Březen 2004

Jak se stát papežem německé literatury.

Alice Horáčková

V češtině vyšly paměti slavného literárního kritika Marcela Reicha-Ranického Můj život. Recenze

(Přeložila Marta Myšková. Větrné mlýny, Brno 2003, 514 stran, náklad 1000 výtisků, doporučená cena 449 korun.)

Po přečtení pamětí Marcela Reicha-Ranického nazvaných prostě Můj život ani tak neudivuje, že nejvlivnějším znalcem německé literatury se stal polský Žid. Udivuje však jeho cílevědomost a nezdolnost. Ranického vášní pro německou literaturu neotřáslo ponižování v době nacismu ani antisemitské výroky ze strany některých německých autorů v době poválečné. Stejně jako v životě jiného židovského autora, Izraelce Ephraima Kishona, i v osudech Reicha-Ranického se ukazuje, že o klíčových událostech rozhodují ty nejneuvěřitelnější náhody. Ve varšavském ghettu Ranického jednou před nacisty zachrání znalost hráčů berlínského fotbalového mužstva; k lepšímu zacházení mu mimo jiné dopomůže schopnost vyprávět romány a dramata německé literatury. Když se na sklonku války hlásí ke službě do polské armády, v zapadlé vesnici ho velitel uvítá otázkou: "Znáte Brechta?" Z nadporučíka se vyklube známý polský autor, satirik Stanislaw Jerzy Lec - pozdější dlouholetý Ranického přítel.

Asi by to u kritika překvapovat nemělo, ale překvapí: skvělá paměť, se kterou popisuje divadelní představení v hitlerovském Německu, koncerty ve varšavském ghettu nebo cituje z debat se spisovateli. Jako většina kritiků je silnější v analýze, úvahách o příčinách a následcích než v básnivých obrazech. Drží se vlastních pocitů a zážitků, vyvaruje se osobního účtování a lítostivých výlevů, na druhou stranu pro snahu o nadhled a věcnost působí jeho vyprávění místy až chladně. Se stejnou důsledností, s níž Ranicki analyzuje spisovatele a jejich díla, se vyslovuje k vlastním přehmatům i slabostem. Ať už je to jeho poválečná víra v komunismus, nepovedené hudební kritiky, autoři, které podcenil, knihy, na které nestačil (například první prozaická díla Thomase Bernharda).

Samozřejmě nezapomíná ani na úspěchy. Tedy na své knižní práce prodávané ve vysokých nákladech, vybudování deníkové rubriky věnované klasické i současné poezii, získání spolupracovníků z řad známých spisovatelů. V našich podmínkách zní neuvěřitelně, že jeho literární recenze výrazně zvyšovaly prodejnost novin a pro texty redakce vysílala šoféra. Vlastně až z těchto triumfů lze plně pochopit podstatu jeho pozdější literární moci, proč právě tento muž, který zdaleka nevypadá jako mediální hvězda, přitáhl v hlavním vysílacím čase k obrazovkám statisíce diváků.

Po dlouhých zkušenostech z literárního života a ze setkání se spisovateli (Bertolt Brecht, Heinrich Böll, Max Frisch, Ingeborg Bachmannová, Günter Grass) dospívá Ranicki k několika závěrům: Spisovatelé sami jsou nejméně ze všech schopni posuzovat vlastní díla. Vztah spisovatele ke kritikovi se odvíjí od toho, jak se kritik vyjádřil o posledním autorově díle. To však neznamená zapomínat na to, čím je kritik spisovatelům zavázán. Existuje totiž literatura bez kritiky, ale ne kritika bez literatury.

(MFDNES)