Březen 2004

Stíny nového eonu

Stanislav Komárek

Kdo má oči k vidění, a nemusí to být zdaleka hvězdopravec, vidí, že doba, která kvapem přichází a je zde už v plném rozpuku, je prudce jiná než všechny, které ji předcházely. Není ani pochyby též o tom, že se zdá být lepší než násilné a nenávistné 20. století i jeho předehry starší, kdy dračí setba tak říkajíc teprve klíčila. Kdybychom chtěli počátek této éry zhruba označit, byla by to raná devadesátá léta. Pád komunismu, založeného na ocelových pancířích, psacích strojích a šanonech, byl však spíše symptomem než nastartováním tohoto vývoje. Kdybychom chtěli datum jen jedno a konkrétní, bylo by jím asi 11. září 2001 – co by bylo z přítomných událostí za počátek nového eonu vhodnější?

Globální propojení, globální kanalizace

Jedenácté září 2001 splňuje mnohé parametry sarajevského atentátu, ale v době, kdy je válčení jaksi rozptýlené, nenápadné a světovější než kdy předtím. Vize Teilharda de Chardin o noosféře se splnila tak rychle a plně, že by se zvěčnělý myslitel (a nezřízený optimista) nestačil divit. „Zadrátování“ zemského povrchu globální sítí, internetem, je toho nejvýmluvnějším znakem – kam dnes sahá internet, tam dosahuje civilizace – v 19. století hrály podobnou symbolickou úlohu železniční koleje. Ne že by snad cirkulace informací předtím byla nulová, ale nezapomínejme, že třeba ještě kolem roku 1850 trvala doprava zpráv ze Španělska na Filipíny zhruba půl roku a posílaly se informace jen skutečně nezbytné. Dnes je možno si ve vteřinových roztečích mailovat s přáteli v Manile o banalitách. Vskutku dochází k tomu všeobecnému propojení myslí a duší, unanimismu, jak si je představovali vizionáři a proroci vodnářského věku.

Také je ovšem dobré vědět, že po internetu plynou, na objem měřeno, ze zcela převažující míry žvásty, oplzlosti a myšlenkové splašky, tak jak se od nepaměti v lidských myslích rodily, ale většinou slovem či obrazem nekonzervovaly. Z toho vyplývá i jeho málo uznávaná, leč asi nejdůležitější funkce – jedná se i o jakousi celosvětovou myšlenkovou kanalizaci, podobnou té městské na úrovni odpadních vod – tím se možná zasazuje o absenci otevřených válek a konfliktů spolu s televizí víc, než si myslíme. Tak jako nočník tyfového pacienta dnes není vylit na ulici či do potoka, nemusí se řada hnutí lidských duší ventilovat v otevřené agresi, jako tomu bylo dříve. Byť si mystici všech dob vždy představovali mír nikoli jako absenci otevřeného násilí, nýbrž jako pokoj vnitřní, je to nepochybně veliký pokrok v rámci „inženýringu lidských duší“.

Až příliš lehký duch

Málokteré myšlenkové hnutí přispělo k etablování nového věku více nežli new age. Vždy si s velkým zájmem čtu hořké a až na dno poznání lidské psýchy a přirozenost jdoucí úvahy Aldouse Huxleyho, nejstaršího z jeho praotců. Další vývoj namnoze vedl k zdůrazňování snadnosti sebeproměny, k cukrkandlové nasládlosti a idyličnosti, která se zčásti nejeví odpovídat pravdě. Takovéto věci se pochopitelně snadno a rády poslouchají a jdou na odbyt – skvělý úspěch knih Stanislava Grofa o tom svědčí. Jak se ostatně praví v úvodu Tao-te-ťingu (volně parafrázováno): slovo, které se snadno vysloví, není to pravé slovo, cesta, po které se snadno kráčí, není ta správná cesta. I katolická církev do značné míry ve svých pokleslých polohách prodělala tento vývoj od sebezpytu církevních otců k sladkobolnému nedělnímu kázání některých provinčních „panáčků“. Je to asi typická cesta vývoje každého duchovního hnutí, které se rozšíří a „ujme“.

Málokterý jiný myšlenkový proud také tak často vzývá „duchovnost“ jako new age. Bylo by možná dobré připomenout, že problém nestojí „duch dobře, hmota špatně“, ale že oboje představuje svébytné polarity našeho vnímání v podstatě kompaktní skutečnosti. Latinské slovo pro hmotu materia není jen náhodou odvozeno od slova mater, matka. I hmota je laskavá a trpělivá a pufruje a smiřuje všechna naše běsnění, která jsou pochopitelně primárně běsněními ducha. Snad si matička hmota takové opovržení při všech svých chybách přece jen nezaslouží. Ostatně je těžko si představit „duchovno“ v čistší podobě, nežli jsou právě počítače, „uvěznění andělé“ v našich službách.

(Prostor)