Březen 2004

Klášter stokrát jinak.

Radka Schmelzová, Václav Cílek

Proč u nás chátrají někdejší domy modlitby a co s nimi

Zvláštností středoevropského prostoru je, že všechno nakonec funguje jinak či více způsoby, než se původně zdálo. Hospoda by měla být charakteristickým profánním zařízením teoreticky určeným zejména k obžerství. Ale býval to často také sociální střed obce, místo uzavírání obchodních smluv a divadelních představení.

Podobné je to s kláštery. Podle tradičních představ by se v nich měli mniši – v závislosti na řeholi – buď modlit a bičovat, anebo právě naopak pálit kontušovku a stáčet víno. Kláštery však také byly knihovnami, alternativními diskusními kluby a technologickými centry, jimiž do vzdálených zemí, jako jsou Čechy, přicházely železné hamry, jabloně a brambory. Kláštery zkrátka vždy byly globalizovanými, nadnárodními institucemi, takže patřit v 16. století třeba

k jezuitům, jejichž kontakty sahaly k indickým jogínům, malajským králům i do čínského uzavřeného města, znamenalo něco podobného jako dnes být na internetu. V tomto prostředí člověk mohl žít nejenom ve zbožnosti, ale také ve světě globálních politických, vědeckých a kulturních plánů. Kláštery jsou pochopitelně především věcí církve, ale jejich význam je širší. Podívejme se proto, jak se to dnes s nimi na našem území má.

Klášterní Kulturkampf

Historie průměrného českého či moravského kláštera se dá zjednodušit do několika vět: byl založen ve středověku, šestkrát vyloupen, třikrát spálen, pětkrát jej mniši museli opustit, několikrát zcela zpustl, v baroku byl nákladně rekonstruován, za Josefa II. zrušen, pak v něm byla kasárna nebo státní statek, po roce 1990 je vybydlen a dnes nevíme co s ním.

Množství klášterních komplexů je přitom v Česku poměrně velké – jedná se o víc než dvě stovky objektů – přičemž každý desátý je natolik rozlehlý, že jen nejnutnější opravy vyžadují investice v řádu desítek milionů a případná rekonstrukce i stamiliony korun. Mnoho bývalých klášterů, zejména těch zrušených ještě za osvíceneckých panovníků, nebude nikdy vráceno církvi, armáda či státní statky z nich odešly a obrovské cenné objekty – jako třeba jezuitská kolej v Jičíně – tak postupně chátrají. Co s nimi tedy dnes můžeme dělat?

V Klatovech stojí v rohu náměstí rozsáhlá jezuitská kolej, která je opravená, žije a zapadá do městského organismu, protože se do ní podařilo umístit všechny možné instituce, které by měl mít člověk po ruce – úřady, vinárnu, pár obchodů a knihovnu. To je dobrá inspirace pro Jičín. V Bechyni se zase v klášteře usídlila lidová škola umění a stal se tak společně se zámkem a kulturním domem jedním ze tří navzájem spolupracujících kulturních center. Na přednášky a semináře sem sice jezdí elitní umělci z pražské akademie, ale v okamžiku, kdy je zapotřebí, aby klášterní zahrada posloužila pro koncert dechovek, anebo aby místní mládež navrhla kulisy pro barokní představení na zámku, odkládá se elitářství stranou. Příklad Bechyně je zdařilý v tom, že klášter slouží jak širší komunitě, tak místní umělecké špičce a vychovává dorost pro místní keramickou školu.

Některé bývalé kláštery jako třeba Mariánská Týnice, která dnes funguje jako muzeum, povstávají z popela za pomoci jenom tří čtyř zapálených nadšenců, kteří se postupně naučí barokní řemesla a opraví i věžičku hlavní kupole. A třeba v Plasích se v polovině 90. let odehrávaly jedny z nejpodnětnějších uměleckých akcí celé ČR. Nadace Hermit sem na společné semináře sezvávala zahraniční umělce, kteří v klášteře společně vytvářeli zvukové instalace, performance, „obyčejné“ kresby a malby i umění z oboru nových médií.

Muzeí a uměleckých center je však možné mít jenom určitý, omezený počet, protože většina těchto institucí si s bídou vydělá na vlastní provoz. V Teplé proto přestavěli bývalý hospic na hotel, kde se často „na poloviční cestě“ setkávají české a německé firmy anebo zde probíhají různá školení, pro něž je uzavřený klášterní prostor prosycený klidem a soustředěním optimálním prostředím. Jinde jako třeba v kajetánském klášteru v Nerudově ulici, kde asi poprvé zazněla česká hymna, plán na vybudování luxusních bytů nikoho kromě investora nenadchne.

A pak také mnohé kláštery plní svou původní funkci. Některé z nich (karmelitáni, jezuité či břevnovští benediktini) obnovily své tiskárny a opět vydávají klasická i nová díla svých řádů. Jiné se zase otevírají laikům: je to skrytý jev, ale někteří lidé už dnes nejezdí na dovolenou k moři, nýbrž do klidného kláštera, který je nějak na týden či dva izoluje od zběsilého života venku. Věnují se zde četbě a někdy i obnovovaným duchovním exerciciím, aby se našli a zastavili. Není tak těžké si představit, že v některých bývalých klášterech se možná časem usídlí i různí zenbuddhisté, dervišové a jiní zájemci o nonkřesťanský duchovní život.

Boží mlýny

Během posledních dvanácti let došlo v Čechách k nenápadnému a možná i trochu zázračnému obnovení řeholního života. Řada rozpadajících se objektů byla zachráněna a dnes slouží (podobně jako v historii) širokému spektru zájmů – od kulturního centra, zájezdního hostince až po dům modlitby. Jiné kláštery se rozpadají a během několika příštích let mohou zaniknout. Výmluva, proč tomu tak je, je zdánlivě nenapadnutelná – na opravu nejsou peníze. Skutečnost je ale mnohem horší – na vině jsou především nedořešené restituce. Nejedná se v nich pochopitelně o vlastní budovu kláštera, ale o jeho polnosti, lesy a rybníky. Kláštery však nepadají jenom proto, že jsme chudí. Dokonce možná ani ne proto, že jsme lhostejní, ale v české povaze je něco husitského či snad protirakouského, co tvrdošíjně nemá rádo „bohaté lidi“ a „mocnou církev“. Říká se, že boží mlýny melou pomalu, a je tak možné, že teprve teď platí katolická církev za svou někdejší okázalost. Je to ovšem situace, na kterou je zvyklá – ocitá se v ní každých několik století. Reforma už je na spadnutí, ale není ještě jasné, zda přijde jako dříve zevnitř od cisterciáků, františkánů či jezuitů, nebo zvenčí od husitů, kalvinistů či zenbuddhistů a ateistů.

(RESPEKT)