Březen 2004

Nakřáplé Filipíny

Ota Ulč

Dlíme na Nové Guineji, na letišti v Port Moresby. Náš očekávaný Qantas má zpoždění. Okukuji domorodce na lavičkách, kde nedávno vysedával onen chlapík s anténou a orchidejí v kučerách. Občas cosi přistává cestou z kopců či ostrovů. Mt. Hagen, Goroka, Bulolo, další nepravděpodobná jména. Kádruji si vystupující pasažéry. Tak tohle bude kiap - australský okrskový důvěrník z džungle. Ven leze tetovaná teta. Za ní švihácký domorodec, vypadá na vzdělance, i když s dírou v nose pro vkládání prasečích klů. V bance se nám prezentoval její ředitel s právě takovým otvorem. Poté vystupovaly dvě blond brejlaté bledé mladice, jedna ve tvaru, na který lze reagovat toliko představou sanitky, kvílící a pílící k porodnímu sálu. Jak asi takové křehkosti mohou existovat v divočinách? Inu, zřejmě vůbec nejsou křehké. Konečně se Qantas na lince Sydney - Brisbane - Port Moresby - Manila - Hongkong doharcoval. Nikdo se neobtěžoval vysvětlením dvouhodinového zpoždění a úředník u letištní přepážky byl stejně jako při příletu samá neochota.

Abych mohl z výšin fotografovat, požádal jsem o usazení k okénku, kde by křídlo nebránilo v rozhledu. Tudíž se mi dostalo křídla bez rozhledu. Sousedil jsem s anglickou dívenkou, jela na vánoční prázdniny domů do Hongkongu. Od ní jsem se dozvěděl, že odlet z Austrálie pozdrželo marné hledání ohlášené bomby na palubě.

Vznesli jsme se a brzo nás mraky pohltily, viditelnost nula, takže se mi ulevilo. Čtyři hodiny nebylo vidět nic, tedy ani rovník. Stewardka však rozdala pasažérům dokument v podobě doktorského diplomu. Byl podepsán kapitánem, stvrzujícím krok z hemisféry jižní do severní. Bylo to mé několikáté setkání s rovníkem a první takový glejt. Sice jsem ho v letadle pak zapomněl, ale ocenil jsem pozornost jinak pravidelně nepozorného Qantasu, a tedy i prominul, že nám ke skopovému servírovali polozmrzlé brambory.

Rovník v tomto případě je víc než pomyslná čára. Filipíny patří do periferie západního Pacifiku a je to už zcela jiný svět, jinak fungující, často taky nefungující. Jestliže na Nové Guineji žije většina obyvatel celičké Oceánie, tato většina by se pohodlně vešla do filipínského hlavního města Manily. S Malajci v téměř blízkém sousedství mají Filipínci společné či aspoň poněkud podobné prababičky, vzezření, kapitalistický systém a stoprocentně totožné tropické klima. Tím je souzvuku odtroubeno. Filipincům například náleží nezávíděníhodný primát země, nejvíce na světě postihované přírodními katastrofami: tajfuny, cyklóny, tsunami, zemětřesení, sopečné výbuchy, laviny, sesouvání půdy, záplavy či sucha. ("The most disaster-prone country on earth," slovy výzkumného centra v Bruselu v roce 2000). A kdyby se nic takového náhodou nekonalo, o vzrušení se postarají povstalci a je potírající vládní jednotky. Malajsie je stát především malajsko-čínský a tedy rozpolcený rasově, národnostně, kulturně, jazykově, nábožensky. Na zhruba osmdesátitimilionových Filipínách Číňané tvoří jen jedno a půl procenta obyvatelstva. Nelze též zapomínat na rozdílné koloniální vychování. Malajským se dostalo britské rákosky, kdežto na Filipínské dohlížel španělský dráb a poté americký demokratický učitel.

REPUBLIKA NG PILIPINAS, tisíc kilometrů na jih od Tchaj-wanu, s Borneem jihozápadním a Indonésií jižním směrem , je země nejednolitá, složená z mnoha ostrovů. Prý jich je přesně 7.107, ale věřit tomu nemusíme. Zásluhou podmořské vulkanické činnosti nové ostrůvky se rodí a jiné nadobro mizí v hlubinách. Vládní statistiky přiznávají, že 4.334 ostrovů nemá ani jméno. Kdo vlastně bydlí na anonymních březích bez adresy a tedy i poštovního doručovatele a výběrčího daní? Pouhých jedenáct ostrovů zabírá 90 procent všeho prostoru, který by se vešel do Velké Británie, nikterak velké. Zdaleka nejobydlenější je severní ostrov Luzon, kdežto Mindanao na jižním konci archipelagu je nejrozsáhlejší a už delší dobu politicky nejvýbušnější.

Přes ně zrovna letíme, ale přistávat se bude až v Manile na Luzonu. Unikne nám tedy končina Zamboanga, City of Flowers, též město krásných žen a zajímavých lidiček, zvaných Badjaos - mořských cikánů, trávících celý svůj život mimo pevnou zem. Tamější muslimové mají pověst tvorů nerudných a turisty nevítajících. Zamboanga byla pořádně rozbita za druhé světové války a pesimiststé se strachují, že za stávající politické situace se její osud bude třeba opakovat. Nedaleko od Mindanaa došlo k pozdnímu objevu přežívající hrstky kmene Tadasay. Tito příslušníci kamenného způsobu života se pak dostali na stránky většiny světových časopisů. Ráj k nezávidění. I sebeautentičtější ostrovy jako třeba Mindoro či Palawan nehýří divokou zvěří v africkém stylu. Žádné žirafy či elefanti - zoologická nuda. Zato botanik se může ukájet mezi devíti stovkami druhů orchidejí.

Za obchodem sem jezdívali Číňané již před Kristem, a s Kristovým poselstvím se dostavil Magellan v roce 1521. Zde byla také násilně ukončena další pouť tohoto peripatetického portugalského poety. Jeho zabijákem byl náčelník Lapu Lapu, což je též jméno místní velice chutné ryby. Dodavateli a prosazovateli křesťanské ideologie byli poddaní španělského vladaře Filipa II., jehož jménem je toto značné souostroví pojmenováno. Britové, Holanďané a Portugalci ale tuto državu začali závidět, též tu obtěžovali různí asijští piráti a japonský šogun Hideyoshi. Nicméně španělská ruka si otěže udržela - a byla to ruka tvrdá a srdce z kamene. Španělové, jak známo z Latinské Ameriky, se osvědčili jako znamenití agitpropové svého světového názoru. Více než dvě století hispánské drezury se zasloužila o to, že Filipíny jsou jedinou křesťanskou, převážně katolickou zemí v celé Asii (katolíci 83%; protestanti 9%; muslimové 5%; zbytek zejména buddhisté). Filipínská odlišnost v onom nejvíc obydleném kontinentu světa se značně projevuje v hudbě: nikoliv zvuky, znějící evropskému uchu jako něco monotonního, atonálního, nijak okouzlujícího, ale spíš jako příjemné melodie pěkně po našem. Proto nepřekvapí, že muzikantské kapely, v hotelích s cizineckou klientelou, od Hongkongu až po Austrálii, pocházejí zejména z těchto ostrovů.

Španělé se ale vůbec nevyznamenali jako reformátoři s demokratickým a sociálním cítěním. Vládli způsobem, známým z latinské Ameriky: všudepřítomná církev, pár mocných rodin latifundistů, pracující masy vykořisťované, vládnoucí byrokracie tupá a korumpovaná, a dodnes do očí bijící, šokující socio-ekonomické kontrasty. A stejně jako v západní hemisféře se i na Filipínách s devatenáctým stoletím dostavily rebelie a revoluce. V roce 1898 se situace přiostřila zásluhou španělsko-americké války, jejíž příčinou byla Kuba a následkem byla španělská porážka a mírová smlouva. Tak se Filipíny dostaly do americké kapsy. Kapsa to byla dost štědrá, otěže povolné, v roce 1935 došlo k vyhlášení samosprávy a již tehdy se určilo datum úplné nezávislosti na dvě dekády dopředu. Tento termín - 4. červenec (rovněž den výročí americké nezávislosti) 1946 - byl dodržen. Tedy od pětatřicátého roku si Filipínci začali prezidentovat v pořadí, v němž některé jméno bude čtenáři třeba povědomé: Quezon - Osmeňa - Roxas - Quirino - Magsaysay - Garcia - Macapagal - Marcos - další a další. Mezitím se však uskutečnila druhá světová válka s šeredným místním dopadem.. Však Manila se uchází o primát nejzdevastovanější metropole v tomto globálním utkání.

Zajímavý kontrast: Britové vládli v Burmě staletí a když vypukla válka, Japonci tam byli vítáni a ani jeden Burman si nešel zapartyzánštit. Národ kolaboroval s okupanty. Porovnejme s Filipínami, kde Američané pobyli jen čtyři dekády, a za války lid před Japonci nepadl na kolena. Šel se zbraní do džungle ztížit okupantům pobyt.

Seznamování s realitou (doprava)

Generál Douglas Mac Arthur dostál svému slibu "I shall return". Vrátil se v lednu 1945, když flotila 164 lodí dorazila k zálivu Lingayen, přesně k témuž místu, kde se začátkem války vylodili Japonci. Jejich hlavní komandant Jamašita se stáhl do hor, vyhlásil Manilu za otevřené město, aniž ale rozkazu bylo uposlechnuto. Admirál Iwabachi, místo aby si hleděl vody, nařídil uspořádat kamikadze bitvu, dům od domu, bitva trvala měsíc, a Manila vesměs lehla popelem.

Metropole je znovu zbudována a tam přistáváme v polovině prosince, dobrý tedy čas: právě skončila sezóna ničivých tajfunů. Za imigrační přepážkou nás příbuzní nečekali. Naše pohlednice s oznámeným příjezdem, odeslaná z Nových Hebrid, dorazila až za další měsíc. Výhoda sňatku s aspoň částečnou Číňankou je též v síle jejích rodinných konexí. Několik sester manželčina otce se vyvdalo za další Číňany do asijského zámoří včetně sem na Filipíny. I tam tedy bychom mohli mít záchytný bod, s možností získání orientace od domorodých zdrojů.

První samostatné kroky vedly k příjemným překvapením. Jednak nám směnárník předal velikou kupu místních peněz, jednak výhodnou směnu doprovázely výhodné ceny . Proti papuánskému bydlení budeme mít palácový luxus za zlomek papuánského účtu. Reprezentanti hotelů mezi sebou soutěžili, lapali cestující, rukama šermovali ve směru připraveného vozidla. Vybrali jsme si toho nejméně agresivního chlapíka, lákajícího do hotelu s havajským jménem Aloha .Vracíme se do civilizace po silnici, která, jsem přesvědčen, pokračuje i za městem - tedy druh pokroku, na ostrovech vesměs nedosaženého. Manila, jak už to bývá se ženami za tmy, se zdála být docela přitažlivá. Jinak tomu pak po rozbřesku. Svištíme po mnohakilometrovém Roxasově boulevardu, sledujícím konturu manilského zálivu, podél palem a flametrees - stromů plameňáků - tohle je, prosím, Cultural Center, středisko kultury, informuje šofér. Ještě pár minut a zastavujeme pod neonem Aloha, muž v livreji se chopil kliky a bylo to asi tím rovníkem a teď neonem, že mi nedošlo, proč operetně vyšňořený zaměstnanec je též vybaven samopalem.

Zapsali jsme se do knihy hostů, mladíci pikolíci v uniformách beze zbraně popadli břemena a ukázali k výtahu. Bože, zase jeden civilizační zázrak, na který jsme v džungli zapomněli. Vyvezli nás do výšin, odemkli komnaty, předali klíče, uklonili se našim štědrým bankovkám, vypadli a my jsme začali tančit v tak moderním neskutečnu se vzduchem správně chlazeným, bořili se v tlustých kobercích, kochali pohledem na zdivo, po němž nelezl ani jeden kus hmyzu, naskákali jsme do chromovaného svatostánku, pohnuli jeho vybavením, vida, žádný ulomený kohoutek, poručíme větru dešti a už na nás dští očistné prameny v žádané teplotě a intenzitě.

Po noci filipínské rozednění. Z okna pohled na jeden z nejpěknějších zálivů světa. Kotvu v něm zapustily desítky a možná stovky plavidel. Sice máme prosinec bez tajfunů, ale nic příliš sychravého. Hned po ránu aspoň 85 vlhkých Fahrenheitů, kolik je to asi stupňů Celsia? Vyšlápli jsme si po Roxasu sbírat dojmy. Za pět minut jsme u amerického velvyslanectví. Bílý palác je okrášlen protestními transparenty, zaměstnanci stávkují, neúřaduje se. Cestou jsme potkali jen jednoho žebráka. V Indii by jich na tak krátkou vzdálenost už bylo k nespočítání.

Teprve pak nás napadlo zatelefonovat příbuzným. Byli potěšeni a rovněž zděšeni, co blázníme a tolik riskujeme. Připojil jsem se k sluchátku, připraven odrecitovat přestálá nebezpečenství v mnoha zemích. Vyzvali mne k odmlce a ostatní že až ústně. Pokýval jsem hlavou nad orientálními pošetilci, které po mnoha letech stále nechápu. Vrátili jsme se do hotelu smýt první filipínský pot. Teprve pak jsem si všiml livreje se samopalem.

„Pán si přeje taxíka?“ Kývl jsem a ozbrojenec rozběsnil píšťalku. Nasedneme, portýr si zapisuje číslo vozu, ale nijak pokradmu, nýbrž okatě, aby šofér úkon rozhodně nepřehlédl. "Prosím vás, proč to?" povídám livreji, s prstem namířeným jednak ke zbrani, jednak k tužce. Ochotně mi vysvětlil: "To proto, pane, aby vás, totiž tady kolega," a ukázal na taxíkáře, "neunesl a třeba i zabil. Věřte mi, nic takového neudělá, poněvadž ví, že jsem si ho poznamenal." Taxíkář přitakal, že takové to věru je.

Zajímavá země. Vůz se dal do pohybu, z hlavního bulváru se vzdalujeme zálivu, město roste (a již se obludně rozrostlo do počtu přemnoha milionů obyvatel). V taxíku je dusno, otevírám okno. "Rychle to okno zavřete, pane! Tohle není dobrá čtvrt - no good neighborhood - takhle vystrčit ruku z okna! Kolega vezl jednu paní, také jako vy z Ameriky, nechala okno otevřené, a bylo to zrovna tady vedle v ulici, že někdo přiskočil s nožem a uřízl jí prst i s briliantem. Jak ta ječela! Tak pěkně prosím zavřete okno a zamkněte se. Mohli by se sem dostat a vytáhnout vás. A bude po vás a po mně třeba taky." Není nad adresnou agitaci. Přesvědčil mne. Zatočil jsem klikou a obnovil dusno.

Kdybych místo kapitoly o Filipínách měl zformulovat telegram s pouze třemi slovy, byla by to DOPRAVA - ZLOČINNOST - KONTRASTY. Napřed tento chaos na vozovkách: tam v Manile jakoby stát již zcela odumřel, přesně podle vizí původních marx-leninských věrozvěstů. V mnohamilionové metropoli se jezdí chaoticky, individualisticky, anarchisticky. V porovnání s Manilou sedí v Paříži a Římě za volanty opatrní, ohleduplní gentlemani. Tokijští šílenci přestanou vypadat šíleně. V Manile jsem tehdy nepostřehl policisty, řídící dopravu, ani signální zařízení k takovému účelu. Několikrát denně se milion vozidel vklínilo do sebe ze čtyř směrů a se zmáčknutými klaksony se domáhalo řešení. Nikdo nikomu neuhne. Kde je ještě auto kritériem společenského postavení, z jízdy se stává prestižní úkon. Konečně, rozhlédněme se po rodné české zemi, kde plechový samohyb dosud nepozbyl svůj status, takový, jakým jsou třeba elegantní polobotky v chudičkém království Lesotho. Předpokládám, že kdybych byl Lesoťan v blyštivých prestižních polobotkách a někdo mě předešel, takovou potupu jen tak nenechám a provinilci, provokatérovi aspoň podrazím nohu. Nu, a jsem-li český zbohatlík a ve stříbrném sportovním mercedesu se řítím po dálnici a najednou by mi cestu okamžitě neuvolnil obstarožní trabant, na takovou drzost budu reagovat podle vzoru šviháka s obuví v Lesothu.

V Americe, kde se auto vesměs těší prestiži jako boty v Čechách, se na dálnicích zpravidla nezávodí, nezávidí, nesoutěží, nekleje, nehrozí a jen jede, aby už člověk měl tu nudu za volantem za sebou. Za nedávné své návštěvy rodné země jsem za volantem amerického vozu provokoval dodržováním povolené rychlosti a naprosto každé vozidlo, s výjimkou těch parkujících, mě předjelo. Proč se hnát tak malou zemí? Leč neodbíhejme, neboť jsme v Manile, kde, jak již zdůrazněno, auto ještě je věc společenského statusu, pýchy a závisti a stát již odumřel. Naštěstí se občas najde dobrovolník, který vyskočí z autobusu, začne hvízdat, do sebe vklíněné soupeře odstrkávat, a pokouší se uvolnit zácpu. Když se vozidlo dostane mimo metropoli, ohledů příliš nepřibude. Posléze jsme jeli na sever do hor a při návratu si to autobus několik hodin pádil vlevo. Má se jezdit vpravo. Měl jsem pocit, že jsme cestou přejeli pár děťátek.

Dopravu mezi tisíci ostrovy obstarávají plavidla, těšící se oprávněně nevalné pověsti. Často v chatrném stavu, přeplněna pasažéry a s ledabyle si počínající posádkou, a ročním výsledkem je v průměru sto katastrof, se ztrátami životů - téměř dvě tragedie týdně.

Stav zákonnosti

Zločinnost, téma nevyčerpatelné. Přepady bank, únosy lidí, aut a jacht, krádeže, loupeže, vraždy. Statistiky tvrdí, že Filipínci spáchají v průměru osmkrát tolik vražd než mordýřská Amerika - někdejší její vzor. Olivrejovaný samopalník jednal v našem zájmu, když si psal číslo, neboť jinak se pasažérům stávají nepříjemnosti, jako například náhlé zastavení, přepadení, okradení, probodnutí, a pak šoférovi dokazujte, že zastavil komplicům, svým spolupachatelům! Též pozor v taxíku, jímž si vezete náhlou známost do postele. Sice prodejná, nikoliv však nutně dáma, ale tak zvaný biniboy, transvestita a hlavním povoláním lupič.

Zájemce o auto si počká na vlastníka a přiloží mu nůž ke krku.Vlastník rád vydá klíče, aby držitel nože mohl odjet. Poté přijde dopis s nabídkou vlastní majetek si odkoupit. Podobně se děje i mimo souši. V manilském zálivu, který máme za našimi hotelovými záclonami, piráti hodí vlastníka jachty přes palubu a jemu nezbude, než aby plaval ke břehu. Též se mu dostane příležitosti zpětné koupě.

V obchodním středisku jeden pachatel se zmocní dítěte, zatímco druhý komplic seznámí matku se stavem věcí a doprovodí ji k nejbližšímu bankovnímu automatu, kde ona vyzvedne požadovanou částku výměnou za propuštění nezletilé oběti. Takovému řešení se dává přednost i v případě zletilých. Míním odjet z parkoviště, usednu do auta a než se mi podaří nastartovat, kdosi na mě namíří pistoli s tím, abych zašel do banky vyzvednout peníze nebo aspoň napsal šek. Daleko to snadnější procedura, než oběť unášet, ukrývat, telefonicky či elektronicky vyjednávat způsob, jak transakci s bezpečným získáním výkupného realizovat. Dochází nejenom k únosu osob, ale i zboží. Majiteli obchodu se ukradne náklad s jeho tovarem a pak mu vrátí po zaplacení dohodnuté sumy.

Za poslední tři roky došlo k 665 únosům čili zhruba každý druhý den. Mezi nejvyhledávanějšími obětmi jsou bohatí Číňané, příslušníci všeobecně nepopulární minority. Již se stalo zvykem v domácnostech mít dostatek hotovosti na výkupné a položku zakalkulovat do rodinného rozpočtu. Policie příliš nevyšetří, poněvadž se na únosech nezřídka podílí. Cynici realisté poznamenávají, že telefonovat na policii o pomoc může být právě kontakt se správnou adresou.

To vše pak s neblahým dopadem na ekonomii. Oběti vydírání věru nemají mnoho chuti v takovém prostředí investovat. Jejich každodenní život je poznamenán, obávají se města po soumraku, posílají své děti do škol v zahraničí.

Proč tohle všechno? Důvodů vidím několik: Jednak španělské dědictví sociální nerovnosti, zášti, konceptu cti a jiných hrdých, popudlivých hodnot. Jednak je to dědictví druhé světové války, partyzánskému lidu se dostalo zbraní a on si je pro dobu míru podržel. Rozčílí-li mě teď soused, zajdu do stodoly, v senu vyhrabu bazuku a tou ho odbouchnu na věčnost. Máme co dělat se znamenitě vyzbrojeným obyvatelstvem. Experti odhadují, že lid má zbraní víc než armáda a policie dohromady. V novinách se objevují reklamy i s nabídkami kulometů.

Před zasedací síní v senátě jsem postřehl výzvu PLEASE CHECK YOUR GUNS - "odkládejte zbraně v šatně". Nikdo je neodkládal a naivka, ochoten uposlechnout, by byl vystaven posměchu a šatnářka by mu byla bambitku beztoho ukradla. Opsal jsem v jedné škole toto oznámení: NOTICE CARRYING OF FIREARMS OR ANY OTHER DEADLY WEAPONS (ICEPICK, BRASS KNUCKLE, INDIAN TARGET, KNIVES ETC.) INSIDE THE SCHOOL PREMISES IS STRICTLY PROHIBITED. V budově bylo tedy zakázáno nosit výbušné a jiné smrticí zbraně jako boxery, nože, kramle a háky.

Řekněme, že v Manile na chodníku zrovna došlo k vraždě. Před obchodem přibrzdila limuzína a z ní někdo rozstřílel vycházejícího zákazníka. Tucet lidí si všimlo poznávací značky, někdo, a třeba to zrovna byl policista, poznal pachatele. Jenže svědkové doslova zmizí v oprávněné obavě, aby střelci z limuzíny se nepostarali o jejich preventivní likvidaci. Opatrnost matkou moudrosti.

Policista asi rovněž dá přednost nic nevidět, však mnozí z nich melouchaří ve službách gangsterů. Konala-li se střelba vzájemná, lékař, lovící kulky z těla, si strachy netroufne zachovat se podle zákona a informovat úřady. Pokud se přece jen nějakým zázrakem bandita dostane před soud, soudce, než by vynesl odsuzující rozsudek, začne simulovat, předstírá mdloby, je zproštěn funkce a bandita obvinění. Rovněž neprospívá hladkému průběhu spravedlnosti vztah občana k moci, charakteristický pro tradiční společnosti - nedůvěra, nečekat nic příznivého, jakápak věrnost režimu, vlasti, spoléhat lze jen na vlastní rodinu, jen té být věrný.

Slabost státu lze ilustrovat na převládající tradici daňových podvodů. Občas či spíš velmi zřídka se vyskytne neohrožený, hrdinný vyšetřovatel, ale s pramalou životností. Hyne prostřílen mnohými kulemi a schodek vládního rozpočtu dál roste. Všechny hlavy státu včetně nynější prezidentky Glorie Macapagal-Arroyové se domáhají vylepšení stavu, vláda vyhlašuje válku proti daňovým podvodníkům, ale není těch, kteří by takovou války vedli. Rovněž důkladně vázne potírání pašeráctví, prý numero uno mezi všemi druhy kriminality. Do země se každý rok ilegálně importuje zboží v hodnotě stamilionů dolarů. Jsou trhy včetně moderních supermarketů, kde se neprodává nic než pašované zboží. Například ilegální distribuce amerických cigaret poskytuje živobytí tisícům rodin. Řada filipínských textilek udělala bankrot, poněvadž neobstála v konkurenci s pašovaným tovarem. Taková činnost není v Asii nic unikátního. I na ostrově tolik zákona dbalém, jako je Tchaj-wan, kde se za rok spáchá tolik vražd jako na Filipínách za hodinu, je k mání přemnoho pašovaného tovaru. Rovněž sedm tisíc filipínských ostrovů s celkovým pobřežím ve dvojnásobné délce pobřeží USA kontrolní roli státu nezjednodušuje. Nicméně ani zeměpis ani tradice nám zcela nevysvětlí, proč třeba na středním Luzonu, kde k pašeráctví slouží letecká doprava, mohlo vzniknout ilegální letiště, k jehož vybudování městská správa poskytla buldozery a veškerou technickou podporu.

V solidních novinách Manila Times jsem četl: "Naprosto ojedinělým rysem zločinnosti v naší společnosti je to, že v devadesáti procentech kriminálních případů je pachatel ve spojení s někým, kdo má moc. A ti jsou všichni součástí politické mašinérie." Tak tady to máme, případ institucionalizované zločinnosti, establishment a mafie ruku v ruce, mnohdy k nerozlišení.

Vyšli jsme z chrámu a ještě stačili zahlédnout, jak po sobě jdou dva chlapi s nožem v ruce. Čumilové reagovali spíš se zájmem než s pohoršením. "No prosím," utrousil Alfred, jeden z mých místních čínských příbuzných, když se kudla zase mihla. "Demokracie. Za války, za okupace, to byl panečku pořádek! Na pořádek, to Japonci byli. Chytli zloděje a na místě ho zastřelili. Tady máš třeba reklamu Supper Club Adam and Eve, exotic floor shows and safe parking lot. Chlubí se, že na jejich parkovišti není nebezpečno. To by měla být samozřejmost, ale není. A navíc lžou, poněvadž všude je nebezpečno. Víš, že se tady u nás musí hlídat hřbitovy dvacet čtyři hodin denně?" Nevěděl jsem, ale už jsem si všiml ozbrojených hlídačů v bankách, v supermarketech, v obchodech se smíšeným zbožím. Pistolníci v hokynářství mě ruší, i když třímají kulomet ve jménu zákona. Příliš velký dav bránil ve zjištění, nakolik se ti dva rozezlenci už pobodali. Krev na chodníku každopádně tekla. Také jsme se nechtěli k výsledku tlačit, neboť jsme měli před večeří.

Kontrasty

To by bylo třetí slovo mého sporého telegramu. Třeba banka z betonu a skla a u postranního vchodu podúředník krmí vepře. Též není unikátem mrakodrap, k němuž se přilepily barabizny z plechu, prkýnek a papundeklu. V takových dvoumetrových chlévech vegetují bláhovci z hor, přilákáni světly velkoměsta. Zlatá horečka modernity a aby si pak k snědku připravovali příslovečné Chaplinovy tkaničky. Filipínská buržoazie není diskrétní, ale ostentativní, arogantní, exhibicionistická, extravagantní. Bohatství, opulence, luxus se musí prezentovat, v malém i ve velkém. V šedesátých letech na vysušených močálech v jihovýchodním konci Manily vznikla ukázková čtvrť Makati - vlastně autonomní město se svým starostou, policií a hasiči. Zelenou, piplanou, neposkvrněnou Ayala Avenue lemují elegantní polomrakodrapy, v nichž úřaduje přes dva tisíce společností. Sídlící šťastlivci si privilegovaně hoví v luxusních enklávách. Komerční centrum zdobí fresky, reliéfy, skulptury. Lze se tam procházet mezi fontánami, vodotrysky a orchidejemi. V nepravděpodobném případě, že by někoho posedlo špatné svědomí, může vejít k San Andreasovi, což je ultramoderní svatostánek, trošku menší verze berlínské Kongresshalle (též známé jako "pregnant oyster" čili "těhotná ústřice"). Mše se tam tehdy konaly výlučně jazzové.

Z Makati to je jen několik kilometrů k hanebným chatrčím. Nevidět kolem moderní auta, hádal bych na bídné doby někdy v předminulém století. Na hektarech odpadků a rozbitých lahví z nedalekého pivovaru vznikla ubožácká superkolonie jménem Tondo. Tam se snaží přežívat desetisíce ubožáků.

V privilegované oáze ulicím dávají jména stromů, keřů, květin. Kdo bydlí v ulici Tamariškové, rostou mu v ní tamarišky. Obyvatelé Tonda rovněž pojmenovali své stezky. Pro inspiraci sáhli až ke hvězdám, a tak se domů k bídě jde ulicí Venuše a vyjde se ulicí Marsu. Patří k zvyku bohatců, aby měli tři bydla: jedno v provincii u rodinných latifundií, jedno v Manile, jedno v přírodě k rozptýlení, zapomenutí starostí všedních dnů.

S příbuznými jsme jeli vyzvednout děti ze školy. U jezuitské instituce parkovala vozidla čekajících rodičů v několika řadách. Šel jsem zatím přes ulici přehrabovat se v knihkupectví. Měli tam encyklopedii o filmu a v ní jsem si nalistoval Zdenu Škvoreckou. Na dvou fotografiích pomněnkově mrkala do světa. Její manžel se toliko zmohl na bídnou poznámku pod čarou. Cestou na American Memorial Cemetery, kde na hřbitově mají v bílém mramoru vtesána jména všech spojeneckých vojáků, padlých v pacifické válce, bratranec Alfred přišel s nápadem napřed se zastavit u dalších příbuzných, bytem v čemsi noblesním, jménem Forbes Park. Zpozorněl jsem, neboť tohle je nejexkluzivnější filipínská adresa. Pan Forbes začal budovat svůj Park ve čtyřicátých letech a teď tam bydlí několik tisíc privilegovaných pod milionovými střechami. Alfred se naparoval, že něco tak náramného jinde v Asii neexistuje a odmítal pochopit moji námitku, že za současného filipínského stavu není čím se chlubit.

Jednou jsem strávil Silvestra u unuděné vdovy v jejím washingtonském paláci s indoor bazénem olympijských rozměrů. Nebyl jsem ani nadšen ani pohoršen. Well, od toho jsme bohatý národ. Ale tady s filipínskou bídou téměř všude kolem, mě zasáhla téměř revoluční nevole. On ten Forbes Park je vlastně koncentrák. Berlínská zeď a padesát ozbrojenců, kteří hlídají privilegované před vnějším smrdutým světem. Zloději a lupiči tam nicméně pronikají. V novinách zrovna rozmázli případ uprchlého vězně, který se v jednom takovém luxusu zabarikádoval s rukojmími. Zastavili jsme u brány, kde si nás začal žoldnéřský pistolník prohlížet svrchu, takže na něho bylo s důrazem houknuto. Oznámili jsme cíl a adresu, já pro jistotu z okna vystrčil evropskou pokožku, žoldák stáhl zbraň k noze a zvedl závory. Alfred pokračoval s naparováním, jen se dobře podívej, to v Americe nemáte ani v Beverly Hills, takovou krásu. Vskutku, baráky občas velikosti motelu. "To jsou přesvědčení katolíci," vysvětloval Alfred. "Mají třeba deset dětí, to chce deset vychovatelek, a když má být jedna místnost na osobu, to se pak hodně potřebuje."

Zastavili jsme u jedné takové opulence a Alfred se uctivě dotkl zvonku. Přišoural se vrchní sluha a s dobře naučenou arogancí svých pánů nás váhavě vpustil. V piplané zeleni bublaly umělé potůčky. Palác měl moderní švih, plno abstraktní skulptury a malovánek, nic ostentativně snobského. Tohle bydlo si nevytvořil primitiv. Dodatečně se ptám, kde to jsme. Prý další bratranec, slavný architekt. Inu, to pak ano. Slavné příbuzenstvo doma nebylo; pouze šestnáctiletá dcera. Zívající fracek a zírající vetřelci. "Jo, vy jste z Ameriky, hm. No jo. Copak chcete?" "Nic, slečno," naběhly mi žíly. "Ledaže přece jenom něco. Máte tady náhodou záchod?" Mávla sluhovi, aby neuctivce vedl. A tak jsem se jim tam aspoň nepozorně vymočil a domáhal se spěšného odjezdu.

Zpět v domě Alfredově měli dětičky, způsobné a chytré. Vyznamenání začaly přinášet už z mateřské školy. Nejstarší synoveček, dvacetiletý Kenneth, to už dotáhl k doktorátu v ekonomii. Dobře jsme si porozprávěli o neduzích země, Kenneth mi dal cyklostylovanou kopii své analýzy, přednesené na ilegálním, podzemním shromáždění politicky radikálních jeptišek.

K příbuzným a hodování

Jakmile se odjede z hlavních boulevardů, těžko vyjít z údivu, proč si válkou zdevastovanou Manilu takhle mizerně znovuzbudovali. Kultura bydlení je v nepříznivém kontrastu třeba ke kultuře oblékání. Vidím elegána v barong tagalog, což je bělostná, pečlivě vyšívaná košilka s dlouhými rukávy - utkáno z ananasového vlákna, průhledné, chladivé, velice vhodné do tamější klimatické mizérie. Tedy takto vyšnořený elegán s náramnou krasavicí po boku nasednou do přepychového automobilu a přitom vyšli z domu, dělajícího dojem smrduté barabizny. Dojmy v Asii ale často matou a interiér je nezřídka snesitelnější než pohled zvenčí.

Dům našeho příbuzenstva rovněž vypadal nevalně. Vlastně nebyl za fortelnou šedivou zdí ani vidět. Na dvorku parkovala dvě auta - opel a renault, dvě na Filipínách neobvyklé značky. Má to svou výhodu, míň se kradou, dostalo se mi poučení. K tomu patří i sluhové, kteří s přiděleným povozem jsou prakticky oženěni, a je to tedy matrimonium na čtyřiadvacet hodin denně. V noci spí na houni u pneumatik, ve střehu proti lupičům. Přes den též střeží a povrch cídí. Potkal jsem se s očima jednoho z nich a ptal jsem se pak uvnitř domu na jeho kádrový profil. Prý k nim přišel - dohozen či prodán - jako desetiletý. Teď je mu třicet. Ale proč by si on měl stěžoval? Doma na ostrově Leyte mřel hlady, tady se denně nají. A že nechodí ven? Co by chodil, vždyť nikoho nezná. Nic mu nechybí. Ještě pár roků, pak bude mít dost nastřádáno, vrátí se domů, na Leyte koupí pár kokosovníků, obstará si ženu a povede se mu medově. Ovšem, bude mu chybět pětadvacet let, probenděných v nevolnictví se železnou nevěstou.

Čínská teta prohodila peprný vtip a kravatu mi ozdobila špendlíkem s drahokamem nezanedbatelné velikosti. Její dcera, tedy sestřenice mé manželky, má americký doktorát v biochemii a v New Yorku se věnuje výzkumu rakoviny. Přítomna byla též sestřenice Elizabeth a k té jsem se hrnul obzvláště, neboť je lékařkou. Na ostrově Viti Levu ve fidžanském souostroví mě v korálových vodách zasáhla mořská bestie jménem stonefish, pravici jsem měl stále ještě nezhojenou, mokvala mi to a žádný ranhojič si s tím ještě nedovedl poradit. Snažili se v království Tonga, v Nové Kaledonii, Nových Hebridách a dokonce i v Papuánsku. Teď jsem svěřil zmučený úd sestřenici, ta mne propíchala mnohými injekcemi a přímo s čarodějnickou rychlostí mi navrátila zdraví. Teď představuji manilského bratrance Alfreda: Je v byznysu, o jehož úplné zákonnosti mám pochyby. Něco vyváží, něco přiváží, penězi nepohrdá, zachoval se k nám předobře a věnoval nám plno času.

Jak jinak v čínském domě nelze, začali jsme hodovat. Náhoda tomu chtěla, že v televizi zrovna totéž činil Charles Laughton v roli Jindřicha VIII. mezi popravami svých četných manželek. Tohle čínské jídlo bylo lokálně ovlivněné. Čekal jsem, že filipínská kuchyně bude pepřená rapsodie, až hrdlo ztuhne. Přece tradice španělská, kde jde o vášeň, a tradice orientální, kde kořením brojíme proti pachu z rozkladu. Ale kdepak. Ve srovnání zejména s čínskou krmí sečuánskou byl obsah talířů téměř mdlý. Je to ovšem relativní. Podle britských či skandinávských kritérií se i tam dostává na jazyk krmě s řízností meče.

Filipínská vepřová knedlík a zelí se jmenuje adobo a je to všelijak míchaný guláš ze slepic, prasat a skotu. Předcházet by mu měla národní rybí polévka sinigang, trošku do kysela. Přednost dávám výtvoru lechon - seleti, důkladně propečenému na rožni nad dřevěným uhlím. Domorodci popíjejí sladkokyselou kokosovou kořalku tuba a tekutinu lambagog, vytvořenou z palmových šťáv. Doporučuji San Miguel, jedno z nejkvalitnějších piv světa, tvrdím já, v Plzni narozený.

Číňané někdy dělají dojem maximálních kulinárních zvrhlíků. Důkaz poskytuji informací o proceduře obalit živou slepici hlínou a začít péci, stále zaživa, ale pomaloučku. Opeřenec se potí, a proto má k zobáku přistavenou kádičku s přesně připraveným kořeněným roztokem. Chudák pták se může upít, a to je právě v zájmu sadistických konzumentů, neboť krmě se jim takto sama interně koření. Když pak přece jenom nastane smrt, s upečenou hlínou se sloupne i peří a hody mohou započít. Méně komplikovaná jsou tak zvaná stoletá vejce. Stačí je zahrabat na měsíc či dva, vajíčka zmodrají, zrosolovatí, zesýrovatí a maximálně páchnou. Jíst to můžu, ale opakování této zkušenosti nepožaduji.

V kontrastu s čínskými mravy jsou filipínští labužníci umírněná kasta, až na jednu výjimku, kterou jsem vzdor úslužnému úsilí nebyl schopen spolknout. Touto problematickou delikatesou je kuřátko ve skořápce, těsně před vylíhnutím. Tedy máte pulzující nebožátko zaživa a s chlupama schlamstnout.

Příbuzní se tázali, v jakém pořadí chceme vidět krásy země. Alfred odpověděl za mne, že chceme začít s Intramuros čili s místní hradčanskou variantou. Intramuros, jak slovo naznačuje, je původní staré město za tlustou zdí. Budovalo se tři století, pak přišli Japonci a při nuceném odchodu zbourali, co se dalo. Bývalo tu dvanáct katedrál. Zásluhou Hirohitových vandalů zbyl jen kostel svatého Augustina, nejstarší náboženské stavení v zemi. Z devastace vznikl Luneta Park. Mezi fontánami, houpačkami a zelenými plochami je rovněž kus historie. Tam v hanebných kobkách, kde úřadovali zástupci španělské a pak japonské policejní moci, byl popraven dr. José Rizal, první patriot země a člověk renesanční, jaké naše století asi nerodí. Pocházel z přebohaté plantážnické rodiny a vystudoval lékařství. Oftalmolog byl také poeta, politik a gigant. Když mu bylo třicet pět roků, v šachové hře na nejvyšší úrovni doběhl Španěly, vyprovokoval je, aby ho popravili, tím i kanonizovali a dali tvořícímu se národu vzor. Na vězeňskou zeď napsal slavnou báseň své poslední noci MI ULTIMO ADIOS, dneska tamtéž přeloženou do tuctu jazyků. Tehdy jsem ovšem nemohl tušil, že by se komunistický tábor míru ještě za mého života rozpadl, já se mohl znova do rodné země beztrestně podívat, a že se mi pak dostane překvapení v Litoměřicích, kde na hlavním náměstí budu číst pamětní desku k poctě ředitele tamější reálky F. Blumentritta, Rizalova blízkého přítele. Slavnostního odhalení desky se zúčastnila oficiální vládní filipínská delegace.

Hned vedle muzea lékaře a buditele Rizala je muzeum prezidentských automobilů. Jeden byl proděravěn údajně komunistickými kulkami. Nápis tvrdil, že tak zahynul v roce 1948 prezident Roxas se ženou. Nápis však lhal. Prezident Roxas zemřel za jiných okolností. Jde o unikátní případ, kdy kniha zabila vládce. Autorem knihy byl můj blízký přítel David Bernstein, vydavatel novin tady u nás v Binghamtonu, vyrostlý ale v Albánii, kde jeho otec byl prvním americkým vyslancem a kde on měl za spolužáka Envera Hodžu, pozdějšího stalinského tyrana.. Za druhé světové války Bernstein pracoval u americké špionážní OSS v Pacifiku a podařilo se mu objevit materiály o projaponském kolaborantství pozdějšího prezidenta. Bernstein knihu napsal v roce 1948 a poslal Roxasovi. Ten překvapení nepřežil. Ranila ho mrtvice.

Prohlížel jsem si sbírku divadelních plakátů a mezi nimi sdělení o představení Brechtovy "Slečny ze Sečuanu" v režii Ladislava Smočka, Čecha a navíc i Plzeňana. V akvárium s tropickými rybičkami měli piraňu a oznámení, že byla popravena v národním zájmu. Rozsudek smrti vynesl soud na základě žaloby, přednesené rybáři, tvrdícími, že tyto potvory jim užírají úlovky. Vpluli jsme do katedrály a do atmosféry asi tak osmnáctého století. Varhany duněly, půl tuctu biskupů konalo velice oslavnou mši a farníky bylo nabito. Seňory a seňority, lorňony a krajkoví, kadeti a seladoni, inu tropicky andaluská elegance, jakou jsem v Seville neviděl.

Alfredovi se z osmnáctého století zřejmě nechtělo a proto nás odvezl za město ke kostelíku Las Pinas, kde augustiniánský mnich tři roky budoval světovou specialitu, varhany z bambusu. Stejně autoritativní jako i nespolehlivé zdroje se rozcházejí v detailech, že to byl rok 1794 (nebo 1818), že těch bambusových píšťal je celkem 850 (950), že je augustinián na půl roku zahrabal do písku, aby je ušetřil od hmyzu a aby mu vyschly (nezahrabal, ale máčel v solné vodě, aby se mu konzervovaly a zatáhly ŕ la necky). Každopádně kostelík a varhany dosud přežily naprosto všechna zemětřesení, tajfúny, války a dokonce i termity. Ochotný mladík se opřel do kláves a z bambusů vzešel "Oh, Tannenbaum". Ovšem, za čtrnáct dní budou Vánoce, ťukl jsem se do zpoceného čela.

Různá povyražení

Odjeli jsme do nóbl podniku s kasinem a krupiérkami, ještě pohlednějšími, než na jaké jsem před pár měsíci lačně brejlil v Macau. "Kasina tu máme skoro v každém lepším podniku", informoval bratranec Alfred. "Ovšem, na rozdíl od Macaa, všechno je tady ilegální. Hazardní hry jsou v naší zemi zakázány." "A co takhle zavřít nás nemůžou?" ptal se český opatrník. I prý můžou, občas to dělají, ale v tom případě budeme v nejlepší společnosti, a Alfred prstem ukázal na několik významných osobností veřejného života, včetně jednoho zákonodárce.

Jak již poznamenáno a velebeno, Filipínci mají pověst znamenitých muzikantů, vyhrávajících v přemnohých podnicích Asie. Z jejich repertoáru jsem prozatím znal jen druh něžných milostných písní, trošku jako po moravsko-slovácku, s nezapomenutelným jménem Kundiman. Poštěstilo se nám vidět skupinu Bayanihan, což je prý to nejlepší, co na Filipínách mají. Padesátičlenný ansámbl, který už sjezdil větší část světa, právě hostoval v hotelu Plaza v onom luxusním centru Makati. Šli jsme tedy luxusně hodovat a po krmi zhlédnout umění. Krasavci a krasavice se prezentovali v prapodivných kostýmech, na hlavách třeba pagody, pochodně či hrnce, dívky přicupitaly, úspěšně imitujíce kachny v tanci itik itik, akcent byl jak na rytmu, tak světle. V hudbě původem dál z jihu či výše z kopců převažoval rytmus nad melodií, tak jak ji zná evropské ucho. Tedy spíš kyjem do dvoumetrových plechových gongů a nikoliv kytary, mandolíny a bendža, které by upozorňovaly na inspiraci odněkud z Andalusie. Muziku si zkřížili stejně úspěšně jako rasy. Orient tu nepohlcuje Occident, a tak máme asi jedinou asijskou zemi, jejíž lidové písničky se blíží evropským melodiím a chybí jim charakteristické atonální kvíkání, jehož jsem si na Tchaj-wanu už tolik užil, že se mi téměř začíná líbit. Ještě ale není po programu. Objevují se válečníci, všelijací juchající ogaři. Vrcholí se tanečkem, k jehož provozování se potřebují dvě bambusové tyče a dvě osoby, každá na jednom konci. Ty bambus uchopí, ve vodorovné poloze k sobě přibližují a rytmicky srážejí ve výši kotníků poskakujícího tanečníka, osoby třetí, který si musí dát dobrý pozor, aby nevybočil z taktu.

A ještě poslednějším bodem programu byla dámská volenka. Vyvolila si mě náramná krasavice, úplně jsem se zajíkl nad takovým drahokamem. Jenže drahokam si mě odvedl právě k těm bambusům a rozkošně se rozhopkal. Já jsem ovšem rovněž tuze vyskakoval, zděšeně tak činil, neboť kotníky se o pouhé zlomky vteřin míjely s drticím zařízením, tempo a nebezpečí fraktury se zvyšovalo, musím přestat, nebo se ještě dodatečně začnu bát.

Neděle, Den Páně, je ten jediný den, kdy se pořádají kohoutí zápasy, a ty jsme si rovněž nenechali ujít. Smrtelné souboje pravidelně přenáší televize, devátý kanál. Kohoutí kolbiště jsme po velkém hledání našli podle plakátu COCK FIGHTING SENIOR DERBY v nevábném rurálním předměstí a aréna byla v cirkusovém stanu se zabijáckou temperaturou aspoň 95 dusivých Fahrenheitů. Ještě že máme prosinec. Ve stanu bylo narváno a jak jsem si všiml, Priscilla byla jediná dostavivší se ženská. V ringu u jednoho rohu byl nápis WALA čili FAVORIT, v druhém MAROON čili OUTSIDER. Každé utkání tedy má svého oblíbence a odstrčence a na ty se různě sází. Vzniká dojem účasti na valné hromadě sršňů. Sázkaři do dálky vykřikují, dělají znamení, hlava přes hlavu, hlas přes hlas, a přitom peníze změní majitele až po každém kohoutím zabití. Jak mohou vědět, kdo vsadil kolik proti komu, a že vítěz dostane zaplaceno? Alfred, který si právě takhle vsadil, mě ujistil, že to jsou zbytečné starosti a abych se raději soustředil na drama v kolbišti.

Právě se totiž dostavila první gladiátorská dvojice. Na levém pařátu měli přimontován meč, jehož délku jsem odhadoval tak na pět centimetrů. Meč je bodlo ostré jako břitva, lze s ní zabít člověka, takže před bojem zbraň zůstává bezpečně v pochvě. Pak se gladiátoři docela obyčejně rozkokrhali. Často se dostaví jen s mírumilovnými úmysly a od toho je sparringpartner, aby bojovníka dostal do tempa a patřičně kruté nálady. Trenéři jim domlouvají a zatím diváci stupňují své vášně. Takhle by asi vypadala plodinová burza při oznámení pšeničného moru. Připomíná mi to atmosféru při thajském boxingu v Bangkoku. Přibývá skandování a hecování. Kravál tohoto krvelačného, peněz lačného davu, se slije do wagneriánského crescenda, poslední pokyny trenéra zápasníkům, pochva sejmuta, meč zlověstně zablyští a jde se na věc, bez oťukávání. Zápas se rovná zásah a smrt, raz dva. Vlétli do sebe, peří se rozlétlo, a už se jeden cuká s přeťatým hrdlem v pilinách. Dívám se na chudáka trenéra, možná, že i vlastníka, jak sbírá svého mrtvého zápasníka, ještě většího chudáka. Okolí jim nevěnuje kapku soustrasti. Nad davem šustí oběživo putující do rukou hazardérů, kteří uhádli správnou smrt. Alfred vsadil deset peset, vyhrál devět; jedno peso inkasuje zprostředkovatel. Jednotlivé výhry - a prohry - jsou až desetitisícové, tedy celoroční výdělky. A za deset vteřin je po výdělku.

Následuje zhruba čtvrthodinová přestávka, znovu se sršňové rojí, wagneriánsky mohutní, tatáž procedura v kolbišti a stejně svižná smrt. Stál jsem nad ní s hodinkami. Zápas trval šest vteřin. Když už jsme pozorovali zánik pátého kohouta, navrhl jsem, že počet pro ilustraci stačí a že bychom mohli jít. Vítězný Alfred mezitím našel svého vítězného trenéra, přivedl ho, a tak jsem si ve vřavě zaznamenal na magnetofon vzácné interview. Dozvěděl jsem se, že trenér je toliko zaměstnanec, nikoliv vlastník kohouta. Majitel tu dneska není, sleduje boj doma na televizi, vsadil si na svého a vyhrál dvanáct tisíc peněz. Ptám se, zda se na tomto kolbišti platí startovné. Neplatí. Tohle byl první zápas vítězného ptáka. "Jak dlouho jste ho trénoval?" "Jeden celý rok. Je to vzácná rasa, dovážíme je z Texasu." Ejhle, američtí občané, takové piplání a ve vteřině je po piplaném. Což mně připomnělo jednu neřestně drahou večeři v čínské restauraci, kde pouhá polévka stála spoustu dolarů. Prý jsme jedli vzácnost, ujišťoval nás majitel. Mátl jsem ho dotazy, kolik by účtoval za pekingskou kachnu s vysokoškolským vzděláním, ovládající několik světových jazyků. Teď jsem ale chtěl vědět, zda tyhle kohouty během ročního tréninku nějak extra krmí. Prý ne. Dostávají regulérní zob. Nyní důležitá otázka. "Jak lze vychovat bojovníka? Co ho přiměje k boji?" Důvěrná odpověď: Za prvé, nutno vyškubat peří kolem konečníku. Za druhé, vyškubané místečko potřít dráždivou pomazánkou. A s ohněm v řiti kohout je pak prý do boje jako kat.

Trenér nám dovolil okouknout si dnešního vítěze. Byl pořádně zřízený, natržený a krev z něj leckde kapala. Ptám se, jak dlouho bude na léčení. Za týden bude pašák, zpátky v ringu. Pak zpátky k několikavteřinové možnosti být zabit či zabít a vyváznout s novými šerednými šrámy. Proč tedy říkat "psí život"? Zápasnický kohoutí život, to je největší mizérie.

Jazyk, rasa, příroda

Na Filipínách úřední řečí bývala španělština a byl jsem překvapen, jak pramálo jí tam zůstalo. Neslyšel jsem ji v rádiu, na ulici, neviděl jsem ji na plakátu. Ustoupila na latifundie a podrželi si ji lidé starší a noblesní. Zatímco Španělé se zasloužili o vznik jediné křesťanské země v Asii, Američanům nutno přičíst zásluhu, že angličtinu ostrovanům nezošklivili. Rozhlédněme se po světě, co se stalo s jazyky bývalých koloniálních pánů: ve východní Africe začíná převládat swahili, v Indii hindí, jemuž víc než polovina země nerozumí. Dochází také k ekonomickým a dalším ztrátám. Když se například na univerzitách zruší anglické učebnice a nelze je ničím v domorodém jazyce nahradit, vzdělávání vypadá všelijak. V Bombaji, kdysi nejbritštější metropoli impéria, jsem se ptal pěti dopravních strážníků na cestu a ani jeden neznal slovo anglicky. Dochází k jazykovým rebeliím a mnoho účastníků bývá k smrti udupáno. Tedy cena za národní hrdost, za nelásku ke koloniální minulosti.

Na rozdíl od valné většiny zemí třetího světa, Filipíny dosáhly chvályhodně vysoké gramotnosti svého lidu: 95,9% mužů i žen. Oficiální jazyky tam jsou dva - angličtina a tagalog, teď zvané pilipino. Mládež od první třídy základní školy se seznamuje s angličtinou. Ta umožní dorozumění domorodcům, jejichž lokální řeči a 87 dialektů tohoto roztroušeného archipelagu se notně liší. Pilipino aspiruje stát se jednoho dne jazykem univerzálním. "Dobré ráno" se řekne MAGANDANG UMAGA PO, ale pokud nechcete toto celé dobrejtro vyslovovat, postačí pozdrav MABUHAY, který jako swahilské JAMBO v Africe je "all purpose greeting" - hodí se ke každé příležitosti. Přistoupí-li k vám někdo se slovy MABUHAY a SIGARILYO, domáhá se cigarety; řekne-li PERA, tak chce vaše peníze. A pokračuje-li ISA - DALAWA - TATLO, prozrazuje netrpělivost, neboť pravil "jedna - dva - tři". Dále jsem se naučil ARAT - LIMA - ANIM - PITO, tedy čtyři až sedm, takže být trpaslíků osm, byl bych ztracen.

Španělské sémě se do řeči tagalog rovněž dostalo. Na příklad fráze "jak se vede" začíná slovem KUMUSTA (como esta). Zapnutím rádia či televize chvála kulturního a civilizačního amalgamu Orientu a Occidentu přestane být zasloužená. Několikrát jsem točil knoflíky a dělal si poznámky. Z deseti programů je průměrně devět v angličtině, jeden v pilipino, žádný ve španělštině. Naprostou většinu tvoří tupá západní muzika. Nevyvinuté Filipíny jsou převyvinutá filmová velmoc a její produkty předvádějí po hollywoodsku prezentované hodnoty západního života, které jsou nereálné pro požitníka konzumní společnosti, natož pro chudáka na archipelagu. Filipínský nacionalistický kritik osočil herečku Julii Andrews, tuto cudnou Mary Poppins, navíc z Velké Británie, že je nástrojem ideologické diverze. Ve filipínském filmu krasavice nebude mít rysy příliš filipínsko-malajské. Bude spíš do běla, s Evropou míšená, po našem. Cokoliv blond se zdá být estetickou i erotickou předností.

Americké uniformy už od doby Pearl Harboru zapustily v asijských klínech přemnohé úrodné sémě. Troufám si generalizovat, že kdekoliv zploditelem byl a je černoch, porozen bude pária, všeobecně opovrhovaný bastard. A jestliže jsou separátní bary pro černé a bílé vojáky, od Bangkoku po Angeles, což je město u gigantické,nyní již doslouživší letecké základny Clarke Air Base na Filipínách, přičítejme takovou preferenci domorodcům a ne armádě. V černošských nevěstincích pracují prostitutky, které v bílých bordelech již dopracovaly.

Asiaté ovšem rozhořčeně popřou obvinění z jakéhokoliv rasismu. Nejsou rasisté, jsou toliko "color conscious", tedy citliví na barvu. V Indii jsem se za dost absurdních okolností stal členem poroty při volbě královny krásy ve státě Himachal Pradesh. Kandidátky, vesměs autentické krasavice, a vybral jsem tu nejvíc oslňující. Jenže většina poroty hlasovala pro osůbku zcela nezajímavou, s tuctovou tváří, ale s jednou předností - byla totiž bledá. Pravidelně jsem v indických novinách četl nabídky k sňatku se vzdělanou pannou "with pale complexion".

Americká letecká báze Clarke a námořnická v Subic Bay, zdroje obživy mnoha domorodců, začaly vadit některým politikům, buď příliš nacionalistickým nebo lačným. Jednání o prodloužení nájmu a zejména o jeho zvýšení se vlekla, trpělivost Američanů vyprchávala, přijatelné řešení v nedohlednu, až do okamžiku, kdy vypomohla příroda. To pak byl pádný důvod k permanentnímu odchodu. V červnu 1991 totiž v nedaleké vzdálenosti vybuchla sopka Pinatupo. Šest století dřímala, poklidně pochrupávala, a najednou přemnoha miliony tun vychrleného materiálu, jemuž seismologové říkají lahar, pokryla stovky kilometrů úrodné půdy. Z domovů vypudila víc než milion lidí, vznikla mrtvá šedivá poušť a spoušť bude podle odhadu odborníků pokračovat po celé roky, ne-li desetiletí, dál pohlcovat, ničit rostoucí počet vesnic a měst. Nánosy materiálu - písku, lehoučkých oblázků, porézních balvanů z hlouby jícnu sopky - do výše 10 až 30 metrů. Každý podzim se dostavivší monzún to smíchá a jako z mixéru betonu se miliony kubíků spouště valí až čtyřiceti kilometrovou rychlostí v hodině, blokují řeky, působí záplavy. V říjnu 1995 za pouhé čtyři hodiny tento lahar pohřbil město Bacolor s původním počtem 65.000 obyvatel. Vyčnívá teď již jen pár střech kdysi vysokých budov.

Tím směrem tedy raději nepojedeme. Plánujeme program na další dny a uplatňujeme metodu eliminační. Doporučeny nám jsou Pagsanjan Falls, vodopády s divokou řekou, že zkušení navigátoři nás svezou, do smrti na to nezapomeneme. Děkuji, od toho máme doma Snake River. Na Hadí řece ve Skalistých horách se lze podobně vyřádit. Za nepozoruhodným městem Legaspi, k němuž se vlak z Manily dobelhá za 12 hodin, trůní vulkán Mayon, 8.000 stop vysoký, údajně nejsymetričtější sopka na světě. V roce 1814 zavalila město Cagsawa, že z něj čouhá jen špice kostela. Také tam nepojedeme, pár Fudžijam z minulosti nám stačí.

Zajeli jsme k zajímavému útvaru Tagaytay Ridge, k němuž jsme se vypravili se vším příbuzenstvem, takže nás bylo víc než tucet. Náhorní stěna, asi 700 metrů vysoká, skýtala pohled dolů na kráter v kráteru, ostrov v jezeře na ostrově v jezeru. Je to poněkud dýmající vulkán, posazený do jezera Taal, což je vlastně zatopený kráter. Pronásledovali nás prodavači ovoce a urazil jsem jednu tetu dotazem, proč se handrkuje o ceny. Vždyť ten chudák chtěl za dva tucty banánů jedno peso, tedy půl amerického halíře za banán. Cestou u každé vesnice a i mimo vesnici byly zátarasy, silniční kontrola, policista, klímající v budce. Prý pídí po pašerácích a komunistech. O teroristech tam na Luzonu se ještě příliš nemluvilo.

Do hor k bývalým lovcům lebek

Rozhodli jsme, že na pár dní opustíme Manilu a příbuzenstvo, a vyrazíme k severu do hor, k neobvyklým domorodcům, a prvním cílem bude Baguio, prý v dramatické přírodě a s divokými Igoroty v okolí. Je to filipínský magnet a v létě se tam dokonce stěhuje celá vláda. Letní úprk úřadů za snesitelným klimatem není v tropech neobvyklý - Indie má svou Simlu a Darjeeling, Indonésie má Bogor.

Rozhodli jsme se pro veřejnou dopravu první třídy. Nebyl to autobus, ale privátní limuzína, cadillac, který nás poveze do značné dáli a nadmořské výšky za dolar na osobu . K šoférovi přisedl užvaněný otylý překupník, vzadu my dva plus jedno přenáramné stvoření, dáma, jejíž rysy upozorňovaly na španělské předky. Rovněž byla latinsky nafintěná, bílé krajky, černé navrch. Slova v rozhovoru s cizincem skoupě dávkovala, snad též proto, že na alabastrové ručce mezi šperky na sebe upozorňovala zlatá matrimoniální obruč.

Zásluhou vytrvalého deště, dláždění pokrývalo čtvrt metru vody a poněvadž doprava se v Manile nepohybuje ani za sucha, snadno si představit start našeho mokrého cestování. Stovky vozidel všemi směry do sebe vklíněných. Všechny klaksony, domáhající se práva přednostního pohybu. Dostat se za jeden roh nám trvalo hodinu. Jsem přesvědčen, že při vybíjení neurotiků by dopravní situace v Manile mohla vykonat veliké služby.

Když jsme pak přece jen zázrakem z metropole unikli a dostali na americkými vojáky zřejmě stavěnou MacArthur Highway , nejeli jsme liduprázdnou krajinou, ale venkovem, kde barrio, jedno za druhým, začínalo tam kde předchozí zrovna končilo. Západní pobřeží Tchaj-wanu také trpí podobnou přelidněností, ale tam převládá prosperita, bez jediné barabizny. Teď jsme se museli seznamovat s opakem. Prkenné chýše na muří noze byly pravidlem, a když pak hodně prší, dojem to je slizký, neveselý. Zdi polepené volebními hesly a falešnými sliby kandidátů. Přitom z těchto chatrčí nevylézali nějací pralidé. Naopak, byla to fyzicky atraktivní stvoření, bez tuposti ve tváři. Občas se ukázaly krásky, až se srdce rozbušilo. Diamanty na hnoji.

Ukázala se pole s rýží a cukrovou třtinou. V pozadí čněla další sopka, od Fudžijamy rovněž k nerozeznání. Fotografoval jsem sedláčka, spícího na hřbetě vodního buvola. Ženské měly v ústech cigára, ale nezapálená. Požádal jsem šoféra o vysvětlení a dozvěděl jsem se, že z našeho hlediska si kuřačky počínají obráceně: tím žhavým koncem dovnitř, čímž dým přímo vdechují, aniž otravovují vzduch jiným. Ohleduplné, leč příliš podporuje vývin rakoviny rtu. Tolik dojmy v provinciích Bulacan, Pampanga, Tarlac, Pangasinan. U městečka Rosario informuje cedule o vstupu do horské provincie Benguet, kde je také náš hlavní cíl - Baguio City.

Jeden patník a hned za ním kompletní změna. Přestali lidé a nastala příroda. Kopce, vrchy, strže, padající voda, všude barva hodně zelená, kde banánovník se třeba opírá o skandinávskou borovici. Poněkud a to ustavičně mrholí. Na stráních je přilepeno pár zbídačených osad. Čerstvému horskému vzduchu Baguia dal za druhé světové války přednost hlavní japonský velitel Jamašita, a bylo to tady v kopcích, kde končili emisaři země vycházejícího slunce. Vymřeli po tisícovkách v nehostinné džungli, jenže japonská duše bez kremace nemá pokoje. To dalo popud ke vzniku zvláštního druhu turistických zájezdů, zvaných senseki jumpai - poutních cest k bojištím. Přijede autobus s pozůstalým příbuzenstvem, organizátor zapne gramofon a už se do horské divočiny derou císařské válečné pochody. Turisté s megafonem vyvolávají jména svých drahých zesnulých či toliko ztracených, aby se jim ozvali. Nedovedu si představit, že by Němci kdy byli takto objížděli Evropu.¨

Filipínské vládě výletníci obcující se záhrobím nevadí, ale vadila jí v tomtéž hornatém středním Luzonu přítomnost povstalců, příslušníků komunistického hnutí Hukbalahap, s malým úspěchem vegetující už od pětačtyřicátého roku. Snad měli před lety šanci, ale časem se tito Hukové rozdělili, ideologicky rozkmotřili na tři tábory a vzájemné pobíjení jim ponechávalo málo sil k útoku na třídního nepřítele.

A ne že by si Filipíny nezasloužily řadu radikálních změn k lepšímu. Dosud 40 procent obyvatelstva neuniklo chudobě. Pět procent rodin pozře třetinu národního příjmu. Půda nepatří vždy těm, kteří na ní pracují. Skoro tři ze čtyř tvorů na polích se plahočících jsou bezzemci. A ti, co půdu mají, jsou o ni obíráni lichváři. Americká vláda poskytla veliké peníze, které měly zaručovat půjčky za rozumný úrok. Jenže rurální banky, pověřené tímto programem, patří vesnickým mocným - a tím je velkostatkář, lichvář a politik, často v jedné osobě. Pozemková reforma se prosazuje od nepaměti. Největším vlastníkem latifundií je katolická církev. Proti tomuto stavu věcí nebrojí toliko maoisté, leninisté, ateisté, ale sám klérus. Řady se polarizovaly, zejména nižší a mladší katolické kádry odmítají poslouchat biskupy a prosazují socio-ekonomické reformy. Po několika energických jezuitech šla jak policie, tak Vatikán. O revolučních jeptiškách jsem se už zmínil.

Baguio je ve výši 5.000 stop, tedy na úrovni Sněžky. Kontrasty nadělané přírodou - hory, doly, fauna a flóra tropická a totéž z mírných pásem - doplňují kontrasty, vytvořené člověkem. Luxusní sídla, kam si boháči odskočí na pár týdnů , a chýše, v nichž živoří chuďas, jak je rok dlouhý. Tady velebné prostory pečlivě udržovaných prázdných zahrad, onde jeden čtvereční metr bídy na osobu. Sídla, která jakoby byli stavěli rytíři na křižácké, historiky dosud přehlédnuté expedici. A baráčky přilepené na svahu, stačilo by pořádně kýchnout a vše se odkutálí do strže.

Usadili jsme se v hotýlku hned u hlavního náměstí. Obsluhovali nás překvapivě úslužní hoši, zřejmě novicové, neboť nevěděli, co s poskytnutým spropitným. Baguio je nejen turistické město,ale i sídlo filipínské vojenské akademie, zdejší verze amerického West Pointu. Kadeti pochodovali v sevřených útvarech a ve svých zbytečně staromódních uniformách dělali dojem cínových panáčků.

Šel jsem do obchodu koupit alkohol. Z ideologických důvodů nepiji vodku, nicméně jsem si na pultu všiml dvou naprosto stejných lahví s takovým obsahem: na jedné cena 40 pesos (7 dolarů), na druhé 4 pesos (0,7 dolaru).

"Chybí vám tady nula," upozorňuji. "Nechybí," dozvídám se od prodavačky. "Jen se pořádně podívejte na nálepku. Je to tam malým písmem. Ta drahá je zahraniční výrobek. Ta druhá je naše. Ovšem chuť je to stejná." Chuť vodky by tedy měla být nejspíš žádná, nicméně zajímavý to případ tarifní politiky a nekalé soutěže, kde domácí verze téhož stojí jen desetinu. V cenách za tuzemský alkohol Filipíny asi drží světový rekord. Jaká to opojná láce: GINEBRA SAN MIGUEL, výrobce LATONDELLA, Incorporated, Manila, since 1834, gin vyrobený z cukrové třtiny, láhev za peso jedno a čtvrt (18 amerických centů).

Vyšli jsme do ulic nepodroušeni, dívat se na Bagio střízlivě. Byla by škoda, kdyby se nám okolní barvy příliš rozmazaly. Plno horalů vypadalo víc mongolsky než filipínsky a některé ulice připomínaly obrázky z čínského vnitrozemí směrem k Mandžurii. Některým usedlíkům zde údajně koluje v žilách japonská a dokonce i německá krev. Musí to asi být zimomřivý lid. Domorodky na trhu jsou nadité, s červenozelenými pletenými čepicemi, které se dají uvázat pěkně přes uši a tvarem připomínají výstroj bolševických komisařů ještě z Leninovy doby. I klučinu, který nesl na zádech v kusu sukna zabaleného bratříčka, zdobila revoluční čepice. Tohle prý je lid Ifugao; tamhle ti tmavší jsou Igoroti, kmen s pověstí tvorů nerudných a lebky lovících.

Zabloudili jsme na jarmark. Veletucty košíků, proutěného a slaměného zboží mnoha tvarů k nejrůznějším účelům. Hodně zeleniny a koření. Též živnosti psích řezníků, tedy řezníků, popravujících a prodávajících psy. Stažení a vyvržení viseli z háků, připomínajíce kůzlata v podobně surové situaci; a jde ovšem o zvyk. Zdůrazňuji, že tamější jedlíci se nepustí do konzumace kdejakého voříška. Naopak, je to jenom jeden vyhledávaný a za tím účelem pěstovaný druh pejska a jmenuje se chow. (Číňané si tradičně rádi ukusovali z nejlepšího přítele člověka. Nemohu si odpustit zkazku, kterou vykládal švagr v Hongkongu. Parta německých turistů se vrhla do hospůdky v hodně postranní ulici a ač téměř nemluvili anglicky, začali hlasitě poroučet a honit personál. Rozkazovačně ukázali také na pudla, kterého s sebou měli, ten že je tu také na stravu. Číšník se zdráhal, ale nakonec, nejistý a nerad, odešel s pudlem do kuchyně. Jistě si domyslíte, co následovalo. Číšník připravil a předložil náležitě upraveného pudla zmlknuvším Teutonům.)

Ověřili jsme si , že nerudní Igoroti vynikají též jako tkalci a zejména si potrpí na barvu červenou se zelenou. Jiný talent Igorotů, totiž práce se dřevem, nám dříve znám nebyl, a tak jsme se divili před tucty obchodů s vyřezávaným zbožím. Srovnávali jsme s africkým kmenem Kamba, jehož několik set příslušníků si v kenžském přístavu Mombassa založilo jakési družstvo a pilně zhotovuje ze dřeva masky, gazely, panáčky, vesměs tuctový komerční tovar. Igoroti vyřezávají soukromě a rovněž monotónně. Leštěné a glazurované dřevo, květinové ornamenty, připomínající Alfonse Muchu, též utilitární kuchyňské vybavení - třeba jedno lidské chodidlo s písmenem S na solení, druhé s P a pepřem.

Též náboženské motivy.Vedle Panny Marie stojí stejně velká vyřezávaná nahotina s těhotným pupkem na prasknutí a s žalujícím anglickým textem ŕ la "Ano, tuten sviňák to byl!" Takový výtvor mě přiměl k ještě podrobnější inspekci nabízeného zboží. A nastojte, hned vedle Svaté Trojice se prezentuje obrovitý, nezničitelně ztopořený penis. Padesát penisů, stály tam v řadě jako Stalinova artilerie v posledním útoku na Berlín. Každý pyj měl svůj měch s varlaty, vše provedeno ve stylu anatomického a třeba i socialistického realismu. Mezi katolickými soškami. Proč se Igoroti, lovci lebek, takto umělecky spouštějí? Nemám vysvětlení, leda dohad: léta sem jezdili k odpočinku a zřejmě i k nemravům američtí vojáci, a tak se asi klikatě došlo k nynější lidové tvořivosti.

Chceme z Baguia pokračovat k Banaue Rice Terraces, terasám s rýžovými poli - prý osmý div světa. Možná že osmdesátý globální div, neboť těch osmých je poslední dobou nějak přespříliš. Máme tu co dělat s příkladem unikátního úsilí lidu Ifugao před třemi tisíci lety. Jak jinak než holýma rukama vytvořil terasy z údolí až do výše skoro dvou kilometrů, v celkové délce velké čínské zdi krát deset. Kdyby se daly do řady, potáhnou se kolem půl zeměkoule. A dodnes to nejsou terasy mrtvé. Stále se na nich seje a sklízí. O zelené stvoly se na historicky zachovaných svazích starají polonazí pracovníci. Cestou bychom se zastavili v okresním městysi Bontoc, kde bych si v nějaké okolní vesnici rád prohlédl onen z Bornea nám již známý longhouse - ulog v tamější domorodé řeči, k pobývání neprovdaných dívek. Brožurky se předhánějí ve stydlivosti a za nejadresnější pokládám informaci "where young people learn the facts of life". Mládež se tady totiž fakta života učí v posteli, ulog je tedy doslova učňovské středisko, aby do dospělosti nevyrůstali žabaři a žabařky.

A všechny tyto plány nám zhatily objektivní potíže. Sesul se terén. Stokilometrová silnice či stezka do Banaue se jmenuje Halsema Mountain Highway: v horách je, vysoká je též, široká však nikoliv, dvě auta se na ní těžko minou a šoféři aby byli bystrozrací, každou chvíli projíždějí v mracích, není vidět na serpentiny a strže. Deště tedy umlely serpentiny a my je neokusíme. Ač jsme měli k dispozici zpáteční jízdenku týmž luxusním cadillacem, dali jsme přednost obyčejnému autobusu, jehož řidič dával přednost jízdě na levé straně vozovky.

V Manile noviny zděšeně oznamovaly, že město zasáhly rekordní mrazy 70 Fahrenheitů čili 21 stupňů Celsia. Zavolali jsme z našeho hotelu Aloha zmrzlým příbuzným, že jsme zpátky, a za necelou hodinu už Alfred brzdil před operetním vrátným s kulometem.

Židé Asie

Příslušníci čínské menšiny v Asii jsou přirovnáváni k Židům. Analogie s naší Evropou není zcela nemístná. Za Habsburků Židé nesměli vlastnit nemovitost a o první výjimku se prý postaral kancléř Metternich, poté co povolil vlastnictví paláce se zahradou. Solomonu Rothschildovi, jenž financoval rakousko-uherské úsilí proti Napoleonovi. Na Filipínách a jinde v Asii Číňané právo na získání půdy nemají. Proto buď uzavřou manželství s domorodkou a majetek se na ni přepíše, nebo se fingovaným majitelem stane filipínský přítel. Tady ale pozor, neboť přítel dohodu třeba popře.

Zákony Číňanům házejí pod nohy mnohé klacky. Nesmějí obchodovat s rýží a jiným zrním, nesmí podnikat v oboru dopravy a energetiky. Ledacos ještě nesmějí: sestřenice Josefína byla se svým doktorátem v biochemii na ostrovech kádrově nepoužitelná, a tak se tedy věnuje vědě v Americe. Děti ze smíšeného manželství filipínské občanství zpravidla nezískají, narodit se v zemi, znamená málo. Alfred se narodil v Manile, stejně jako jeho otec, a občanství dosud nedostal. Tito tak zvaní zámořští Číňané (Overseas Chineses) mají čtverý možný právní status: Buď s lokálním občanstvím nebo jsou "stateless" - bezdomovci. Nebo mají pas tchaj-wanský nebo vydaný úřady ČLR, což ale vůbec nemusí znamenat sympatie pro komunismus. Vlast krajany ze zámoří nicméně vítá a v cizině mnozí milionáři reprezentují zájmy oficiálně stále rudého rodiště. Z velikánské Číny se lidé stěhovali od nepaměti a stali se vlivnými menšinami ve Vietnamu, Barmě, Thajsku, Malajsku, Indonésii, Filipínách a v Singapuru tvoří tvoří převážnou většinu obyvatelstva. Evropan zná Číňana zejména z hospody a prádelny. Však v bělošském světě to moc dál než na zpracovatele nudlí nedotáhl. Asijská situace je jiná. Zde tento přistěhovalec reprezentuje moc, především ekonomickou. Proverbiální kuli, velmistr světa v oboru sebezapření a dřiny, se za pár generací v novém prostředí důkladně vypracoval. Na cestě ze stoky za mahagonový ředitelský stůl ho nezdržovaly náboženské a etické principy, které jsou na překážku v jiných kulturách. Číňané jsou v těchto ohledech výsostně praktičtí a mají své bohy specializované - i na karban a pašeráctví. Tito bozi netrestají, ale jsou od toho, aby ochraňovali. A jistě je i bůh lichvářství a vydřidušství. Bible křesťanům zakazovala přijímat úroky - nihil date inde sperantes či tak nějak, a proto úkol zastávali nekřesťanští Židé. Číňané se pustili do čehokoliv potenciálně lukrativního, jiným tabuizovaného, a to jim také pomohlo k onomu nelichotivému přirovnání k minoritě talentované, záviděné, nemilované. Od nepaměti primární a nezřídka jedinou solidaritu Číňan sdílí s vlastní rodinou. V nevraživém cizím prostředí pak rovněž s jiným Číňanem. Tak vznikla různě podpůrná bratrstva, tajné společnosti, spíš v podobě mafie než baráčnického spolkaření.

Po tézi antitéze: Číňanovi je přisouzena role obětního kozla jako kdysi Židovi na Rusi. Mužíci zlověstně remcali a car reagoval na jejich frustrace ponouknutím k pogromu. Žid je zbit, systém je zachován. V asijském kontextu takovýto pohodlný tah dostal příhodné politické a ideologické zdůvodnění. Většina se může pustit do menšiny, nejenom že je čínská a bohatá, ale rovněž údajně prokomunistická, nepatriotická. Tak přece v roce 1965 v Indonésii dopadlo nepovedené komunistické povstání a následné masakry. Syntéza: Vláda většiny potřebuje talent této menšiny, neboť je, aspoň prozatím, nenahraditelná. O harmonii se též zasluhuje korupce. Moc ekonomická si kupuje moc politickou.

Nyní od dialektiky zpět k příbuzným v Manile a s nimi na čínský hřbitov. Zdálky vypadá jako město boháčů, žijících v moderních vilách, pagodách a orientálních zámcích. Zblízka to vypadá stejně jako z dálky, až na to, že zdejšími obyvateli jsou nebožtíci. Živé tu potkáte vesměs jen zaměstnance v oboru údržby, renovací a stavebnictví, jak s velkým fortelem budují nové ulice v této vilové čtvrti, každý domek s trochou jiné elegance.

Do jednoho zvlášť útulného jsme nahlédli. V obývacím pokoji byly dvě rakve: v jedné nebožtík manžel, druhá byla prázdná, zabalená do červeného. Ta je pro dosud živoucí manželku. Čínské nápisy identifikovaly rodinu a rovněž obsahovaly prosbu manželky bohům, aby nepospíchali se sjednocením rodiny. Tázal jsem se, proč hrobka pro dva má třeba tři poschodí. To prý když k výročí - narození či úmrtí - se sjedou příbuzní a ve vile zůstanou přes noc. Je na to vybavená i s kuchyní a ledničkou. A ne že by se nějak srdceryvně hořekovalo. Je to událost rodinná, společenská a zpravidla se ve vile - hrobce hraje o peníze dlouho do noci mah-jongg, toto národní čínské povyražení.

Maximální absurdita. Ani ne snad proto, že za zdí živoří chuďasové, ale tyto mrtvoly nikdy tak dobře nebydlely jako teď. Kvalitnější existence posmrtná než pozemská. Střádám, skrblím, upírám si radost, skromně žiji, aby se mi jednou výtečně nežilo. Podíl na takovém uvažování má nejen rodinná prestiž, obava ze ztráty tváře. Číňan racionalista je též Číňan pověrčivý a ač náboženský liknavec - v křesťanské, buddhistické, konfuciánské či jakékoliv verzi - na duchy hodně dá. Je jen jedno obchodní podnikání, jehož se stále je co na práci.

Byli jsme svědky pohřebního průvodu s třemi vzájemně se rušícími hudebními tělesy - dvě jakoby staročeské kutálky a jeden orientální ansámbl s kvílícími píšťalami a hlomozem bicích hrnců. Nad tím vším se bez přestání ozýval zvon, vítající nového rezidenta do města duší. Událost byla motorizovaná. Napřed policie na motocyklech značky BMW, za ní vůz s fotografií zesnulé a čínským textem, kolik jí želí generací. Čím víc generací, tím záslužnější měla život. Na dalším voze křeslo, papírová verze domu, jako součást pomyslné výbavy pro posmrtnou existenci. Pak se teprve objevila s rakví limuzína, k níž byli černým provazem připoutáni bolestí zdecimovaní synové, v košilích bez knoflíků. Vůz je vlekl vpřed, kdežto oni táhli opačným směrem v posledním symbolickém pokusu zabránit nevyhnutelnému. Za syny šla rodina v pořadí příbuzenské posloupnosti. Průvod uzavíraly autobusy s ostatními účastníky.

Po obřadu obyčej vyžaduje, aby synové padli na kolena a čelem se dotkli země jako poděkování všem zúčastněným. Některé funebrácké vozy byly černé, jiné bílé. Někdo přišel v křesťanském černém obleku, někdo v bílém, tradiční čínské barvě smutku. Všimněme si dimenze časové: s odchodem z původního svého prostředí si člověk rozbije hodinky. Odešel-li jsem z Čech v roce 1959, odešel jsem s řečí, mentalitou, ovzduším onoho roku 1959, a následnou tamější dobu mohu chápat jen odvozeně. Překlenout takovou bariéru lze jen přetěžko. U zahraničních Číňanů jsem zaznamenal stále přetrvávající obyčeje, které v jejich vlasti již odumřely. Stejně tak v Texasu potomci českých či spíš moravských přistěhovalců z devatenáctého století mluví a uvažují jinak, než jejich součastníci ve středu Evropy. Však proto máme různé exilové generace - posrpnovou, poúnorovou, pomnichovskou, i tu rakousko-uherskou. Každá vrstva s jinou řečí, mentalitou a rozbitými hodinkami. Žádný div, že se pak lze jen obtížně dohodnout na správném čase.

Stav politického počasí

Chtěl jsem poslední manilské dny věnovat inspekci politických institucí a praktik, jež sem Američané vyvezli s dost pošetilými předpoklady, že pluralistický demokratický koncept s dělbou moci zákonodárné, výkonné a soudní je pro každého ten nejlepší, nejžádoucnější.

Parlament je kopírován podle washingtonského kongresu. Měli jsme z toho neveselý dojem - jak z politiků, tak jejich doprovodu . V zaplivaných předpokojích senátních kanceláří se tísnili žadatelé, čekatelé na výhody. Priscilla se povšimla zajímavé maličkosti. U stropu kanceláří měli zákonodárci zainstalovaný staromódní air-conditioning, bedny, chladící jen jedním - tím zákonodárcovým - směrem a jen ukapávající do zpocené čekárny.

Bylo zrovna po volbách, a kampaní tradičně krvavou, neboť na Filipínách vybíjet se v politice též znamená politiky občas vybíjet. Při této poslední kampani vybuchla na shromáždění lidu pod tribunou bomba, údy se rozlétly po náměstí a snad ani jeden opoziční kandidát nezůstal v jednom celku.

Ne že by se hlavní politické strany příliš lišily. Kontroluje je několik prominentních rodin, politických dynastií s jmény jako Osmeňa, Garcia, Aquino, Magsaysay. Kandidáty jsou nezřídka potomci prezidentů a senátorů.

Ferdinand Marcos nepocházel z takových kruhů. Jako osmnáctiletý již byl postaven před soud a obviněn z vraždy místního politického rivala. Sám se hájil, nebyl odsouzen, za války bojoval, končil s hodností amerického důstojníka a s řadou medailí. Též se věnoval boxu, volnému stylu a budování svého profilu coby asijského John F. Kennedyho. Kvůli kariéře změnil stranickou příslušnost, přesedlal od nacionalistů k liberálům , stal se prvním prezidentem, který byl znovuzvolen a který si mandát pak z vlastní iniciativy ještě extra prodloužil. Rozpustil parlament a vyhlásil stanné právo.

Vládní brožurka tvrdila, že domorodci mohou navštívit prezidentský palác Malacanang v sobotu, zahraniční turisté každodenně. Tři hlídky a tři různé instance nám sdělily tři negativní, vzájemně se vylučující důvody, proč neuvidíme ani prezidenta, ani palác: ještě nepřišel, už odešel, ještě není otevřeno, už je zavřeno.

Ale alespoň jsme viděli First Lady, rekordně hamiždnou kleptokratku Imeldu Marcosovou, která tuze usilovala hrát roli asijské Jacqueline Kennedyové (než ta začala rejdit s Onassisem). Po vzoru newyorského Lincoln Center vzniklo v roce 1967 modernistické kulturní centrum na dvaceti hektarech, vysušených a uzmutých moři v krásném manilském zálivu. Jsou to pěkné, byť již poněkud se rozpadající prostory. Šli jsme se tam podívat na mezinárodní výstavu dětských malovánek; tvorba českých a slovenských capartů byla též zastoupena.

První dáma měla výborný nápad s vybudováním tak zvaného ANG NAYONG FILIPINO, Filipíny v kostce, necelých pět minut od manilského mezinárodního letiště. Tranzitní pasažér, který nemá příliš času, si za hodinu může na čtyřiceti hektarech obhlédnout typickou architekturu, od provincie k provincii (jichž je přes 70), jejich produkty, jejich lidi. Tady je příslušně zmenšená symetrické sopka Mayon, na Boholu jsou ony bizarní Čokoládové hory, tamhle Ifugao rýžové terasy. Nebudu se divit, když tento dobrý nápad bude leckde kopírován.

Na rozdíl od své Dragon Lady, paní Imeldy, manžel Ferdinand si svůj kult osobnosti tolik nepěstoval. Pokusil se řešit málo řešitelné problémy. Při uvážení, že nemůže být mír v národě po zuby vyzbrojeném, pohrozil vězením každému nelegitimnímu držiteli střelné zbraně a do sběrných stanic bylo doneseno půl milionu střelných zbraní. Chtěl pohnout pravidelně sabotovanou pozemkovou reformou a začal parcelovat latifundie svých politických odpůrců. Vykročil proti úplatkářům, mínil skoncovat s korupcí a všemožnými nepravostmi. Taxikář za ošizení pasažéra byl odeslán za mříže na šest nepodmíněných let.

A v téže době Marcos a zejména paní manželka okrádali stát o stamilionové hodnoty. Konečně, v roce 1986, došlo k svržení těchto kleptokratů: Marcos padl po podvodných volbách (k jejichž výsledku mu ze všech států telegramem gratuloval toliko Gustáv Husák) a uchýlil se do exilu na havajské ostrovy, kde v roce 1989 zemřel, zatímco na lačnou Imeldu čekaly mnohé nepříjemnosti u amerických soudů. Soud v Honolulu nařídil zaplatit z Marcosova nakradeného jmění 1,2 miliardy dolarů tisícům obětí režimu. Švýcarské soudy rozhodovaly o Marcosově lupu 12 roků, vydaly celkem 30 rozhodnutí, až konečně v roce 1998 bitva dobojována: 500 milionů dolarů ve švýcarských bankách, nakradených z různých zdrojů - zahraniční finanční pomoci, japonských válečných reparací a zlatých rezerv z filipínské státní banky - se navrátily filipínskému státu.

Na Filipínách zřetelný je matriarchální vliv. Ženy hrají důležitou roli i ve veřejném životě, 70 procent jich má středoškolské vzdělání. Prezidentský termín je šest roků a ústava nedovoluje držiteli úřadu jeho znovuzvolení. Corazon Acquinová, vdova po zavražděném opozičním předákovi ("buržoazní prezidentka" v terminologii nakvašeného pražského tisku), stanula v čele státu v roce 1987, v roce 1992 byl zvolen Fidél V. Ramos, a v mezidobí se uskutečnilo několik nepovedených pokusů o převrat a též snahy již méně majetné, leč stále dychtivé Imeldy Marcosové o znovunastěhování do prezidentského paláce. Tam v roce 1998 usedl Joseph E.Estrada, údajný populista, šampion chudých, utlačovaných mas, bývalý starosta, senátor a filmový herec s pověstí pijáka, hazardního hráče, děvkaře a otce většího počtu nemanželských dětí. Nadšeni nebyli ani investoři, ani katolická církev. Jeho bizární počiny přiměly v roce 2001 Nejvyšší soud k prohlášení, že není schopen dále vládnout. Posléze byl shledán vinným z plundrování země a do čela státu se dostala dosavadní viceprezidentka Gloria Macapagal-Arroyová, další žena z významné rodiny.

Má teď přes sebou k řešení přemnoho problémů. Kriminalita, pohrdání zákony, populační růst, nevyužitý potenciál jedné z nejlépe vzdělaných a angličtiny znalých společností v Asii. Desetina národa našla obživu v zahraničí a zahraniční investoři raději investují v poklidnějším Thajsku. Rovněž nepříjemně roste konkurence Číny v elektronickém průmyslu, jehož výrobky tvoří tři čtvrtiny všeho exportu z Filipín.

A navíc tam teď jsou starosti s teroristy.

V titulu této kapitoly jsem Filipíny označil jako nakřáplé. Kdo všechno šlápl do ošatky takových vajec? Španělští dědové s jejich feudalismem - zajisté. Americký strýc to s vývozem svých institucí a praktik sice myslel dobře, jenže víme i odjinud, že takový export modelů bývá ošemetnost sama.

Skořápka tedy může být všelijak zmalována. Metafory, paralely, analogie.

Slova, slova, slova.

Napočítal jsem přes půl tuctu tamějších skupin s revolučními zálusky. Nejstarší z nich je COMMUNIST PARTY OF THE PHILIPPINES (PKP), založená v roce 1930, promoskevská, v roce 1948 postavená mimo zákon. Podporovala povstalce Hukbalahap a časem pozbyla své revoluční ostří. Tím se víc blyštila COMMUNIST PARTY OF THE PHILIPPINES - MARXIST-LENINIST (CPP-ML), maoistický výtvor, zformovaný v roce 1968. Část vedení byla již pochytána, část dlí v exilu. Odhadovaný počet 25.000 původních stoupenců se scvrkl na desetinu. Působili téměř ve všech provinciích a poslední dobou vytvořili alianci s muslimy na Mindanau. Ti, jakkoliv netvoří na ostrově většinu obyvatelstva, již třicet let usilují o nezávislost.

Tam od roku 1974 působí MORO NATIONAL LIBERATION FRONT (MNFL), separatisté financovaní libyjským Khádáfím. Posléze však ustoupili od požadavků nezávislosti, jejich cílem je jen autonomie, vyjednávání s vládou. Proto se od nich odštěpili radikálové s organizací MORO ISLAMIC LIBERATION FRONT (MILF), fundamentalistická větev z iniciativy v Egyptě trénovaného kazatele. Odmítají vyjednávat s vládou. Tvrdí, že mají k dispozici 120.000 příznivců, ale jejich skutečný počet se odhaduje na pouhou jednu desetinu. Proběhly již různé boje a neúspěšná příměří. Organizace si nepočíná příliš mírumilovně. V jednom měsíci (březen 2003) uspořádala výbuch bomby na letišti v Davao s výsledkem 21 mrtvých. Bomba v tržnici zabila 14 vesničanů. MILF je obviněna ze spolupráce s organizací ABU SAYYAF. Obě dostávají finanční podporu od oficiálně charitativní IIRO (International Islamic Relief Organization), kterou na Filipínách zřídil jeden z mnohých švagrů Osamy bin Ladena. Prezidentka Macapagal-Arroyová ale odolává tlaku Američanů označit organizaci MILF jako teroristickou, s odůvodněním, že tím by ji odradila od vyjednání trvalého míru.

Nejkrvelačnější ze všech je ona skupina Abu Sayyaf, napojená na Al-Kájdu. .Založil ji bin Ladenův pobočník a původním velitelem v poli či spíš v džungli se stal Abdurajak Janjalani, filipínský muslim, který se s bin Ladenem podílel na bojích v Afghánistánu. Organizace Abu Sayyaf byla v roce 1995 nápomocna známému mezinárodnímu teroristovi Ramzi Yousefovi (t.č. dlouhodobě v USA ve vězení) s připravou vraždy papeže a likvidace jedenácti civilních amerických letadel spolu s pasažéry.

Jejich metody nejsou nijak vybíravé. Mučí, vraždí civilisty, useknou hlavu zajatým vojákům, kněžím a rukojmím. V květnu 2001 se zmocnili skupiny zahraničních turistů a většinu z nich po dlouhém čase a zaplacení hodně peněz propustili. S pomocí amerických Special Forces sej e podařilo vystrnadit z jejich bývalé báze na ostrově Basilanu, rozprášeni do džungle, kde jeden z komandantů zahynul v útrobách krokodýla. Další dva velitelé byli lapeni. Na očistných akcích se podílí i místní domobrana.Té se v říjnu 2003 podařilo zabít potěšitelné množství těchto fanatiků, včetně Indonésana, zručného výrobce bomb, jemuž se přisuzují zásluhy za otřesný výsledek na ostrově Bali.

Pirátství, únosy, přepady bank - tento druh údajně revolučního počínání činí z Abu Sayyafa organizaci především kriminální, s radikálním mohamedánským nátěrem. Představitel oné umírněné Moro National Liberation Front a současně guvernér nedávno vytvořené Autonomní oblasti muslimského Mindanaa, odsoudil terorismus Abu Sayyafa a přivítal americkou vojenskou asistenci.

Rozvíjí se spolupráce regionální mezi Filipínami, Malajsií a Indonésií. Zásluhou singapurské policie se podařilo na Filipínách zatknout významného představitele indonéské teroristické organizace Jemaah Islamiyah, jménem Fathur Rohman Al-Ghozi. Již se přiznal k účasti na přípravě předsilvestrovského pumového útoku v roce 2000 v Manile - čili nejen na Mindanau.

K O N E C

Z připravované knihy "Klokánie, obtížné sousedství, lovci lebek, moderní teroristé"

Zpátky