Březen 2004

Závoj a tao

Stanislav Komárek

Přemýšlíme-li o vztahu Číňanů k živé přírodě, je těžko si nevzpomenout na rybu závojnatku, nejlepší zástupný znak celého tohoto okruhu problémů. Bachraté, obludně naduřené tělo s vyvalenýma očima, obklopené závoji růžových féericky jemných ploutví, fascinujících a zároveň zrůdných, které se k plavání vůbec nehodí, už sebeméně nepřipomíná elegantního, leč jednoduchého stříbřitého karáska, původní výchozí formu. Výsledek se hodí už jenom k jednomu — nehybně utkvívat v míse z vybraného porcelánu a být reprezentací sebe sama ve vybraném salónu či zahradě.

Čína zná do mnohem větší hloubky než Evropa fysis, přirozenost, zvířecí, rostlinnou i lidskou a umí s nimi velmi rafinovaně jednat. Kultivace čehokoli znamená v zásadě vyostřování vnitřních protikladností — vybrané pochoutky typu černých kachních vajec či opičích mozků politých horkým olejem jsou přesně na hraně nebeské dobroty a hnusu k pozvracení, oboje v krajní síle — všední jídla typu rýže jsou sice v podstatě chutná, ale fádní. Umělec zachází s hmotou sice s krajním pochopením pro její povahu, ale zároveň i s cílem předvést něco, co se vymyká očekávatelnému, někdy i vůbec možnému (oblíbené byly tradičně i napodobeniny přírodnin z jiného materiálu — mušle řezané z mramoru, květiny z papíru, peří či skla, mechanická pohyblivá zvířátka atd. — i snaha moderní biologie o kompjútrové simulace je z tohoto řádu věcí).

Toto má klasická Evropa i Čína jistě společné, rozdíl je v tom, že Čína tradičně hrotí tuto polaritu mnohem dále (včetně řemeslnických výrobků — vzpomeňme jen populární sady „krajkových“ do sebe vsazených a volně otočných koulí, vyřezaných z jednoho kusu slonoviny), po soudu Evropanů až na hranici rafinované perverze (toto platí v jistém smyslu pro Asii obecně počínaje už osmanskou a perskou říší a není vyloučeno, že už Byzancí). Deformované nožky čínských žen, bonsaje či excesivní tvary již zmiňovaných závojnatek, teleskopek, vejcovek, lvích hlav a četných dalších forem zlatých karasů jsou nejznámějšími, zdaleka však ne jedinými příklady tohoto typu zacházení s fysis.

Dáma z mandžuské éry byla doslova žena-bonsaj se vším všudy. Evropa, která byla vždy mnohem archaičtější a jaksi humpoláčtější, nikdy tak daleko nedospěla, zvláště pak, když se od dob preromantismu ozývá volání po všem přírodním, neznetvořeném a pokud možno postrádajícím rafinovanost. Nejdále v tomto směru asi došla ludvíkovská Francie, epocha, která byla v Evropě asi Číně nejpodobnější a z části na základě jezuitských zpráv podle ní i designovaná. Pokud se týká vkusu na excesivní plemena domácích zvířat, zejména holubů, blížila by se onomu čínskému nepochybně viktoriánská Anglie, zjevně pod asijským, a to indickým vlivem (i v evropské tradici lze vystopovat silný vztah k bizarnostem, dvorní trpaslíci ve Španělsku i jinde jsou dobrým dokladem oné ambivalence ve vztahu k neobvyklému a zrůdnému, kolísající mezi zděšením a nadšením).

Čína má, už s ohledem na nedostatek prostoru a celkovou absenci smyslu pro svobodu, největší zálibu ve zvířatech, která lze nějakým způsobem těsně uzavřít — prasatech, bílých myškách, zlatých rybičkách, klecových ptácích atd., na rozdíl třeba od volně létajících holubů, které sice také chová, ale zdaleka ne v tom bohatství plemen, jaké by se v tak veliké a kulturní zemi dalo očekávat. Znalost fysis jde ruku v ruce s neobyčejně živým smyslem pro přírodu a její krásy v celku i jednotlivostech, na každém balkóně je aspoň několik květin, klec s ptákem a bonsaj, ve většině bytů akvárium (je politicky nekorektní, ale přece pravdivý postřeh, že smysl pro živou přírodu jaksi souvisí s rasovou příslušností — priority černých Afričanů se naopak zdají být jinde — ze subsaharské Afriky např. kromě perličky nepochází jediné domácí zvíře, ač se kraj potenciálními kandidáty jen hemží, a svahilština má příznačně totéž slovo — ňama — pro zvíře i maso, rovněž černé Američany jsem nikdy neviděl v národních parcích, ač u mnohých by se toho bylo možno na základě dosaženého vzdělání i ekonomického statutu nadát).

Se smyslem pro fysis a její půvaby a záludnosti souvisí i neobyčejně rafinované a pečlivé čínské zemědělství, které vždy od nejstarších dob sklízelo jen chválu. Stejně tak i umění kuchařské — žádná jiná kuchyně nepoužívá tolik živočichů a rostlin a v tak nápaditých úpravách — sám jsem viděl konzumovat všechny běžné savce včetně jaků, psů, koček a potkanů, dále rozmanité ptáky včetně pávů, hady od užovek až ke kobrám, vodní želvy, žáby a celou plejádu sladkovodních i mořských ryb, kraby, raky a krevety, ostrorepy, nejrůznější mušle, hlavonožce, holothurie a také hmyz — kukly lišajů a bourců, larvy cikád, dokonce i brouky potápníky a potemníky. Některé recepty jsou úděsně rafinované — v některých provinciích se prý vyrábí specialita v podobě slepice, pomalu za živa pečené v obalu z hlíny. Pták má hlavu volnou a může po libosti pít vodu z nádobky se speciálním kořením, čímž jej ochucující substance celého prostoupí. Znalost fysis se hodí i ve vztahu k lidem — čínské metody „převýchovy“ spojené s vymýváním mozků jsou sice obecně známé, ne až tak skutečnost, že se jedná o svéráznou kombinaci brutality a vstřícnosti, téměř něžnosti.

I čínské metody mučení byly známy svou vynalézavostí (včetně známého prorůstání rychle rostoucím bambusem) a chápány jako svébytné umění, přičemž v některých případech prý se kat odsouzenci omlouval, že jeho umění je nevalné a chabé a není hoden jej takto potupně popravovat, a tento kata naopak ujišťoval, že jeho mistrovství je obecně proslulé a naopak jemu bude ctí. Zdá se, že některé tyto rysy se v Japonsku, které má oproti Číně značně vystupňovanou sadomasochistní složku prožívání světa, vyskytují v ještě akcentovanější formě (toto pohrávání si se smrtí, spojené s válečnickou tradicí a kupodivu také výraznou láskou ke květinám, spojuje Japonsko jakýmsi způsobem s někdejší aztéckou říší — sám z vlastní zkušenosti tuto kulturu neznám, ale několik japonských komiksů, kterými jsem listoval, by tomu velmi napovídalo).

Kupodivu nevyvinula tradiční Čína nějakou obzvláště rafinovanou pedagogiku či mnemotechniku, jak by se snad dalo očekávat. Se schopností poškozovat jaksi symetricky souvisí schopnost uzdravovat. Misionáři Huc a Gabet, kteří navštívili Čínu čtyřicátých let 19. století a viděli ještě její tradiční tvář, píší, že téměř každý Číňan je rozený léčitel, ale také kuchař, zahradník a komediant. Jistě na tom mnoho bude. Čínská farmakologie je typická hojným užíváním živočišných léčiv a staré čínské lékárny bývaly skladišti fosílií jinde nedostupných.

I ze sněžného muže se měly připravovat některé preparáty, jak praví tradiční čínská farmakopoea „Nádherně zdobená kniha o původu léčiv“. Běžně jsem vídal prodávat nejrůznější sušené houby, kořeny (včetně známého ženšenu) a ořechy, zámotky pavouků, hady v lihu, sušené mloky, mořské koníčky a jehly, gekony, tygří tlapy a penisy, nezralé parohy a zřejmě i ocasy jelenů, rohy gazel a antilop a medvědí žluč, získávanou známým brutálním způsobem permanentní kanylací žlučníku u živých medvědů v jakýchsi železných korzetech. Prodávaly se tam i starodávné věštebné želví krunýře se znaky, ale po pravdě řečeno nevěřím, že by se mohlo nejednat o padělky. Z těchto všech substancí jsou v prodeji i četné preparáty a nijak se nezdá, že by hvězda tradiční čínské medicíny pohasínala.

Je nutno si uvědomit, že otázka, zda vlastně Číňané živé bytosti „milují“, či je rafinovaně poškozují, je v zásadě nadbytečná — mají prostě k fysis mimořádně silný vztah (a nadání) v dobrém i ve zlém. I v evropských kontextech působí ti, kdo něco či někoho „milují“, v podstatě invazivně a často zcela destrukčně (např. Aristoteles si klade otázku, zda liška honí a loví zajíce proto, že je miluje, nebo proto, že je nenávidí — problém je zcela podobný). I Čína má pochopitelně své myšlenkové proudy, zdůrazňující nezasahování, jak v taoismu, tak v buddhismu. Jak známo, je častou formou buddhistických „dobrých skutků“ pouštění ryb koupených na trhu na svobodu. Přesto se mi zdá pěstění bonsají, které jsem několikrát v praxi viděl, pro Čínu jaksi typičtější. Stařík-bonsajista dovednými pohyby kupíruje kořeny i větve a ty zbylé stáčí dráty do bizarních tvarů — výsledek je fascinující i šokující zároveň — to že je javor?

(z knihy esejů Stanislava Komárka Válka s mloky, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2003, edice Eseje, 1. vydání, vázané, 332 stran, 275 Kč; www.ipetrov.cz)