Březen 2004

Jak se pan prezident zasnil.

Martin Komárek

Kapitola z připravované učebnice pro třetí třídy obecné školy "Náš tatíček pan prezident" od Petra Hájka

Mladé frontě DNES se podařilo získat exkluzivně ukázku z učebnice, která má přijít do základních škol na začátku února. Autor Petr Hájek, prezidentův zástupce pro tisk a jiná média, se v ní snaží přiblížit osobu Václava Klause mladším žákům. Zda se to podařilo, posuďte sami.

Pokud si myslíte, že pan prezident není člověk jako my, tak se moc mýlíte. Sice tak nevypadá, ale je to člověk jako my. A i kdyby to náhodou nebyl člověk jako my, chce být člověkem jako my. I pan prezident Václav Klaus rád odpočívá. Koncem roku si přitáhl stoleček se svým oblíbeným pivem, spisy Aloise Jiráska, vepřo knedlem a uleželými syrečky k umělému krbu a zahleděl se do jeho umělých plamenů. Po lyžovačce, při níž ho poznávali náhodní obyčejní lidé a byli tím nesmírně poctěni, mu už padala hlava na vypracované rameno. Tím spíše, že většina z těch obyčejných lidí byli členové ochranky, mladých konzervativců fanklubu Lucie Bílé nebo prostě obchodní zástupci značky Völkl.

Prezidentské bilancování

Prezident se po tom mumraji zasnil, ano, i prezident se dokáže zasnít, i když má na starosti celou naši krásnou zemi. Uždiboval kostnatými prsty vepře, občas jeho pohasínající oko padlo na nějakého Neklana, Nezamysla nebo Mnatu v Jiráskovi. V hlavě se mu však již odvíjel barevný film. Jaký to tedy byl vlastně rok, Klausi? Sám sobě ve svých tajných myšlenkách říká Klausi. Václave si říká pouze tehdy, když se chce pokárat za to, co se mu nepovedlo. Už osmačtyřicet let si neřekl Václave. Neměl proč. Jaký to tedy byl rok, Vá… Klausi?

Velké vítězství

Je to už skoro rok… Ale neobyčejně bystrý mozek pana prezidenta vrací každý detail. Byl to neobyčejně dobrý, vyvážený projev, se kterým předstoupil před poslance a senátory. Patrně nejlepší projev v českých dějinách. "Připadám si jako v pohádce…" začíná. V tu chvíli je prezidentovo snění přerušeno. Přichází paní Livia, přináší mísu koláčů a říká s úctou a něhou v hlase: "Klausi, je zde deputace dětí místních představitelů ODS a dožadují se, abys jim podepsal svou knihu Já, Klaus." Pan prezident stáhne rty do úsměvu: "Všimla sis, zda mají můj spis ohmataný a podtrhaný? Vím, jakou má pouhý můj podpis cenu. Žádné kšeftaře s podpisy podporovat nebudu a nebudu." Livia zakroutí hlavou: "Nejsou ohmatané." Pan prezident se zatváří vážně: "Ať se naše dítka učí, že vše je třeba si zasloužit tvrdou prací." Opět upadá do snění. Ano, volbu prezidenta si vysloužil! Pravda, i sliby pomohly, ale cožpak je na slibech něco špatného? I poslanec je přece zboží! A zvláště poslanec komunistický.

Poprvé na Hradě

Pan prezident se pomalu posadil. Výraz ve tváři ukazuje, že vzpomínka, která se nyní vylíhla v jeho moudré hlavě, není mu zcela milou. První den na Hradě. Překvapilo ho, kolik se tam po jeho předchůdci nakupilo nepěkných, všelijak zakroucených věcí. Zdi, jimiž šla historie, byly hyzděny všelijakými mazanicemi, na nichž nebylo možno rozeznat nejen lidské postavy, ale dokonce ani stromy a domy. Klaus se však nezalekl. Děl ke svým nejbližším, mezi něž patří i autor této knihy: "Toto vše, toto vše (v jeho hlase byl nepopsatelný hnus) nahradíme výjevy ze starých pověstí českých!" V tu chvíli je snění našeho prezidenta opět přerušeno, neboť vchází paní Livia. S něhou a úctou v hlase říká: "Klausi, je zde opět ta drobotina. Tvrdí, že vše již přečetli, a dožadují se tvého podpisu." "Za tak krátkou dobu, Livie?" podiví se prezident, "Buď jsou ta děcka velice chytrá, nebo si práci usnadnila. Vyzkoušej je!" Livia, kývajíc uznale hlavou nad důmyslností svého muže, opět odchází. Klausova mužná, jakoby z jednoho kusu ocele tesaná ruka uchopí pečlivě škvarek a nese ho k souměrným ústům. Škvarek však náhle hořkne. Nebyla v tom roce jen vítězství.

Bruselské vši

Prezidentský úřad, to nejsou jen výlety automobilem, střelba do jelenů v Lánech, bohaté recepce, mladé hostesky a každý den nový mobil, jak by si leckteré dítě představovalo. Je to především povinnost. Někdy těžká jako mlýnský žernov. Tehdy Klaus nemohl říci, co si myslí. Jak zlá, socialistická, ješitná a škodlivá je tato takzvaná Evropa, reprezentovaná tlupou vyžilých byrokratů v Bruselu. Mohl jen do urny vložit své vlastní, soukromé, ale stokrát podtržené Ne. Většina občanů s ním nebyla, ale opravdu nebyla na jedné lodi. Zklamání o to horší, že si pak uvědomil strašnou věc. Podtržený lístek neplatí! Možná i ostatní odpůrci unie takto podtrhávali a výsledek byl potom nehezký jako Hrad zpustošený těmi ošklivými napodobeninami, které si říkají takzvané moderní umění. Tu je pan prezident opět vyrušen. Vchází paní Livia: "Jako vždy jsi měl, Klausi, pravdu! Ty děti si myslí, že Hayek je nějaký tvůj sluha nebo komorník!"

Maličcí přicházejí

Klaus vstává: "Klausová, vpusť sem ty malé neposedy, vždyť je konec roku." Livia je znovu překvapena. Každý den manželství s tímto velkým mužem přináší překvapení. Livia říká: "Chceš jim dát za vyučenou, Klausi?" Manžel vrtí hlavou: "Chci jim dát milost, ano, milost." A to už je drobotina v prostě zařízeném apartmánu, který si náš pan prezident před krátkým časem za poctivě vydělané peníze koupil ve slevě. Děcka se tísní, oči navrch hlavy. Z chudých lyžařských bundiček se kouří, funkcionáři ODS, kteří věnují svůj čas vlasti, věru nemají na rozdávání. Jeden chlapec se osmělí a žmoulaje čapku vystoupí vpřed: "Lhali jsme vám, pane prezidente. Lhali. Ale polepšíme se. Ano, polepšíme." Prezident mu k údivu Livie bere knihu z rukou a rozmáchle se podepisuje: "Nevěš hlavu, milý synku. Každý občas uděláme nějaký ten faul. Důležité je jedině vyhrát."

(MF DNES)