Březen 2004

Pryč s komunismem, ale jen s některým a jen tak trochu

Bohumil Doležal

Minulý týden se kongres Evropské lidové strany usnesl na rezoluci (v tomto čísle Cs-magazínu) odsuzující „totalitní komunismus“. Myšlenka se zrodila v okruhu politiků z postkomunistických zemí, které se nyní stávají členy EU. Zcela zjevně a právem je pobuřuje, že na rozdíl od nacismu nebyl komunismus na mezinárodním fóru dosud odsouzen ani morálně. Podnět byl s nadšením přijat. Původní představa byla velmi radikální: rezoluce se měla obracet k orgánům EU (ke klubům Evropského parlamentu a k institucím Unie) a vyzvat je k tomu, aby nepřijímaly ty politické činitele nových zemí, kteří se v minulosti kompromitovali účastí v totalitních strukturách. Ukázalo se ovšem, že taková výzva naráží na řadu praktických problémů, a tak výsledek je podstatně skromnější: výzva oslovuje politiky nových zemí, kteří se chystají zaujmout místa v EP a v dalších institucích EU, a vyzývá je, aby zveřejnili své aktivity za komunistického režimu, a v případě, že by byli kdysi součástí represivních složek nebo se podíleli na zločinech proti lidskosti, tyto funkce nepřijali. V rezoluci se důsledně hovoří o „totalitním komunismu“. Zřejmě existoval i nějaký jiný, netotalitní.

Rezoluce obsahuje verbální odsouzení komunistických režimů. Jsou postaveny na roveň nacismu. Konstatuje se, že ideologie je stále živá a nebezpečná. Obsahuje řadu návrhů: na zřízení nezávislé skupiny expertů, která posoudí zločiny komunismu. Na národní vyšetřovací výbory (u nás už existuje celý úřad, ÚVD). Na odtajnění dokumentů (u nás konečně odtajněny některé dokumenty StB). EU by měla oficiálně dosoudit “totalitní komunismus“, vyhlásit den obětí totalitních komunistických režimů (zase: byly i jiné komunistické režimy než totalitní, a jejich oběti nemusí mít svůj den?) a zřídit muzeum obětí komunismu. V této části poněkud připomíná návrh na zřízení Centra proti vyháněním a bude zajímavé sledovat, setká-li se v Evropě s podobným odporem. Během projednávání návrhu zdůrazňovali politici ze „starých“ zemí, že ke každému jednotlivci je třeba přistupovat individuálně a brát v úvahu, že někteří z nich měli schopnost se polepšit. Výsledný dokument byl charakterizován jako kompromis a bylo (po právu) zdůrazněno, že přichází s desetiletým zpožděním. Jak vysvětlit to náhlé a poměrně velké přibrzdění?

Pokud jde o západní politiky, vidí celý problém přece jen z podstatně jiné perspektivy než politici z Východu. Po krutém období stalinismu, s nímž se už nejspíš nikdo z nich jako aktivní politik nestřetl, přišla doba „mírového soužití“ a dialogu. Komunističtí politici přestali být úhlavním nepřítelem, stali se z nich partneři, které je třeba uklidnit a usmířit. Tento vztah byl teprve v posledních patnácti – deseti letech existence ruského bolševismu a odvozených struktur poněkud zastíněn problematikou lidských práv.

Západní politici se museli vyrovnávat s mnohotvárností „komunismu“. Především tu byl komunismus ruský, který je smrtelně ohrožoval. Pak komunismus jugoslávský, kterému pomohli přežít (z politicky obhajitelných důvodů zabránili Stalinovi, aby Tita spolkl). Titův balkánský komunismus se ovšem od toho ruského lišil. Vyrůstal spíše z osmanských tradic (pěkné bulharské přísloví praví, že turecké jho je dřevěné, kdežto ruské železné) a spokojil se s jakýmsi omezeným tributem, po jehož splacení byli občané „Jugoslávie“ relativně svobodní.

Západ byl taky realitou přiveden k tomu, aby mezi ruskými koloniemi rozlišoval: na jedné straně byly země hanebně rigidní – především „ČSSR“, v závěsu pak „NDR“, na druhé straně země „reformní“, otevřenější (Maďarsko, Polsko). S těmi druhými navázali západní politici (i ti pravicoví) zejména v posledních letech existence ruského koloniálního systému poměrně srdečné vztahy.

Zcela bezprostřední zkušenost měli však západní politici jen s vlastními komunistickými stranami. Ty se obtížily zločiny proti lidskosti jen v poměrně krátkém období bezprostředně po válce a jen v poměrně úzkých mezích, které jim vymezil civilizovaný západní systém. Silnější z nich se pomalu vyvazovaly z otrocké závislosti na ruském centru, protože se stávaly závislými na svých voličích, kteří byli politicky přece jen poněkud kultivovanější než jejich ruští protektoři.

Ze všech těchto důvodů to západní politici (i ti pravicoví) mají s plošným odsouzením „komunismu“ těžké. Těžké to ovšem mají i východní nekomunističtí politici. V zásadě existují dva modely „změny systému“: maďarský a český. V maďarském hráli významnou roli reformní komunisté, kteří ještě před vlastním převratem svrhli poststalinské vedení a stali se proto aktivními a tehdy všeobecně uznanými účastníky společenských změn. Český převrat byl náhlý, úplně rigidní režim se zhroutil, protože veřejnost ho sice snášela, ale aktivně nepodporovala, a přidala se ochotně na stranu jeho odpůrců.

Co měly oba modely společné, byly „kulaté stoly“. „Sametovost“, potřebu nějak se dohodnout s doposud vládnoucí garniturou, způsobil do jisté míry nepochybně vliv Moskvy. Gorbačov nemohl ani z politických, ani z lidských důvodů vydat dosavadní proruské kolaboranty nějaké vendettě. Díky „kulatým stolům“ se nástupci starého režimu etablovali jako integrální část nového politického systému, v podstatě bez ohledu ba to, zda se (jako tomu bylo v Maďarsku) více či méně podíleli na demontáži poststalinismu, nebo (jako tomu bylo v české části ČSSR) ho zoufale a do posledního okamžiku drželi. Ruská výhrada nebyla ovšem toho druhu, že by antikomunistům v koloniích neskýtala vůbec žádný prostor k politickému rozhodování. Noví politici, rekrutující se z řad „nepolitických“ intelektuálů, volili relativně pohodlnou cestu. Přitom se zřejmě v obou případech stalo něco špatně, to, co se stalo špatně, nebylo doposud náležitě pojmenováno a dnešní bojovný antikomunismus (v Maďarsku je ještě silnější než u nás a týká se vládnoucí strany) je možná také snahou zamluvit vlastní dřívější selhání. Přitom to, co se ustálilo v posledních deseti letech, je bohužel nezvratné. Postkomunistické nebo komunistické ( v případě ČR) strany se etablovaly, likvidovat je nelze, aniž by byl vážně poškozen demokratický systém. Zablokovaná situace generuje hysterické reakce, plynoucí z bezmocnosti, antisemitismus, agresívní nacionalismus, vydávání nesmyslných deklarativních zákonů, hledání neúčinných náhradních řešení za ta, jež by bylo třeba učinit (český lustrační zákon). Nyní se východoevropští politici obracejí na EU, a ti v EU mají oprávněný dojem, že by na nich chtěli, aby dodatečně napravili to, co oni sami nebyli schopni včas vyřešit.

Podobné úsilí je ovšem předem odsouzeno ke krachu. A export východních problémů do západního univerza může mít neblahé následky. Například: až se v ČR dostane k moci KSČM a zahájí dobře maskované represe (nepodceňujme naše komunisty, mnoho se na našich chybách naučili), budou tomu orgány EU blahovolně přihlížet: jejich hlavním nepřítelem je přece americký expansionismus.

(www.bohumildolezal.cz)