buďme uctiví k těm ženám, na jejichž jména jsme si již v nepřechýlené podobě příliš důvěrně zvykli, než abychom je dnes, vybaveni poučkou, srovnávali do pochybné lingvistické latě. Měřme, na rozdíl od Eichmanna, vlastním svědomím případ od případu a neopakujme brutální idiocii některých obecních úřadů, které odmítají provdat českou nevěstu Američanovi jako "Alenu Smith", protože podle předpisů musí přece být Smithová, vem ji v Novém světě s jiným než manželovým jménem čert.

Tiché dny s klišé

Každý si oblíbí některá slova, obraty a celé věty, které vyslovuje častěji než ostatní lidé. Jiné výrazy mají tu smůlu, že jsme si na ně zasedli téměř všichni. Klišé může vzniknout jenom tak, že je to důležitá pravda, která se prostě musí opakovat, hájila se před lety Margaret, tehdy ještě ne baronka, Thatcherová, když jí novináři vyčítali, že mluví v otřepaných floskulích. Lingvistické postoje někdejší britské premiérky můžeme nebo nemusíme považovat za bernou minci, ale na každý pád mohou dobře posloužit jako odrazový můstek pro článek o síle metafory a klišé, jejího úhlavního nepřítele. Vidíte to sami. Otřepaná floskule, berná mince, odrazový můstek, úhlavní nepřítel - jeden k smrti unavený (aha!) obrat za druhým. Alespoň v rovině slovní zásoby duševně průměrně zdravého člověka přitom neexistuje nic jako floskule hladce semknutá, neberná mince, dopadový můstek nebo úpatní nepřítel či úhlavní přítel.

Orwell má zase pravdu

George Orwell, muž s úžasným citem pro jazyk, popsal celou věc výstižně. "Nově vytvořená metafora pomáhá posluchači nebo čtenáři chápat význam textu tím, že evokuje nečekanou vizuální představu. Na druhé straně existují metafory, které jsou již technicky vzato vyhaslé (například "železná vůle") a působí proto jako normální slovo, které lze použít, aniž se z textu ztrácí síla. Mezi těmito dvěma kategoriemi nicméně zeje obrovská díra vyplněná utahanými metaforami, které lidé používají pouze proto, že jim to umožňuje nelámat si hlavu vymýšlením něčeho nového." Orwell má jako obvykle pravdu i dnes. Když jsme pod tlakem a nemáme čas, náladu nebo schopnost zamyslet se nad tím, co říkáme a píšeme, máme tendenci sklouznout k jím popsaným přirovnáním a slovním spojením. Všimněme si: povodeň i požár umějí nadělat příšerné škody, ovšem zuří pouze požár, povodeň nikdy. Poslanci jednají v kuloárech, nikoli v koridorech, nebo dokonce na chodbách, zatímco jiní nad tím přivírají oči. Saddámův režim je krutý a brutální, poněvadž svým lidem způsobuje - nikoli přísně logicky - nelidské utrpení. Režim je vždy špatný; žádný režim není spravedlivý, zásadový, liberální nebo alespoň trochu slušný, ale vždy z nějakého důvodu neúnosný. O americkém, belgickém nebo švýcarském režimu se nedočtete, zatímco lotři od Hitlera po Castra samozřejmě vládnou svým prohnilým, zkorumpovaným a vůbec všelijak neřestným režimům.

Zelená je tráva

Budiž řečeno, že málokterý novinář má v tomto ohledu čisté svědomí; přičemž prim obvykle hrají (aha!) sportovní redakce. Obzvlášť klišétvorným sportem je fotbal. Hráči se probíjejí přehuštěným středem, přičemž by měli více využívat křídelních prostorů. Naopak jiní zbytečně roztahují hru do šířky, i když by měli postupovat kolmými přihrávkami. Tak se dá překonat i dobře zajištěná obrana, ze které naopak může soupeř vyrážet do rychlých, případně smrtících protiútoků. Když potom nevázne kombinace ve středu pole, aby se nehrálo pouze mezi oběma šestnáctkami, hráčům nechybí zdravé sebevědomí pro kombinaci ve středu pole, finální přihrávka, klid v koncovce a také kousek sportovního štěstí, které přece k fotbalu patří, je možné zápas dotáhnout do vítězného konce a největší opory mohou vyhazovat lodivoda do vzduchu, protože postupová matematika hraje pro nás. Zatímco novou metaforu poznáme snadno, hranice mezi vyhaslými a pouze vyčichlými obraty je méně zřetelná a často individuální, například takovou špičku ledovce lze podle použití vnímat oběma způsoby. Někdo ji považuje za smysluplnou, kdežto jinému připadá falešná a prázdná. To už tak chodí.

Přišel tady dlouho

V jazyce stejně jako kdekoli jinde děláme chyby od seriózních po zanedbatelné, omluvitelné a vůbec lidsky pochopitelné. Na některé jsme dokonce hrdí, protože podporují náš lokální patriotismus nebo zkrátka příslušnost k nějaké komunitě. Například říkat po plzeňsku "tutaj" namísto "tento" (či kteréhokoli jiného slova, "tutaj" často funguje jako verbální žolík) sice není vyloženě podle předpisu, ale je to koneckonců zvukomalebné a pěkně to udržuje pestrost. Pokud například britskou angličtinu v minulém století do značné míry sjednotil standard BBC, zkusme si představit, že by čeština měla odvozovat své normy od řekněme Nicol Lenertové (dnes už bývalá hlasatelka z televize NOVA, pozn. red. CS-magazínu).

Ale existují zlozvyky, které žádnou takovou užitečnou funkci neplní a jsou zkrátka jenom nesmyslné. K nim patří nepochopitelný jev, kdy mluvčí nahrazuje výraz "sem" slovem "tady" ("ať tady přijde") a zároveň namísto "pozdě" říká "dlouho" ("včera jsem přišel dlouho"). Neschopnost od sebe rozlišit otázky "kam?" a "kde?" na straně jedné a "jak dlouho?" a "kdy?" na straně druhé bývá v mysli postiženého propojená; kdo říká jedno, obvykle se nevyhýbá ani druhému. Takové spojení zřejmě existuje, přestože technicky jde o opačný problém. V prvním případě mluvčí myslí rychleji, než mluví (chce najednou říci, že Tonda už jde sem, a tudíž za chvíli bude tady). V druhém případě naopak mluví rychleji, než myslí (chce říci, že Tonda se někde dlouho zdržel, pročež přišel pozdě). Určitě se teď najde šikula, který bude tvrdit, že obojí jev je původu turkotatarského a má v severomoravské verzi češtiny své regulérní místo. Pro nás ostatní je to ovšem pouze ohyzdnost.

Být tak mluvčím. O bolestné koexistenci lidské češtiny a úředního jazyka

Zkuste říci manželce, až přijdete ve tři ráno z kulečníku: "Došlo ke změně harmonogramu příchodu manžela z důvodu nárůstu soutěživosti v důsledku intenzivní intoxikace." Všichni víme, co se stane. Mluvčí firmy nebo úřadu si to dovolit může. Již dávno jsme přivykli tomu, že "úpravou cen" se myslí zdražení, "posílení úlohy strany" signalizuje blízké setkání s akcechtivým pendrekem a že "plnění usnesení" je výraz, jehož reálný význam ještě nikdo neobjevil. Později jsme se také naučili, že "mít záporný zisk" ve skutečnosti znamená prodělávat kalhoty a že "daňovou optimalizací" se rozumí fixlovat tak, aby nás nikdo nechytil.

Nyní si například osvěžujeme, že "vedlejší škody" znamenají mrtvé lidi, a to máme ještě štěstí, že na nás nikdo nezkouší "kolaterální damáž", jak by se patrně stalo, kdyby válku vedli telefonní operátoři se svým pověstným citem pro překlady z angličtiny. Také že "taktický přesun do připravených pozic" je to, čemu se v časech méně osvícených říkalo ústup, a co ještě dříve, v dobách naprostého informačního temna, bylo prostě útěkem. Zkrátka jsme trpně přijali fakt, že mluvčí firem a úřadů jsou placeni od toho, aby vydávali artikulované zvuky s co nejnižší informační hodnotou. Když už musejí něco skutečně říci (pokud možno pouze to, co už všichni dávno vědí), je jejich úkolem udělat to tak, aby tomu rozumělo co nejméně lidí. Novinář pak funguje v lepším případě jako překladatel, v horším jako papoušek takového newspeaku. Výjimky na straně mluvčích existují, ale zmínit je zde jmenovitě nelze, poněvadž by "došlo k podezření ze střetu zájmů"; česky řečeno, mysleli byste si, že za to autor dostal bakšiš.

Jedním z nepsaných pravidel symbiózy dvou paralelně fungujících jazykových systémů je úzus, podle nějž mluvčí nesmějí říkat příliš evidentní nesmysly. Na otázku "jak vidíte budoucnost ministerstva/zákona/firmy?" tedy lze odpovědět například tak, že "naše dlouhodobá strategie připouští vývoj v daných intencích", nebo "tuto problematiku dosud podrobně studujeme", ale nelze říci "kykyryký, gugúgudžúb", přesto že všechny tři odpovědi znamenají totéž.

Pravidlo porušila v polovině března policejní mluvčí, když popisovala úsměvný příběh o tom, jak policisté v reakci na anonymní výzvu rozházeli z helikoptér deset milionů korun neznámo kam. "Došlo ke shozům," nebo snad "byly provedeny shozy," řekla. Technika je jasná: použít trpný rod, aby se zamlčel konatel děje. Odpověď na otázku, co že se vlastně proboha dělo, by zněla: "Plukovník ten a ten nařídil, aby ti a ti lidé shodili tolik a tolik peněz tam a tam." To ovšem nejde; jeden z důvodů může být rozumný, to jest, že nelze rozhlásit, kde se válí po zemi deset milionů, poněvadž by vznikly dopravní zácpy a zmnožila by se loupežná přepadení. Druhá možnost je ta, že si někdo u policie připadá trochu jako hlupák a nechce, aby si to o něm jmenovitě mysleli všichni ostatní. Nesnadná byla tedy role nebohé mluvčí, pročež ji nesuďme dvakrát zhurta. Shoz, k němuž došlo, je však skutečně příliš. Tady přece nejde o odborný termín, za nějž se lze schovat jako v případě "vedlejších" či "přidružených" škod. Ledaže by policie měla skutečně propracovaný systém shozů, jimiž by čas od času, řekněme jednou za týden, zbavovala tuto zemi přebytečných deseti milionů. I když na to už vlastně máme jednu prima senátorskou televizi.

Kdo koho drží a napadá

Čeština coby slovanský jazyk používá bohaté skloňování, také se díky tomu často nemusí zabývat předložkami, které otravují život Angličanům, Němcům nebo Francouzům. Co se však stane, když potřebujeme něco říci rychle; neb v případě deníku udělat kratičký titulek? Když máte do titulku o šířce mizerných dvou novinových sloupců vecpat sdělení, že "ze záznamů Pentagonu vyšlo najevo, že náměstek ministra obrany Spojených států Colina Powella Paul Wolfowitz, nejinteligentnější člen Bushovy administrativy a zároveň jestřáb mezi jestřáby, navrhoval útok na irácký režim prezidenta Saddáma Husajna již před rokem", užijete si své. Koneckonců, patří to k vaší profesi. Někdy se ovšem člověku vymstí právě přílišná důvěra ve zmíněné skloňování. Posuďme, co minulý pátek například vyšlo v tisku: "Virus zasáhl Davis Cup", "Lidi v Česku reklamní letáky obtěžují" (ovšem prapodivnou shodou okolností o několik stran dále v témže listě "Letáky chodcům nevadí") a "Výhody drží Brücknerův tým". Představa Davisova poháru, jak útočí na virus (asi backhandem?), je stejně inspirující jako výjev, v němž se lidé dotírají na reklamní letáky, dožadujíce se patrně sexuálních úsluh. O výhodách, jež drží fotbalisty národního mužstva řekněme pod krkem, nemluvě. Přesto tak lze uvedené titulky číst. Ani skloňování nezvládne všechno. Zdravý rozum je třeba i při psaní novin; ačkoli to někdy není na první pohled zřejmé.

Lingvistický eurozbor

V Evropské unii ještě nejsme, ale europoslanci už přijímají eurozákony, aby mohly platit euronormy a tak dále. To nabízí nečekané jazykové možnosti. Například pravidlo, že zdvojené, a tudíž přebytečné zvuky mají sklon mizet, může vynést na světlo spoustu šarmantních nových slov. Než říkat třeba euro-rohlík, nebo dokonce směšně zastarale evropský rohlík, můžeme rovnou říci eurohlík. Na druhou stranu opačný efekt zpochybní některá dosud fungující slova. Je snad eunuch evropským nuchem? Bude eugenika skutečně zkoumat geny Evropanů? A kdo, u všech všudy, je Lenspiegel? Samotný výraz Europa by zněl buď jako loučení evropského děcka, nebo jako něco o naftě u Skotska. Klady však převažují. K euroastbeefu bude skvělá euroquefortová omáčka. Z eurozpočtu se budou platit eurozhlasové stanice, jež budou vysílat eurock´n´roll. To je žánr, který se kdysi hrál na dvanáct taktů, ale dnes už by jich vlastně mělo být patnáct a po rozšíření Unie se jejich počet zvedne na pětadvacet. (Jacques Chirac si vymíní, že k dodržení pravidel eufonie bude třeba alespoň sedm a půl taktu povinně odzpívat francouzsky, a to včetně skladeb instrumentálních.) Lidé, kteří na to nedají dopustit, budou označováni za euromantiky; naopak ti, kteří budou v tomto světě ztraceni, se mohou s nadsázkou považovat za eurobinzony. Pozor, neplést s eurobizonem; tam říkáme stále kráva, případně vůl.

Echt česky. Chvála germanismů: Nejsou nóbl, ale ani eklhaft

Patrně žádný jazyk nedal české řeči tolik jako němčina. Žádný tu také nemá tolik nepřátel. Germanismus je mnohde takřka sprosté slovo. Litanie proti germanismům jsou oblíbenou disciplínou v leckterých kruzích, jazykovědci počínaje přes učitele češtiny na školách všech stupňů až po ty, kteří prostě nemohou vystát vše jen trochu německé. Tento text nemá za cíl propagovat ignoranci; je jistě dobře vědět, že namísto výrazu šrajtofle lze použít kasírtaška, pardon portmonka, tedy samozřejmě peněženka či prkenice, a stejně dobré je respektovat českou gramatiku. Ale dogmatické tažení proti germanismům, jehož protagonistům něco věčně není recht, by mohlo češtinu spíš ochudit než očistit. Některé výrazy a obraty, jen tak mírnyxtýrnyx zapovězené coby fujtajbl, totiž neumíme réglrecht spisovnou češtinou vyjádřit. Ve školách oblíbený opovrženíhodný germanismus, otázka "Co je to za psa?", přejatá z německé "Was für ein Hund ist das?", je skutečně nehezká náhražka správné "Který je to pes?" Když však bude například v parlamentu nějaký partajnický nýmand (čemuž rozumíme lépe než nudnějšímu termínu "stranická nula") říkat nesmysly, nelze se zeptat "Jakou blbost povídá?", což by bylo podle fóršriftu správně, nýbrž právě "Co to povídá za blbost ? " Obvykle se póvl německá synonyma od svých nóbl českých protějšků liší jen stylovou rovinou, jindy mezi nimi je i jemný významový rozdíl. Mladší generace českých rockerů marně hledají v anglickém slovníku výraz "backlight", o němž si myslí, že jej jejich starší kolegové používají k označení partu doprovodné kytary. Slovo však pochází z německého begleiten. To sice znamená doprovázet, v daném kontextu vám však každý rocker řekne, že zvuk, který potřebuje, se zkrátka jmenuje beglajt (musí fungovat s bubeníkem hrajícím virbl) a nikoli doprovod. Stejně tak lágr není přesně totéž co tábor a "mít kliku" není výraz popisující schopnost ovládat dveře, nýbrž "Glück haben". Jinde je původ německého vlivu ještě méně logický. V anglofonním tenise (i francouzsky se "po třiceti" řekne "trente all") můžete zahrát "aut", ale pokud vám při podání škrtne míč o síť, je to bez výjimky německý " nec ". Oč barvitěji by působila spisovná čeština, kdyby směla používat tyto fajn výrazy, pokud by ovšem pisatelé byli dostatečně šlágfertig, aby se na ně včas rozpomněli. Vyloženě legrační je šovinistický argument, podle nějž je zkrátka vše německé špatné. Stejně jako jiné halasné projevy českého národního sebevědomí zaznívá nejčastěji při vyhraných zápasech fotbalistů a hokejistů. Posuďme sami: minulý týden vyhrály národní týmy v obou sportech, tedy kapitáni Šmicer a Reichel, trenéři Brückner a Lener, šéfové svazů Obst a Gut. V českých sestavách bojovali Kaberle, Hudler a Richter, respektive Koller, Lokvenc, Štajner, Týce a Hübschmann. Nebylo by načase nechat mateřský jazyk prezidenta Masaryka na pokoji?

Gatesovo prokletí

Všichni víme, že český pravopis není nic jednoduchého. Hledáme tedy způsoby, jak se vyhnout zbytečným pravopysným chibám. Jedním je pro mnohé z nás jednoduchá pomůcka, funkce "kontrola pravopisu" v počítačových textových editorech, která na překlepy a hlouposti upozorní červenou vlnovkou. Bohužel je to funkce náladová. Každý z editorů umí něco trochu jiného, takže označuje za nežádoucí třeba všechna slova s předponou "nej-", příponou "-ejší", nebo dokonce diskriminuje jednotlivé výrazy: například "zaměstnanec" (což většině lidí na klidu nepřidá). Nejlegračnější je to se jmény. Editor, s jehož pomocí vznikl tento článek, sice ovládá Grosse, ale Špidlu či Škromacha nezná. Hitlera, Stalina a Lenina bere na milost, Himmlera a Trockého nikoli. Z amerických prezidentů zná Roosevelta (ale jen Teddyho, slova "Franklin" a "Delano" jsou mu cizí), Clintona a Reagana; Kennedy a Bushové jsou mimo. Nedvěda a Blaira uznává, Jágra a Thatcherovou nikoli. Umí poslat e-mail, ale nikoli více e-mailů, má sosák, ale neumí jím sosat. Největší úskalí samozřejmě číhá tam, kde pisatel zamění písmena tak, že vytvářejí jiné slovo: třeba "kraví" místo "praví". Za to přístroj nemůže; ale protože při kontrole textu namísto nesmyslů často hledáme pouze červené vlnovky, uteče takový překlep snadněji než bez technologií.

O coca-cole a renaultu

Pravidlo českého pravopisu, které tvrdí, že velké písmeno se píše na začátku vlastních jmen, je na první pohled logické, neškodné a na velké spory nevydá. Chyba lávky. Pijeme coca-colu, jezdíme v škodovkách, když už ne v mercedesech nebo rolls-roycech, a pokuřujeme marlborky nebo alespoň sparty. Vidíme, že už se to začíná zamotávat. Současný úzus totiž velí, aby velké písmeno zdobilo začátek názvů firem či značek, ovšem jednotlivé výrobky jsou odsouzeny k malému počátečnímu písmenu. To znamená, že Becherovka je firma sídlící v Karlových Varech a Coca-Cola v americké Atlantě, zatímco v baru si už objednáváme jen becherovku a zapíjíme ji coca-colou. Tady už pravidlo není tak logické. Úžasně nepřehledná je například praxe při uvádění názvů automobilů. Francouzská firma Renault podle ní vyrábí pouze renaulty, dokonce i když je řeč o konkrétním typu: i to je renault mégane. Jen v případě, že chce autor zdůraznit plný a přesný název, může podle Pravidel českého pravopisu napsat velká písmena: například automobil Renault Mégane 1.6 RT. Celé je to samozřejmě hnidopišství. Řešení je přitom nasnadě: mohli bychom normálně jezdit Renaultem a pít Becherovku (samozřejmě ne najednou). Koneckonců, v ruce teď máte TÝDEN a nikoli týden.

(Týden)