Březen 2004

Kdo může za popularitu komunistů?

Jiří Pehe

Názory na to, proč roste obliba komunistů, se různí. Jisté například je, že Komunistická strana Čech a Moravy těží z české politické schizofrenie, která jí na jedné straně umožňuje legálně existovat, ale zároveň jí vylučuje z jakékoliv možné vládní koalice. Více než čtrnáct let tak KSČM za nic nenese odpovědnost, ale zato má mnoho možností vše kritizovat. Jako typická protestní strana tak sbírá hlasy lidí nespokojených se současnou situací.

Komunisté také nepochybně těží z toho, že byli schopni rozšířit svou voličskou základnu i směrem k extrémní pravici. KSČM v oblasti hospodářské politiky obhajuje postoje, které jí staví nalevo od sociální demokracie, ale jinak přijala za svá tradiční extrémně pravicová hesla: nacionalismus, boj proti cizákům (v našem případě zejména Němcům), či radikální antiglobalizační postoje.

Český prezident zase tvrdí, že za rostoucí popularitu KSČM může politika ČSSD. Na tom jistě něco je, protože popularita KSČM a ČSSD jsou spojité nádoby. Pravda je to ovšem jen částečná, a to ze dvou důvodů. Za prvé, politika ČSSD posiluje komunisty, jen pokud je neúspěšná v oblasti hospodářské a sociální. Tedy v oblastech, v nichž i KSČM jedná jako levicová strana.

Za druhé, KSČM těží i z postojů ostatních stran, včetně největší strany opoziční. Občanská demokratická strana, ještě pod vedením dnešního prezidenta, otevřela komunistům dveře, když svými nacionalistickými postoji legitimizovala národovecké běsnění KSČM. Obě strany vytvořily jednotnou frontu zejména před parlamentními volbami v roce 2002, kdy svorně rozdmýchávaly hysterii okolo Benešových dekretů. Obě si též rozumějí v kritice Evropské unie.

Jistou vinu lze přičíst i oběma prezidentům, které Česká republika zatím měla. Václav Havel mohl - zejména v době, kdy se teprve utvářel český stranický systém - prosazovat radikálnější opatření směřující buď k úplnému zákazu nereformované komunistické strany nebo alespoň k její přísnější politické karanténě. Politická rozhodnutí, která by ale vyústila do přijetí potřebných zákonů, nakonec ovšem nebyla už v rukou Havla, ale nově zvolených zákonodárců. A s postupem času se Havlův vliv rychle zmenšoval.

Straničtí politici se sice předháněli v antikomunistické rétorice, ale to nejodvážnější na co se zmohli, byl lustrační zákon (který ovšem nepostihoval přímo komunistickou stranu) a zákon o zločinnosti komunistického režimu, který měl spíše jen deklarativní podobu.

Václav Klaus pak po svém zvolení do funkce prezidenta dokonce ukončil i Havlův bojkot komunistických předáků. Komunistům pomohl i tím, že se usilovně pokouší o nový výklad doby normalizace, v níž prý byl důležitější pasivní nekomunismus, než aktivní antikomunismus.

Všechny tyto možné vlivy na růst popularity komunistů už byly v českých médiích tak či onak diskutovány. O čem se diskutuje méně, jsou samotná česká média. Nejde ani tolik o to, že by novináři neměli referovat o postojích KSČM k tomu či onomu; koneckonců za legální existenci KSČM v českém politickém spektru nenesou vinu oni. Mnohem závažnější je snaha, zejména českých televizí, využívat komunistů v různých diskusních programech jako ostatním politikům zcela rovných oponentů.

Není náhodou, že nárůst popularity KSČM v posledních letech koinciduje s prudkým nárůstem mediálního zájmu o komunistické představitele v diskusních pořadech televizí Nova a Prima, jakož i ve veřejnoprávní České televizi. Ať už dramaturgy pořadů, jako jsou Sedmička, Kotel, Partie, nebo různé diskusní pořady ČT, vede ke zvaní komunistů mediálně vděčné střetávání protichůdných názorů nebo jiné úvahy, výsledkem je, že komunistům velmi pomáhají.

Představitelé demokratických stran, zejména těch vládnoucích, se jen těžko mohou bránit demagogii představitelů strany, která už 14 funguje jen jako se vším nespokojený, protirežimní kibic a nemá žádnou odpovědnost. Diváci takových pořadů - zejména ti, kteří si nepamatují komunismus - přitom nemají v praxi žádnou možnost ověřit si, jak by různé komunistické recepty fungovaly v praxi. Přítomnost komunistů v těchto “demokratických” debatách také slouží k exkulpaci jejich kriminální minulosti. Přičteme-li zálibu českých televizních stanic v reprízách normalizačních seriálů a filmů (v nichž “realita”, zbavená dobového kontextu, vypadá normálně), české televizní stanice notně přispívají k normalizaci postavení komunistů.

Na obranu televizních tvůrců je ovšem nutné poznamenat, že i oni jsou vydáni napospas politické realitě, kterou stvořili politici nekomunistických stran. Jestliže komunisté mají možnost zasedat v různých mediálních radách a ovlivňovat mediální politiku, není se některým mediálním pracovníkům co divit, že si to s KSČM nechtějí rozházet.

(www.pehe.cz)