Březen 2004

Torzo anděla

Vlastimil Marek

Potápěči našli v rámci opravy mostních pilířů a ledolamů Karlova mostu na dně Vltavy torzo anděla. Prý se jedná o barokní část sochy sv. Václava, která stála na mostě po počátku 17. století, ale během povodně v roce 1784 spadla se strženou částí mostu do řeky. Václav byl nahrazen sochou sv. Ludmily, která byla na most přenesena z hradní rampy. 220 let nikdo netušil, že všechno je jinak, že původní socha sv. Václava, dílo Itala Ottavia Mosta z Padovy, dnes umístěná v Lapidáriu, má jednoho anděla falešného (a ten, co je vlevo, patří vpravo). Máme my to, Češi, všelijak popletené, že?

Když jsem tak chvíli sledoval rej fotografů, televizních štábů a zmatených cizinců při vyzvedávání torza, myslel jsem na několik věcí současně. Především jsem vzpomněl Karla IV. a jeho velkolepý, téměř realizovaný plán učinit z Prahy duchovní centrum světa. Sám most je tak pevný a vůči všem ideologickým i živelným pohromám odolný také proto, že byl založen v přesně vypočítané (posvátné) datum a že svým obloukem spojuje dvě pozitivní zóny řeky .

Myslel jsem také na to, že každá povodeň (a obecněji vzato, každá přírodní katastrofa, tak jako různí ti bohové různých kultur) něco odnáší, boří a ničí, ale zároveň i něco jiného vyzvedává a čistí.

Myslel jsem také na tvrzení všech moudrých všech kultur, že svět není náhoda. Právě v době, kdy jak stále častěji a horlivěji esemeskovaná naivní a konzumní sebestředná pýcha, tak agresivní nedostatek pokory k přírodě i k lidským osudům, dorostly téměř mega- či hyperrozměrů, přišla povodeň a připomněla nám všem, ale především politikům, že jsme jen jednou malou součástí světa a ne jeho vládci a ještě dlouho ne ani zahradníky.

Náhoda, ale hezká, že? Torzo anděla, část sochy patrona české země, pod jiným českým svatým, po (očistné) povodni, v době, kdy se to vše nezvratitelně váchalovsky řítí “do ďáblovy řiti”.

Zároveň jsem myslel na televizní pořad o tom, že duchovnost existuje , a že právě a jen duchovnost může zachránit lidstvo před ekologickou katastrofou (titulek jedněch našich novin v minulém týdnu už zcela natvrdo zněl: “Klima může zachránit už jen nový životní styl”), a novinové články o tom, že ten, kdo pravidelně medituje, je šťastnější (jistá část mozku, která řídí pocity štěstí a spokojenosti, je např. u buddhistických mnichů daleko větší a aktivnější, než u “normálních”, tedy nemeditujících lidí) - naposledy v páteční příloze LN z 30. ledna 2004.

Uvědomme si: torzo sochy anděla, který byl součástí sochy patrona české země, pohřbené více jak dvě století pod sochou našeho dalšího patrona, Jana Nepomuckého, odhalila “zlá” velká voda (téměř dvouleté “zpoždění” objevu jde na vrub liknavé byrokracii, protože ve fungujícím státě by dno řeky vyčistili hned po povodni). Odhalila tak ale ještě něco podstatnějšího. Odhalila tím i torzo naší duchovnosti.

Proč mne Karlův most a události na něm tak zajímají? Mám k tomu několik důvodů. V letech 1968, 69 a 70 jsem intuitivně trávil na jedné z oněch zón od časného jara do pozdního podzimu celé dny a noci ve společnosti Jardy Neduhy, Vlasty Třešňáka, Pavla Turnovského a dalších malířů a zpěváků. Sedmnáct let jsem každý druhý den chodil přes most do “práce” (hlídal jsem v galerii).

A od počátku 90. let občas chodím (někdy i ve skupině dalších nadšenců) při východu slunce pomalou meditační chůzí po mostě, abych mu tak pomohl udržet si (v té záplavě suvenýrů a spěchajících turistů) jakousi duchovní čistotu (před lety si nás natočil i štáb amerického cestopisného seriálu Lonely Planet, který se promítal v sedmdesáti zemích světa). Před dvaceti lety se navíc stalo, že z jednoho šamanského kurzu odjela předčasně skupinka Němců. Chtěli odjet tajně, ale protože jsem kurz organizoval, tak mně důvod svého prozradili: “Jedeme do Prahy, protože ta je na tajném seznamu padesáti nejduchovnějších míst světa.” Tehdy jsem jim neřekl, že rok předtím jsem si dopisoval s José Arguellesem, americkým znalcem mandal a Mayů a jejich kalendářů, který mi onen seznam poslal, ale když jsem na něm nenašel Prahu, poslal jsem Josému dlouhatánský dopis s výčtem důvodů (včetně Karlova úmyslu vybudovat v ní Nový Jeruzalém, a dat založení a dvou pozitivních zón na Karlově mostě), proč jsem si jist, že Praha na ten seznam patří. V jeho další verzi, kterou se řídili němečtí šamani, už Praha figurovala.

Karlův most je podle mne totiž něčím daleko víc než jen turistickou atrakcí a čím snadněji jsme schopni a ochotni ho “prodat” turistům, tím hlouběji padáme do ušmudlanosti žabomyších sporů o nedůležité věci: tím víc jsme slepí a hluší k odkazu nejen Karla IV. Když člověk něčemu opravdu věří (třeba jako Otec vlasti, který byl v tehdejší Evropě nejhorlivějším sběratelem svatých ostatků, jež zabudoval do kaple na Karlštejně a který promyšleným zakládáním kostelů, zbudováním náměstí na Novém městě, a dalšími “duchovními” aktivitami, chtěl ze svého města učinit v čase posledního soudu jakousi přistávací rampu pro anděly spásy (neboť kde jinde by měli přistát, než tam, kde to “svítí” posvátností, tedy v Praze?), pak se jeho víra otiskne i do jeho díla. Proto jsou např. ikony, středověké holandské a jiné malby, ale i staletí uctívané sochy Buddhy, právě tak jako poutní místa, tak “zářivé” a harmonizující . Ona středověká duchovnost (dnešními slovy stav, který sjednocuje mozkové hemisféry a dává myšlenkám takovýchto lidí moc a sílu přetrvat staletí) tam stále někde je. Jen se na ni napojit. Rezonovat. To ale nelze, když je člověk turista, a ne poutník.

Zpět k tajnému seznamu posvátných míst. Co se stane, ptávám se zájemců, když do Prahy budou jezdit stovky nejen turistů, ale také duchovních (dlouhodobě meditujících a modlících se, a tedy šťastných) lidí (a po objevu a náležitém mediálním zpracování torza sochy anděla jich bude o to víc)? Dříve nebo později se někdo z nich napojí na ony staletými nánosy ideologických a konzumních nátěrů jakoby navždy pohřbené podzemní (chce se napsat undergroundové, viz onen na vizi Karla IV. navazující pocit Plastiků, že žijeme “tam, kde se jednou zjeví duch sám”) proudy víry a duchovnosti.

Torzo anděla, které se vynořilo z vod Vltavy a zjevilo z historie, je tak podle mne nejen důkazem tehdejšího umu a síly a víry (mimochodem, umělci a lidé z celé Evropy tehdy nepotřebovali pasy a víza), ale také první vlaštovkou – zprávou o tom, že se, ač to zrovna moc pozitivně nevypadá (ještě není tak zle, aby mohlo být lépe), věci hýbou. Když jsem v dobách totality provázel své přátele z ciziny po mostě, vyprávěl jsem o oné tajné a v kameni ukryté duchovnosti a řečnicky se tázal, že ač přestože vnější podmínky nejsou zrovna příjemné a pozitivní, co to je čtyřicet let materialismu a komunismu oproti čtyřem stům rokům existence Karlova mostu a co znamená macho racionalita několika poškozených generací mužů (typu Marxe, Lenina, Hitlera, Stalina a spol.) ve srovnání s více jak dvěma tisíciletími duchovních tradic?

Dvacet let, po které se v davu turistů na Karlově mostě nepravidelně, ale stále častěji vyskytují i duchovní lidé z celého světa, něco prokazatelně vyčistilo. Zjevené torzo je sice jen torzem (tak jako naší duchovnosti mu příznačně chybí hlava a ruce), ale optimista (pro něhož, tak jako pro duchovního a věřícího člověka, je ona metaforická láhev vždy z polovice plná, a který je díky tomu méně stresovaný a nemocný a infekčně agresivní) i v torzu dokáže vidět a cítit původní (a budoucí) celek. Svět každého z nás vypadá totiž tak, jak jej vidíme. Někdo vidí jen turisty, zmatek, břečku ze slaného sněhu, bulvár a štáby všech televizí jak loví senzaci. Karel IV. v Praze viděl budoucí duchovní střed světa. Já v tomto tak příznačně nalezeném torzu anděla vidím první hmatatelný a po těch letech veskrze symbolický upozornění na nevyhnutelnou duchovní revoluci v hlavě každého z nás. Jinými slovy, torzo vyloveného anděla je pro mne symbolickým torzem anděla (zatím zanesené) duchovnosti v každém z nás.

A pokud nezačneme cvičit (meditovat, myslet a žít duchovněji), nejen o tom psát, číst a mluvit, bůhví jaká že to živelná katastrofa bude muset přijít, aby nám anděla v každém z nás zjevila.

O tom, že s Čechy (i těmi svatými) je to vždycky nějak ušmudlaně jinak, svědčí i historka, proč měla socha sv. Václava u sebe dva anděly. On totiž kníže Václav prý jednou přišel hodně pozdě na císařskou audienci, a když se zjevil, císař ho chtěl potrestat, ale spatřil po jeho boku vznášet se dva anděly, a tak mu odpustil.

A jak že to bylo s tak statečným a později tolik obdivovaným mlčením Jana Nepomuckého? Antropologický výzkum jeho lebky celkem nedávno prozradil, že mu hned při první ráně u výslechu někdo zlomil sanici, takže prostě fyzicky nebyl schopen cokoliv říci.