Březen 2004

Glosa o věrných služebnících

Ján Mlynárik

V denním tisku se strhla výměna názorů šéfa tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky Petra Hájka s politologem Karlem Hiršlem, jenž vytkl prezidentu republiky Václavu Klausovi, že z umělců vyznamenal jenom ty, kteří mu pomáhali v jeho předvolební kampani. Jistěže nelze podceňovat umělecký přínos herce Jiřího Kodeta, zpěvačky Vlasty Průchové a výtvarníka Adolfa Borna � všichni jmenovaní byli odměněni právem. Tím ovšem fakt, že Klaus skutečně státními vyznamenáními splatil službu umělcům, kteří svému oblíbenému politikovi �fandili� a pomohli ke slávě, tiskový šéf nijak nevyvrátil. Tudíž: osobní odměna za vykonané služby. Při volbě vyznamenaných osobností by se měl prezident nad své libosti povznést, v tom měl politolog Hiršl pravdu. Václav Klaus není jenom prezidentem těch, kdo mu pomáhali k moci, ale všech občanů, jimž podle zásluh o republiku patří čestné ocenění: padni komu padni.

Ostatně, Petr Hájek se v tomto punktu snažil plnit jenom to, co plnil i první prezidentův mluvčí Tomáš Klvaňa. Ten se před časem v tisku jal vysvětlovat, jak paní Klausová přišla k milionovým šperkům, které jí byly ukradeny. Považoval jsem tehdejší krok bývalého zástupce šéfredaktora Hospodářských novin za lokajskou službu prezidentově rodině a bylo mi tohoto nadaného novináře líto. Zřejmě si to dodatečně uvědomil, z vlastní vůle přestal být sluhou a podle oficiálního prohlášení, že vstoupí do diplomatických služeb, odjel do USA.

Proč o tom mluvím? Kdo se chce udržet ve vysoké funkci šéfa odboru Kanceláře pana prezidenta, musí svého nejvyššího představeného hájit hlava nehlava. Má-li k tomu vnitřní dispozici sluhy, tím lépe. A je-li tato dispozice podpořena zděděnými geny, má na Hradě takový člověk zajištěnu slušnou kariéru. Pan prezident si šéfa svého tiskového odboru jistě pečlivě vybíral, možná vážil i to, že jde o syna jednoho z předních komunistických ideologů v oblasti kultury, který se v éře normalizace podílel na glajchšaltování české kultury v zájmu sovětské okupační moci.

Ale děti přece nemohou za své rodiče, lze oprávněně namítnout. Ano, ale nezapomeňme, že v době normalizace měly děti prominentů otevřeny dveře k úspěšným kariérám. Pocházely z �urozené� nové třídy (Djilas) � mohly studovat na všech typech škol, mohly se vzdělávat a sbírat zkušenosti v zahraničí, dostaly se na posty, o nichž se ostatním ani nesnilo. Když v roce 1989 došlo ke zlomu, byly daleko před handicapovanými vrstevníky �nehodných otců�.

Je však zřejmé, že prezident Klaus, který nedávno vyhlásil svůj nonkomunistický manifest, nehledí příliš na to, koho ve své sborné na Hradě pražském má. Potřebuje věrné služebníky. Synové a dcery bývalých odpůrců komunismu služebnost ve svých genech asi nemají, těžko by se s nimi spolupracovalo. Odpovídá politickému a ideovému naturelu pana prezidenta, že setřel rozdíl mezi minulostí a současností, mezi totalitou a disentem. Není se co divit. On k aktivním odpůrcům bolševismu nikdy nepatřil a nelze mu vytýkat, že se podle toho chová. Potomkům disidentů je Pražský hrad uzavřen, zatímco potomkové normalizátorů v prezidentových službách obhajují věrně všechny kroky Václava Klause, ačkoli jsou to kroky utilitární a nehodné hlavy státu.

Představme si situaci, že by představitelé německé demokracie po roce 1945 � Adenauer, Brandt nebo Schmidt � vyzvedli synáčky předních vůdců třetí říše do postů vysokých státních úředníků nebo že by se dítka Goebbelsů, Göringů či Rosenbergů stala jejich mluvčími. I v tom se liší německá ponacistická minulost od naší postkomunistické současnosti. Možná se nám po Klausově periodě na Hradě bude zdát, že ani žádná normalizace s bolševickým dědictvím nebyla. Někoho to může napadnout už teď.

(Prostor)