Březen 2004

Umění

Stanislav Komárek

České slovo „umění“ je od kořene „um, uměti“, tj. označuje původně nějakou činnost vyžadující schopnost rozlišování, rozumnost, dovednost, zhruba ve stejném smyslu jako latinské ars či řecké techné. Stará doba pochopitelně nelišila dovednost „uměleckou“, řemeslnou, intelektuální a třeba řečnickou či lékařskou. Proto se zmíněná označení vztahovala v zásadě na všechny sofistikované typy činností, neprobíhající nějak prvoplánově a amatérsky (trochu to připomíná slovo „filozofie“ v jeho dnešní inflační podobě — „filozofie výroby deodorantů je takováto…“). V zásadě teprve romantika přinesla představu „umělce“ jako rozevláté a nekonvenční osobnosti, nikoli jako mimořádně šikovného řemeslníka (ne nadarmo se oslovení „mistře“ používalo jak v univerzitním provozu, tak ve sféře řemesel i umění — byl to ten, který něco uměl a mohl to předat jiným, učitel, magister).

Slavný Hieronymus Bosch nebyl osoba nijak excentrická, spíše vážený měšťan, člen náboženských bratrstev a organizátor hostin. „Šamanské“ konotace s „posedlostí“ a nevypočitatelností získal obraz umělce až v 19. věku. V Evropě často rozšířená představa, že umění je určeno „pro smysly“, je svým způsobem zavádějící. Rozhodně se nevztahuje na literaturu novověkého typu, továrně tištěnou a potichu čtenou, naopak přes koncepci estetické distance bere ohled jen na smysly vnímající na dálku, tj. zrak a sluch, chápané obvykle jako „vyšší“. Takto přichází možná zcela neprávem o umělecký status kuchařství, parfumerie, dovedné míchání drog a halucinogenů i umění milostná či masážní.

Vzhledem k tomu, že umění jakýmsi způsobem vždy pracuje s emocemi, každá kultura vždy oceňuje jiné typy „rozvášňování“ a jiné odsuzuje. Tak byla tradičně v islámském kulturním okruhu chápána hudba jako cosi podezřelého a nízkého, tak na úrovni kejklířů či medvědářů, a zcela vyloučena z ortodoxních bohoslužeb. Ještě suspektnější pak bylo zobrazování živých bytostí, zejména lidí, skrývající latentní pokušení modloslužby. Není ostatně zbytečné poznamenat, že mezi plnoprávné vědy počítala arabská tradice i magii, theurgii, kabalistické operace a astrologii s alchymií, zatímco historii a literární historii měla za disciplíny méněcenné.

V Orientě i Číně byla tradičně nejvyšším uměním kaligrafie, ceněná mnohem víc než spisovatelství, které nebylo svou společenskou prestiží často příliš daleko od písařství. Orient zase na rozdíl od Číny, Japonska a Indie neznal divadlo, pomineme-li snad íránské „pašije“ o smrti Alího (i starší vrstvy Evropy cenily divadlo nízko, „komedianti“ byli rehabilitováni až tak v 19. století — „vysoké“ divadlo bylo vždy náboženské, ať už v Řecku nebo ve středověku). Čína chápala jako samostatné umění i výrobu pečetítek, Japonsko takto chápalo i umění bojová, aranžování květin a sofistikované druhy mučení.

Je vskutku patrno, že prestiž „uměleckosti“ může mít v podstatě jakákoli rafinovaně prováděná činnost, alespoň nějak vzdáleně se dotýkající emocí. Nejenže se liší dosti podstatně mezi jednotlivými kulturními okruhy, ale v průběhu času může dojít i k posunům uvnitř okruhu jednoho. Třeba rétorika byla od antiky do raného novověku uznávaným uměním par excellence, dnes se chápe spíše jako demagogie a nabubřelost. Renesance chápala jako umění i organizaci ohňostrojů, ještě Immanuel Kant uvádí mezi uměními i okrasné zahradnictví, v Sovětském svazu se pociťovaly jako umění i cirkusová artistika a krotitelství. Nehledě na tyto veliké posuny, měly všechny starší doby velmi podobný přístup k tomu, co umělecké v rámci daného uznaného oboru je a co není (stará čeština používala slova „umělý“, což později začalo být chápáno jako „syntetický“, opak „pravého“ a nabylo hanlivého významu).

Tradičně vždy existoval nějaký kánon vkusu (týkal se nejen uměleckých děl, ale třeba také krásy lidí či koní) a dílo bylo posuzováno, zda je dokonalé, či zda mu něco chybí (odtud ostatně slovo „chyba“). Teprve pozdní evropský novověk přinesl oslabení a posléze zborcení těchto kánonů a kritériem uměleckosti se stává nakonec úspěch, ve své nejdrastičtější podobě - ryze komerční (bestsellery). Tento zdánlivě abstrúzní vývoj se ale jeví jako nutný ve společnosti, která měří kvality politika počtem odevzdaných hlasů a kvalitu vědecké práce počtem citací (je ostatně typické, že o kráse či moudrosti už nejde řeč, kritériem je úspěšnost, ať už komerční nebo v získání privilegia). Umělecké jsou pak ty formy podnikání, které se místní tradicí za umělecké považují (například provoz galerie oproti ocelárně). Zajisté se ještě drží jakási rezidua starého „mecenášského“ typu podpory věd a uměn v podobě třeba subvencovaných literárních časopisů či tvůrčích stipendií, ale každý cítí, že se jedná o rudimenty bez velikých perspektiv (i věda má ještě některé rysy středověkého cechu mudrců v podobě různých komisí, od nichž se očekává rozhodování podle kritérií kvalitativní povahy, ale i tyto prostory už se zdají mizet). Zdá se, že jediný prostor, který umění v tradičním smyslu zbyl, je touha po individuálním sebevyjádření v rámci jakési jungiánské autoterapie — takto bylo ostatně umění tradičně chápáno třeba v Japonsku. Výsledek lze buď rozdat přátelům, nebo opět nechat zmizet, tak jako se stíraly tradiční japonské obrazy z písku.

(z knihy esejů Stanislava Komárka Válka s mloky, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2003, edice Eseje, 1. vydání, vázané, 332 stran, 275 Kč; www.ipetrov.cz)