Březen 2004

Glosa o věrných služebnících

Ján Mlynárik

V denním tisku se strhla výměna názorů šéfa tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky Petra Hájka s politologem Karlem Hiršlem, jenž vytkl prezidentu republiky Václavu Klausovi, že z umělců vyznamenal jenom ty, kteří mu pomáhali v jeho předvolební kampani. Jistěže nelze podceňovat umělecký přínos herce Jiřího Kodeta, zpěvačky Vlasty Průchové a výtvarníka Adolfa Borna – všichni jmenovaní byli odměněni právem. Tím ovšem fakt, že Klaus skutečně státními vyznamenáními splatil službu umělcům, kteří svému oblíbenému politikovi „fandili“ a pomohli ke slávě, tiskový šéf nijak nevyvrátil. Tudíž: osobní odměna za vykonané služby. Při volbě vyznamenaných osobností by se měl prezident nad své libosti povznést, v tom měl politolog Hiršl pravdu. Václav Klaus není jenom prezidentem těch, kdo mu pomáhali k moci, ale všech občanů, jimž podle zásluh o republiku patří čestné ocenění: padni komu padni.

Ostatně, Petr Hájek se v tomto punktu snažil plnit jenom to, co plnil i první prezidentův mluvčí Tomáš Klvaňa. Ten se před časem v tisku jal vysvětlovat, jak paní Klausová přišla k milionovým šperkům, které jí byly ukradeny. Považoval jsem tehdejší krok bývalého zástupce šéfredaktora Hospodářských novin za lokajskou službu prezidentově rodině a bylo mi tohoto nadaného novináře líto. Zřejmě si to dodatečně uvědomil, z vlastní vůle přestal být sluhou a podle oficiálního prohlášení, že vstoupí do diplomatických služeb, odjel do USA.

Proč o tom mluvím? Kdo se chce udržet ve vysoké funkci šéfa odboru Kanceláře pana prezidenta, musí svého nejvyššího představeného hájit hlava nehlava. Má-li k tomu vnitřní dispozici sluhy, tím lépe. A je-li tato dispozice podpořena zděděnými geny, má na Hradě takový člověk zajištěnu slušnou kariéru. Pan prezident si šéfa svého tiskového odboru jistě pečlivě vybíral, možná vážil i to, že jde o syna jednoho z předních komunistických ideologů v oblasti kultury, který se v éře normalizace podílel na glajchšaltování české kultury v zájmu sovětské okupační moci.

Ale děti přece nemohou za své rodiče, lze oprávněně namítnout. Ano, ale nezapomeňme, že v době normalizace měly děti prominentů otevřeny dveře k úspěšným kariérám. Pocházely z „urozené“ nové třídy (Djilas) – mohly studovat na všech typech škol, mohly se vzdělávat a sbírat zkušenosti v zahraničí, dostaly se na posty, o nichž se ostatním ani nesnilo. Když v roce 1989 došlo ke zlomu, byly daleko před handicapovanými vrstevníky „nehodných otců“.

Je však zřejmé, že prezident Klaus, který nedávno vyhlásil svůj nonkomunistický manifest, nehledí příliš na to, koho ve své sborné na Hradě pražském má. Potřebuje věrné služebníky. Synové a dcery bývalých odpůrců komunismu služebnost ve svých genech asi nemají, těžko by se s nimi spolupracovalo. Odpovídá politickému a ideovému naturelu pana prezidenta, že setřel rozdíl mezi minulostí a současností, mezi totalitou a disentem. Není se co divit. On k aktivním odpůrcům bolševismu nikdy nepatřil a nelze mu vytýkat, že se podle toho chová. Potomkům disidentů je Pražský hrad uzavřen, zatímco potomkové normalizátorů v prezidentových službách obhajují věrně všechny kroky Václava Klause, ačkoli jsou to kroky utilitární a nehodné hlavy státu.

Představme si situaci, že by představitelé německé demokracie po roce 1945 – Adenauer, Brandt nebo Schmidt – vyzvedli synáčky předních vůdců třetí říše do postů vysokých státních úředníků nebo že by se dítka Goebbelsů, Göringů či Rosenbergů stala jejich mluvčími. I v tom se liší německá ponacistická minulost od naší postkomunistické současnosti. Možná se nám po Klausově periodě na Hradě bude zdát, že ani žádná normalizace s bolševickým dědictvím nebyla. Někoho to může napadnout už teď.

(Prostor)