Březen 2004

Země za obzorem

Stanislav Komárek

Ráj i peklo mají jedno společné — o jejich existenci se obecně ví, ale nejsou na očích — jsou kdesi za horizontem, ať už západním nebo východním, popřípadě na nebesích nebo v podzemí. Nikdo tam nebyl, snad jen občas se k nám dostane z třetí ruky zpráva o někom, kdo tam zavítal, ale víceméně jaksi nedopatřením, omylem či na zapřenou (že nebe i peklo jsou především archetypickými obrazy v našich duších a jejich stavy, ví jen poučenější část obyvatelstva). Je s podivem, jak významnou „záhorizontní“ roli měla právě pro Čechy Amerika, země tak vzdálená a v praktickém dopadu své politiky na oblast české kotliny zase ne tak významná (pomineme-li osvobození západních Čech od nacistů).

Zajisté hrály Spojené státy důležitou úlohu v celých evropských dějinách 19. a 20. století — byly pozoruhodným pokusem o to začít (byť s evropským obyvatelstvem a dosti analogickým klimatem) jednou radikálně „jinak“. Celou Evropu fascinovala „svépomocná“ kultura bez feudálních struktur a břemene zděděných zvyklostí, privilegií a lokálních partikularismů a specifik. Anglická (a holandská — na to se často zapomíná) demokratická a samosprávná tradice se tu úspěšně propletly s myšlenkami Francouzské revoluce a ústava Spojených států je typicky osvíceneckou písemností, umožňující zemi žít v poněkud ahistorickém bezčasí, zavánějícím 18. stoletím stejně jako nejtechničtějšími zítřky. Proč vlastně nastal obrovský hospodářský růst a prudká technizace průmyslu i zemědělství Spojených států? Odpověď je dosti prozaická — využití techniky bylo podmíněno velkým nedostatkem šikovných řemeslníků evropského typu i nedostatkem pracovních sil v zemědělství v poměru k obrovským plochám dobré půdy (že zemědělskou produkci tam, kde dobovými prostředky příliš mechanizovat nešla, třeba v bavlnářství, bylo lze bez skrupulí zefektivnit třeba masovým otrokářstvím, už dnes pomalu upadá v zapomnění, ale k dějinám Spojených států to patří stejně nedílně jako třeba války za nezávislost).

Tyto aspekty Ameriky byly strhující pro všechny evropské země a stejně tak jako cíl vystěhovalců nebyla Amerika (proti třeba Irsku) pro Čechy záležitostí bytí, ba ani zvláště klíčovou (nějaký ten emigrant byl sice za c. a k. monarchie prakticky v každé rodině, ale značnější část národa stále bytovala mezi Krkonošemi a Šumavou, nanejvýš tak ve Vídni). Mnohem pozoruhodnější je intenzivní proniknutí Ameriky do českého „folklóru“, inspirované nepochybně dopisy krajanů a reportážemi v tisku, zejména na přelomu století. Patří k němu zejména fenomén českého trampingu, záležitost v evropských kontextech naprosto jedinečná a nemající v zásadě obdoby.

V době jeho vzniku na přelomu století sice existovalo rozsáhlé německojazyčné mládežnické hnutí („Wandervögel“) s těžištěm v putování v přírodě a kytarových hudebních produkcích, ale také s reminiscencemi na staré Germánstvo a jeho bohy a národní tradici vůbec. Snad ze snahy odlišit se od něj se přimkly obdobné české aktivity k tradici amerických lovců a pobudů středozápadních prostor, k něčemu, na čem se jen minimum rodilých Čechů podílelo a z nich prakticky vůbec žádný zpátky nepřijel (nelze přehlédnout i jednotlivé levicové kořeny trampingu, jejichž českým představitelem byl třeba Géza Včelička, postava rozhodně pozoruhodná a zasluhující si bližšího zpracování).

Obzvlášť bizarně vyvstává fenomén trampingu mezi našimi emigranty ve Spojených státech. Ne zcela zanedbatelná část z nich v této „hře na Divoký západ“ pokračuje i poté, co už tam reálně po léta jsou (doma tomu snad dodávala jakés takés oprávnění skutečnost, že Jackson City je od rodného Hrochova Týnce na míle daleko a nedostatek financí či odvahy tvoří nepřekonatelnou překážku jak se tam dostat) — dosti podobný je každoroční nářek nad zbořením chrámu v ortodoxních čtvrtích Jeruzaléma, kde už by teoreticky vzato nic nebránilo tomu jej obnovit. Ani v sousedním Rakousku cokoli byť jen vzdáleně podobného této naší tradici není a ani ve dvacátých letech nebylo. Pozoruhodné je i masové rozšíření hudby typu country a její obrovská produkce s českými texty, zrcadlícími směs amerických i tuzemských motivů (i country kultura, svým největším rozkvětem zasahující tak vrstvu dnešních čtyřicátníků a padesátníků, je pozoruhodný fenomén, který by si zasloužil podrobnějšího pojednání — na jejích textových námětech je nejpříznačnější motiv outsiderství, selhání, zmařených či vůbec se nevyskytnuvších šancí, křivd a nespravedlností, ublíženosti a romantického staromilství — je něco lepší kvintesencí typicky českých nálad, zejména oněch z minulého režimu?).

Moji američtí přátelé se při poslechu české country smáli, až se za břicho popadali. Jak by asi na nás působili honduraští či guatemalští chlapci hrající si s četnými rekvizitami na loupežníka Babinského a jeho partu či napodobující řekněme šumavské halekačky se španělským či mayským otextováním a absurdní kombinací motivů z Horní Plané a Puerto Barrios? Snad k tomu do určité míry přispěla i výrazná krajinářská podobnost řekněme kaňonu Sázavy a řeky Yellowstone (podivnou shodou okolností jsem obě místa viděl v opačném pořadí a shoda je šokující).

Mám dojem, že celý fenomén českého trampingu by zanikl někdy v pozdních třicátých letech, kdyby nebyl podstatně posílen jednak příjezdem amerických vojsk v roce 1945 a následující velkorysou podporou (konzervy UNRRA ještě nevymizely starší generaci z paměti). Opět ta pohádková země za obzorem, z níž přichází svoboda a pochoutky v zbídačelé Evropě nezvyklé. Maně se zde nabízí příklad tzv. „kultu cargo“, rozšířeného v poválečných letech v některých pobřežních oblastech Nové Guineje a přilehlých ostrovů, kde obžerné bohatství konzerv a dalších dárků, které domorodci dostali od vylodivších se a přilétnuvších Američanů, vedlo ke vzniku nového náboženství, jehož vyznavači uprostřed zarůstajících a neobdělaných políček instalovali velké modely letadel z listí a očekávali návrat dobrodějů, kteří jim jistě už brzy přivezou další „cargo“.

Další výrazné oživení všech předcházejících tendencí pak bylo přiživeno čtyřiceti lety komunismu, kdy se pro většinu národa staly Spojené státy oním zakázaným rájem (je pozoruhodné, že přes značnou levicovost české společnosti opačnou polaritu — ráj v Moskvě, peklo ve Washingtonu — pociťovala vždy jen mizivá minorita typu různých Julků Fučíků a Jarmil Glazarových). Znělka a pořady stanice Voice of America patřila k večerům komunistické éry stejně jako přihlouplé dietlovské seriály či nadávání na režim. Na věci nezměnilo nic ani to, že obrazotvornější část národa věděla, že např. zprávy BBC jsou serióznější a mnohá emfatická líčení americké skutečnosti budou mít asi k pravdě daleko (při pozdější návštěvě za oceánem jsem se o tom přesvědčil na vlastní oči — mytopoetická struna v našem srdci si však cosi bájivého žádá).

Mladé německé radikály vždy přiváděla má líčení o naší celonárodní lásce a příchylnosti k Ronaldu Reaganovi (a o polských masových modlitbách za jeho znovuzvolení) téměř k slzám (zoufalství). I z naší generace sotvakdo pochyboval o tom, že přijde-li kdy osvobození od komunismu, bude přijíždět na pancířích posledního modelu amerických tanků. Že se Americe na jedné straně povede Sovětský svaz „uzbrojit k smrti“, na druhé že si však potom budou muset jeho satelité pomoci zcela sami, téměř nikoho nenapadlo (k našemu národnímu folklóru patřili vždy nejen uhnětatelé práskající černožlutou, hnědou či rudou knutou, ale i spasitelé, kteří nám od nich odpomohou a vše přinesou téměř až pod ústa).

Představa USA, takto země stejně megalomanské jako Sovětský svaz, se projikovala i do některých absurdních detailů — v šedesátých letech se sršňům říkalo na jihočeském venkově místy „americké vosy“ a vážně se věřilo, že odtud s celou svou mohutností a nebezpečností pocházejí (legendy o „americkém brouku“ se naopak v lidu neuchytily a všichni v tom viděli rafinovanou komunistickou pomluvu — v tomto případě jistě byla, ale i snímky z chudinských čtvrtí v Bronxu jsem pokládal za zlomyslné ateliérové falzifikáty až do chvíle, než jsem tam vstoupil).

Na naše vědce éry komunismu působila fascinujícím způsobem americká věda, přičemž šlo v drtivé většině o aplikovanou přírodovědu. Americký grantový systém se zásadním způsobem liší od vědy „německého“ typu, která je u nás z povahy věci původně doma. Německý univerzitní systém, kde „Herr Professor“, instalovaný na věky věků, monarchiálním způsobem vládl na své katedře, měl jistě některé přízračné rysy a kladl neobyčejné nároky na výběr vhodných vůdčích figur (nejen po stránce odborné, ale i osobní — třeba nutnost rezistence vůči byzantinismu, malichernosti, despotismu, pomstychtivosti atd., což se povedlo zkombinovat jen zřídka). Tento systém měl však tu nespornou výhodu, že umožňoval udržet po desetiletí jednu linii výzkumu, a to i u oblastí hospodářsky či prestižně zcela mimo centrum pozornosti (právě odtud přicházejí většinou nejpozoruhodnější inovace).

Americký systém, který v zásadě pro jeden projekt sestavuje vždy nový tým lidí a u něhož se časový horizont pohybuje v oblasti jednoho roku až pěti let, se hodí sice velmi dobře zejména k aplikovaným výzkumným cílům (třeba vyvíjení nových antibiotik), pro disciplíny typu klasické filozofie či asyrologie je však noční můrou. (V zásadě je grantový systém tématem tak obsáhlým, že článek nezaměřený primárně na organizaci a psychologii vědeckých komunit o něm může jednat jen okrajově.) Vzhledem k prudkému poklesu prestiže „německé“ vědy po roce 1945 se nedalo pošilhávání po amerických vzorech a posléze i úplné vzhlížení se v nich v rámci našich vědeckých kruhů potlačit ani za minulého režimu a stáže jednotlivých vědců ve Spojených státech byly v té době jedním z mála způsobů vůbec, jak se tam legálně bez sňatku, špionáže či zahraničního obchodu (či všech těch věcí naráz) dostat. Nic není ostatně poučnější nežli se s našimi idoly setkat osobně — ať už se jedná o popovídání s Máhátmou Gándhím či spatření země zaslíbené na vlastní oči.

(Prostor)