Březen 2004

Palestinský problém

Dore Gold

Nevěříme, že by až do dnešního dne kdokoli v Bílém domě nebo v Knesetu žehnal násilí. Víme však, že někteří členové palestinského vedení a arabského světa mají požehnání pro sebevražedné útočníky. Dělají z nich mučedníky, zajišťují dotace jejich rodinám a dovolují, aby jejich podobizny byly vylepovány v ulicích jako obrazy hrdinů – to vše znamená žehnat násilí.

Nikdo z nás a určitě většina křes‘tanů a židů násilí a válku jako takové neschvaluje, je však třeba rozumět tomu, že válka je sice strašná, ale někdy se musí vést, a někdy je nutné přiklonit se na určitou stranu. Prezident Franklin D. Roosevelt neměl problém postavit se na stranu Británie, když byl na postupu Adolf Hitler. Roosevelt tehdy použil přirovnání: když hoří sousedovi dům, nepočítáš náklady, ale půjčíš mu hadici. Británie hořela tehdy, Izrael hoří dnes.

Proč se přikláníme na stranu Izraele? Izrael je demokracie a dlouhodobý spojenec Spojených států. Je to sice stát židovský, ale přiznává politická a občanská práva i křesťanům a muslimům. Naproti tomu palestinské vedení dlouhodobě podporuje nepřátele Spojených států, počínaje Castrem a Brežněvem a konče Kaddáfím a Saddámem Husajnem. Cožpak jsme již zapomněli, jak Palestinci po 11. září tančili v ulicích a oslavovali útok Usámy bin Ládina na USA? Což jsme zapomněli, jak reagoval Izrael? Izrael stáhl vlajky na půl žerdi a bývalý premiér Benjamin Netanjahu tehdy řekl: „Dnes jsme všichni Američané.“

Když je na palestinské straně ublíženo nevinným, Izrael se trápí, vyšetřuje a mění strategii misí, které vedly ke ztrátám mezi civilisty. Vskutku není neobvyklé, že izraelští důstojníci jsou hnáni k odpovědnosti za své činy. A když izraelské bomby připraví o život civilisty při útoku na teroristický cíl ukrytý mezi civilním obyvatelstvem, Izrael truchlí, vyšetřuje a omlouvá se. Bitevní pole přesto určují palestinští teroristé, kteří záměrně útočí na civilisty a pak se mezi civilisty skrývají.

Prezident Ronald Reagan tomu rozuměl, když bombardoval Libyi a když přitom údajně zahynuly některé Kaddáfího děti jako nechtěné oběti jinak legitimní akce. Reagan to uznal a vyjádřil nad tímto výsledkem zármutek. Nepohnulo to ale jeho odhodláním brát si teroristy na mušku. Řekl tehdy: „Bude-li to nutné, uděláme to znovu.“

O to, zda jsou izraelské osady zákonné, se vede složitá právní debata. Osady vznikly až po válce v roce 1967, zatímco Organizace pro osvobození Palestiny byla založena v roce 1964, tedy tři roky předtím, než Izrael získal jakoukoli kontrolu nad spornými nebo „okupovanými“ územími. Jásir Arafat založil své hnutí Fatáh v padesátých letech. Pro palestinské vedení byla problémem sama existence Izraele. Historie stejně jako výroky, kdy Arafat říká něco jiného anglicky a něco jiného arabsky, vedou k závěru, že i dnes je problémem Izrael v jakékoli rozloze, nikoli území nebo osady.

Je pikantní kuriozitou, že tolik lidí odsuzuje židovské osidlování historické biblické země, zatímco nikdo se neptá, proč mají Arabové právo žít v Tel Avivu. Arabové mají právo žít v Tel Avivu, stejně jako Židé by měli mít právo žít v Hebronu. Základní lidské právo vybrat si, kde budu žít, není legitimní důvod pro terorismus. Žádný důvod nemůže terorismus ospravedlnit.

Prezident Bush má pravdu, když chce nejprve demokratickou Palestinu, a teprve potom palestinský stát. Jinak by odměňoval teror. Demokracie zřídkakdy zahajují válku s jinými demokraciemi, a svoboda vyznání zřídkakdy kvete jinde než v demokracii (všimněte si, jak se zachází s koptskými křesťany v Egyptě, nebo že ani křesťané ani židé se nemohou stát občany Saúdské Arábie). Proto demokratickou Palestinu každý z nás přivítá, jakmile přijde, pokud přijde. Do té doby budeme podporovat Izrael, stejně jako bychom se měli dál „modlit za pokoj pro Jeruzalém“.

(kráceno)

(www.izrael.cz)