Březen 2004

Zločiny mocných proti vlastnímu národu.

Václav Šroub

Lépe by bylo nadepsat naši vzpomínku na tragédii občanů České republiky z archivu H-21 jako “Koho vlastně drtila železná pěst dělnické třídy - KSČ - KGB – StB”

Jižně od Orlické hráze na řece Vltavě v České republice stoupá asfaltová silnice k posledním vesnicím pražského kraje. Silniční ukazatelé nás zavedou do Milešova a dále pak do Koubalovy Lhoty. Právě na této cestě se před třiapadesáti lety odehrál tragický příběh, který se pokusím vyprávět.

Dne 14. února 1951 se mezi desátou a jedenáctou hodinou před půlnocí vracel z odpolední směny Vladimír Mandík, 59letý horník. Domů do Koubalovy Lhoty nedošel. Byl bestiálně ubit nedaleko křižovatky vedoucí do obce Klenovice. Tato hrůzná zpráva se roznesla zrána 15. února po všech přilehlých obcích a státních úřadech jako blesk. Mandík byl také předsedou Městského národního výboru v Koubalově Lhotě, mluvil perfektně rusky, protože se v Rusku narodil a byl proto považován za občana SSSR. Emigroval do předválečného Československa z politických důvodů. Utíkal před neomezenou zvůlí rudé bolševické ideologie. Měl smůlu, že to, před čím utekl ze SSSR, kolektivizace vesnic a zakládání kolchozů, se začalo zavádět v Československu v režii sovětských poradců a KGB.

Před polednem 15. února se sjeli do vesnice kriminalisté a poradci a začalo vyšetřování. Ze spisu je patrno, že kriminalisté nalezli řadu závažných stop. Především našli otisk stopy zcela nového vzoru boty, kterou mohl zanechat vrah. Tyto stopy vedly k obci Kosobudy, tedy zcela opačným směrem než později uváděla žaloba. Dále nalezli nábojnici z revolveru a krevní skvrny. Podle výpovědí svědků stál dlouhou dobu před obcí Kosobudy černý automobil a další svědek vypověděl, že slyšel v noci výstřel. Tyto skutečnosti byly založeny v tak zvaném podsvazku. který soudu předložen nebyl a přišlo se na něj až při revizi procesu v roce 1965.

Na voze taženém koňmi odvezli mrtvolu Mandíka do místní márnice v Klučenicích, kde pak, podle obžaloby, byla provedena odborná pitva a ohledání mrtvoly. Odborná pitva a ohledání mrtvoly trvalo dle protokolu od 14.10 do 14.40 hodin. Pitvu prováděl MUDr. Schmid za přítomnosti strážmistra a místního občana. Později, při revizi procesu, se oba svědci od ohledacího protokolu mrtvoly distancovali a soud zkoumal pravost podpisů.

Dr. Schmid nakrátko po smrti Mandíka záhadně zemřel, takže při revizi procesu nemohl potvrdit, zda byl pitevní nález padělaný nebo ne. Svědci, kteří nakládali mrtvého, viděli za jeho uchem otvor po střele. V obžalobě nebyla zmínka o tom, že byl střelen do hlavy. Obžaloba tvrdila, že zemřel na následky ran holí do hlavy. Tentýž den v poledne byl zatčen sedlák Václav Junek, otec šesti dětí a obviněn z vraždy Mandíka. Druhý den byl zatčen Alois Lacina, sedlák a otec tří dětí. Další den byl zatčen sedlák Karel Máša, otec tří malých dětí.

Události, jak se později ukázalo, byly zcela v režii KSČ a StB v Českých Budějovicích a Ústředního výboru KSČ v Praze. To vše se zjistilo při revizi procesu. Výslechy trvaly nepřetržitě několik dní po 24 hodin denně. Inspekce zjistila, že proti obviněným bylo použito fyzického a psychického násilí do doby, než se obvinění přiznali. Druhý den své přiznání zase odvolali. Obžaloba potřebovala z nich vymlátit přiznání příslušnosti k organizované skupině, což se nakonec podařilo, když slíbili Mášovi a Lacinovi, že je pustí, když usvědčí Junka.

Soud první instance se konal 8. a 9. března 1951 v sále sokolovny v Milevsku. Soudu předsedal JUDr. Jaroslav Novák. Další soudci byli JUDr Vladimír Siegel, JUDr. Otto Kovařík, Anna Součková a Cyril Churý. Prokurátorkou byla 22letá svazačka Dr. Matušínská, která chodila k soudu ve svazácké košili. Odvolací soud se konal 14. března 1951. Trval 30 minut. Manželky a děti obviněných ani veřejnost nebyly k soudu připuštěny. Máša a Lacina byly lidské trosky, které stráž musela podpírat. Celou dobu jednání hleděli do země a báli se podívat na svého kamaráda Václava Junka, který v průběhu líčení vykřikl: “Soudíte nevinné – já jsem nikoho nezabil a vy to víte. Vrazi jste vy.” Předseda odvolacího soudu byl JUDr. Malý, soudci byli Görner, Felber, Vališ a Rolenc. Prokurátor byl JUDr. Čimbura. Žádosti o milost prezidentem republiky vyhověno nebylo, jak se uvádí ve sdělení ministerstva spravedlnosti ze dne 15. března 1951 čj. 376/51. Zápis z věznice: “Rozsudek bude vykonán 16. března o 5. hodině ranní v pořadí Máša, Lacina, Junek.” Přítomni byli JUDr. Siegel, JUDr. Mikyska a Smejkal, velitel SVS Eminger a lékař MUDr Obermajer. Karel Máša byl předán popravčímu v 5 hodin 15 minut, smrt nastala v 5 hodin 25 minut, ohledací list čj. 5328-5330/51. Smrt nastala udušením, protože výška pádu těla byla jen 30 centimetrů. Ve všech třech případech vyslovil soud kromě trestu smrti ještě propadnutí celého jejich jmění.

Je odporné číst ve spisu, jak vyrvali z rukou syna popraveného Máši saxofon a housle s tím, že jsou zabaveny. Je odporné číst o tom, jak policie vybírala ze spíže mouku u vdovy popraveného Junka, která měla šest dětí. Sám esenbák, který zákrok prováděl, měl pochybnosti, co budou jíst, a druhý mu odpověděl, že “bude lepší, když ten dobytek pochcípá.” Je odporné číst novinové články z té doby o “spravedlivých trestech venkovským boháčům” nebo o “pijavicích vesnice” o “vrazích” v publikaci Svazu českých zemědělců a jiných. Byla to nemilosrdná kampaň rudé mafie řízené Moskvou.

Oba teroristické rozsudky byly po 14 letech dne 27. října 1965 zrušeny a neprávem popravení Junek, Máša a Lacina zproštěni viny a rehabilitováni u Krajského soudu, kterému předsedal Jan Kareš, soudci byli Košnář a Vašák. Do dnešních dnů nebyl nikdo za tuto bestiální vraždu a justiční zločin potrestán. Do dnešních dnů nedostali pozůstalí popel a urny, které museli tenkrát zaplatit. Do dnešních dnů nedostali pozůstalí dopisy na rozloučenou, psané před popravou. Do dnešních dnů se rodiny popravených nedočkaly plné rehabilitace a přitom víme, že na prezidentském sídle a nad celou českou zemí vlaje prapor s heslem “Pravda vítězí”. Víme, že od roku 1990 vládne v českých zemích demokracie s novou ústavou, kde se deklaruje “právní stát s úctou k právům” a k právu jednotlivců.

Po 14 letech vlády nových vůdců jsou tisíce nevyřešených restitučních nároků přesto, že zákon 119/1990 Sb. zrušil všechny protiprávní rozsudky z té doby ex-tunc, což znamená, že byly zrušeny od samého počátku a Ústavní soud České republiky deklaroval, že okradení nikdy neztratili své vlastnictví. Po 14 letech držitelé kradených věcí sedí neprávem v domcích a usedlostech, které dostali jako kořist za prokázané služby a právo a spravedlnost žebrá u dveří.

Okradení a pozůstalí nechtějí pomstu ale žádají spravedlivé tresty, což je morální povinnost všech nynějších vedoucích činitelů České republiky a českého parlamentu. Místo toho je slyšet z úst mocných, že nebudou podporovat “hon na čarodějnice”, a že se musí udělat “ tlustá čára za minulostí”. To většinou propagují ti, kdo si již nakradli nebo zprivatizovali ze státního majetku nebo z majetků obětí ještě dříve, než proběhly restituční procesy.

Tento postup státních orgánů je plánován, jak to dokazují některé restituční zákony a prohlášení mocných v masmédiích ČR. Autor tohoto článku pochází z míst, které jsou tu popsány. Bylo mu tehdy 12 let. Pak ho zavál osud do Kanady. Z jeho vlastní zkušenosti a z posledních zpráv z tisku se okradení nemohou dočkat spravedlnosti ani u mezinárodního soudu ve Štrasburku, který, jak je dokázáno, je v některých detailech řízen ministerstvem spravedlnosti České republiky.

Soud stěžovatelům odmítá posuzovat události, které se staly před podepsáním Úmluvy Českou republikou, t.j. 18. března 1992, ale na druhé straně se řídí kontinuitou práva z doby komunismu, tedy rozsudky, které byly zrušeny zákonem 119/1990 Sb. ex tunc. Připomínám všem, že to není jen právo ale je to povinnost vlastence je, aby kritizoval na cestě k pravdě svou rodnou zem, kde má hroby, slzy a mozoly svých předků.