Březen 2004

Vždyť jsou to jen Romové.

Ondřej Kundra

Představitelé justice v Jeseníku čelí podezření z podpory rasismu

Skříně přiražené k oknům, aby do bytu nemohla vletět zápalná láhev. Večery strávené potmě, aby světlo “zbytečně neprovokovalo” možné útočníky. A nekonečný strach, jestli už “zase nejdou”. Tak žijí manželé Žigovi poté, co okresní soudce v Jeseníku poslal před dvěma týdny (12. ledna 2004, pozn. red. CS-magazínu) na podmínku domů trojici mladíků, kteří přepadli nad ránem jejich byt, těhotné ženě rozbili dlažební kostkou hlavu tak, že oslepla na jedno oko, a jejímu muži střepem láhve rozřezali obličej i tělo. Vše proto, aby – jak říkají – “bránili čest bílé rasy”.

Prostě temperament

“Když se mi podaří usnout, zdá se mi dokola stále stejný sen: někdo tluče na dveře, když mu otevřu, vrhne se na mě a mlátí mě, než omdlím,” říká tichým hlasem Lydie Žigová (21) ve svém jesenickém bytě a na ruce chová svého tříměsíčního syna Jana. Špatný sen, chtělo by se mávnout rukou. Pro paní Žigovou to ale neplatí: před půl rokem si totiž musela tento “sen” s manželem Janem prožít v reálném čase. Do bytu jim ve čtyři ráno vtrhli tři místní opilí rasisté a rozpoutali krvavý teror.

Jak útok převrátil život Žigových, pochopí každý návštěvník jejich jednopokojového bytu. Obě dvě okna v místnosti zakrývají těžké skříně, které sem téměř nepustí denní světlo. “Bojíme se, aby nám sem jednou nehodili zápalnou láhev a aby tady náš maličký neuhořel,” vysvětluje jejich funkci paní Žigová. Manželé navíc přestali po setmění svítit. Nechtějí totiž bílé rasisty z okolí zbytečně “provokovat” už jen tím, že jsou doma. “Pokaždé, když je slyšet z ulice hluk, začnu být vystrašená. Stále se mi honí hlavou, že už zase jdou,” říká paní Žigová. A strach je na místě. Před dvěma týdny totiž soudce okresního soudu v Jeseníku Miloš Kubíček ohodnotil útok trojlístku podmínečným trestem, a tak jsou dnes Petr Blajze, Martin Jaš a Martin Stiskala na svobodě.

Posledně jmenovaný bydlí jen o několik ulic dál od domu Žigových. “Rozsudek jsem šel s kamarády zapít. To víte, pořádně jsem si oddechl, že už to pro mne snad dobře dopadlo,” říká v jedné z jesenických restaurací nad sklenicí piva Stiskala. O útoku na Žigovy se nezdráhá mluvit a vysvětluje ho jako “obranu své cti”. “Několikrát před tím incidentem mě v hospodě slovně uráželi, nadávali mi do skinheadů a to jsem si nemohl nechat líbit. Tak jsme se je s kamarády rozhodli navštívit a vyjasnit si to. Nechtěl jsem totiž před lidmi vypadat jako ten, co se do něj Cikáni strefují,” říká Stiskala. (Paní Žigová si nevybavuje, že by se před osudným útokem ona nebo její manžel se Stiskalou vůbec viděli.) “Pak si ještě vzpomínám, že když tehdy ten cikán otevřel dveře, dal jsem mu jednu ránu a víc nevím,” říká Stiskala. “Uznávám, že jsme to tenkrát asi trochu přehnali, ale já už mám prostě takový temperament.”

Ačkoli Stiskala projevil za svůj čin před soudem lítost, manželům Žigovým se nikdy osobně neomluvil. “A proč bych to jako měl dělat? Osobní omluvu cikánům bych asi nerozchodil,” říká mládenec, který sice nemá rád, když mu “cikáni” nadávají do skinheadů, ale jinak s holými lebkami sympatizuje a k jejich ideám se hlásí. “Jejich názory jsou mi blízké, někdy taky jezdím na různé akce jako koncerty nebo pochody,” říká Stiskala. “Ale to bych raději s tím napadením Žigových nedával do souvislosti. To víte, státní zástupkyně se stále může ještě odvolat.”

Bratrstvo mlčí

“Arogance a sprostota jesenického verdiktu vyráží dech,” zhodnotil podmínku soudce Kubíčka pro trojici rasistů člen rady vlády pro záležitosti romské komunity Karel Holomek. “Soudce totiž vyslal do společnosti jasný signál: mlátit Romy je v Česku dovoleno a nebude se trestat.” Navzdory pobouření romské komunity i části médií a většinové veřejnosti nechce soudce Kubíček svoje rozhodnutí nijak vysvětlovat. “Nic komentativního vám k tomu neřeknu, nemám zájem to jakkoli rozebírat,” říká v jedné z jesenických soudních místností.

“Jeho rozsudky jsou skandální a to, že je nechce vysvětlovat, také. Každý tady o něm ví, že když soudí rasově motivované trestné činy, dává směšné tresty,” říká šéf občanského sdružení Za lidská práva romských občanů v Jeseníku Dušan Badi. Naráží tak například na dva roky starý Kubíčkův rozsudek, kdy zprostil obžaloby čtyři mladíky a dvěma dalším uložil krátké podmínky za to, že předtím zcela bezdůvodně (jen z averze k jeho etnickému původu) přepadli v Jeseníku romského občana a krutě ho zbili baseballovými pálkami. Stejně postupoval i v procesu s vůdcem jesenických skinheadů Jiřím Tůmou, který před třemi lety čelil obžalobě z hanobení národa a rasy. Vypadalo to tak, že Tůma s partou kamarádů přepadal na ulici osamělé romské občany, najížděl na ně autem a děsil je střelbou ze startovací pistole – a za všechny tyhle činy jej Kubíček nakonec poslal na deset měsíců za mříže. Proč taková mírnost? Čím se jesenický soudce při vynášení rozsudků nad rasisty řídí? “Jak už jsem vám řekl – nic se ode mne nedozvíte,” říká Kubíček. Stejně odmítavě reaguje i jeho nadřízená, šéfka okresního soudu v Jeseníku Jana Nesvadbová. “Nemáme zájem ty věci rozebírat v médiích. Navíc v době, kdy z nás všichni dokola dělají rasisty. Díky za zájem a nashledanou,” říká.

Neochotu soudců vést veřejnou debatu a vysvětlit své rozhodnutí naprosto chápe předseda soudcovské unie Jaromír Jirsa, který kvůli “ožehavosti tématu” svolil pouze k písemným otázkám. “Vysvětlovat něco veřejnosti není posláním soudce,” píše Jirsa. “Jeho úkolem je vynést rozsudek, jehož součástí musí být odůvodnění, které obsahuje skutkové a právní posouzení věci.” V případě manželů Žigových ovšem jakékoli odůvodnění pro veřejnost zatím chybí – soudce Kubíček na jeho písemné podobě teprve pracuje.

Mlčení nad jesenickou podmínkou dodržuje vedle soudců i státní zástupkyně Vítězslava Pelešková – která ostatně spolu se svým nadřízeným Ladislavem Prouzou podmíněný trest pro trojici rasistů sama navrhovala. “Bez komentáře,” říká zkušeně paní Pelešková po první otázce k procesu a rázně zavírá dveře. Stejně rezolutním “ne” odbývá žádost o rozhovor i zástupce Prouza.

Podle již citovaného Karla Holomka je ticho kolem verdiktu skandální: “Nejen že mlčí soudce a státní zástupce, ale k případu nezaujaly postoj ani autority této země jako prezident, šéf Poslanecké sněmovny, Senátu a politici vůbec,” říká Holomek. “Tím nezájmem vlastně říkají, že zbít člověka kvůli jeho pleti a neposlat za to útočníka do vězení tato společnost toleruje.”

Je pravda, že současné mlčení administrativy naznačuje nezájem, ale podle místopředsedy vlády Petra Mareše (US-DEU) je to logické: “Politici reagují podle očekávání svých voličů, a protože ve společnosti je objednávka na zásadní postoje v otázkách spojených s Romy menší, přechází se to mlčením,” říká Mareš. “Kabinet k tomu ale nemůže zůstat mlčet,” dodává. “Proto v nejbližší době ministrům navrhnu, abychom zaujali jasné stanovisko, protože ten soudní verdikt je nepochopitelně mírný. S ministrem spravedlnosti rovněž chystám schůzku se státními zástupci, na které budeme apelovat, aby takto závažné trestné činy stíhali odpovídajícím způsobem.”

Případem Žigových se již začal zabývat ministr spravedlnosti Karel Čermák, který se již sešel se zástupcem poškozených Dušanem Badim. “Rozsudek podle mne neodpovídá závažnosti trestného činu, proto se obracím na nejvyšší státní zástupkyni Benešovou, aby prozkoumala práci svých podřízených, kteří výši trestu navrhovali, a aby případně začala ve věci konat,” říká Čermák. A paní Benešová už opravdu koná – nezávisle na ministrově pobídce. “Můžu říct, že mě rozhodnutí soudu překvapilo,” říká nejvyšší státní zástupkyně. “Požádala jsem proto své lidi, aby tu záležitost důkladně prověřili. Když shledají v práci příslušné státní zástupkyně chybu, dají jí pokyn, aby se odvolala,” říká Benešová. “Může to sice vypadat jako schizofrenní situace, když člověk, který původně navrhuje podmínku, najednou žádá přísnější trest, nicméně původní návrh nikomu nesvazuje ruce. Chybu lze tedy stále napravit.”

RÁMEČEK

Není nad přísnou vládu

Po každém rasistickém útoku či vraždě je to stejné: politici do televizních kamer přísně oznamují, že je třeba být vůči pachatelům “nekompromisní” a jejich činy se musí “tvrdě trestat”. Když se ale konkrétní případ dostane před soud, neví si s ním často justice rady a hledá způsob, jak se tvrdým trestům vyhnout. Výmluvnou ilustrací snahy českého státu bojovat s vražednou rasistickou nenávistí se stal v roce 1993 případ sedmnáctiletého Tibora Danihela. Toho parta třiceti rozdivočelých skinů zahnala přímo v Písku do řeky Otavy, obsadili oba břehy a za pokřiku “černá svině” mu nedovolili vylézt na břeh tak dlouho, až se vyčerpaný utopil. Od chvíle, kdy příslušný státní zástupce čin ohodnotil jako “hloupost a vyjančenou klukovinu”, do doby, než česká justice uznala, že šlo o rasovou vraždu, uplynulo šest dlouhých let. Do vězení se nakonec z třiceti útočníků dostali pouze tři – nejvyšší trest zněl jednatřicet měsíců. O dva roky později přepadla čtveřice bílých českých mládenců romský dům ve Žďáru nad Sázavou a v něm umlátila otce pěti dětí Tibora Berkiho. Tato rasová vražda poprvé vyvolala odmítavou reakci politiků a volání po přísných trestech za rasistické zločiny. Díky tomu dostal hlavní aktér vraždy Tibora Berkiho dvanáct let, dva jeho komplici ovšem vyvázli jen s podmínkou.

Po rasové vraždě súdánského studenta Hassana Abdelradiho v roce 1997 premiér Miloš Zeman dramaticky oznámil, že navrhne “legislativně zakázat” hnutí skinheads, a Nejvyšší státní zastupitelství vydalo závazný pokyn, že rasově motivované trestné činy musí být co nejpřísněji trestány. Co to znamená, se ukázalo o rok později, když tři skinheadi zahnali romskou matku čtyř dětí Helenu Biháriovou do únorového rozvodněného Labe a soud jim za to následně nadělil mírné tresty – osm respektive sedm roků. Stejně benevolentně jako vrazi paní Biháriové byli před dvěma lety potrestáni i vrazi orlovského Roma Milana Lacka. Toho jeho vrazi v roce 1998 kvůli tomu, že vypadá jako “negr”, zkopali a nechali ležet na temné silnici, kde ho přejelo auto. Karvinský okresní soud ještě téhož roku pustil čtyři Lackovy vrahy na podmínku s tím, že za Lackovu smrt nenesou vinu – vždyť ho jen zbili a za to, že upadl do bezvědomí a že ho ležícího přejelo auto, přece nemohou. Až po dvou letech ostravský krajský soud rozhodl, že šlo o rasovou vraždu, a jako nejvyšší trest udělil jednomu z útočníků tři roky vězení. Verdikt padl jen měsíc poté, co ministr vnitra Stanislav Gross slíbil, že policie bude napříště proti rasistům a neonacistům zasahovat “tvrdě”.

(RESPEKT)

Poznámka redakce CS-magazínu:

Státní zastupitelství se proti rozsudkům odvolalo, jeden z odsouzených 18letý Martin Stiskala hned o týden později 20. ledna s dalším mladíkem uráželi rasistickými nadávkami cikány a vyhrožovali jim zabití. Policie je obvinila z výtržnictví, násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci a hanobení národa, rasy a přesvědčení. Stiskala se poté pokusil o sebevraždu, která se mu nezdařila.