Březen 2004

Meditace

Vlastimil Marek

Lidé, kteří mne znají, se občas diví a ptají, proč nemedituji tak jako ostatní. Všeobecně totiž panuje přesvědčení, že ten, kdo se pohybuje na poli duchovna, musí meditovat, tedy sedět v meditační pozici, pravidelně, a hlavně častěji, než všichni ostatní. A ti ostatní nejsou mistři, protože prostě jen nemeditují dostatečně dlouho.

Meditace, tedy nějaká forma zklidnění těla a mysli v nějaké té meditační pozici (ideálně v lotosu), začíná patřit k všeobecné gramotnosti moderního člověka. Začátečníci v buddhistické škole života ale stále a znovu zapomínají, že i jakákoliv meditace je jen „technika“ zklidnění mysli. Mistr uviděl jednou svého žáka, jak medituje ve dne v noci. „Proč pořád medituješ,“ zeptal se mistr žáka. „Abych dosáhl osvícení,“ odpověděl žák. Mistr tedy vzal dvě střešní tašky a začal je třít o sebe. Tak dlouho, až vyprovokoval žáka, aby se zeptal: „Mistře, proč stále třeš ty tašky o sebe?“ „Abych z nich vyrobil zrcadlo,“ odpověděl mistr. „Ze střešních tašek přece nemůžeš vyrobit zrcadlo,“ divil se žák. „A pouhou meditací nemůžeš dosáhnout osvícení,“ řekl mistr.

Budu konkrétnější. Není mne vidět v meditační pozici, protože „medituji“ jindy a jinak. Například: bydlíme ve čtvrtém patře domu bez výtahu. 116 schodů, které každodenně absolvuji několikrát nahoru a dolů, znamená 116 drobných a krátkých, ale velmi intenzivních meditací. Po celou dobu vycházení schodů (a nejen těch v domě: takto lze využít všech schodů kdekoliv, ale také schodů na eskalátorech v metru atd.) jsem v tomtéž stavu klidu mysli, který si jiní navozují v meditační pozici. Takto je meditací i každé jídlo. Jím rád, vždy s chutí, všechno, a od okamžiku, kdy poprvé strčím lžíci s jídlem do úst, medituji. V mysli mám tentýž stav klidu a vše pronikajícího míru, který jiní dosahují po delší meditaci. Jakákoliv chůze je a může být meditací. Jakákoliv práce - v mém případě překlady, psaní článků, vyhledávání článků na internetu atd. Každá další a jiná práce je dokonalou meditací, protože vyčistí mysl, případně „ušpiněnou“ předchozí činností. A dokonce i každý sen může být meditací. Už jsem někde psal, že například, když musím sníst maso, mám pak jen barevnější a dobrodružnější sny. Sen je čistič emocí. I meditace je svým způsobem taková čistička emocemi rozbouřené hladiny mysli.

Navíc jsem, a často to o sobě tvrdím, (chytře) líný člověk. Rád zkracuji cesty a soutěživě dosahuji maximálních výkonů s minimální námahou. Naučil jsem se tak dosahovat výsledných a kýžených stavů mysli co nejrychleji a nejpříměji. Když se člověk učí počítat do sta, musí to prostě číslici po číslici spočítat až do sta. Ale pak už to zná, a může počítat jako chytře líný člověk: „Jedna, dvě...sto.“ Pokud se učíte nějakou meditaci, abyste dosáhli klidu a míru, z počátku vám to nějakou dobu trvá, ale pak přece onu „cestu“ ke klidu a míru můžete neustále zkracovat. Maximálně líný člověk si pak v mysli řekne: „Do stavu klidu a míru - teď.“ A je tam. Nemusí meditovat.

Ta nejefektivnější cesta ale nemusí vést k cíli. Skutečně líný člověk si preventivně nenechá rozbouřit mysl, takže ji nemusí do jinak jen pomocí meditace dosažitelných stavů znovu a znovu uvádět. Necháte-li si hladinu své klidné mysli něčím nebo někým rozbouřit, musíte vynaložit energii (a třeba meditovat), abyste se do stavu klidu a míru vrátili. Levnější a energeticky méně náročné je nenechat se vytočit. Nerozčilovat se. Skutečně líný člověk si pak ale chytře i v „přestávkách“ mezi jednotlivými činnostmi (nebo, chcete-li, meditacemi), udržuje dosažený stav mysli, a nemusí pak vynaložit námahu na zpětné dosažení předchozí úrovně.

Znám studenty, kteří se učí jen tři dny před zkouškami. Nějak se látku nabiflují, zkoušku udělají a pak všechno zdárně zapomenou. Absolvují vysokou školu, ale nic, především to nejdůležitější, tedy umění učit se učit, nezvládli. Vždy po zkoušce totiž znovu propadnou do stavu nula. Přitom stačilo, jakmile se v procesu učení k první zkoušce dostali do provozní velmi efektivní učící úrovně, s minimální námahou na této úrovni zůstat. Jakmile rozhoupete houpačku, pak stačí v pravém okamžiku do houpačky jen ťuknout.

Znám studenty meditace, kteří, jakmile vstávají z meditační pozice, aby meditovali v chůzi, okamžitě zbytečně a nepozorně spadnou do stavu nula, a pak musí pracně znovu optimálního stavu dosahovat. Ti tedy, bohužel, musí celý život, jako onen shora zmíněný žák, meditovat. Jak říkají buddhisté, tedy mistři v meditaci, „spletli si prst ukazující na Měsíc s Měsícem samotným“.

Pamatujte tedy, líní všech zemí a dob, že není cesta k meditaci, meditace je cesta, ale není to cíl, nýbrž jen prostředek dosažení cíle. Meditace je jen meditace. Nic míň, ale také nic víc.

(Z knížky Vlastimila Marka Něco v síti, vydané nakladatelstvími DharmaGaia a MAŤA, Praha 1999. Knížka je dosud k mání v knihkupectvích: Roiva, Soukenická 3, 110 00 Praha 1, Dobra Bednářová, Celetná 32, 110 00 Praha 1)