Březen 2004

Češi pomáhají disidentům na Kubě

Jan Rybář

Práskač ze sousedství na nás zavolal tajné. Velké terénní auto s kouřovými okny připlulo rozblácenou cestou a postavilo se přímo před dveře Mariina dřevěného domku. „Odjedou,“ říká s nadějí v hlase Maria, jejíž syn, kubánský novinář a knihovník, byl vloni odsouzen k více než dvacetiletému trestu. „Jasně, že odjedou,“ uklidňuje ji a taky trochu sebe Eliška, která Marii navštívila jménem společnosti Člověk v tísni v rámci programu podpory rodin politických vězňů. Ženám disidentů dávají návštěvy naději, že o nich svět ví. Poodjeli, jako vetřelce však naše auto sledovali ještě dlouhou dobu. Jako by říkali: tady vládneme my, jen na nás záleží, co s vámi bude.

Již sedm let podporuje společnost Člověk v tísni při České televizi disidenty a rodiny vězňů svědomí. A Česká republika tak má v kruzích opozice pověst „velkého přítele“, jedné z několika zemí, které intenzivně podporují zoufalé snahy kubánských opozičníků čelit režimu Fidela Castra.

"Jsme přátelé z Evropy, otevřete, prosím," volá Eliška přes dřevěné dveře pochmurného domu v centru Havany. Chvíli je ticho, pak zachrastí řetízek a objeví se pobledlá tvář. Elisabeth Pruneda Balmaseda - její muž Pedro Pablo Alvarez Ramos dostal vloni v politickém procesu 25 let. Žena chvíli hledí škvírou ve dveřích, pak se rozzáří a prudce otevře dveře.

Vždy to je tak, vždy se dveře rozletí, neboť s neznámými cizinci přichází naděje, že se věci přece jen změní, že svět na osudy vězňů svědomí nezapomíná. "Castrův režim se již brzy zhroutí, každým dnem kolabuje víc a víc. Už brzy budeme svobodní," říká Elisabeth a choulí se v měkké sedačce ztemnělého bytu, jako by jí byla zima. Eliška si vše píše do bloku, stejná slova ten den již zaslechla mnohokrát. Slovo "změna" svítí v myslích rodin vězněných jako magické světlo naděje - není pochyb, že Kuba, "ostrov svobody", zápasí s problémy a dramatické změny přijdou. Přijdou dříve (jak věří či později, čehož se bojí skeptici. Již deset amerických prezidentů předvídalo, že Castrův pád je na dosah. "Můj muž se drží statečně, ale ve vězení nemůže naživu vydržet déle než tři čtyři roky," říká Elisabeth. Usmívá se, neboť po dlouhých týdnech se jí přišel někdo z ciziny zeptat, jak se má a co potřebuje. Dává jí to naději. Ale vypráví o smutku, hrůzách, zradě, strachu a víře, že zlo bude poraženo.

"Fascinuje mě vnitřní síla těch žen. Když je poslouchám, je mi jasné, že je režim nikdy nezlomí," říká Eliška a rychlými kroky míří pryč ze změti pavlačí, vlhkých schodišť a ponurých průchodů. Rychle nastoupí do taxíku a nechá se zavézt do jiné čtvrti, do ulice poblíž bytu další manželky vězně svědomí. Rychle vejde do průchodu, vyběhne do patra, když někoho potká, dívá se do země a konečně zazvoní u dalšího z bytů a pronese onu větu: "Somos amigos de Europa, jsme přátelé z Evropy. Otevřete prosím." Nikdy neřekne, odkud z Evropy. Pro cíl návštěvy to není podstatné. Říkat co nejméně znamená chránit se a také chránit je. Vybrané rodiny vězňů svědomí dostanou jednorázovou humanitární pomoc: dvě stě dolarů z peněz vybraných v rámci sbírky SOS Kuba. To je na Kubě obrovská suma, s níž zbídačené rodiny dokážou vyžít několik měsíců.

Disidenti si pomoc zaslouží, jsou nesmírně stateční

"Náš cíl je prostý: již sedm let se všemožně snažíme podporovat demokratické síly na Kubě," říká Tomáš Pojar, ředitel společnosti Člověk v tísni. Před lety byl mezi prvními, kteří vyrazili na Kubu s finanční a materiální pomocí pro rodiny vězněných. "Disidenti a jejich rodiny si naši podporu zaslouží - jsou to nesmírně stateční lidé," dodává.

Oswaldo Payá, vůdce kubánské opozice, říká, že každým dnem může skončit ve vězení, ale že pád režimu to nijak neoddálí. "Bůh nám dal právo na svobodu a v tom je obrovská síla," říká ve svém domě na předměstí Havany, z něhož vede svůj nerovný boj proti Castrovu režimu. Předloni i letos ho za to český exprezident Václav Havel navrhl na Nobelovu cenu míru - a i to ho možná uchránilo od vězení, kde při loňské mohutné vlně represí skončilo přes sedmdesát opozičníků. Payá je nyní - dílem i díky Čechům - světově proslulý. A jeho uvěznění by znamenalo mezinárodní bouři nevole. "Češi a Slováci dělají pro Kubu velmi mnoho a jsme jim za to vděční," říká unaveným hlasem. Žije pod neustálým tlakem, neustálým sledováním, neustálou hrozbou. A pro rodiny disidentů je často tou poslední nadějí - u něj se sbíhají nitky informací o tom, komu je třeba pomoci nejvíce. Spolu s přáteli dokázal malý zázrak - přes dvacet tisíc Kubánců podepsalo jeho petici vyzývající režim Fidela Castra k dialogu s opozicí. Ale hlavně se chystá na den, o němž věří, že přijde již brzy, na den příchodu svobody. "Když jsem tu byla poprvé, hodiny a hodiny se mě vyptával na vše, co se týkalo přechodu komunistické Evropy k demokracii," říká Eliška. "Napadlo mě, že vlastně chystáme vůdce kubánské opozice na chvíli, kdy se ujmou vlády," směje se.

Další jméno, další adresa, další domek na předměstí Havany, pod návrším s kostelíkem, kde se v neděli zástupy modlí za lepší budoucnost. Alida Viso Bello, její manžel Ricardo González, nezávislý novinář, dostal dvacet let. Hrdě ukazuje časopis, který její manžel vydával, než ho vloni odsoudili na dvacet let. Popisuje každý detail svých minulých měsíců, všechna data zná nazpaměť, jako kdyby si každou bolestnou vteřinu prožívala znovu: kdy byla na poslední návštěvě, kdy dostala poslední dopis, kdy s ním naposledy mluvila po telefonu, než jí to zakázali. "Jistě, již brzy to skončí, brzy se nám vrátí," říká přesvědčivě a tváří se jako ostatní ženy disidentů: statečně, vyrovnaně a optimisticky. Když však Eliška po hodině a půl odchází, Alidě z očí najednou vytrysknou slzy. "Prosím, prosím! Nezapomeňte na nás! Pokud na nás svět zapomene, je s vězni konec," říká a dívá se za Eliškou přes mříž ve dveřích. Na pár vteřin tak vypadá také jako vězeň, smutný a opuštěný. "Nezapomeňte na nás, jinak je s námi konec," opakuje.

(Rodiny vězňů svědomí je možné podpořit příspěvkem na konto SOS Kuba 576 785 453/0300.)

(MFDNES)