Březen 2004

Proč je Izrael na pranýři?

Miloš Pojar

Výsledky nedávného průzkumu v zemích EU, z nichž vychází Izrael jako největší hrozba míru, leckoho šokovaly. Nařčením z antisemitismu si však usnadňujeme práci. V říjnu 2003 provedla společnost The European Omnibus Survey, Gallup Europe v patnácti členských zemích Evropské unie průzkum veřejného mínění na téma Irák a mír ve světě.

Když promluví čísla

Dotazováno bylo 7515 občanů EU, v průměru jich připadlo 500 na každou jednotlivou zemi. Muži a ženy byly zastoupeny rovným dílem, přičemž středoškoláci a lidé s nižším vzděláním převažovali nad vysokoškoláky, dotazovaní bez stálého pracovního poměru nad zaměstnanci, obyvatelé měst nad obyvateli vesnic. Účastníci průzkumu odpověděli na jedenáct otázek, z nichž deset se týkalo Iráku, respektive vojenského zásahu Spojených států, poválečného vybudování irácké společnosti, pocitu ohrožení terorismem apod. V průzkumu se 68 % dotazovaných vyslovilo, že vojenská intervence byla neoprávněná, 43 % chtělo, aby OSN garantovala v Iráku bezpečnost, 65 % bylo pro to, aby Spojené státy financovaly rekonstrukci Iráku, 82 % požadovalo účast svých zemí na humanitární pomoci, 81 % si přálo větší zapojení EU v mírovém procesu na Blízkém východě a 55 % pociťovalo silné ohrožení své země terorismem.

Desátá otázka zněla: Které země představují největší hrozbu míru ve světě? Na škále odpovědí sahající od rozhodného ano až k vůbec ne byly země představující ohrožení míru ohodnoceny následujícím způsobem: Izrael (59 %), Írán (53 %), Severní Korea (53 %), Spojené státy (53 %), Irák (52 %), Afghánistán (50 %), Pákistán (48 %), Sýrie (37 %), Libye (36 %), Saúdská Arábie (36 %), Čína (30 %), Indie (22 %), Rusko (21 %), Somálsko (16 %) a EU (18 %).

Těžko soudit, jak reprezentativní může být průzkum učiněný na 0,002 % z celkového počtu 375 milionů obyvatel patnácti zemí. Co všechno můžeme nicméně z odpovědí na otázku číslo deset vyvodit? Tak třeba, že odpovědi mužů i žen byly shodně zastoupeny 59 procenty. Největší odsudek si vysloužil Izrael u respondentů ve věkové kategorii 25–39letých (62 %). Čím vyšší měli respondenti vzdělání, tím více jich Izrael považovalo za hrozbu (66 %). Nejkritičtější byli přitom obyvatelé metropolních oblastí (62 %) a příslušníci nezávislých profesí a svobodných povolání (65 %).

Jak odpověděli občané jednotlivých zemí EU? Nejkritičtější byli v tomto směru vůči Izraeli občané Nizozemska (74 %), následovaní Rakušany (69 %), Lucemburčany (66 %), Němci (65 %), Dány (64 %), Belgičany (63 %), Iry (62 %), Řeky (61 %), Finy a Brity (60 %). Pod průměr 59 procent se dostali Španělé (56 %), Francouzi a Portugalci (55 %) a Švédové (52 %). Za hrozbu míru považuje Izrael jen 48 % Italů - tedy nejméně z celé EU. Z průzkumu vyplývá, že dokonce 33 % Holanďanů považuje Izrael za absolutní hrozbu míru.

Ale nechme už čísel. Někteří izraelští představitelé a izraelský tisk označili výsledky průzkumu za ukázku západoevropského antisemitismu. Je tedy odpověď na citovanou otázku vysvětlitelná pouze antisemitismem? Pochybuji.

Křišťálová Evropa?

Samozřejmě, že o jeho existenci nelze ve státech EU pochybovat, existuje tam koneckonců jako ve všech ostatních evropských zemích, Spojených státech i jinde ve světě. V posledních letech se nicméně ukazuje, že na jistých místech v Evropě antisemitismus roste. Ve Francii bylo například jen loni zaznamenáno 2000 násilných činů motivovaných nenávistí vůči Židům. Jak známo, má Francie nejpočetnější muslimskou menšinu ze všech zemí EU (5 milionů) a zároveň nejpočetnější komunitu židovskou, čítající půl milionu. Nositelem protižidovských sentimentů je právě do společnosti neintegrovaná a zpravidla nezaměstnaná muslimská mládež. Přistěhovalci z muslimských, lépe řečeno arabských zemí severní Afriky a Blízkého východu včetně Palestinců žijí ale i ve Španělsku, Portugalsku, Itálii a Řecku. A právě v těchto zemích naopak k protižidovským vystoupením nedochází, ač zde jsou silné proarabské vazby. S výjimkou Řecka se všechny středomořské země EU umístily pod hranicí průměru.

U Němců a Rakušanů můžeme předpokládat větší míru antisemitismu; odpovídala by tomu moderní historie těchto zemí i nedávné antisemitské výroky a aféry v SRN. Jak si však poradit s Nizozemskem, tolerantní zemí, která je tradičně proizraelská a přitom v průzkumu stojí na špici zemí, které v průzkumu označily Izrael jako hrozbu míru? A mohou být Dánové s Finy motivováni antisemitismem? Jak si vysvětlit relativně příznivou odpověď Švédů (52 %), když ve švédské společnosti existují antisemitské tendence a švédské vlády v minulosti patřily k hlavním kritikům izraelské politiky?

Všechno je jinak

Lze najít řadu závažnějších důvodů pro vnímání Izraele jako hrozby míru. Někde latentní, jinde otevřený antisemitismus v zemích EU hraje pouze zastřešující roli a do hry tak vstupují další faktory. Za zásadní považuji ztrátu vědomí historických souvislostí, projevující se především u mladé generace. Kdo z Evropanů si je ještě vědom situace v mandátní Palestině, arabského odporu a teroru proti Židům, odmítnutí nabízené spolupráce s předáky sionismu, negace nabídky vlastního státu již v roce 1937 a 1938? Kdo si pamatuje pronacistická stanoviska arabských vlád včetně celých skupin obyvatelstva? Kdo ví, že Arabové v Palestině mohli mít svůj stát podle rezoluce OSN z roku 1947 - a odmítli ho? Kdo si je vědom podstaty problému palestinských uprchlíků, který je po tři generace uměle udržován při životě tím, že arabské země drží své “bratry” v táborech a až na výjimky, jakou je Jordánsko, jim nedovolují začlenit se do života? Kdo rozumí pocitům Izraelců, jejichž země je po celá desetiletí bojkotována a od svého vzniku po dnešní dny byla terčem několika válek a terorismu (od roku 1967 zahynulo jen při teroristických útocích na 2000 Izraelců)? A co ztroskotaná mírová jednání, naposledy v Camp Davidu v roce 2000? Co vraždy těch arabských představitelů, jako jordánský král Abdulláh, egyptský prezident Anvar Sadat a libanonský prezident Bašír Džemajel, kteří chtěli dosáhnout míru s Izraelem?

Sýrie vedla proti Izraeli několik válek, do roku 1967 ho ostřelovala z Golanských výšin, uzavřela jako poslední s Izraelem v roce 1949 příměří, bojkotovala Egypt, když uzavřel s Izraelem mírovou smlouvu, a na svém území hostí teroristické organizace. Irák je od roku 1948 de facto ve válce s Izraelem, v roce 1990 hlásal jeho zničení a nakonec jej napadl 39 raketami a jeho prezident Saddám Husajn platil rodině každého palestinského sebevražedného atentátníka 10–20 tisíc dolarů. Írán pak otevřeně vyhrožuje Izraeli zničením, vlastní rakety, které mohou Izrael zasáhnout a konečně pracuje na výrobě vlastní atomové zbraně. Všechny tyto státy však, soudě podle dotyčné ankety, popustily své nechvalné místo Izraeli.

Svou roli dále sehrávají média, která vytvářejí negativní obraz Izraele, převracejí příčiny a následky izraelsko-palestinského konfliktu, nedoceňují hrozbu islámského terorismu, neoceňují přednosti Izraele jako jediné demokracie na Blízkém východě a zaměřují se jednostranně na líčení utrpení Palestinců, pomíjejíce přitom utrpení Izraelců.

Nezanedbatelné jsou zároveň mezinárodněpolitické aspekty. Izrael je prezentován a vnímán v zemích EU jako spojenec Spojených států, k nimž chová řada států EU nechuť, jež padá i na něj. Izrael je nesporně americkým spojencem, jeho vztahy s USA ovšem rozhodně nelze označit jako bezkonfliktní. Některé země EU navíc vzhledem k silné muslimské menšině nebo pro svou geografickou blízkost k arabskému světu tradičně zastávají proarabskou orientaci. Izraelsko-palestinský konflikt je vnímán v řadě zemí, třeba ve Skandinávii, jako spor silného Izraele a slabých Palestinců, kterým jsou odpírána základní práva. To způsobuje, že se liberální a levicové kruhy automaticky staví za slabšího.

Zač je Izrael kritizovatelný

Obecně je Izrael chápán jako země, která se nechce spoléhat na jiné, otázku vlastní bezpečnosti bere do vlastních rukou, nestojí o cizí garance a vystupuje rozhodně až arogantně. Její současná politická pravicová reprezentace je v mnoha zemích odmítána, nemá propojení na západoevropské politické strany, tak jako to bylo v minulosti se Stranou práce a jejího napojení na levicové strany Evropy. Izrael se netají dlouholetým odmítavým vztahem k EU jako k celku a nemíní připustit, aby hrála nějakou významnou roli v řešení izraelsko-palestinského konfliktu.

Málo prostředků vydává Izrael na svou propagandu, nespolupracuje cílevědomě se zahraničními médii. Izrael téměř neobesílá důležité kulturní události, jako filmové a divadelní festivaly, knižní veletrhy, kde by mohl předkládat svá stanoviska a čelit propalestinské propagandě.

Izrael je ovšem objektivně kritizovatelný za svou neústupnou politiku stálého budování židovských osad na palestinském území a rovněž za tvrdé represe proti palestinskému obyvatelstvu, které pak svět nevidí jako odvetu za palestinský teror, nýbrž jako projev izraelských snah udržet si trvalou kontrolu nad palestinským obyvatelstvem.

Vnímání Izraele coby země ohrožující mír v uvedeném průzkumu nepramení z antisemitismu, ale především odráží tragiku izraelsko-palestinského konfliktu zprostředkovanou evropské veřejnosti v pokřiveném mediálním obraze. Připojíme-li k tomu proarabskou politiku některých vlád zemí Evropské unie a současný antiamerický trend, pak by nás výsledky poměrně málo reprezentativního průzkumu neměly překvapit.

(Přítomnost)