Březen 2004

Tajemství čínského pokoje

Stanislav Komárek

Pro zainteresovaného Evropana si těžko představit větší impresi, nežli je setkání s Čínou. Ze všech vysokých kultur je zdaleka nejodlehlejší — perskou s námi spojuje monoteistický základ a stopy řeckého vlivu, indickou alespoň indoevropský jazyk, stejná rasová podoba a fonetickou stránku jazyka reflektující písmo. Ty kultury, které mohly dorůst do podobné formy, zejména pak říše Inků (a snad do určité míry i kultura aztécká), byly přervány španělskou invazí příliš brzy a zbyly z nich jen trosky, jakkoli podnes v Mexiku a Peru na každém kroku zřetelné. Čínská kultura je zároveň „matkou“ všech okolních — korejské, japonské, vietnamské, které se k ní mají řekněme asi jako Irsko k Římu.

Čína je rozhodně nejpůvodnější kulturou celé planety — do technologického a ideologického vlomení se Evropy v polovině minulého století přejala ze zahraničí v zásadě jen buddhismus a několik méně významných domácích zvířat. Skoro vše ostatní vzniklo v Číně, autochtonně. Evropa se v tomto směru jeví pouze jako snůška importů a Střední východ je na tom jen o trochu lépe. Čína představovala div intelektuality a organizace už před dvěma tisíci lety a řadu oblastí, třeba finanční systém, potom (s výjimkou zavedení papírových peněz za mongolské dynastie) už neinovovala. Těžko si představit společnost, která by vycházela z rozdílnějších myšlenkových východisek nežli ta naše. Ve srovnání s Evropou, a také s islámským světem, je Čína nesrovnatelně „materialističtější“ a zcela nemetafyzická. I konfucianismus či taoismus jsou „náboženství“ imanentní, spíše etické či filozofické systémy, sledující běh všehomíra, sociálního i mimolidského. Proto ostatně Čína nikdy nevyvinula něco analogického vědě západního typu, která je svým způsobem myšlení typicky metafyzická (byť někdy tvrdí opak). Čína nezná něco jako zjevení a i největší klasičtí mudrci typu Konfucia či Laoc’ jsou přes všechnu úctu pouze lidé píšící ze zkušenosti se světem, nikoli z božského pověření (čínští „bozi“ jsou bližší spíše katolickým světcům a mají význam jen v lidových a úředních kultech, Bůh v monoteistickém slova smyslu nepatří k čínskému instrumentáriu výkladu světa — nejvíce se mu blíží pojem tao, seberegulující světový princip připomínající západní logos, tao je ovšem neosobní).

Čína je zemí jaksi hluboce a v dobrém slova smyslu materialistickou (nezapomeňme, že slovo materia — hmota je derivováno od mater — matka), která chápe hmotu jako cosi aktivního, stále jsoucího v proměně, nikoli jen jako pasivní výplň prázdnoty, jak byla v novověku reduktivně pochopena v Evropě. Proměna je vůbec základní kategorií čínského myšlení a ne náhodou je Iťing, Kniha proměn, nejstarší a nejváženější součástí čínského klasického kánonu. V teplém a vlhkém oparu jihovýchodní Číny je proměna ostatně tím, co bije do očí — takřka před našima očima se na poli proměňují fekálie v překrásný salát či mrtvý buvol vkrátku odlétá v podobě několika metrických centů much.

Celá Čína je hmotně zemitá a bytostně zemědělská a ne náhodou patří k jejím nejoblíbenějším domácím zvířatům prase. Prase, se svou zemitou „praseckostí“ a jupiterským principem, posvátné či emblémové zvíře Indie, Říma či Irska, není v islámu či židovství neoblíbeno ne tak z důvodu přenášení tasemnic (tak činí v hojné míře i jinde), ale právě kvůli svému bezprostřednímu vztahu ke hmotě. Islám, židovství a do značné míry i křesťanská a pokřesťanská Evropa jsou společnosti oproti Číně mnohem více „duchovní“ a abstraktní v dobrém i ve zlém (problém pochopitelně nestojí ve smyslu „duch dobře, hmota špatně“ či naopak, ale spíše v adekvátním vztahování se k oběma těmto aspektům světa, na které se díky našemu typu vnímání rozpadá primárně kompaktní bytí). Pro nedostatek „tvrdých“ abstrakt a pevné logické kostry je čínská kultura jaksi měkčí, embryonální a schopná rozmanitých novotvoření a proliferací.

Při kontaktu „měkké“ a „femininní“, jinové čínské kultury s „tvrdou“, jangovou evropskou došlo k jakémusi „oplodnění“, které se kupodivu projevilo především divokým hospodářským rozkvětem a nekontrolovaným bujením hmotných statků. Islámským zemím, které jsou naopak povahou svého myšlení ještě „tvrdší“, kontakty s Evropou materiální blahobyt a rozvoj nepřinesly — pouze intelektuální podněty a namnoze i další „přitvrzení“ původních pozic (naopak arabská a evropská věda vycházejí ze společných základů). „Femininní“ charakter čínské kultury (Berďajev jej ostatně měl za typický i pro širou Rus, další asijskou mocnost) je patrný už ze základního nastrojení vůči vnějšímu světu; proti svým nepřátelům Čína nikdy příliš nebojovala, naopak, vždy je nechala uchvátit moc a věrnou službou je vkrátku rozložila a asimilovala (takto zlikvidovala Kitany, Džurdženy, Mongoly i Mandžuy). Je mi po pravdě řečeno naprostou záhadou, proč Čína nikdy nepadla za oběť islámským výbojům — výtečně by se k tomu hodila, mnohem lépe než Indie, kde se tak skutečně stalo. Ani čínský intelektuál se v případě napadení země neuchýlí s puškou do hor, ale někde v samotě napíše jinotajnou protestní báseň. Éra Čankajška a Maa byla na čínské poměry jednou z nejmilitarističtějších a oba zmiňovaní na tamní poměry i geniálními vojevůdci — i přes svůj tygří spár byl Mao usměvavě hladký, přítel poezie a květin (na druhé straně i přes přítomnost řady kultivovaných literátů vypadají první kuomintangské vlády na fotografiích jako sbor loupežníků).

Čína je zemí bytostně kolektivistickou a celý konfuciánský kánon i všechny jeho pozdější ohlasy až do přítomné doby vždy zdůrazňovaly svrchovanost rodiny, kolektivu či státu nad individuem, altruismu a služby nad sebeprosazením atd. Toto zdůrazňování má nepochybně své místo — ve společnosti je vždy nutno zdůrazňovat, co hrozí upadnout v zapomnění, ne to, co je samozřejmé (např. není nutno na letenské pláni umísťovat obří nápis „Obohacujte se!“). Číňané mají tradičně velký zájem o světský blahobyt i potomstvo a prospěchářství, šizení a zastrašování jiných, promyšlený „reciproční altruismus“ a účelové společenské kontakty by se bez společenského korektivu rozrostly nade všechny meze. Už pro velikou hustotu lidí je konkurence, bezohlednost a zaměření jen na vlastní rodinu a okruh přátel mnohem větší, nežli bylo kdy v Evropě zvykem, a odpovídá tomu, co v teorii hlásá americká sociobiologie v čele s Wilsonem a co se zčásti v Americe jako základní společenské fundamenty káže. (Číňané jsou většinou ohleduplní k bližním v nouzi, ale nehrozí-li bezprostřední nebezpečí, není jim zatěžko bližního „podusit“. Sám jsem viděl, jak náš řidič, takto člen tajné policie, jen ze zlomyslnosti srazil protijdoucímu nosiči náklad čínského zelí — něco podobného si snad u nás mohl dovolit v 18. století šlechtic k sedlákovi, ale později by to bylo sotva možné. I v Číně se ovšem shromáždili ihned lidé a žádali jej, aby náklad sebral a nosiči zpátky naložil.)

V sociální struktuře primátů se buď projevuje konkurenční soutěživost, což vede v tlupě k despotismu a nepotismu, nebo nekonkurenčnost, která vede k egalitářství a „demokracii“. Situace v Číně odpovídá první zmiňované alternativě a jako polární kompenzace se v teorii káže krajní altruismus, situace v Evropě a Americe odpovídá alternativě druhé a pro kompenzaci se káže sociobiologie wilsonovského typu či hobbesovský „boj všech proti všem“. Čínský kolektivismus je nicméně silně zakořeněný a v konfuciánské ideologii koření i typicky čínská „stádnost“ a kampaňovitost všech opatření — právě v době mé přítomnosti probíhala kampaň za ochranu životního prostředí.

O úradcích nadřízených se obecně vzato nepřemýšlí, a pokud, tedy zcela v skrytu. Stádní myšlení svazuje u Číňanů možnost smysluplného jednání v nestandardních situacích (tou může být třeba už příchod cizince do hotelu), kdy převládá stydlivost, rozpačitost a strach ze „ztráty tváře“ před kolektivním freudovským „superegem“ (pěknou ukázku kolektivismu jsem zažil při sledování Číňanů vyrábějících červenobílé pruhování na okraji chodníku — desetičlenná pracovní četa vždy malovala současně celý pruhový úsek, každý z dělníků svým štětcem svůj proužek). Tam, kde tradice a obecné zvyklosti nedávají odpověď, nezbývá než konzultovat nadřízeného (každý Číňan má nějakého, pouze císař kdysi neměl). Obecně vzato je řekněme na sto tisíc Číňanů mnohem méně individuality a originálnosti nežli na stejný počet Čechů, ale pokud se v Číně nějaká prosadí, většinou už stojí za to a má při uplatňování sebe sama neskonale větší možnosti. Zatímco u nás téměř co Čech, to myslitel, literát či básník (ale žádný skutečně zásadní), v Číně je tento poměr mnohem strmější, ale naopak se v tak veliké zemi vyskytnou i velmi nestandardní a velmi nadaní jedinci, o nichž se malým národům nesní (obecně je tento fenomén patrný u všech velkých národů typu Rusů, Němců, Američanů atd. a lokální intelektuální svépomoc naopak u národů malých ve stylu Lotyšů či Černohorců, ale tak vyhrocené poměry jako v Číně v tomto směru nikde jinde nejsou). Je dobře pomyslet, že Čechy jsou mnohem menší a méně lidnaté nežli nejmenší z čínských provincií a vzhledem k obdobnému kousku Číny je jejich intelektuální kreativita jistě větší — onen kousek Číny se však podílí na obrovské mase kulturního odkazu, o němž se nám ani nesní a na němž se reálně ani v rámci Evropy jako celku nepodílíme.

Číňané jsou a byli vždy nesmírně kulturocentričtí a před konfrontací s evropskou technologií a zbraněmi neměli ani stín pochybností o převaze Říše středu ve všech oblastech lidské činnosti. Název Říše středu naznačuje, že nebyla původně chápána jako národní stát, byť jejím pilířem byla kultura „národa“ Chan (jedná se spíše, měřeno na evropských poměrech, o kulturní okruh či „nadnárod“, jehož příslušníci si přes určitou jazykovou příbuznost mezi sebou nerozumějí, ale sdílejí stejnou literární kulturu — kdyby se středověká latina psala znakovým písmem, byly by evropské poměry řekněme 13. století dosti podobné situaci Číny).

Čína je oproti Evropě v něčem více pluralitní — v každém větším městě jsou např. chrámy všech možných náboženství (jako třeba tradičně v USA) a náboženské války země téměř neznala, ale zároveň je v jistém smyslu více jednotná — hmotná kultura i písmo celou říši spojují. V Evropě zavedl rozvoj národních států lokální monokulturu na úkor globální jednoty, což se teď velmi těžko překonává. Říše středu byla či je svým způsobem univerzální, trochu jako inkovská Říše čtyř stran (Tahuantinsuyu). Země se dělily na ty, které jsou její bezprostřední součástí, na ty, které jsou k ní vázány tributární povinností a uznáním svrchovanosti (kdysi Tibet, Ásám, Tonkin, Annam, Siam, Jáva aj.), a na ty, které dosud její součástí nejsou. Hranice byly tudíž dvě, vnější a vnitřní, a Číňané národa Chan byli (a jsou) poddanými Říše středu, ať sídlili kdekoli na světě, a sami sebe tak i chápali. Čínská převaha pak měla vyplývat z převahy kultury a civilní správy (wen), nikoli z převahy zbraní (čínské zbraně, zejména tzv. chladné, tvoří svou chirurgickou vynalézavostí a mnohotvárností kapitolu samu pro sebe — evropské meče, dýky, palcáty, sudlice atd. činí jen nepatrný výřez toho, co je vlastně v této oblasti všechno možné a funkční — různé troj- a mnohozubce, kopí s měsíčitým ostřím, meče se zprohýbanou či ozubenou čepelí a desítky dalších kombinací — Evropa je v tomto směru zcela bez fantazie).

Čína vytvořila řadu podivných „hybridních“ vynálezů každodenní hmotné kultury, inspirovaných Evropou, ale v ní se nevyskytujících — z toho, co se vidí každodenně, je to třeba rikša z jízdního kola či miniaturní železná kamínka na okrouhlé brikety z uhelného mouru (užití uhlí je vynálezem čínským, kamna kupodivu zcela evropským). Dnes dosáhl transfer technologií z euroamerické civilizace fantastického stupně a Čína je Amerikou a konzumem doslova opojená — zdá se, že teprve po řádném „užití si“ toho aspektu naší kultury bude moci v Číně dojít i k nějakému zásadnějšímu „oplodnění“ kulturnímu mezi oběma světy (překážky toho typu v duchovním růstu nazývá buddhismus kléša — to, co nám zastírá výhled a musí být zrealizováno, vyžito, aby se nahlédla jeho marnost).

I Evropa hltá v současné době Čínu, a to z její kulturní a filozofické stránky — taoismus, buddhismus, čínskou tradiční medicínu, věštecké metody Iťingu i weišu, čínská cvičení atd. Lze říci, že po Číně je hlad a Čína k nám jakýmsi způsobem spěje i v podobě budoucího přistěhovalectví a hospodářské převahy (je naivní chtít taoismus, ale nechtít Čínu — to evropská vědotechnika je od Evropy oddělitelná lépe). Čína z Evropy vždy snáze přejímala vědotechniku než její teoretická východiska, takříkajíc spíše telefon nežli Descarta (karteziánský obrat v Číně, jak známo, neproběhl, což je vidět na mnoha jednotlivostech — nejmarkantněji na úplně jiné orientaci v prostoru — Číňan si konstruuje polohu objektů zcela jinak než my a kromě školených specialistů se není schopen orientovat v mapách našeho typu). Číňané mají sice svou vlastní edici klasiků evropského myšlení v originálech (takto jsem viděl např. Bacona, Hobbese a Smitha), ale je otázka, co vlastně v těchto autorech nalézají a jak je čtou. Podstatnou kulturní výměnu obou světů lze nicméně očekávat. Čína tím, že neklade nárok na logickou konzistenci, může eklekticky přijímat prvky z evropské kultury a zároveň zůstat Čínou. Tradiční čínská kultura není méně mrtva nežli tradiční evropská u nás. Kromě široce užívané tradiční medicíny a cvičení je podnes rozšířená geomantie fengšuej, jejíž základní pomůcku, plochý „astroláb“ lopang s kompasem, lze koupit na každém tržišti. Pro nedostatek místa se sice podle ní nedají už světské stavby budovat, ale zajímavě doplňuje čínskou mozaiku odvozenosti a archaičnosti, která je zcela jinak rozvržena nežli u nás. Buddhismus, jakožto převažující náboženství Číny, je už po své jevové stránce pro religionistu jungovské orientace přímo zlatým dolem. Jeho „fenomenologie“ se neobyčejně podobá katolicismu, zvláště pak ve své lamaistické verzi a obzvláště v její reformované sektě gelukpa. Obě náboženství zcela nezávisle vyvinula celibát mnišstva, oholení či tonzuru jeho hlavy, podobný styl říz, sochy a obrazy světců, modely krajin ve stylu katolických betlémů, nakuřování kadidlem a vonnými substancemi, chórové modlitby, spínání rukou a prostrace, litanie, zvonění, poutě i celkovou „pouťovost“ lidové zbožnosti a tisíce dalších detailů. Zejména krystalickým příkladem vynořování archetypálních forem všude tam, kde to není potlačováno, je „matička“ Kuanjin, ženská transpozice Buddhy, mající v různých podobách téměř všechny mariánské atributy: někdy modrobílé oblečení Panny Marie lurdské, jindy černou tvář Panny Marie čenstochovské, jindy dokonce na ruce děťátko (s paraplíčkem; koho má tato postava představovat, se mi nepodařilo zjistit).

Velmi impresivní jsou galerie tzv. luochanů, symbolických postav, údajně kupců obrácených Šakjámuním, kterým však v posledku v dospění k úplné dokonalosti zabránila nějaká vášeň či jiná vnitřní překážka. Nezřídka bývá jejich soch, neobyčejně impresivně vyjadřujících rozmanitá duševní hnutí a vášně, pět set až tisíc v jedné galerii a jejich identitu lze rozeznat podle tradiční atributace jako u katolických světců a rovněž podle gest jejich rukou. Návštěva v galerii luochanů v Klášteře modrého obláčku v Západních horách u Pekingu patřila k mým nejhlubším náboženským zážitkům vůbec. Buddhistické posvátné hory jsou podnes velice oblíbenými poutními místy a jejich význam dnes splývá i s čímsi jako přírodní rezervací. V obou případech je v těchto horách posvátná, obnovující síla, které se v profánním životě nedostává. Buddhistické oltáře jsou časté v soukromých bytech, ba i v restauracích a bývají většinou lemovány červenými žárovkami. Ne náhodou se v ruské chalupě kout s ikonami nazýval krasnyj ugolok — červený koutek; červená je čínskou barvou štěstí, červené jsou nejen chrámy a zdi Zakázaného města, ale i tradiční šaty nevěst (barvou smutku je naopak bílá — proto se nejvyšší hora Bornea se sněžnými poli nazývá Kinabalu — „čínská vdova“).

Zdá se, že i na čínskou duši lze aplikovat základní freudovské a jungovské principy — zejména dualita persona-stín je v Číně velmi příkře vyhrocena (oproti třeba Íránu či Indii, kde spolu téměř splývají). Persona, „tvář“, hraje v životě Číňana zcela klíčovou roli a její ztráta, třeba veřejným potupením, jak bylo za „kulturní revoluce“ běžné, je horší nežli smrt. I stínový obraz a útoky na něj jsou běžné — právě štvavé kampaně proti jednotlivcům i skupinám za zmíněné éry, vedené často pomocí nástěnek a plakátů, či projevování nenávisti jednomu vězni, „předhozenému“ k „desetiminutovce nenávisti“ ostatním, ukazují tyto temné stránky čínské duše, velmi shodné s evropskými, ale jaksi vypointované (pěstění čehokoli spočívá ve vyhrocování jeho vnitřní duality). Čínské myšlení je oproti evropskému jaksi pomalejší, důkladnější a ulpívavější, důležitá témata bývají mnohokrát v různých obměnách opakována — proto se zdá Evropanovi většina pořadů čínské televize, zabývajících se hodinu i déle jednou a toutéž věcí, neobyčejně zdlouhavá oproti našim kaleidoskopickým klipům.

Celé čínské myšlení a výklad světa jsou založeny na synchronicitách a vposledku není divu, že Jung věnoval čínskému myšlení tolik pozornosti (dlouholeté přátelství ho vázalo i se známým sinologem Wilhelmem). Je ostatně pozoruhodné, jak celou Euroasií probíhají určité impulsy téměř současně, ale bez nějakého rozumného kauzálního propojení. Jako příklad může sloužit třeba téměř současný pád po staletí panujících dynastií (mandžuská v Číně 1911, Romanovci 1917, Habsburkové 1918, Osmánci 1922), ale lze jich najít desítky. Pouze namátkou: „mudrcká“ vrstva myšlení se objevuje po celé Euroasii zhruba současně: Laoc’ a Konfucius v Číně, Buddha v Indii, milétští filozofové a Herakleitos v Řecku; první i druhá světová válka měly svá prakticky zcela nezávislá analoga na Dálném východě; rok 1968 znamenal rozchod s tradicí a opovržení k ní téměř celoplanetárně: vrcholení „kulturní revoluce“ v Číně, beatnické hnutí v USA, převraty „osmašedesátníků“ na univerzitách západní Evropy (u Čechů většinou přehlušují domácí události, tvořící jen střípek celkového dění, zájem o jiné formy roku 1968 za hranicemi); osmdesátá léta — celkový odvrat od ideologií — 1979 Čína, 1989 sovětské impérium, paralelně konec politického vlivu katolicismu v Irsku atd. Rovněž je fascinující prohlédnout si nějakou velkou expozici dějin čínského umění včetně užitého. Okamžitě se vybaví nápadná podoba barokní éry v Evropě s Čínou. Tehdy v zásadě obě civilizace konvergovaly a Evropa teprve Čínu ve věcech technologií a civilní správy doháněla (nikoli nepodstatným zdrojem centralismu absolutistických států té doby byly i zprávy jezuitských misionářů, zejména francouzských, o situaci a společenském pořádku v Číně; i osmanský centralismus byl ostatně inspirován čínským, který středoasijští Turci znali z vlastní zkušenosti). Vidíme-li elegantně zprohýbaný a vykroužený nábytek z doby dynastie Ming, všechny ty stolky, židle, komody, skříně, postele s nebesy, je těžko uvěřit, že nejsme na nějakém barokním zámečku v Evropě. Přitom tak dalekosáhlé kopírování nelze vůbec předpokládat a jedná se spíše o souběh, konvergenci (naopak porcelán byl záměrně de novo v Evropě vyvíjen).

Evropa je s Čínou souběžná v celé řadě detailů denního života, na rozdíl od islámského Orientu mezi nimi — ten zredukoval užívání židlí, stolů s vyššími nohami, dřevěných postelí či skříní prakticky na nulu, do značné míry omezil i užívání vozů s koly, zachoval jedení rukou namísto příboru či tyčinek. Evropa stejně jako Čína nezachovávala předpisy o rituální čistotě a nečistých pokrmech, vyvinula nezávisle knihtisk; naopak s Orientem sdílí Čína vášeň pro kaligrafie a nákladné koberce. Je pozoruhodné sledovat vzestup a pád různých oblastí čínského umění (takto je zde chápáno malířství, sochařství, kaligrafie, kovolitectví, jadeitové řezby, výroba pečetítek, keramika, o hudbě a literárních žánrech nemluvě) — malířství se zdá upadat už od doby dynastie Sung (12. století), kdy vytvořilo díla naprosto strhující krásy. Naproti tomu keramika a porcelán se vyvíjely prakticky až do přelomu 19. a 20. století.

Sledujeme-li obdobnou „dlouhodobou“ optikou Evropu, je rozběh vzestupů a pádů zcela obdobný — jako vrchol keramiky se jeví attické a etruské vázy, malířství se zdá mít největší konjunkturu v 15.–16. století (Bosch, Leonardo, Dürer), hudba v 17.–19. století, literatura kulminovala v řecké a římské antice a dále v 16. a 19.–20. století. Z tohoto pohledu se obě civilizace jeví jaksi souměřitelnými přes všechnu propastnost svého rozdílu. Podobnost i rozdíl bijí do očí už v detailu — i Číňané mlaskají na psy, na jejich pouličních semaforech je zobrazena zdvižená ruka ve stejném zabraňujícím gestu, jak je chápeme u nás — čísla však na prstech ukazují jinak a čínské děti nemají pleny — čurají na povel.

Apendix: Matriarchát v praxi

Měl jsem možnost, byť jen po několik dní, sledovat chod společnosti kmene Náchi (přepisovaného též Naxi), minority žijící v městě Liťangu v Jünanu a po okolních vesnicích (celkem zahrnuje sotva tři sta tisíc lidí, což je v Číně i na minoritu málo). Náchiové jsou světoznámí dosud funkčním matriarchátem, či lépe řečeno matrilinearitou. Z tohoto specifika, které je v době gender studies centrem pozornosti a výzkumu, vytloukli Náchiové neobyčejně veliký kapitál. Oblast je cílem cesty zástupů turistů z Číny i ze zahraničí, etnografové i laici si doslova podávají dveře. Tržby jsou takové, že kdysi zapadlé a chudé městečko Liťang je velikým nákladem zmodernizováno a zrenovováno, má veliké etnografické muzeum a další národopisné instituce.

Tato skutečnost, nechávající okolní patriarchální národy žloutnout závistí, by se jevila potvrzovat tezi, že matriarchát vede k obecnému blahu (asi podobným způsobem jako rudolfinští alchymisté, inkasující tučné honoráře, potvrzovali tezi, že alchymické praktiky vedou ke zlatu). Náchiové jsou nárůdek původně přišlý z Tibetu a Tibeťanům jsou i jazykově a rasově příbuzní. Rodina v jejich pojetí vypadá tak, že děti zůstávají celoživotně u matky a pro tuto rodinu i pracují, veškerý majetek dědí dcery. K rozmnožování dochází buď při rozmanitých slavnostech a pitkách, nebo i v rámci kratších či delších vztahů (tzv. systém aču, „přátelení“ se), kdy ovšem oba partneři zůstávají členy svých domácností. Nejstarší žena je hlavou domu, ale starostou vsi či vyšším funkcionářem samosprávy je vždy muž. Celý způsob je nápadně podobný způsobu, jak fungovaly kmeny tzv. ligy Irokézů v Severní Americe, kde to byly právě tyto „matróny“, které volily sačema, mužského představitele šamansko-náčelnické funkce v rámci rodu. Je půvabné vidět náchijské stařeny v tradičních krojích s převahou modré barvy, jak na tržišti rokují a probírají rozmanité klepy lokální politiky (aby se tento rituál včetně oblečení dodržoval, vyžaduje dnes už spíše zájem turistického průmyslu a obecně v dnešní Číně převažující tendence podporovat lokální svérázy).

Rovněž hlava náchijského národního obrození, disident, folklorista a lokální myslitel Chuan Ke, na němž dvacet let strávených v táborech nucených prací nezanechalo žádnou viditelnou stopu, je pochopitelně muž. Zaujala mě jedna scénka, snad náhodná, snad pro nárůdek Náchi typická — v jednom obchodě jsem byl mimoděk přítomen škádlení mladého zamilovaného páru — oproti našim zvyklostem seděl chlapec dívce na klíně — projevuje se matriarchát v praxi opravdu takhle?

Náchiové ukazují, že lidská společnost může fungovat na více způsobů a svět se nezboří. Zároveň je patrné, že „politické“ funkce jsou přece jen mužská doména, jak je tomu ostatně nejen celosvětově u lidí, ale i u všech sociálně žijících primátů. To ovšem vůbec neznamená, že hlavami rodin nemohou být ženy, většinou už starší a v postreprodukčním věku (kromě zmiňovaných příkladů třeba často i v Latinské Americe a na Filipínách). Naše evropské společenské poměry se ostatně těm náchijským blíží mílovými kroky, zejména s rostoucí rozvodovostí (manželství klasického typu se skutečně asi v postindustriální společnosti přežívá).

Čínská společnost, Náchie obklopující, byla samozřejmě tradičně extrémně patriarchální, s některými abstrúzními znaky, neznámými kdekoli jinde na světě (mám zde na mysli zejména brutální deformace nohou, za mandžuské dynastie obvyklé ve všech vrstvách společnosti a představující asi největší dobrovolně prováděné masové mrzačení v dějinách — stejně jako třeba u ženské obřízky v severovýchodní Africe se nejednalo v zásadě o „módu“ muži zavedenou a iniciovanou, ale o cosi samozřejmě udržovaného tradicí ženského kolektivu; tato praktika byla zakázána roku 1911 a dnes jsou i nejstarší oběti této módy „zlatých lilií“ již mrtvé). Úděl čínských žen se od přelomu století neobyčejně zlepšil — míra tamní emancipace odpovídá zhruba stavu v šedesátých letech u nás.

Náchiové jsou pozoruhodní i celou řadou dalších specifik — zvláštním šamanským náboženstvím, byť promíseným vlivy lamaismu, bönu, islámu a taoismu, kde šamani zvaní dongpa provádějí divoké extatické tance, zejména „tanec žáby“ a „tanec opice“, dvou nejposvátnějších náchijských zvířat. Zároveň znají i obrázkové náchijské písmo, zahrnující asi čtrnáct set znaků, mnohem méně redukovaných než čínské a mající i jakés takés tradiční písemnictví, zejména mytografické a věštecké.

Naprosto nezapomenutelným zážitkem byla návštěva tamního „výzkumného ústavu“, který se skládal z několika scvrklých staříků, kteří ještě uměli tato znamení malovat, administrativních pracovnic a několika ambiciózních mladých vysokoškolaček, snad socioložek, vyzbrojených kompjútry. Celek svou dětinskostí připomínal řekněme „Institut valašské múdrosti“ v Rožnově pod Radhoštěm s několika starými bači a příslušným byrokratickým doprovodem. Nicméně jsou Náchiové nárůdek příjemný a svébytný, byť poněkud zkažený nenadálým blahobytem.

(z knihy esejů Stanislava Komárka Válka s mloky, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2003, edice Eseje, 1. vydání, vázané, 332 stran, 275 Kč; www.ipetrov.cz)