Březen 2004

Bída a lesk záchodů českých

Lucie Tvarůžková, Karel Vrána

V průměru navštívíme toaletu desetkrát denně. Výsledkem je tři a půl litru moči a nejméně dvě stě gramů tuhého exkrementu. V rámci celé republiky je to impozantních 35 milionů litrů a dva tisíce tun hmoty. Vyprodukovaných mnohdy za potupných podmínek. Třicetiletý Daniel Forint přijíždí na hlavní vlakové nádraží v Ústí nad Labem. Protože je večer, nádražní záchodky jsou už zavřené. Jiné veřejné toalety široko daleko nejsou. Nezbývá mu, než se uchýlit do křoví. Vzápětí se na scéně objevují bdělí strážníci. Mladý muž odchází z místa potupen a o několik stokorun lehčí. Jeho argumenty, že není kam si odskočit, nikoho nezajímají. Také tak vypadá Česko v kosmickém věku. Problémy ovšem nemusí mít pouze prostý občan. Stačí vzpomenout na 29. červenec 1997, kdy vůz prezidenta Václava Havla hazardérsky prokličkoval ve východočeských Kerharticích mezi staženými závorami železničního přejezdu. Důvod? První občan nutně potřeboval na záchod.

Traumatizující potřeby

Podívejme se ještě jednou na statistiku. Lidstvo jako celek vyprodukuje za čtyřiadvacet hodin 2,1 miliardy litrů moči a 1,2 milionu tun "tuhého odpadu". Je to více, než kolik ropy denně spotřebují země EU a o něco méně, než kolik cenné tekutiny denně vytěží Saúdská Arábie a USA. Zdálo by se proto, že se místům úlevy bude věnovat zvláštní péče, aby jejich častá návštěva byla spojena s příjemným zážitkem. Alespoň v tuzemsku je opak pravdou, záchody a všechno, co s nimi souvisí, jsou tabu, o kterém se v české slušné společnosti prostě nemluví. Podle toho také vypadají. "Pracuji na druhém konci Prahy, než bydlím, a dokud se nedostanu domů, bývá to se záchody docela problém. Zvláště teď, když jsem těhotná, musím čurat častěji než dřív a zároveň mám citlivější žaludek. Mám po Praze vytipováno několik slušných záchodů. Ale většinou si raději koupím sodovku u McDonalda. Tam se na WC pravidelně uklízí," líčí svoje útrapy třicetiletá Petra Vdaná, zatímco si na záchodcích v zastávce metra Jinonice štítivě utírá ruce do značně použitého látkového ručníku. Zdá se, že narazila na citlivé téma. Ostatní zákaznice se sbíhají do hloučku a chrlí ze sebe historky a stížnosti. "Jestli něco nesnáším, tak jsou to tyhle plechové, skoro neuzavřené kabinky, kde slyšíte každý pohyb a zvuk z vedlejší kóje. Někdy jsem z toho tak nervózní, že ze samého stresu přestanu potřebovat na záchod," rozhorluje se rozložitá čtyřicátnice. Další, mladší žena ji hbitě doplní: "Je to prostě ponižující. I když se mi podaří ničeho nedotknout, pořád si připadám jak ušpiněná."

Chodit v Česku na veřejný záchod je často nedůstojné. Jenže stačí navštívit základní školu, státní úřad, restauraci nebo zdravotnické zařízení a výsledek je stejný. Traumatizující. Záchodům často chybí předsíňka, takže hostům se naskýtá pohled na dámy či pány upravující si zevnějšek, v horším případě se ženy směřující na toaletu mohou ze společného vstupu pokochat pohledem na muže postávající nad pisoáry. Například ve Velké Británii odděluje umývárnu od lokálu malá chodbička, kde máte čas se připravit na návrat do společnosti. V umývárně bývají sedačky, aby se lidé v případě obsazené kapacity mohli posadit a nečekali potupně frontu na vymočení, jako by stáli na banány. "Asi nejtrapněji se cítím, když si na ceduli u záchodu přečtu strohé sdělení: Klíč u obsluhy. V tu chvíli si připadám jako v první třídě základky, kdy jsme taky museli hlásit učitelce, jestli jdeme na velkou nebo na malou," stěžuje si asi šedesátiletý pán v pražské hospodě U Sadu. Tady je přístup na toalety neomezený a volný, a právě proto sem chodí. Majitelé restaurací, kde je klíč u obsluhy, argumentují tím, že jinak by jim na záchody chodili lidé z ulice a feťáci. "Navíc, co si budeme namlouvat. To, jak strašně záchody vypadají, je vinou především těch, kdo je navštěvují. A že je to někdy jenom pro silné povahy," rozhorluje se výčepní jedné z hospod na pražském předměstí. Měl by dodat: na úklidu šetří všude. O vině a nevině klientů by hodiny dokázal hovořit toaletář ze záchodků na stanici metra Muzeum. "Ze sta lidí jsou tak dvě čuňata, která to tu zadělají," otevřeně říká zdejší "hajzl dědek". Na fekální stránky svojí práce si už zvykl. I na to, že se na něj kdekdo kvůli jeho zaměstnání dívá skrz prsty. Přesto se tváří nadmíru důležitě, protože ví, že i ti nejzpupnější na záchody nakonec přijdou s pokorou v tváři. Na tuzérech si prý na moc nepřijde, protože lidé mívají patřičný obnos často předem připravený. Během čtvrthodiny jedno "spropitné" dostane. Mecenášem je solidně vyhlížející muž v saku třímající kufřík. Obsluhující mu okamžitě otevře speciální kabinku s novým prkýnkem. "Tohle mám pro lepší lidi," vysvětluje.

Byznys kolem WC

Záležitosti spojené s vylučováním se v posledních desetiletích vyvinuly v kvetoucí obchodní odvětví. Záchodový "velký třesk" nastal v Evropě v minulém století. Teprve tehdy jsme se dostali na hygienickou úroveň starých Římanů. Ke slovu přišly nové technologie, klasické dřevěné kadibudky byly vytlačeny keramickými mísami, později chemickými záchody a toaletami rozkládajícími exkrementy pomocí bakterií. Posledním výkřikem techniky je likvidace výměšků mikrovlnami. Firmy ve vyspělých zemích se také předhánějí ve vytváření co nejpříjemnějšího interiéru. V Japonsku brzy představí záchod, který při vstupu přivítá slovy "Dobrý den, pěkně si to tu užijte". Už dnes si můžete vybrat, zda vykonávání potřeby bude doprovázet skladba od Beethovena, cvrlikání ptáčků nebo tradiční japonská harfa. Ve Velké Británii nespokojení zákazníci před lety založili asociaci, která si klade za cíl zlepšit úroveň tamních "toilets away from home" (záchody mimo domov). Organizace má rozsáhlé aktivity, mimo jiné každoročně s velkou publicitou sestavuje žebříček padesáti nejkrásnějších veřejných budoárů.

V tuzemsku za světem zatím spíše pokulháváme. I tady se ale najdou firmy, které se "záchodových" peněz neštítí. Pro zajímavost: v roce 2001 se u nás vyrobily osvěžovače vzduchu za téměř 58 milionů korun. Toaletního papíru čeští výrobci vyprodukovali 11 140 tun. K tomu je nutné připočíst 95 tisíc záchodových sedátek, 38 tisíc plastových záchodů a téměř tři miliony keramických toalet, bidetů a další sanitární keramiky. Maloobchodní cena jed noho klozetu se pohybuje kolem tří tisíc korun. Na "WC-průmyslu" se podílejí firmy instalatérské, stavební, úklidové, kosmetické. Další pronajímají mobilní záchody (cena se pohybuje kolem 2500 Kč za akci), jiné pořádají veletrhy se sanitární keramikou.

Šabachova vize

Specifickým druhem průmyslu je zpracování toho, co ze záchodů odplouvá. V Praze má tuto oblast na starosti Čistírna odpadních vod. Každou vteřinu do ní přibude 4,7 krychlového metru vody "obohacené" o nejrůznější nečistoty. V minulosti její zaměstnanci učinili několik kuriózních objevů. "Před rokem 1989 sem občas připluly ruličky stokorun, tuzexových bonů nebo valut. To jak je veksláci před policejní šťárou rychle spláchli do záchodu," vzpomíná dlouholetý zaměstnanec Jiří Plecitý. Největší rozruch čistička prý zažila v roce 1953, kdy tu vyplavalo deset tisíc dolarů. "Chlapi si je rozebrali, ale někdo to udal. Takže z toho byl pěkný průšvih," dodává Plecitý. Odpad se nejprve čistí mechanicky. Z páchnoucí vody zmizí kameny, buničina, hadry. V další fázi se splašky shromažďují v nádržích, kde se do nich přidávají bakterie, jež požírají odpad. Jejich působením vzniká nevábně páchnoucí kal. Proces pokračuje ve vyhnívacích nádržích. Vzniklá látka se nakonec odstředí a usuší. Vysušený kal zdálky připomíná úrodnou černozem. Zblízka neuvěřitelně páchne. "Odebírají jej zemědělci na kompostování a rekultivace. To není nic protizákonného, protože produkt splňuje všechny limity pro toto použití," vysvětluje ředitel čističky Luděk Pospěch. Lidské exkrementy se tak v jiné formě vracejí zpátky do přírody. Místní vzpomínají, jak před několika lety nechali hromadu kalu po nějaký čas v areálu čističky. Na haldě vybujela džungle z rajčat, dýní a melounů, jejichž semena prošla nepoškozena lidským trávicím traktem. V polovině 90. let vyzkoušeli na čističce jiný experiment. Kal ve vypůjčeném zařízení vysušili na 95 procent. Vzniklá hmota posloužila jako palivo v radotínské cementárně. "Výsledky byly velmi příznivé. Nízké emise, výhřevnost téměř jako hnědé uhlí. Touhle cestou se vydali už dávno například ve Švýcarsku," konstatuje Pospěch. Česko ale není Švýcarsko, a tak jednání mezi čističkou a cementárnou zkrachovala. Titul knihy Petra Šabacha Hovno hoří v praxi naplnění nedošel.

Neradostný výhled

"Celý zevnějšek bude vkusný a ve slohu švýcarském, vnitřní úprava elegantní a čistota vzorná. Pissoir bude míti devět oddělení a dva vchody, jeden pro pány, jeden pro dámy, místnost pro posluhovačku, dále šest místností pro klozety, u nichž budou porculánová umyvadla s ručníky, na teracottové podlaze koberec a na malém stolku ve stěně adresář a kniha stížností. Papír klosettový bude rostlinný a nepotištěný." Tak informovaly v roce 1888 Národní listy o plánované výstavbě nových záchodků v okolí Národního divadla. Jestli se tehdy skutečně podařilo ušlechtilý záměr realizovat, se nedočteme, jisté je, že dnes takovéto luxusní zařízení v Praze nenajdete. Za posledních třináct let se z veřejných záchodů stalo všelicos, jen málokdy si zachovaly původní funkci. Pražské příklady mluví za všechno. Z dejvických záchodků je hospoda, z karlínských čínské rychlé občerstvení, z pankráckých kavárna, na Tylově náměstí je místo toalet herna, na náměstí bratří Synků butik a na náměstí Míru bistro. Nejvíce veřejných záchodků je ve vlastním pražském centru, šest. Řada z nich je ale tak pečlivě uschovaná, že je kromě starousedlíků nemá šanci nikdo najít. Mnozí cizinci si tak z nejkrásnějšího města Evropy odvážejí kromě kulturních zážitků i vzpomínky na zoufalé hledání toalet.

Některé pražské čtvrti, jako třeba Praha 5, Praha 8, Praha 11 nebo Praha 6, nemají veřejná WC dokonce žádná. Radnice spoléhají na záchodky v metru, ty ale téměř ve třetině stanic nefungují. Podobný nedostatek je také v řadě dalších velkých měst. Například v brněnském centru jsou záchodky dva, v Opavě jediný. Úředníci krčí rameny: na vybudování nových záchodků nejsou peníze. Jen tu a tam se radní rozhodnou investovat do rekonstrukce. Co mají lidé dělat, když potřebují na záchod? "Musejí si nějak poradit. Jsou tu restaurace, různá obchodní centra," chichotá se úřednice plzeňského prvního obvodu, kde není veřejný záchod žádný. Radnice jen nárazově umisťuje chemické záchody před zdejší hřbitov v době Dušiček a někdy u příležitosti kulturních akcí i na ulice. Zatímco se v západním světě výrobci předhánějí v tom, kdo nabídne toaletu, která vám během několika vteřin změří i obsah cukru v moči, množství tělesného tuku, sociologové a psychologové zkoumají problematiku záchodové kultury a úřady pořádají soutěže o nejkrásnější veřejná WC, tuzemské byrokraty vyvádí z míry jen prostá otázka na počet veřejných toalet v jednotlivých městech. Nemají se čím chlubit. Architekt a pamětník Radomil Šolc soudí: "Úroveň českých záchodů byla vždycky špatná, už za první republiky. Ale vždy to bývalo lepší než dnes."

(Týden)