Březen 2004

My Prahu nedáme... anebo prodáme?

Jiří Jirásek

(Nejen o novém paláci Flora)

Novostavba Palác Flora na pražských Vinohradech si rozhodně zaslouží víc slov (a trochu jinak míněných), než kolik zaznělo v rozhovoru publikovaném v jednom z nejčtenějších deníků s Revenem Havaremem, generálním manažerem African Israel Investment Group. Navzdory obdivu, který chová nejvyšší manažer k Praze, a navzdory vynaloženému úsilí jeho společnosti zkrášlovat vzhled velkoměsta nemohu nevyslovit jisté pochybnosti vůči upřímnosti jeho slov, zvláště když vezmu v úvahu právě to, co investiční společnost na Floře vyprodukovala.

Bezduchý objem místo invence

Při obchůzce této vykalkulované stavby, využívající snad každý decimetr pozemku, se výsledný dojem jen málo kryje se vzletnými slovy obdivovatele pražské architektury. Docela rád bych věděl, z které strany se máme na budovu dívat, aby nás naplnila krásnem. Svou bezostyšnou nakynulostí v zářezu starobylého Olšanského hřbitova bere dech živoucím a vlezlou nevšímavostí nepřímo obviňuje ležící mrtvé z překážení. Na první pohled je zřejmé, že větší už tato krabice být nemohla.

Je až úsměvné, s jakou nonšalantností pan Havarem odpověděl na jedinou mírnou výhradu, která ostatně zazněla i z obce architektů, a sice vůči měřítku stavby: Ze střechy paláce je přece nádherný výhled téměř na celou Prahu! Opravdu jsem nevěděl, že investorovi navíc šlo o vyhlídkovou věž. Zřejmě si nevšiml, že poblíž se už jedna nachází.

S velikostí problémy této tržnice nekončí. Terén staveniště směrem od Vinohradské třídy poměrně prudce klesá. K této skutečnosti, jež by měla být pro architekta výzvou, je hmota stavby v důsledku nesmlouvavě stanovené horizontály naprosto nevšímavá. Jediná strana do Vinohradské třídy nás má snad trochu odškodnit za celkový pocit hoře z rozumu, fádnosti, ještě tak snesitelné u skladiště stavebního materiálu. Pravda, hlavnímu vchodu byl povolen ústupek od stavební čáry – vykousnutí z tak cenného masa je překryto dvojím dynamickým rizalitem. Budiž, najednou tu o něco jde, i když tíha ocelových travé jen taktak člověku nepadá na hlavu; s konstrukcí ocelárny si tato část stavby příliš nezadá. Do plytkého opláštění je zabalena jen málo invenční architektura. Objemem je stavba nepřehlédnutelná, ale tento účin dokáže stejně tak dobře navodit elektrárenský blok, kterému se ostatně dosti podobá (kdyby se aspoň nejmenovala Flora!). Nemýlím-li se, původně projekt sliboval jakýsi vnitřní záhumenek, kde se mělo i cosi zelenat. Z toho zůstalo pár stromů vysázených v Jičínské ulici. Být jedním z nich, uschnu do týdne. Zase příklad toho, jak je snadné si u dnešních novostaveb poplést jejich pravý účel.

Že kapitál nemusí být k člověku tak bezcitný, lze doložit na příkladu Rockefeller Plaza v New Yorku. Na mnohonásobně dražším pozemku se nachází každoročně dost místa pro vysázení tisíců tulipánů a konvalinek.

Z toho, že se patrně projekt vyvíjel od lepšího k horšímu (tlak na výnosnost musel být enormní), se nemůže vymluvit žádná ze stran podílejících se na projektu stavby, včetně schvalovacích orgánů města. Výsledek stojí, je neodstranitelný, nekorigovatelný. Zbývá jen si zvyknout, nevidět! Konečně, copak se uvnitř nenachází IMAX, zázrak všech zázraků, poslední slovo promítací techniky – jak si obzvláště pochvaluje manažer firmy? Takové supermoderní kino za nějakou tu tisícovku kubíků navíc stojí za to, ne?

Interiér této tržnice odpovídá jejímu hlavnímu účelu – poskytovat uspokojení z nákupů a zábavy. Jiný – například estetický – cíl už byl nad síly realizátorů. Nedotčenost stavby místem tak silně poznamenaným pietou ne ledajakého hřbitova je až příkladně dobová. Pokud jde o celkové vyznění, pak je spíše hromotlucké než novátorské. Žádný ozvláštňující duch se tu nevznáší. Může se nacházet tak leda v podzemních garážích.

Že to jde i jinak, lépe, dosvědčuje nedaleko realizovaná přestavba původně nanicovatého objektu, v němž dnes sídlí Stavební spořitelna. Průčelí je „rozehrané“ a nadnášené „plachtami“ nakloněných předokeních skel, souladně barevné a bohaté na reflexy, s působivou úpravou venkovního prostoru citlivě slaďujícího nutnou parkovací plochu s elegantně řešeným dlážděním a výsadbou zeleně. Je radost projít kolem. Psychika není pod tlakem stavební nevšímavosti a bezohledné účelovosti, chodec neupadá do lhostejnosti a silná slova proti modernitě mu na mysl vůbec nepřijdou, spíš naopak.

Karlovo náměstí – další přírůstek bezduchosti

Seznam pozoruhodné pražské architektury se bez paláce Flora docela dobře obejde, avšak ještě smutnější dojem vyvolává novostavba na Karlově náměstí. Ze zástavby cenné parcely se vyklubala zcela konfekční, mechanicky voštinová byznysbudova s přidrzlou věžovitou nástavbou, která nekompromisně skoncovala s představou, že se tomuto náměstí konečně dostane po fádních dostavbách uplynulého století zaslouženého architektonického činu. Namísto toho zase zvítězila chladná technologie – nevšímavá a sebestředně nudná. Architektura jak vystřižená z nějakého průmyslového vzorníku – přesně to si historické jádro Prahy zasluhuje nejméně.

Nejenže šplháme do výšky, rozprostíráme se i do dálky ve snaze pokud možno všechno zabalit do „fólií“ skla, obložit mondénně působícími zrcadlovými materiály, jež zároveň znečisťují, někdy přímo ztěžují chodcovu orientaci a narušují čitelnost toho, co je reálné, a co optický klam. Tato architektura sice poskytuje zážitek ze stínadel, zrcadlových bludišť, často navíc opatřených blikající reklamou nebo poutačem, ale přitom upírá stavbám členění, v němž je snadné se orientovat. Bezděky (nebo snad záměrně?) přispívá k už tak dost značné chaotičnosti života ve velkoměstě. Při značném výskytu skleněných vitrín se vtírá otázka, zda tento jev nemá co dočinění s všudypřítomným striptýzem. Nebo snad místo architektů máme spíše co dělat se sklenáři? Rovněž by tu mohl hrát roli zájem zaměstnavatelů mít lepší přehled o tom, co se děje uvnitř úlu a zároveň poskytnout zaměstnancům ničím nerušený výhled na zvolna se sunoucí auta po přeplněných silnicích.

Počítejme k zázrakům, že se jádro pražské kotliny dosud ubránilo věžákům-mrakodrapům, které v zářivém úsměvu cení zuby z pankrácké pláně. Domácí a zahraniční investoři i architekti totiž rádi tíhnou ke stavbám co největším.

Pokleslé inspirační zdroje

Zcela čitelné jsou dva zdroje nezdarů nové výstavby. Jeden představuje rakouská zhlíživost sahající od dirndlové Ziererei – viz směšně se nakrucující hotely v ulici V celnici u Masarykova nádraží – až po nesnesitelně procovskou, otomanskou reminiscenci dalšího monstrózního díla, hotelu Don Giovanni. Za jejich předchůdce by se dal jen s mírnou nadsázkou označit plod socialistického realismu hotel Internacionál v Dejvicích.

Druhým, mocnějším zdrojem, je chladný, průmyslový styl moderní architektury, schopný jakkoliv osobité prostředí „převálcovat“ mohutnou kubaturou stavby opláštěnou sklem a vyšperkovanou monstrózními ocelovými doplňky. Příkladem takového řešení je pasáž Myslbek na Příkopech, ještě navíc s nepatřičně užitou symetrií monumentalizovanou rozkročeným zaklenutím – to vše v uliční frontě, která měla vždy výstavní ráz. Předchůdce této nepřizpůsobivé zástavby lze vidět v „letištní“ architektuře hotelu Hilton, který se nachází v předpolí urbanisticky jedinečného Karlína, naštěstí v prostoru dávno znehodnoceném necitlivou výstavbou magistrály táhnoucí se žalostně centrem města. Ještě hlouběji v minulosti vězí ukázky ohlašující změnu estetických měřítek a mechanické využívání modernistických inspirací v podmínkách reálného socialismu – dostavba parlamentu, Emauz, řešení prostoru u Národního divadla, obchodního domu Máj (dnes Tesco). Už záhy budeme moci obdivovat dalšího molocha na náměstí Republiky, jen částečně se kryjícího fasádou bývalých kasáren a průčelím kostelíka sv. Josefa. Molocha, který přitáhne další stovky aut do samého středu metropole a který nás opět usvědčuje z protimluvu: Na jedné straně zkoumáme, jak odlehčit centru od náporu dotěrných aut, a na druhé vytváříme ideální podmínky pro jejich pronikání do ulic města těžce lapajícího po vzduchu.

Bez míry a vkusu

Proč tolik nezdarů velké architektury v tak specifickém městě, jako je Praha? Odpověď je obsažena už v samotné otázce: Co jinde vypadá docela apartně a nekonfliktně a je oblíbeným standardem dnešního architektonického slovníku vyžívajícím se v opakování tolikrát řečeného, to působí v urbanisticky vyhraněném pražském milieu jako nepatřičná namyšlenost. Soudobé architektuře je vysloveně na překážku slohotvornost a pitoresknost města, jež se jako evropská metropole projevilo naposledy v éře Rudolfa II., poté už následovaly programy spíše provinciální. Ke stavebnímu průlomu došlo až na přelomu 19. a 20. století – důsledkem bylo, že hladina zástavby se zvedla vzhledem k výšce pražských věží až po samu únosnou mez. O veliký skok se pokoušela první republika, leč funkcionalistům se naštěstí nepodařilo realizovat „nejprogresivnější“ nápady. Zvítězila by strohá účelnost a strojovost architektury, jednou provždy bychom se museli rozloučit se sentimentem staromilského horování.

Za komunistů zůstalo jádro města doslova Bohem opuštěno. V poslední době nastoupila na rozdíl od malomocného stavebnictví minulého režimu všehoschopná výroba, dodávající v šibeničních termínech, nač si architekt či investor vzpomene. Ruku v ruce s tímto omračujícím jevem sem vtrhla tvořivost neznající míru, a často ani vkus. V projektech staveb deroucích se do středu města jsou převážně kanceláře, obchody, kanceláře a znovu obchody. Architekt se může upřemýšlet, jak by originálně naložil s projektem komerčního „úlu“ či dalšího byznys-centra, ale s podstatou nehne, neboť takový projekt si zákonitě žádá řešení už nejméně jednou prověřené, tedy víceméně nudu odpovídající obsahu. Na druhé straně ani architekti se nijak zvlášť netrápí působením svých výtvorů na lidskou psychiku.

Obava z odpovědnosti

Praha je kouzelná svou schopností ještě i dnes poskytovat svým tvarovým uspořádáním zážitek podobný četbě pohádkové knížky. Na jedné straně oponují komerčním, maximalistickým tlakům solventních investorů názory až komicky staromilské, na straně druhé jim podezřele povolně vycházejí v ústrety různé schvalovací komise vybavené kdejakými pravomocemi a vyhláškami. Rozhodovací pravomoc úředníků spolu s prioritami investorů zapříčiňuje malé, větší, ba přímo i tragické úrazy města.

V českém korupčním prostředí je asi zbytečné se ptát, proč k tomu dochází tak často. A když se nějaké to pochybení přece jen provalí, pak odpověď zpravidla zní: nedokonalá legislativa!

Víme-li to, pak tím spíš můžeme litovat, že Praha je jednou z mála výjimek mezi světovými metropolemi, která se obejde bez odborného týmu se silným mandátem a s hlavním architektem v čele. Jaké jsou důvody, které brání ustavení podobné kanceláře? Čemu se však divit, když ani Hrad si nemůže dovolit (po jednoznačně dobrých zkušenostech v minulosti) osobnost v čele stavební hutě! Ne že by snad nebylo koho pověřit. Jen tu zase vystrkuje růžky stará známá vrchnostenská obava z uznáníhodné autority, která by měla podporu úřadu, svobodu rozhodování a reálnou moc provázenou dovolatelnou zodpovědností. Z partikulárních „anonymních“ zájmů a rozmělňování zodpovědnosti až k jejímu nedohledání jsme patrně učinili jednou provždy součást našeho žebříčku hodnot. Jsme přímo posedlí myšlenkou, že komise a zase jen komise mohou zaručit přínosnou a zároveň originální dostavbu pražského jádra. Každá stavba podléhá často rozporuplným zájmům a hlediskům, přičemž cena za dosažený kompromis (dnes se s oblibou říká konsenzus) bývá až příliš vysoká. Na takových principech je možné postavit skoro všechno. Jen ten, kdo drží kasu a kdo jasně ví, co chce, může rozhodovat rázně a s plnou odpovědností. Byrokracie je naproti tomu amorfní útvar, jednotliví úředníci se často uchylují do anonymity a konkrétní zodpovědnost rádi přehazují z instance na instanci, a to s hbitostí hodnou lepší věci.

Takže: V jakém bychom se měli nacházet rozpoložení, pokud jde o posuzování závažnějších pražských staveb, aby jejich kvality dosahovaly nesporně zdařilé úrovně například skvěle revitalizovaných pražských pasáží, kde je chodec ušetřen tolika nepříznivých vlivů velkoměsta a navíc obklopen kultivovanou moderností? Domnívám se, že bychom měli být vnímavější k oblibě minulých epoch pro sochařsky pojednávanou architekturu s hmotně působícími korpusy staveb. Realizovat v Praze výstavbu zcela lhostejnou ke zvláštnostem a půvabům jednotlivých lokalit se nám daří víc, než je zdrávo. Proto je třeba pečlivě posuzovat míru věcí – správná míra je ono první, pro Prahu vůbec nejdůležitější kritérium rozhodující o zdaru či nezdaru díla. Toto město nemá zapotřebí, aby poutalo pozornost výkony zaznamenatelnými do Guinnessovy knihy rekordů. Podstatné už bylo vytvořeno. Co přidáváme dnes my v míře vrchovaté, je dopravní kolaps, nedýchatelný vzduch, nadměrný hluk (která ignorantská kancelář povoluje orgie decibelů na dějinami obtěžkaném Staroměstské náměstí?). Všechno, čeho je moc, škodí v historickém, architektonicky jasně definovaném centru Prahy stonásobně. Je obrovským omylem si myslet, že za každou cenu musíme ke starému přidávat nové, že musíme stále něco zaplňovat a zvětšovat. Často tím pouze vycházíme vstříc cizímu i cizorodému zájmu.

Čeho nebude v Praze nikdy dost? Krásných mozaikových chodníků, které už dnes v hojné míře poskytují vnímavému člověku radost z chůze.

(Prostor)