Březen 2004

Sprosté vesnice

Jan Mates

Místopis zemí českých poskytuje hříšné lidské fantazii nespočet impulsů k rozletu. Člověk by musel být opravdu přísný puritán, aby se alespoň nepousmál, když poprvé projíždí Pičínem, Řitkou či Močovicemi nebo když na mapě náhodou objeví osady Šukačku a Kokotín. Jak všechna ta "neslušná" jména vznikla? A jak ovlivňují životy tamních obyvatel?

Prvňačka Tereza bere do ruky křídu a soustředěně píše na tabuli: Pic... "Něco ti tam chybí," povzbuzuje ji paní učitelka. "Háček nad c," radí starší spolužáci. Ještě několik tahů křídou a název rodné vesnice je hotov. Jsme na návštěvě malotřídky v Pičíně. Zdejší děti si se jménem obce, ležící nedaleko od středočeské Příbrami, těžkou hlavu nedělají. Název vyslovují bez ostychu, není slyšet žádný poťouchlý smích. Jako by o choulostivých souvislostech ani nevěděly. "To víte, že je znají. Ten význam mají v hlavičkách," říká ředitelka školy Jana Vokurková. Odpovědět na otázku "Odkud jsi?" však podle ní nedělá dětem potíže, jsou bezprostřední. Hůře se s tím vyrovnávají dospělí, hlavně ti, kdo se do Pičína přistěhovali. To je ostatně i její případ: "Nejdřív jsem raději říkala, že jsem od Příbrami. Až časem jsem získala sebevědomí." O něco otrlejší byl prý Břetislav Gregorek, který se také do vesnice přistěhoval a dnes je jejím starostou. "Narodil jsem se na Moravě v obci Špičky a skončil v Pičíně," vypráví šedesátiletý muž. Jeho rodiče, nábožensky založení lidé, měli se jménem synova nového bydliště problém. "Styděli se chodit na poštu. Když mi chtěli poslat balík, losovali, kdo jej tam odnese," vzpomíná. Nyní mu název obce působí obtíže při telefonování. Ne kvůli asociacím, které vyvolává, nýbrž proto, že lidé na drátě velmi často slyší Jičín. "Mám vždycky chuť říci: Ne Jičín, ale Pičín, jako..."

Většinu přespolních název nepřekvapuje. Po celém Česku proslavil vesnici hit Yo Yo bandu, v němž tvoří Pičín s Kozomínem a Řitkou "skvěle složenou kytku". Píseň inspirovala starostu Gregorka, aby uspořádal setkání obyvatel všech tří obcí. Povedlo se to 17. září 1994 na posvícení. Místní na tu slávu dodnes vzpomínají. Snad nikdy předtím ani potom se Pičín netěšil takovému zájmu médií. Tým České televize se na místním fotbalovém hřišti utkal se starou gardou vesnice, a přestože plné ochozy hnaly Pičínské dopředu, televize vyhrála poměrem pět ku třem. Zlatým hřebem programu byl koncert Yo Yo bandu. Když zazněla píseň začínající slovy "Nejlepší holky jsou", zpíval s kapelou celý zaplněný sál zdejší hospody. Družba s Kozomínem a Řitkou se ale dál nerozvíjela, kontakty ustaly po komunálních volbách, které se konaly ještě týž rok v listopadu. Nové vedení partnerských obcí prý nejevilo zájem. Dnešní Pičín žije klidným životem a potýká se stejnými problémy jako jiné vsi. Patří mezi ně, navzdory inspirujícímu jménu, nízká porodnost. "Uvažoval jsem, že kvůli tomu začnu po večerech vypínat elektřinu," směje se starosta.

Na rozdíl od Pičulína, jiného podobně znějícího místního názvu (viz níže), má slovo Pičín prokazatelně "počestné" kořeny. Vzniklo ze staročeského ženského jména Pieka přivlastňovací příponou -ín. Svědčí o tom fakt, že v minulosti se obec nazývala Pěčín (psáno také Pieczyn). Podobným vývojem prošla většina místních názvů, které dnes evokují přisprostlé či přímo vulgární věci, jejich původ však je, až na výjimky, "čistý jako lilie" (viz rámeček Pod tíhou jména). Mnohdy jde o zkomoleniny názvů latinských či německých, přejatých třeba z rodových jmen pánů daného území. Jindy vznikla jména ze staročeského nebo jiného slovanského výrazu s významem zcela jiným, než jaký se mu dnes připisuje.

Ze Šukačky na Onen Svět

V polovině prosince vane šumavskými hvozdy ledový vítr. Karla Hanžlíka ale hned tak neofoukne, je pořádně otužilý. Už mnoho let tu chová ovce, čistokrevné šumavky. Se synem jsou jedinými stálými obyvateli malebné samoty uprostřed kopců s neméně "malebným" jménem Šukačka. Starý pán stojí před chalupou, má nedopnutou košili a vykládá svou teorii o tom, z čeho je název odvozen: "V padesátých letech sem povinně jezdily svazácké brigády. Přijelo třeba sto padesát pošťaček z Prahy. No co s nimi?" Vysvětlení půvabné, leč mylné. Jako Šukačka je osada zaznamenána už na mapách ze začátku minulého století a původ jména je patrně třeba hledat jinde. I když hodnověrné jazykovědné zdůvodnění v odborné literatuře chybí, šumavský písmák Vilém Kudrlička jej odvozuje od srbského šuka, což znamená koza. Karel Hanžlík však o své teorii nepochybuje a sype z rukávu historky o brigádnicích. Třeba tu, jak se šel kamarád Pepa Cihlář vykoupat do zdejšího rybníka: "Přišly holky a nechtěly ho pustit ven. Byla mu zima, ale šaty měl na břehu a styděl se vylézt. Prosil je, ať ho nechají, ale měly z toho akorát čurinu. Nakonec jim utekl, i traktor tam nechal." Osada patří do katastru obce Čachrov stejně jako další vesnička s půvabným jménem Onen Svět. Ze Šukačky je to tam přes les, co by kamenem dohodil. Dřív žili v Šukačce hlavně Němci, kteří jí říkali po svém Schukatschen. Po válce museli odejít a na začátku padesátých let vyrostly v osadě nové ovčíny, a dokonce ovčácká škola. Ta se ale později přesunula na Vysočinu, osada se vylidnila a dnes tu kromě dvou stavení otce a syna Hanžlíkových a jejich ovčína zbyla jen neobydlená lovecká chata a nevzhledný podnikový rekreační objekt. Hanžlíkovi se chovem ovcí uživí jen taktak. Česká vlna nejde na odbyt, ve velkém se dováží levnější ze zahraničí. Ještě že je mezi tuzemskými chovateli pořád zájem o pravou šumavku. Plemenitba tak drží hospodářství nad vodou. Koneckonců, nalézá se přece v Šukačce.

Obce vylučovací

"Při vyslovení jména naší obce asi každému prolétne po tváři úsměv," píše se na internetových stránkách Močovic u Čáslavi. Místní lidé to potvrzují. "Nám ani lidem z okolí to nepřijde, jsme zvyklí, ale cizí se zasmějí," říká prodavačka v obchodě se smíšeným zbožím. Kvůli rodišti si už leccos vyslechla mladá žena, která se v krámě zrovna zastavila pro kávu: "Vyučila jsem se v Berouně, tam se mi kvůli tomu smáli." Vzpomíná ale, že ještě víc si užili spolužáci, kteří pocházeli z Pičína, odkud je to do Berouna přece jen o dost blíž. Ještě něco mají Močovice s Pičínem společné. Močovický starosta Milan Kos má velmi podobnou zkušenost jako kolega Gregorek. Ani on není rodákem a také jeho rodiče se těžko vyrovnávali s tím, kam se syn odstěhoval. "Do Močovic jsem se přiženil z Brna. Maminka mi říkala: Ale na svatební oznámení napíšeš Čáslav, že ano!" Původ názvu Močovice je přitom docela nevinný, s močí nemá pranic společného. Odborná literatura jej odvozuje od "lichotného" německého osobního jména Matz. Zhruba o dvacet pět kilometrů dál jihovýchodně od Močovic leží vesnička, jejíž neoficiální, zato hojně používané pojmenování nelze označit za lichotivé ani při nejlepší vůli. Malé Lípě u Havlíčkova Brodu neřeknou zdejší lidé jinak než Sračkov. Kárat je za hulvátství by však bylo nespravedlivé. "Samota Malá Lípa až do roku 1885 nejmenovala se jinak než Sračkov a také na německých štábních mapách byla takto označována. Teprve po roce 1885 přičiněním Josefa Semeráda (řídícího učitele školy v sousedním Květinově, pozn. red.) zaměněno bylo pojmenování bývalého Sračkova na jméno Malá Lípa," praví záznam z roku 1914 v pamětní knize Květinova. Snaha zbavit osadu potupného jména vyšla naprázdno. Sračkov přežil v paměti lidí až do dnešních časů, oficiální název Malá Lípa prohrává na celé čáře. Své o tom ví Bohumil Duben, který žije ve vesničce s otcem a bratrem: "Když jedu za kšeftem dvacet třicet kilometrů daleko, tak chlapi v hospodě bezpečně vědí, kde je Sračkov. Ale zkuste říct Malá Lípa - nikdo netuší." Ve vísce dnes nastálo bydlí jen Dubnovi. Bohumil má truhlárnu, bratr Miroslav provozuje bazar se zemědělskou technikou, zbylých šest chalup patří lidem z měst. "Kdysi jsme se odsud načas odstěhovali," vzpomíná Bohumil. "Soused Honza Pecha, který pak držel pochodeň jako jediný rodák, vždycky zpíval: Já jsem tady ze Sračkova sám, ale já se vám nikdy nedám." Vytrvalec slib dodržel. V milovaném Sračkově zůstal až do smrti. Ústní lidová tradice vysvětluje jméno Sračkov jako zkomoleninu slova Srážkov, které se odvozuje od historicky blíže nedatované srážky vojsk. Protože však ani o bitvě, ani o místním jménu Srážkov neexistují v literatuře věrohodné důkazy, hypotéza je to notně chatrná. Toponomastik (specialista na místní názvy) Jaroslav David se snažil přijít původu jména na kloub a přiklání k vysvětlení založenému na vulgarismu. Vychází z jiné pasáže květinovské kroniky, v níž si autor stěžuje na špatný stav silnice přes Malou Lípu. "Spojíme-li si neutěšený stav komunikace s faktem, že cesta vede přes údolí potoka, který se jistě po deštích rozvodňoval, nalézáme zcela průkazné vysvětlení motivace pojmenování Sračkov," tvrdí David.

Hraběnka bez Pičulína

Na Českomoravské vysočině mezi Lhotou, Bohuňovem a Rovným u Bystřice nad Pernštejnem se rozkládá hustý temný les. Nazývá se Pičulín a je pozůstatkem dávno zaniklé stejnojmenné vesnice, která podle četných dochovaných pramenů stávala právě v místech dnešní Lhoty a přilehlého Lísku. Starousedlíci sice tvrdí, že to není pravda a že Pičulín byl odjakživa jenom les, ale zápisy v historických zemských deskách svědčí o opaku. První záznam o Pičulínu a dalších obcích bystřického panství pochází z roku 1348, kdy náležel k hradu Kameni, známému také jako Zubštejn. V časech následujících přecházela vesnice od jednoho vlastníka ke druhému, vyjmenovat všechny by zabralo celou stránku. Jeden zápis ale přece stojí za zmínku. Vypovídá o měnících se zálibách tehdejších mužů. Vlastivědný věstník moravský praví, že markrabí Jan Jindřich připsal v roce 1358 obec Pičulín Janovi z Boskovic výměnou za ves Pivín. V roce 1392 je Pičulín poprvé zmíněn v souvislosti se Lhotou. Heralt z Kunštátu prodal Vaňkovi ze Zvole Lhotu řečenou Pičulín. V zápise z roku 1464 se pro změnu hovoří o Pičulínu řečeném Lhota. Poslední zpráva je z roku 1483, kdy šest obyvatel Pičulína odevzdalo finanční příspěvek na kata do Bystřice. Záhy ves zanikla a název zůstal jen lesu. Na rozdíl od podobně znějícího jména Pičín se původ Pičulína klade v odborné literatuře do souvislosti s dnes pejorativním výrazem pro ženské vnější pohlavní orgány. Slovník Místní jména na Moravě a ve Slezsku praví: "Místní jméno vzniklo příponou -ín k osobnímu jménu Pičula, jež vzniklo příponou -ula k piča neboli vagina . Staročeská osobní jména byla odvozována i od názvů tělesných částí stydkých, např. Piček, Pičal či Prdlík." Zda měl tyto poznatky už hrabě Mitrovský, který les Pičulín za první republiky vlastnil, není jasné. "Hrabě byl známý sukničkář, který v kraji zanechal mnoho potomků," říká Vladimír Cisár, ředitel městského muzea v Bystřici nad Pernštejnem. Místní sedláci podle něj šlechtice žádali, aby les rozparceloval a prodal jim jej po kouskách. Odvětil, že by prodal všechno, jen ne Pičulín. Dotírající sedláky prý odzbrojil slovy: "Dovedete si představit hraběnku Mitrovskou bez Pičulína?"

Pod tíhou jména aneb Soupis sprostých obcí v Česku

Existující obce či osady

* Flusárna. V západních Čechách nalezneme hned dvě osady tohoto jména. Jedna se nachází poblíž Přimdy v Českém lese, druhá asi patnáct kilometrů severozápadně od Sokolova. Údaje o původu jména nejsou k dispozici.

* Kokotín. Samota u Zlaté Koruny v jižních Čechách, jejíž název je pravděpodobně odvozen od staročeského slova kokot, jež označovalo kohouta.

* Pičín. Obec asi sedm kilometrů severovýchodně od Příbrami (původ jména viz text). Další obec téhož jména leží jižně od Benešova. Ve slavné písni Yo Yo bandu se ale zpívá o Pičínu u Příbrami, z níž autoři pocházejí.

* Močovice. Vesnice ležící několik kilometrů západně od Čáslavi. Název je odvozen od německého osobního jména Motz, vzniklého nářeční výslovností jména Matz, jež bylo "lichotným" tvarem ke jménu Mathias.

* Řitka. Satelitní obec Prahy, od níž je vzdálena čtyřiadvacet kilometrů jihozápadním směrem. Původně Jägersdorf, později Lhota. Pro odlišení od jiných Lhot dostala jméno Řitka, jež bylo původně příjmením (znám byl například Jan Řitka z Bezdědic) a skutečně vzniklo jako zdrobnělina slova řiť neboli konečník.

* Šukačka. Šumavská osada náležející do katastru obce Čachrov, asi dvacet kilometrů severně od Železné Rudy. O jejím původu nejsou v odborné literatuře zmínky. Místopisná publikace o okolí obce Javorná, jež se Šukačkou sousedí, odvozuje název od srbského slova "šuka", koza. Tato zvířata se prý dříve v místě hojně chovala.

Obce a osady zaniklé nebo přejmenované

* Hovnov. Podle slovníku Místní jména v Čechách se takto ve 14. století jmenovala vesnice mezi Borem a Houstouní u Přimdy. Hovnov vznikl zkrácením názvu Hovnův dvůr, pojmenovaném po majiteli s tímto příjmením (dochován latinský záznam o Jankovi řečeném Hovno).

* Kokotsko. Dříve osada zvaná také jednoduše Kokot. Dnes Kokotský les a Kokotský rybník u Rokycan. Název pochází ze staročeského kokot neboli kohout.

* Mrdákov. Dnes Mrákov, obec u Domažlic. Vesnice se jmenovala Mrdákov až do konce 19. století, kdy "pro oplzlý význam základního slovesa mrdati požádala o úřední změnu jména". Sloveso mrdat ve staročeštině znamenalo hýbat, vrtět, kývat.

* Píčov. Dnes Suchý, vesnice u Boskovic. Podle toponomastika Jaroslava Davida žije pojmenování Píčov stále v povědomí především starších obyvatel okolních obcí. Jeho původ není prokázán, pravděpodobně však bude podobný jako u Pičulína.

* Pičulín. Středověká vesnice, nyní les mezi Novým Městem na Moravě a Bystřicí nad Pernštejnem. (Původ jména viz text.)

* Sračkov. Dnes Malá Lípa, samota mezi Lípou a Květinovem u Havlíčkova Brodu. (Původ jména viz text.)

* Velprdy. Dnes Veltrusy, obec na Mělnicku poblíž Kralup nad Vltavou s proslulým barokním zámkem. Z historických pramenů vyplývá, že původní jméno znělo Velprdy a šlo zřejmě o hanlivé označení vesnice, kde lidé buď skutečně trpěli větry, nebo přeneseně žvanili, klevetili. Název obce se už na začátku 13. století, kdy se stala majetkem kláštera v Doksanech, změnil na Veltrusy.

Fucking. Bitte, nicht so schnell! Vesnička v Horních Rakousích se na první pohled neliší od okolních, přesto se právě tady zastavují turisté z celého světa. Obec se totiž jmenuje Fucking . Na jejích hranicích se lidé houfně fotografují u cedule s názvem, jehož lascivní anglický význam ještě umocňuje upozornění pro řidiče "Bitte, nicht so schnell!" (Prosím, ne tak rychle!). Zdejší podnikavci už dávno pochopili, že na jménu lze obstojně vydělávat, a tak jsou tu k dostání trička a další suvenýry. Mezinárodně srozumitelné je také jméno francouzské vesnice Condom . Naopak jistá znalost angličtiny je potřeba k docenění názvu městečka Dildo ("vibrátor") na ostrově Newfoundland nebo australského ostrova Shag Island ("shag" je hovorový výraz pro soulož). Zřejmě jen české turisty zaujmou, popřípadě vyděsí jména jako Kunda (přístav v Estonsku, město v Kongu), Serekunda (největší město Gambie, název znamená "domov rodiny Sere") nebo Kundabung (pobřežní osada mezi Brisbane a Sydney v Austrálii).

Když se smějí kostelíčky

"Český člověk je v těchto věcech tvor nebezpečný," píše v roce 1946 literát a jazykovědec Pavel Eisner v knize Chrám tvrz o vymýšlení místních názvů. "Očka mu jen tak hrají, pořád je ve střehu, miluje bližního ale tak nějak po svém, vezmeš lžíci vody, pak bližního svého, a pak jej vtom utopíš. Ne-li jinak, alespoň, nějakým slovním a jmenným křtem je místopis zemí českých z hezké částky anekdotár a pozoruhodná sbírečka drbu sousedských a zavítáte-li na český venkov, zpozorujete zejména za horkých letních dnů, jak se cibuličky kostelíčku natřásají smíchy. Maji rozhled po kraji a pochechtávají se sousedům, jak špásovně se jim říká. Jsou-li venkovské kostelíčky opravdu nadaně škodolibosti, pak se ve vesnicích sousedících s těmi, jež jsou zvýrazněny na mapě, musejí věžičky kostelů smíchy přímo prohýbat. Důvodem k zasmáni ovšem nemusí být jen samostatný název, ale třeba šikovně poskládaná skupinka " Co třeba čtveřice blízkých obcí na Lounsku, kterou místní dodnes vykládají jako místopisné vyjádření cesty od sexuálního styku až k otcovství: Strkovice, Blažím, Seménkovice a Tatinná?

Reportáž (o obcích s neslušně znějícími jmény,pozn. red.) se mi líbila a dovolím si dva doplňky: Flusárna je ještě jedna, na Šumavě pod Zhůřskou Horou nad Podlesím, mezi Horskou Kvildou a Kašperskými Horami. Své jméno odvozuje od německého výrazu Fluss, a nazývala se takto na Šumavě místa, kde se zpracovával dřevěný popel na potaš, nutnou k výrobě skla. Další šumavské místo s hezkým názvem je Kakánov, leží východně pod vrchem Sedlo nedaleko Sušice.

Zdenek Uher

(Týden)