Březen 2004

De Gaulle a Beneš - bratři v duchu?

Manfred Gratzl

Jiří Šitler se snaží ve svém článku "Že by mi vrátili tu mou almaru" v Lidových novinách (text Šitlerova článku je v CS-magazínu 02/2004 za článkem E. Mandlera Všechno jsme vzali Němcům právem?) vemluvit české společnosti, že události po roce 1945 v ČSR byly úplně normální a nijak se nelišily od toho, co se dělo na Západě. Tedy, že česká politika byla ve svém počínání po ukončení války vesměs na úrovni západní Evropy.

Vzorem pro etnickou čistku v ČSR však nesloužila opatření západních mocností, ale represe a gulagy Stalina v Sovětském svazu. Aplikace kolektivní viny se stala zejména za vlády Stalina základním pravidlem represí. Byl to Stalin, jenž nechal vyvlastňovat miliony "kulaků" a přesídlit, tedy krutě vyhnat ze svých domovů, celé národy na území SSSR. Tento osud postihl například Čečence, Kalmyky, Inguše, povolžské Němce atd. Počet těch vyhnanců se odhaduje na několik milionů (jenom třeba povolžských Němců bylo přes 3 miliony).

Jak známo byl Beneš během války dvakrát v Moskvě, aby získal souhlas kremelského diktátora k projektu vyhnání sudetských Němců. Přitom se zeptal Molotov, kolika sudetských Němců by se vyhnání týkalo. Když mu Beneš sdělil, že přes 3 miliony, odpověděl prý Molotov slovy "Tři miliony, to nic" (doloženo ve vzpominkách Drtiny a Táborského).

I když Šitler chce sugerovat opak, k takovému masovému vyhnání Němců a ke konfiskaci jejich majetku se na Západě nikdy nedošlo. Emanuel Mandler poukázal ve své replice "Všechno jsme Němcům vzali všechno právem?" (LN 10. 01. 04, nezkráceně v CS-magazínu 02/2004) na srovnatelný předválečný vývoj v Alsasku a docela odlišný přístup Francouzů po ukončení války. Není nijak překvapivé, že Jiří Šitler tento argument lakonicky odbývá s tím, "že vztah Alsasanů a sudetských Němců k říši je naprosto odlišný" (LN 17. 01. 04). Ale v čem vidí Šitler tuto zásadní odlišnost?

V Alsasku a Lotrinsku žili (a žijí, i když se alsaskoněmeckým dialektem dnes mluví již jen na venkově) převážně německy mluvící "Alemanové", tedy vlastně Němci. Po válce v roce 1871 byly tyto regiony součástí Německa. Po první světové války zase Francie. Jako Češi po roce 1918 dávali i Francouzi v Alsasku po vyhrané válce jasně najevo, kdo je příštím pánem země. Odpor Alsasanů také nenechal na sebe dlouho čekat.

Tvořily se různé autonomisticky zaměřené organizace, třebas v roce 1926 tzv. Heimatbund. 29.11.1926 přijala nejvýznamnější alsaskoněmecká strana, Elsässische Volkspartei (EVP), jednoznačně autonomistický program. Jako Henleinova SdP byla i EVP konstruována jako střechová strana, ve které se spojily různé proudy a názory. Jako sudetská SdP reprezentovala i EVP nejrůznější zaměření, od zastánců autonomie Alsaska v rámci Francie přes vytváření samostatného Alsasko-Lotrinska až k přívržencům připojení k Německu. Francouzská vláda reagovala na vývoj v Alsasku podobně jako vlády ČSR represivními opatřeními. Například v roce 1928 byli čelní zástupci EVP obžalováni a odsouzeni za protistátní činnost.

Stejně jako v ČSR nebyla však ve Francii státní moc schopna zabránit vzestupu autonomistů a vlivu německých událostí. Ve volbách do francouzského parlamentu v roce 1932 získali autonomisté z EVP v Alsasku přes 70 procent hlasů (pro srovnání: SdP získala v volbách roku 1935 v ČSR 67,4 procent sudetských hlasů). 1929 byl také Dr. Karl Roos, nekompromisní alsaský autonomista, zvolen primátorem Štrasburku.

Jako český stát reagovala rovněž francouzská státní moc v třicátých letech čím dál tím hektičtěji. Zmíněný Karl Roos byl roku 1939 vzat do vazby, odsouzen k trestu smrti a v roce 1940 krátce před invazí wehrmachtu popraven.

V červnu 1940 se stalo Alsasko a Lotrinsko opět součástí Německa. Tvrzení Šitlera, že prý Alsasané nezískali německou příslušnost, není správné. Sudety (přesněji řečeno: všechna odstoupená území Německu, pozn. red. CS-magazínu) se staly součástí říšského území jako samostatná župa Sudetenland a jako součást žup Ostmark a Oberdonau. Obdobně se stalo Alsasko s Bádenskem župou Oberrhein s hlavním městem Štrasburkem řadovým státním územím Německa. Lotrinsko vytvořilo se Sárskem a Falcí župu Westmark.

Obyvatele Alsaska a Lotrinska, kterých bylo přibližně 1,8 milionů, považovala nacistická státní moc za normální občany říše. Také v tomto ohledu neexistuje ani náznak rozdílu mezi Sudety a Alsaskem. Alsasané se tím stali, stejně jako sudetští Němci, občany Třetí říše. Vztahovala se na ně rovněž branná povinnost. Celkem sloužilo ve wehrmachtu přes 130.000 Alsasanů, 40.000 z nich ve válce padlo. Není tajemstvím, že mnozí Alsasané neskrývali svou sympatii pro Hitlera a že v oddílech SS jich sloužil nezanedbatelný počet.

Co je tedy v tom všem "naprosto odlišné" od situace Sudet? Francouzi mohli po ukončení války v roce 1945 se stejnou argumentací jako Češi provést etnickou čistku svého východního "pohraničí". Předválečný vývoj v Alsasku je celkem srovnatelný, ne-li v určitých bodech paralelní s vývojem v Sudetech. V obou případech se bojovalo se stejnou zarputilostí o autonomii, menšinová a jazyková práva.

Alsasko a Lotrinsko od roku 1870 čtyřikrát změnily státní příslušnost. Tato území byla tradičním předmětem sporů a válek mezi Němci a Francouzi. De Gaulle a Francouzi by tedy mohli po válce stejně jako Češi v čele s Benešem uspořádat "konečné řešení" ve formě etnické čistky Alsaska a Lotrinska. Právě to se ale nestalo. Tamní obyvatelé dostali po roce 1945 zpět francouzskou státní příslušnost. Proti válečním zločincům byla zahájena soudní řízení. Příslušníci Résistance zorganizovali tribunály, které asi neměly daleko k českým retribučním soudům. Vysoce postavení zástupci autonomistů byli po konci války popraveni, jako například Hans-Peter Murer. V Alsasku a Lotrinsku však nikdy nedošlo k masakrům civilního obyvatelstva, excesům či pochodům smrti jako třeba v Ústí nad Labem, v Brně, Lanškrouně atd. Alsasané především nebyli nikdy přesídleni a jejich majetek nikdy nebyl konfiskován. Francouzští vítězové nikdy neaplikovali kolektivní vinu.

Když dnes Šitler při vší vážnosti tvrdí, že se na Západě po válce dělo vlastně totéž co v Polsku a ČSR, je to urážkou velkého Evropana de Gaullea, jenž si - na rozdíl od dr. Beneše - přes utrpení svých a svého národa během války zachránil slušnost a zdravý rozum a nepodlehl emocem a slepé nenávisti. Alsasko s Lotrinskem je proto dnes kvetoucí region v srdci Evropy. Návštěvník uvidí malebné vesnice a nádhernou krajinu. Staré nesváry mezi Francouzi a Němci jsou již dávno zapomenuty, Alsasané jsou dnes občané Francie, chtějí-li mohou svobodně žít, pracovat či studovat v Německu.

Sudety jsou dodnes zdevastovaným a zpustošeným územím. V tom spočívá "naprostá odlišnost" Alsaska od Sudet, jak říká Šitler. Především však tkví tato odlišnost v tom, že se v Čechách dodnes najdou lidé, kteří ze všech sil obhajují etnickou čistku a s ní spojenou devastaci.

(www.bohumildolezal.cz)