Březen 2004

Přítomnost bourá mýty.

Erik Tabery

Listování v legendárním časopise 1. republiky odhaluje tajemství, kdo jsme

Představme si to: prezident republiky si pozve na Hrad šestadvacetiletého novináře a nabídne mu miliony na vydávání politického časopisu. Mládenec přijme a založí týdeník, který se pak na desítky let stane ikonou žurnalistické nezávislosti a statečnosti. Nemožné? Přesně to se stalo na začátku dvacátých let minulého století, kdy T. G. Masaryk předal Ferdinandu Peroutkovi peníze na rozjezd Přítomnosti. V sobotu (17. ledna 2004, pozn. red. CS-magazínu) to bylo osmdesát let, co vyšlo první číslo legendárního časopisu, v jehož osudech a textech se skrývá dosud nevytěžené tajemství meziválečné i poválečné republiky. Jeho zpráva říká jasně: zapomeňte na mýty! To, co nám dnes mnozí vůdcové představují jako ideál, je totiž při bližším pohledu inspirace spíš varovná.

Drzý mladík

Je chladný začátek roku 1924, před rokem byl zavražděn ministr financí Alois Rašín a zpřísňují se opatření na ochranu republiky. Ačkoli hospodářsky se zemi poměrně daří, na politické scéně vládne nestabilita a chaos. Již šestá poválečná vláda se otřásá v základech. Komunistům, otevřeně vyhlašujícím svůj úmysl vtáhnout mladý stát do rodícího se impéria bolševiků, sekundují nacionalisté volající po útlaku menšin a diktatuře. Představitelé třímilionové německé minority sice zrovna po letech naprosté negace začínají komunikovat s vládou Antonína Švehly, ale signály separatistických tendencí se začínají ozývat ze Slovenska od tamní nejsilnější strany ľudové.

Ani novináři to nemají jednoduché, o dnešní svobodě by se jim mohlo jen zdát. Zavádí se cenzura a žurnalisté už například nesmějí u soudu tajit své zdroje. Žaluje se téměř za cokoli. Takže například v letech 1918 až 1924 je jen v Čechách a na Moravě podáno na 240 tisíc žalob pro urážku na cti a patnáct procent z nich skončí vítězstvím žalobce. V republice sice vychází na devět set politických deníků a časopisů, drtivá většina tisku je však v rukou politických stran, a kdo nepíše v linii partaje, je okamžitě vyhozen. Například šéfredaktor Práva lidu je socialistický poslanec a dlouholetý předseda parlamentu Josef Stivín. Jakákoli kritika je tudíž vyhrazena pouze politickým oponentům, zatímco směrem do vlastních řad se pějí jen ódy. „Strana se stala pro zemi nutností, nezbytností, jako jí jest životodárné slunce nebo vlahý déšť,“ napsal například o své partaji agrární deník Venkov.

A v tento okamžik přichází osmadvacetiletý mladík Ferdinand Peroutka s nezávislým týdeníkem Přítomnost. Před dvěma lety zaujal prezidenta Masaryka svými komentáři v intelektuálním deníku Tribuna, ve kterých odmítl Masarykovu tezi vyhlašující Čechy za statečné dědice odkazu husitů. Podle Peroutky ovšem tito „hrdinní“ Češi pokorně, bez odporu sloužili monarchii a s dávnými předky nemají nic společného; je třeba vytvářet novou tradici demokratického státu. Pro pochopení významu téhle polemiky si musíme připomenout kontext: jak bezmezný a všeobecný obdiv k TGM tenkrát vládl. Stačilo, aby „tatíček“ nesouhlasně svraštil obočí a ministři podávali rezignaci, šéfové listů se chodili na Hrad radit, jak psát.

Na Peroutkovu kacířskou vzpouru Masaryk zareagoval velkoryse: nabídl nebojácnému mládenci půl milionu korun (tedy zhruba čtyři miliony v dnešní měně) na rozjezd politického časopisu. Podle vzpomínek Julia Firta, pozdějšího ředitele nakladatelství Fr. Borový , které Přítomnost tisklo, si Masaryk Peroutku vybral i kvůli jeho vstřícným článkům o německé menšině. Ačkoli se to zdá jako banalita, za první republiky šlo o výjimečný postoj.

Přítomnost pro Masaryka

Peroutka po krátkém přemýšlení Masarykovu nabídku přijal. Od začátku však dává zřetelně najevo, že půjde o nezávislé médium. Týdeník Přítomnost buduje jako intelektuální časopis, který je téměř výhradně složen z komentářů, recenzí, reportáží a poznámek. Klasické zpravodajství Peroutka přenechává rychlejším deníkům. Vedle politiky se list hodně věnuje kultuře – přispívají do něj například bratři Čapkové, František Langer, ale třeba i Heinrich Mann.

Přítomnost se prohlašovala za liberální list – samozřejmě v dobových kulisách, takže například k ženským právům či právům homosexuální menšiny přistupovala jen s velkými rozpaky. Týdeník ale ostře vystupoval proti antisemitismu a proti diskriminaci německé menšiny. Jednoznačně se definoval jako středový, a rozhodně antikomunistický, což dokládá i slavná anketa Proč nejsem komunistou, která proběhla už v prvním ročníku a v níž své argumenty přednesli tehdejší přední literáti.

Ačkoli je Přítomnost nezávislým týdeníkem, od počátku je zřejmé, že bude prohradním listem. Ostatně její vydavatel Jaroslav Stránský prohlásil, že ji vydává „hlavně pro prezidenta“. Peroutka později vzpomínal, že postavit se za Masaryka znamenalo postavit se za republiku. Z dnešního pohledu měl s prezidentem a tehdejším ministrem zahraničí Edvardem Benešem nezvykle úzké vztahy. S oběma se setkával buďto u Karla Čapka v rámci debatního kroužku známých „pátečníků“ anebo přímo na Pražském hradě. Přes to přese všechno si Peroutka dokázal udržet odstup. Což rozhodně nebylo lehké. Dnes si to už jde jen těžko představit, ale za první republiky si skutečně prohradní novináři (Právo lidu, České slovo, Tribuna, Národní osvobození, Prager Presse či Lidové noviny a další) chodili k hlavě státu pro rady, jak mají psát. Historik Pavel Kosatík například našel v Masarykově archivu dopis Jaroslava Stránského z roku 1923, ve kterém se hlavě státu omlouval za to, že se Lidové noviny „uchýlily v praxi od svých dosavadních směrnic“ a psaly příliš senzačně o situaci na Slovensku. Karel Čapek dokonce v roce 1926 založil pro prezidenta levý blok novinářů, kteří mu měli být ku pomoci. Jsou mezi nimi přední žurnalisté, například šéfredaktor Práva lidu Josef Stivín, šéfredaktor Prager Presse Arne Laurin, šéfredaktor Tribuny Bedřich Hlaváč, pozdější šéfredaktor Lidových novin Karel Zdeněk Klíma a další, ale Peroutka i přes velmi blízký vztah k Čapkovi chybí. Šéfredaktor Přítomnosti totiž nechce psát na něčí objednávku. „Naše víra v Masaryka a Beneše nesmí býti tak mystická, abychom s lehkým srdcem házeli všechny ostatní na smetí,“ napsal například Peroutka na podzim roku 1926.

Proti linii Hradu

Peroutkova nezávislost hradnímu bloku pořádně pletla hlavu. Komentáře Přítomnosti například nezatracovaly vládu Švehlovy tzv. „panské“ koalice, v níž k Masarykovu rozezlení poprvé nebyla žádná levicová strana. Z týdeníku taky zazněly ostré protesty proti rozhodnutí národních socialistů zbavit v roce 1928 mandátu poslance Jiřího Stříbrného za to, že požadoval odvolání svého partajního kolegy ministra Edvarda Beneše z vlády, jejímž členem zůstal, i když strana byla v opozici. Za první republiky bylo totiž u všech partají zvykem, že zákonodárci většinou podepisovali na začátku mandátu nedatované rezignace. Pokud se pak straně znelíbili například neloajálním hlasováním, doplnil partajní sekretariát jen datum a předal rezignaci volebním soudům, které mu téměř vždy vyšly vstříc. Ačkoli Peroutka nacionalistu Stříbrného permanentně kritizoval, odebrání jeho mandátu odsoudil, protože takový krok „z poslanců činí služky politických stran a staví pouhou poslušnost na místo, kde mají být svědomí a rozum“. Přítomnost také opakovaně varovala před chybnou koncepcí Benešovy zahraniční politiky směřující příliš k Sovětskému svazu.

Žurnalistika usilující o nadstranickou službu veřejným zájmům vzbuzovala v politicích první republiky zhruba stejné nadšení jako v těch dnešních. Takže lidé z Hradu začali brzy přemýšlet, jak by se šlo „neřiditelného“ Peroutky zbavit. Ten později v exilu vzpomínal, že když měly v roce 1927 Lidové noviny finanční potíže, přišli za vydavatelem, který tiskl i Přítomnost, lidé od ministra zahraničí Edvarda Beneše a nabízeli finanční pomoc – když bude Přítomnost dál pokračovat pod jiným šéfem. (A to přitom Peroutka patřil mezi Benešovi nakloněné lidi a velký bard tábora oponentů národovec Viktor Dyk jej naopak zase obviňoval, že ministrovi zahraničí ve svých článcích podlézá.)

Přítomnost se záhy znelíbila i prezidentu Masarykovi a ten chtěl za pomoci Karla Čapka rozjet nový časopis, který by „lépe vypadal“ – nakonec ale TGM po prosbách Stránského od svých plánů upustil. A konečně citujme poslední kritický hlas: „Peroutka píše moc hezky, ale politice nerozumí,“ zhodnotil kdysi příliš kritického žurnalistu předseda vlády Švehla.

Platnost Peroutkových analýz, varujících tehdejší administrativu, že svou diskriminační politikou může připravit stát o loajalitu německé menšiny, nebo dlouho dopředu popisujících, jak se budou komunisté chovat, když přijdou k moci, usvědčují Švehlu z příkrosti. Nicméně pochopitelně i Peroutka několikrát přestřelil. Už v pětadvacátém roce se nechal zlákat ke spolupráci na vzniku Národní strany práce, kde se na krátký čas zpronevěřil své tolik střežené nezávislosti. Nejenže neodstoupil z postu šéfredaktora, ale ještě z Přítomnosti udělal stranickou tribunu. Strana ale dramaticky propadla a Peroutka se rychle vzpamatoval a později svou chybu uznal. V době hospodářské krize se pohrdavými komentáři o soukromém vlastnictví blížil téměř extrémní levici. Jeho nejproblematičtějším „omylem“ ale byly články kolem Mnichova, kdy psal o tom, že stát se musí postarat pouze o české uprchlíky z pohraničí a ne o německé antifašisty či Židy.

Za Hitlerem do Berlína

O Přítomnosti, po válce přejmenované na Dnešek, se většinou hovoří jen v souvislosti s Peroutkou. To je však nespravedlivý pohled, protože list měl vždy i vynikající reportéry. Alespoň dva si vydobyli trvalé uznání – Milena Jesenská a Michal Mareš. K nim je bezesporu nutné připočítat Frantu Kocourka, syna Peroutkova gymnaziálního češtináře. Ten vlastně reportérskou činnost v Přítomnosti rozjížděl. Díky jeho textům si ještě dnes můžeme živě představit vystupování slovenského nacionalisty Hlinky či atmosféru Osvobozeného divadla. Vrchol představují jeho reportáže z rozbouřeného Německa, které navštívil v tragickém roce 1933. Dodnes jsou plné napětí a dokládají pozorovatelský talent autorův. V březnu 1933 popsal předvolební a volební Berlín. Navštívil zavírané opoziční časopisy i centra nacistů a jejich propagační prodejny. „Kalhoty z plátna, z kůže, opasky, košile, výložky a hvězdičky – v prudkém tempu se vyprazdňují všechny regály: třetí říše zbrojí syny. To nejsou volby, to je mobilisace, to je boj na život a na smrt, i když se prozatím hlásí jen přestřelky… Když vycházíme na ulici, plane na vrchním balkoně ,Angriffu‘ rudý bengálský oheň. Mezi pochodněmi v okně prvního patra mluví z amplionu Adolf Hitler. Po volbách pak davy vyrážejí do ulic oslavit vítězství: ,Juda, Juda, Juda,‘ volá mohutným hlasem podvůdce, když se průvod přiblížil k židovským obchodům. ,Juda – oddělat – oddělat – oddělat!‘ zní úderně, řezavě, jasně, jako z jedněch úst. Mládež zdvíhá hlavy k Brandenburger Tor. Tam nahoře, docela nahoře, nad čtyřspřežím se v rukou germánského anděla třepetá hákový kříž, nejnovější triumf hitlerovské vlády, která vtrhla včera se svou vlajkou na berlínskou radnici.“ V působivých ukázkách by se dalo pokračovat donekonečna. Jestliže Peroutka tu a tam dával ve svých komentářích lidem naději, že se válce vyhnou, Kocourkovy reportáže nemohly nikoho nechat na pochybách. Zážitky z Německa pro něj ale neskončily u slov: při Přítomnosti pomohl vybudovat centrum pomoci uprchlíkům, později se stal i slavným rozhlasovým komentátorem a v roce 1942 zahynul v nacistickém koncentračním táboře.

Zapomenuté Sudety

Stejně tragický osud potkal i jinou významnou reportérku – Milenu Jesenskou, jejíž články z konce třicátých let patří k nejen vrcholům Přítomnosti, ale české žurnalistiky vůbec. Díky ní je zachycena atmosféra během mobilizace či posledních dní Karla Čapka.

Nicméně nějaký čas předtím, v době vrcholící české nevraživosti vůči německé menšině stále silněji tíhnoucí k Hitlerově nacismu, měla Jesenská odvahu psát, proč tomu tak mimo jiné je. Před obecními volbami v roce 1938 například psala: „Třicátého dubna přicházeli do továren důvěrníci SdP k dělníkům a říkali jim: Nepůjdeš-li zítra s námi, nemusíš už v pondělí chodit do práce. Ti lidé mají ženy, mají děti, mají léta nezaměstnanosti v týle a podléhají uměle rozšířenému strachu… Mnoho jich přesto odepřelo a šlo na 1. máje demonstrovat demokratické smýšlení.“

Jesenská jako jedna z mála českých novinářek svými reportážemi připomínala, že na příklonu sudetských Němců k nacistům mají do značné míry vinu i české úřady. „Byla-li jinde krize, byla tady znásobená. Jsou-li uvnitř země lidé už tři roky bez práce, tady jsou už šest,“ psala. Nebo se podle ní „dá těžko uvěřit“ faktu, že pražská vláda nedokázala celá léta zařídit pro německou menšinu rozhlasové vysílání v jejím mateřském jazyce: „Po pět let stačilo otočit knoflíkem a lidem v pohraničí řinula se přímo do bytu nacistická ideologie z německých stanic – je samozřejmé, že natočili stanici, které rozuměli!“ Svá zjištění pak zakončila úsudkem: „A za pět let této atmosféry jsme neudělali skoro nic, abychom podporovali v německém táboře ty lidi, kteří se bránili fašismu.“ Stejně jako Kocourek zemřela i Jesenská v koncentračním táboře. V lágru skončil na šest let i Ferdinand Peroutka. V dubnu roku 1943 z něj mohl uniknout, protože ho do Prahy nechal převézt K. H. Frank, aby mu nabídl svobodu výměnou za vydávání kolaborační Přítomnosti. Peroutka ale odmítl, a tak znovu putoval do Buchenwaldu, kde zůstal až do konce války.

Osamělý poutník Mareš

Když se v polovině roku 1946 obnovovala Přítomnost, nesměla už nést své jméno, protože ji nakonec i bez Peroutky vydávali čeští kolaboranti. A podle nových zákonů se takový list už nesměl obnovit. Peroutka tedy začal vydávat Dnešek, který se od své předchůdkyně lišil jen názvem. A opět se tu objevila mimořádná reportérská osobnost – byl jí Michal Mareš. Anarchista, komunista, za války odvážný pomocník ukrývaných Židů. V roce 1945 ho omylem – kvůli záměně jmen – zatkla sovětská tajná služba, jejíž příslušníci ho během vyšetřování třikrát – z „žertu“, jak se vždycky ukázalo – vedli na popravu. Po několika týdnech týrání se omyl naštěstí vysvětlil a Mareš byl propuštěn.

Svým způsobem to měl tenhle novinář ze všech es Peroutkova týmu nejtěžší. Zatímco Kocourek a Jesenská měli u svých témat oporu nebo alespoň vstřícný zájem ve většinové společnosti, o Marešových událostech – brutalitách provázejících vyhnání českých Němců – nikdo nechtěl slyšet. Stáli proti němu vlastně všichni, od demokratů až po komunisty, kteří se právě na násilí nejvíce podíleli. Když tehdy dlouholetý člen KSČ Mareš nabídl své články Rudému právu, odmítli mu je otisknout. Dokonce na něj poslali jeho stranickou buňku, která mu podle Marešových vzpomínek řekla: „Ty musíš a budeš mlčet!“ Jenže reportér mlčet odmítl a hledal odvážlivce, který by se nebál jeho texty publikovat. Neodehnal ho pouze Peroutka, s nímž se znal už z dvacátých let, kdy oba psali pro Tribunu. Díky Peroutkovým kritickým komentářům a Marešovým reportážím z pohraničí se stal z Dnešku pro komunisty nepřítel číslo jedna.

„Marešovi otiskuji pouze část jeho příspěvků, neboť nutno jednat takticky,“ prohlásil svého času napolo žertem Peroutka. „Kdybych mu zveřejňoval vše, co napíše, buď by mi ho v redakci zavraždili, anebo by pro něho přitáhly davy s muzikou a odnesly ho někam do vinárny. Pak by mi ovšem nenapsal vůbec.“ Obavy byly rozhodně namístě. Michal Mareš psal o řádění gangsterských band v pohraničí, jejichž členové velmi často vedle falešného partyzánského životopisu disponovali i komunistickou legitimací a věnovali se mučení Němců i nepohodlných Čechů a velkorysým zlodějnám. Mareš své reportáže doprovázel dlouhými citáty z výpovědí týraných lidí. „Například jedna dívka byla seřezána tak, až se pokálela, načež musela svoje výkaly snísti. Jinému byla propálena plamenem ruka. Vlastní otec, jemuž syn musel napřed ukázat, jak má rozbitá záda, musel pak syna, ležícího na lavici, do těchto rozbitých zad karabáčem bíti,“ stojí například ve výpovědi jistého Karla Caidlera z České Kamenice, kterou obsadila skupinka falešných partyzánů a blízká vojenská jednotka.

Z mordovny do kriminálu

Díky pět let staré knize, kterou o Marešovi vydalo nakladatelství Prostor, známe dva jeho články, které Peroutka na sklonku roku 1947 nepublikoval. Jeden z nich se jmenoval Ostravská mordovna a popisuje postup tamějších vyšetřovatelů, kteří okrádali, vraždili, mučili a znásilňovali nepohodlné Němce a Čechy. „Nechtělo se mi věřit, že u nás, v národě prominentních duchovních veličin, je něco podobného možné,“ psal Mareš. Pomáhali jim v tom i nacisté, s nimiž se esenbáci spojili. Nešlo o malé ryby – hlavním trýznitelem byl nejvyšší velitel bezpečnostních sil v Ostravě. Proč nebyl článek publikován, není dochováno, ale je to více méně nasnadě. Situace v zemi se už dramatizovala a tlak na Dnešek byl den ode dne silnější. Stal se totiž symbolem posledního demokratického vzdoru, o čemž svědčí i stupňující se frekvence útoků z komunistického tisku.

„Můj dělnický instinkt cítí ve vás škodnou,“ napsal v té době o Peroutkovi například Antonín Zápotocký. Šéfredaktor Dneška, jak vysvítá z jeho deníků, už tehdy počítal s pučem a s hrozbou šibenice. Ačkoli komentáře proti komunistům byly tvrdší než kdykoli předtím, u Marešových reportáží chtěl být zřejmě opatrnější. V té době běželo proti reportérovi několik soudních pří a kampaň v rudém tisku. Gustav Bareš o něm do komunistické Tvorby napsal: „Mareš hájí Němce před důsledky porážky nacismu a očerňuje bezpečnostní sbor, který zasáhl proti Němcům, zrádcům, šmelinářům a kolaborantům.“ Proto byl novinář ještě v roce 1947 vyloučen z KSČ a hned v dubnu roku 1948 zatčen. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k sedmi letům vězení, která si také odseděl. Po propuštění musel ve dvaašedesáti letech pracovat na stavbě, protože ztratil i občanská práva a tím i nárok na důchod. Zemřel v naprosté bídě a zapomenut počátkem roku 1971. Ferdinand Peroutka, kterému se na poslední chvíli podařilo před rudým terorem uprchnout, přežil v americkém exilu svého reportéra o sedm let. V Československu po něm zůstalo osmnáct ročníků Přítomnosti a Dneška.

ROZHOVOR

Neohnul se a neotočil a dál se díval z okna. Rozhovor s historikem Antonínem Klimkem

V čem byla podle vás Přítomnost jiná než ostatní tehdejší tisk?

Byla velmi intelektuální a přicházela s originálními myšlenkami. A na tehdejší poměry byla skutečně nezávislá, což nebylo zvykem. Peroutka si také uměl vybrat velmi kvalitní spolupracovníky a spolu s nimi vynesl zdejší žurnalistiku na ohromnou úroveň. Konkurence byla poměrně o dost slabší.

V čem byli spolupracovníci tak kvalitní?

Je to dáno i tím, že do Přítomnosti psali lidé jako například Hubert Ripka, přímý agent – a to neberte pejorativně – Beneše a Masaryka. Takže měl hodně kvalitní informace. Mnohdy ale fungoval jako diplomat. Například byl jako emisar prezidenta Masaryka tajně vyslán za králem do Bělehradu. Také vyjednával za Hrad se Slováky.

A to bylo běžné, že novináři byli ve službách prezidenta?

Celá síť hradních informátorů byla založená na novinářích, ale to bylo záměrně dělané. Začalo to především tehdy, když byl prezident izolován od informací, a tím též zčásti od vlivu tzv. pětkovými stranami. Tady je třeba připomenout, že Masaryk dělal řadu věcí, které přesahovaly pravomoc hlavy státu. Například sliboval změnu zákonů nebo odluku státu od církve, ale vláda o tom nic netušila. Pak musela vysvětlovat, že je to totálně neprosaditelné. Nakonec přijala v rámci ústavy i zákon, že veřejné projevy prezidenta musí schvalovat předseda vlády. On měl zprvu navíc ve zvyku, že když jmenoval nějakého ministra, tak do jmenovacího dekretu kromě jmenování napsal: vaše úkoly budou: za prvé, za druhé… ačkoli ty věci třeba vláda neměla v programu. To byl Masarykův styl. Když byl trochu izolován od informací, tak si s tím nevěděl rady. Tehdy dostali na Hradě nápad, že se udělá zpravodajská služba a to především z parlamentních zpravodajů: oni nám řeknou, co se tam děje, a my jim zase naznačíme, jaký je názor hlavy státu. Peroutka toto ale nikdy nedělal, stál bokem.

Čím to, že Peroutka odolával?

Peroutka byl pan novinář a věděl to o sobě. František Kupka ve svých vzpomínkách na pátečníky tvrdí, že když k Čapkům vstoupil Masaryk, šli všichni do pozoru a jediný, kdo se neohnul, neotočil a díval se dál z okna, byl Ferdinand Peroutka.

Jaký byl Peroutkův vliv na vznik Národní strany práce?

Ona to byla velmi zvláštní strana, téměř bez programu, hlásala především, že je pro Masaryka. Beneš chtěl, aby to byla strana socialistická, a Peroutka zase chtěl především stranu liberální, která v té době u nás neexistovala. Největší radikál byl ve straně Karel Čapek, který doufal, že se jednou podaří zrušit všechny strany. Když se o tom jednou bavil s premiérem Antonínem Švehlou, tak mu řekl – Vážený pane, kde končí strany, tam končí i demokracie. Ta zamýšlená partaj pak totálně zkrachovala.

A co tehdejší cenzura?

Je třeba zdůraznit, že se to s dneškem ani nedá srovnávat. Tehdejší zákony byly velmi represivní, což vyžadovalo ohrožení vnější ze strany Německa, ale i Maďarska a Polska. Lidé museli být nesmírně opatrní. Třeba v zákonu na ochranu republiky bylo stanoveno, že naprosto nedotknutelné jsou státní symboly, jejichž jakékoli urážky budou trestány vězením. Mezi státní symboly patřila státní vlajka, hymna, a pozor – prezident a obrazy prezidenta republiky. Takže se například stalo, že jeden učitel v Sudetech šel do kriminálu, protože řekl jakési holčičce, která přinesla na prezidentův obrázek kytičky, že je má dát pryč. A šlo se do kriminálu i za větu Za císaře pána to bylo lepší! Ale takovéto případy jsou výjimečné a navíc v těchto kauzách byly tresty nízké.

RÁMEČEK

Vzpomínka na Přítomnost

Nezávislost na politických stranách dávala Přítomnosti opravdovou svobodu k obraně veřejného zájmu, ať jej ohrožoval kdokoli. Ačkoli dnes politici rádi dávají tento časopis všem novinářům za vzor, jejich předchůdci na ni svého času reagovali stejně jako mocní na dnešní tisk – tedy nijak. Celkem dobře to ilustruje slavná lihová aféra z poloviny 20. let, do níž byl zapleten někdejší spoluzakladatel agrární strany, ministr a v době vypuknutí skandálu předseda horní komory parlamentu Karel Prášek. Vedle předsednictví Senátu byl zároveň i předsedou vlivného Družstva hospodářských lihovarů. Jednou vyšlo najevo, že z této instituce zmizelo na třicet milionů korun, a vzniklo podezření, že peníze šly mimo jiné do kapes politických stran. Prášek rozhodně odmítal nést odpovědnost a na silnou kritiku novinářů a posléze i opozičních politiků nereagoval. Družstvo mu bez ohledu na veřejné pobouření vyslovilo důvěru a vše směřovalo k tomu, že aféra beznadějně vyšumí do ztracena způsobem, který tak důvěrně známe i dnes. Do hry se ale nepřímo vložil prezident: k novoročnímu přípitku pozval jen místopředsedy obou komor, což noviny přeložily jako jasný signál nedůvěry k Práškovi. „Tatíčkovi“ národa se tehdy odvážil vzdorovat jen málokdo, a tak Prášek kvůli údajnému pracovnímu vyčerpání odstoupil z funkce šéfa Senátu. Odpovědnost za lihový tunel ale i nadále odmítal.

Politická spravedlnost tedy byla díky Masarykovi vykonána, nikdo však nebyl potrestán a žádosti tisku po právní odpovědnosti úřady nevyslyšely. „Máme sice velmi mnoho andělů s mečem plamenným, kteří dovedou krásně mluvit a psát o nutnosti potírání korupce,“ citovala Přítomnost tehdejšího poslance Stivína ze socialistické opozice, „ale nemají odvahy vznést určité obvinění a za ním stát i přes risiko, které je s tím spojeno. Máme už tohoto stálého všeobecného žvanění o potírání korupce až po krk.“

RÁMEČEK

Dnes legendární Přítomnost byla ve své době širší veřejnosti naprosto neznámá. „Když jsem nastoupil do firmy Borový, pohyboval se náklad Přítomnosti kolem 4500 výtisků; několik set se ale ještě vracelo ze stánků a novinových prodejen jako remitenda,“ vzpomínal později ředitel nakladatelství Julius Firt na rok 1929, kdy k Borovému přišel. A to ještě byl poměrně úspěšný ročník, v předchozích letech to bylo jen kolem dvou a půl tisíce prodaných čísel. Na konci třicátých let už to bylo kolem třiceti tisíc: počet čtenářů stoupal stejně dramaticky jako ohrožení, v jakém se ocitala jejich země.

(RESPEKT)

(O Peroutkovi za II. republiky čtěte také v článku Dva zmařené pokusy o český totalitní stát v tomto čísle CS-magazínu)