Březen 2004

V kůži Parvíze Mušarafa

Marek Švehla

Pokud bychom měli sestavit žebříček osob, které mají na světovou bezpečnost největší vliv, pákistánský prezident Parvíz Mušaraf by se usadil hodně vysoko. Vládne státu, kde vzniklo tálibánské hnutí a kde se nyní zřejmě skrývají špičky al-Káidy. Proto se před dvěma lety stal klíčovým spojencem Ameriky ve válce proti teroristům. Jako jediný muslimský vládce disponuje vyzkoušeným jaderným arzenálem. Do jeho agendy patří řešení krize v Kašmíru, území, které před časem pasoval Bill Clinton na nejnebezpečnější kout světa. Cynik by možná řekl, že prezident Mušaraf je na roztrhání. V prosinci přečkal dva pokusy o atentát zosnované islámskými radikály. Oba byly připravené tak, že velmi pravděpodobně je někdo z prezidentových lidí zrádce.

Mušaraf vyvrací pravidlo o nedotknutelnosti demokracie – v roce 1999 uchvátil moc v Pákistánu jako vojenský diktátor. Tím sice odstranil relativně svobodně zvolené, ale nezodpovědné politiky, kteří stáli u zrodu tálibánského Afghánistánu a do Kašmíru posílali teroristy. Mušaraf je hlavně Západem vnímán jako kladná postava. Nakolik je tento pohled oprávněný, a pokud ano, co když se další pokus o atentát zdaří?

Skepse a optimismus

Před Vánocemi vyšlo najevo, že pákistánští jaderní vědci spolupracují s Íránem. Mušaraf sice řekl, že nic takového nepovolil, a jde tedy o soukromou aktivitu vědců. O tom ale například politolog Gopalaswami Parthasaratha, bývalý indický ambasador v Islámábádu, v článku pro deník Wall Street Journal pochybuje. Pákistánský jaderný výzkum je podle něho v rukou armády, a je tedy nepravděpodobné, že by aktéři podnikali něco bez jejího vědomí. Upozorňuje i na spolupráci mezi Pákistánem a Libyí na tamním jaderném programu.

Bezvýsledné je také hledání Usámy bin Ládina. V Pákistánu sice operují američtí agenti a před rokem se podařilo chytit Šajcha Muhammada, muže al-Káidy číslo tři. Dál ale nic. V minulých volbách výrazně posílili islamisté. Dnes jsou třetí nejsilnější stranou. Mušaraf jim sice navenek neustupuje, zastavil třeba sponzorování výcviku kašmírských teroristů. Pronikání těchto mužů do Indie se mu ale zastavit nepodařilo. Patrně proto, že nemá kontrolu nad vlastní tajnou službou, jejíž agenti s militanty spolupracují.

Optimismus naopak vzbuzuje Mušarafova snaha o usmíření s Indií. V prosinci poprvé oznámil ochotu ustoupit z letitého pákistánského požadavku na vyhlášení referenda v Kašmíru. Minulý týden (týden od 5. ledna 2004, pozn. red. CS-magazínu) se dohodl s indickým premiérem Atalem Bihárím Vádžpéjím na obnovení dva roky zmrazených rozhovorů, týkajících se i Kašmíru, zlepšení dnes prakticky nulové ekonomické spolupráce a na lepší průchodnosti hranic. Dnes čekají ti nejšťastnější občané obou států na vízum několik měsíců. V březnu má indické kriketové mužstvo po čtrnácti letech vyjet do Pákistánu.

Indii letos čekají všeobecné volby a pozorovatelé upozorňují, že Vádžpéjí do nich chce vstoupit jako mírotvorce. O to samé jde podle mnoha indicií i Mušarafovi. Má to ale své limity. Indie Kašmír v žádném případě nepustí a nedovolí ani referendum. Kýženým kompromisem může být souhlas Pákistánu k tomu, co už několik let požaduje i většina Kašmířanů – výrazné autonomii v rámci Indie. Sám pragmatický Mušaraf by s tím zřejmě problém neměl, jeho rivalové doma o tom ale stále nechtějí slyšet. Skepsi vzbuzuje i vratkost dosavadních jednání. Po každém teroristickém útoku byly rozhovory vždy přerušeny. A o tom, že se další atentáty připravují, nikdo nepochybuje.

(RESPEKT)