Březen 2004

Kupředu v srbských stopách!

Luděk Frýbort

Vzrušovat se nad výsledky voleb v odlehlých končinách nemívá velký smysl; jednou vyhraje ten, podruhé onen a potřetí kdyby vyhráli všichni svatí, na osudu zbídačené země, rozvrácené dlouhým sledem pošetilostí, špatných odhadů a scestných ideologických projektů, to nezmění beztak nic. Důvěřiví lidé mívají sklon se domnívat, že z každé bryndy vede nějaké východisko. Vede, ale jen někdy. Jen dokud ještě nebyl překročen práh, za nímž už není naděje, jen stále strmější skluzavka do pekla. Tolik pro výstrahu optimistům.

A někdy jako by se proti nebohé zemi všichni ďáblové spikli, a pošetilým představám propadlé voličstvo spiknutí ještě potvrdí. Co se před nedávnem přihodilo Srbsku, nad tím nelze jen tak mávnout rukou za doprovodu přísloví, že každý chvilku tahá pilku a příští volby zase všechno spraví. Vítězná partaj krajního, s šílenstvím hraničícího šovinismu, po ní těsně následující partaj snad méně šílená, ale s hlavou rovněž zahrabanou v dávno vyčichlé nacionalistické pýše, celé hejno stejně pomatených malých nadšenců, a teprve s velkým odstupem kdosi rozumnější, ale příliš slabý, aby se tomu reji bláznů postavil do cesty ... jakpak to může dopadnout, že. Jak může dopadnout hrdý srbský národ nemohoucí se odtrhnout od představy, že všechny problémy dneška lze vyřešit junáckou šavlí králeviče Marka. Nu, naštěstí jsou země české od těch rumrejchů odděleny sanitárním kordonem nejméně dvojích hranic, takže se snad není nutno obávat, že by příboj osudu spláchl i je. Ale pozorně sledovat, jak a kam to teď hrdý národ srbský bude směřovat, bude jistě poučné, zvláště pak pro někoho.

Neboť nelze mít pochyb, že na březích Sávy právě docházejí svého naplnění ideály, k nimž se upínají srdce mnohých tuzemských vlastenců. Varovnými úvahami o možném okleštění, ba ztrátě české suverenity by už bylo možno naplnit jeden menší archiv a denně k nim z pera pánů Zahradila, Klause, Jakla i jiných přibývají další. Pravil bych: ušetřte si inkoust a námahu, spravedliví mužové, jelikož otázka suverenity už byla pojednána zprava a zleva, svrchu i zespod, a něco nového k ní stěží dodáte. Místo toho popatřte na Bělehrad. Není pochyb o tom, že váš ideál naprosté, všestranné, nikým a ničím neomezované suverenity tam je vrchovatě naplněn; není ve světě suverénnější krajiny nad Srbsko, snad s výjimkou Somálska, o nějž už také nikdo ani nezakopne. Nikdo Srby o jejich suverenitu nepřipraví, nikdo ji nezpochybní, ani kdyby ho o to na kolenou prosili. Užijte si své suverenity, dědicové cáře Dušana Velikého. Tančete kolem ní srbské kolo a pějte o ní za doprovodu guslí. Nechť mocně hřmí váš hlas z rozvalin bílých. Nenajde se ten, kdo by vám v tom chtěl bránit, z vaší slavné vlasti kusy trhat, leda by se také kompletně zbláznil.

Sbor moudrých mužů kolem pana Klause nás ovšem upozorňuje, že krom té suverenity nám hrozí i ztráta identity. Zlé huby by mohly namítnout, že jsou všelijaké národní identity, o které není zvlášť co stát; kdyby se našel takový uchvatitel, který by chtěl připravit Čechy o jejich proslulé zálezlictví, švejkovinu, sklon k chytračení a neopodstatněnou vytahovačnost, ať jen přijde s hodně velkým pytlem, ten neřád do něj nacpe a odnese jej ke všem čertům. Tunelářství, korupci a zlodějnu (taky takové identity) si může vzít návdavkem. Ale proti tomu se pochopitelně musí srdce pravého vlastence vzbouřit: ze své identity ani o píď neustoupíme, ať je jaká je! A kdyby někoho zachvátily pochyby ... obraťme zrak k hrdé Srbiji! Tam vědí, jak si identity vážit! Jinými cestami se ubírá svět, ale Srbsko se rozhodlo, že jej nebude následovat. Neotřesně brousí duch králeviče Marka rezavou šavli na nehmotného nepřítele, plamenný zrak se upírá k slávě říší dávno zaniklých, jako kůl v plotě hájí Srb svou identitu, připomínaje tak zbrojnoše zapomenutého na vartě dávno dobojované vojny. V borbu! Šavle vzhůru! Na Turka! Na Němce! Na Chorvaty, na Slovince a na Taliány, jak navrhoval idol srbského lidu a duchovní vítěz voleb Vojislav Šešelj; a kdyby toho nebylo dost, i na proradného Čecha, co si slovanské identity neváží a do imperialistického NATO vstupuje!

Dost ponížení! Vraťme srbskému lidu jeho starou velikost a slávu! O drahotu, nezaměstnanost, ekonomický rozpad, chudobu a takové krámy se netřeba zvlášť starat, ty zmizí samy sebou, jen co všechnu tu havěť smeteme a srbský prapor novým triumfem ověnčíme. Snad by si pánové Zahradil s Klausem měli s vítězi srbských voleb kolečko zatančit a poptat se při tom, jak si mají správně počínat, aby také dosáhli toho úspěchu. Recept je totiž prostý: jen se nad všechny vyvýšit, od všech se oddělit, staré nevraživosti pečlivě udržovat a nových k nim přidělat, smír a vyrovnání s opovržením odmítnout, nos nad všemi ohrnout ... a přijďte se, holenkové, podívat za rok za dva. Hromadné výpravy ekonomů z celého světa budou do Bělehradu putovat, aby se hospodářskému zázraku poklonily. Čelnímu českému ekonomu světové pověsti lze doporučit totéž.

A ovšemže ani vzdáleně Srbům nehrozí, že by je po takovémhle důkazu vlasteneckého vzplanutí někdo lákal do té zlopověstné Evropské unie, kde, jak známo, velcí a mocní nemají nic jiného za lubem než vysát a pak odkopnout své menší partnery. Haha! Srb neskončí tak bídně jako Dán, Holanďan či Ir, co už pod evropským jhem celá desítiletí úpí. Nerozpustí se jako kostka cukru v evropském kafi, nýbrž si bude veškeren svůj srab bedlivě, neúchylně pěstovat. V nějakém kafi se ostatně ani rozpustit nemůže, protože na něj nebude mít. Každému euroskeptikovi musí při tom pomyšlení srdce radostí poskočit: Srbsko náš vzor! Však český pan prezident nelení při každé příležitosti před rozplynutím v EU varovat, ale nedovtipní Češi ho nechápou a najust hlasovali pro vstup do toho potutelného spolku. Je s podivem, že pan prezident s nimi ještě má trpělivost. Však uvidíte, jednou toho bude mít dost a odejde mezi šťastné a svobodné Srby, kteří si ho budou jinak vážit. Třeba mu i osiřelý bělehradský stolec nabídnou, když je teď junák Milošević v té haagské base. A my, troubové, nepostačíme koukat.

Ten rozkvět, ten blahobyt, ta prosperita, jaká se teď rozklene nad Srbskem po slavném vítězství národní myšlenky! Hned bude chléb o devadesát procent lacinější, jak už bylo oznámeno, o dalších výdobytcích ani nemluvě. Devadesát procent ... pane jo. Poučit by se mohl pan Špidla: vztyčme národní prapor - a devadesát procent je dole. To by byl rozpočet, ne se pořád hrdlit o nějaké miliardy.

A když už jsme v tom, třeba by našim vlastencům srbští vítězové poradili, co s těmi Benešovými dekrety, jak junáckou šavlí rozdrtit landsmanšafty, jak zabránit rozchvácení národního majetku šlechtici, klerikály i jinou bandou, a vůbec jak si má správně počínat suverénní lid, obklopený na všech stranách úklady nepřátel. Nacionalismus totiž takové recepty má, úspěšně jich používá a všechny problémy jimi hravě řeší.

Nebo že by to dopadlo jinak? Že ne sláva a chleba za desetník, ale bída a pokračující rozpad, chatrně ozdobený ucouranou národní pentličkou? Že rozvalin bílých ještě přibude? Že se od dědiců králeviče Marka nakonec odtrhne i Černá Hora, chtivá spíš kousku západní prosperity než šovinistických tanečků? Že místo hrdé, všemi obdivované země zůstane nakonec uprostřed Balkánu hromádka neštěstí, s níž nebude chtít mít nic společného ani Albánie, neřku-li národy Unie?

Netřeba být prorokem, abychom předpověděli další vývoj: až přijdou příští volby (jestli ovšem přijdou; mnohý příklad ukazuje, že si pravý junák dovede svou moc pojistit, když mu k ní voliči jednou pomohli), propadnou se v nich hájitelé národní hrdosti právě tak, jak nyní triumfovali. Je ovšem otázka, bude-li to ještě co platné. Dějiny nepromíjejí celonárodní pošetilost tak snadno, a kdo v jednom kuse padá do stejné díry, nakonec se z ní už nemusí vyhrabat. Pohrdaný a proklínaný Západ taky může mít za pár let jiné starosti než pomáhat Srbům z děr. Nebo komukoliv jinému. A jen podvodníci, mafiánské bandy, pašeráci zbraní a děvek i jiní toho druhu tržní odborníci se budou mít dobře a tloustnout. Kdoví, jestli to není celého nacionalismu nejhlavnější smysl. Co? Slyším nějaké dotčené hlasy? Ale prosím vás! To se ví, že mluvím o Srbsku, co jiného jste si mohli myslet...

No nic, nechám už pošklebování, protože je mi z něj trpko. Míval jsem Srby rád pro jejich odhodlanou bojovnost, jíž se tolik lišili od českého obyčeje ohýbání hřbetů. Jenže nedokázali v nejlepším přestat. I boj je prostředek jakéhosi cíle, ale oni si z něj udělali účel. Modlu. Smyslem všeho se jim stala chlouba. V té souvislosti chci poukázat na článek pana J. X. Doležala v Lidových novinách z 29. prosince, v němž se i on zamýšlí nad otázkami české identity. Dospívá k závěru, že identita je to, čím se můžeme chlubit... zadrž, ruko publicistova, protože ses v závěru velmi rozumných úvah ocitla vedle. Chlubit bychom se neměli nikdy a ničím, a pokud tak ze setrvačnosti činíme, nechat toho. Skutečná identita nepotřebuje chlouby, skutečné sebevědomí se nepotřebuje vytahovat. Kolem své vlastní výtečnosti poskakující derviš své okolí zpravidla o ní nepřesvědčí, nýbrž jím bývá pokládán za primitiva, a notně protivného k tomu. Nechme ostatní, aby vydali posudek o tom, jací jsme pašáci. Bude-li nepříznivý, neviňme z toho zrcadlo, nýbrž vlastní křivou hubu.”

Ale pochopitelně se nedomnívám, že bych mohl těmito řádky někoho odvrátit od nacionalistického rozvášnění, ať dědičně zakořeněného nebo účelově přejatého. Takže jen ... no, pozorně se dívejte, strážci suverenit a identit, národovci a euroskeptikové. V Srbsku už došel do pokročilého stadia projekt, jejž tak vehementně nabízíte vaší zemi, a nedávnými volbami se mu dostalo potvrzení. Brzy uvidíte, kam to přivedl. Nic než národ! Do boje! Na stráž! Nedejme se! Pryč, more bídný, od krbu otců! Z cesty, proradná Evropo! Mnoga leta! Živijo!